ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5378.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5378/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců a) D. K., b) J. K., a c) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. d. z., Š. a.s., v k., zastoupeným opatrovníkem, advokátem, a 2) ČR – Ministerstvu financí, zastoupené advokátkou, za účasti 1) E. S., a 2) Ing. A. P., správce konkursní podstaty M. d. z., Š. a.s., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 339/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21.7.2006, č.j. 7 C 339/92-780, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.3.2007, č.j. 56 Co 544/2006-831, takto:
I. Dovolání proti výroku odst. I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.3.2007, č.j. 56 Co 544/2006-831, kterým byl vůči původnímu druhému žalovanému ČR – Ministerstvu financí rozsudek soudu prvního stupně zrušen, řízení bylo vůči němu zastaveno a rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a původním žalovaným nemá žádný z nich nárok na náhradu nákladů řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku odst. V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.3.2007, č.j. 56 Co 544/2006-831, jímž byl rozsudek okresního soudu zčásti zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Vsetíně, se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.3.2007, č.j. 56 Co 544/2006-831, se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje.
IV. Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21.7.2006, č.j. 7 C 339/92-780 a doplňující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13.9.2006, č.j. 7 C 339/92-805, se zrušují v rozsahu, v němž nebyly zrušeny rozsudkem odvolacího soudu.
V. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci a) a b) se žalobou podanou u soudu dne 26.3.1992 domáhali, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku p.č. 251/2, domu č.p. 305 se stavební parcelou p.č. 365, domu č.p. 306 se stavební parcelou p.č. 373, skladiště se stavební parcelou p.č. 548, zahrady p.č. 248/3, garáže se stavební parcelou p.č. 664, skladiště se stavební parcelou p.č. 549, domu č.p. 359 se stavební parcelou p.č. 437, skladu se stavební parcelou p.č. 1220, 1221, skladu se stavební parcelou p.č. 1478, 1479 a ostatní plochy p.č. 251/4, všech v k.ú. K. nad B., okres V. Podáním ze dne 22.5.1995 doplnili žalobci žalobu ještě o dům č.p. 307 se stavební parcelou p.č. 374. Podáním ze dne 7.4.1997 žalobci upřesnili žalobu tak, že s pozemkem p.č. 251/2 žádají též vydání staveb vrátnice, staré vrátnice, krytého parkoviště, skladu režijního materiálu, haly U. 2 a třídiče kulatiny, s pozemkem p.č. 1221 rovněž vydání zdravotního střediska s kancelářemi a šatnami a s pozemkem p.č. 1479 též stavbu trafostanice (dále jen „předmětné nemovitosti“). V žalobě uvedli, že původní vlastník J. K., otec a manžel žalobců, vlastnil předmětné nemovitosti jako fyzická osoba a tento majetek neměl žádnou právní souvislost s firmou J. K. a spol., která byla znárodněna na základě vyhlášky Ministerstva průmyslu ze 7.3.1946 č. 1247/1946 Úředního listu I., vyhlášky téhož ministerstva z 24.10.1946 č. 2060/1946 Úředního listu I., vyhlášky téhož ministerstva z 1.12.1946 č. 212/1947 Úředního listu a výměru ministra průmyslu z 15.12.1947 č. N.P. 1-87 398/47. Vlastnické právo J. K. k předmětným nemovitostem bylo dotčeno vložením zápisu do pozemkové knihy pro M. p., n.p., Š. a podle následujících výměrů a vyhlášek z let 1949-1961 bylo vlastnické právo zapsáno pro stát. K vydání předmětných nemovitostí od žalovaných M. d. z., Š. a.s., nedošlo přes žalobci učiněné výzvy.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ke znárodnění firmy J. K. došlo podle dekretu č. 100/1945 Sb., a to vyhláškou Ministerstva průmyslu z 27.12.1945
č. 206/1945 Úředního listu, přičemž rozsah znárodnění byl stanoven výměrem ministra průmyslu z 15.12.1947, čj. NP 1-87 398/47, takže všechny tyto akty znárodnění byly učiněny před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. před obdobím 25.2.1948 až 1.1.1990).
Okresní soud ve Vsetíně mezitímním rozsudkem ze dne 11.6.1993, č.j. 7 C 339/92-26, určil, že znárodnění předmětných nemovitostí bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy a že vlastní znárodňovací akt byl proveden nejdříve 17.1.1949.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.9.1993, č.j. 10 Co 422/93-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že výrok mezitímního rozsudku nemůže být výrokem určovacím, nýbrž má rozhodnout, zda právní základ projednávaného nároku je důvodný. Odvolací soud navíc nepovažoval vydání mezitímního rozsudku za účelné, neboť podle jeho názoru byly dány předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé.
Usnesením vyhlášeným na jednání soudu prvního stupně dne 2.5.1997 (č.l. 118 spisu) byli do řízení přibráni žalobce c) a jako druhý žalovaný F. n. m. Usnesení, kterým byl do řízení přibrán druhý žalovaný, bylo vyhotoveno písemně pod č.j. 7 C 339/92-126 a potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.6.1997, č.j. 10 Co 507/97-144. Zánikem F. n. m. ke dni 1.1.2006 přešla veškerá jeho práva a závazky na Českou republiku – Ministerstvo financí.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17.9.1997, č.j. 7 C 339/92-153, byli oba žalovaní uznáni povinnými uzavřít se žalobci dohodu o vydání části předmětných nemovitostí (jmenovitě pozemků p.č. 437 s administrativní budovou č.p. 359, p.č. 664 s garáží, p.č. 548 s expedičním skladem, p.č. 373 se skladem režijního materiálu č.p. 306, p.č. 374 s objektem č.p. 307 – halou dřevovýroby, mimo halu U. I., pozemku p.č. 365 s objektem č.p. 305 – pilou, kotelnou, brusírnou a šatnami,
a pozemku p.č. 248/3) a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6.5.1998, č.j. 10 Co 936/97-217, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně přehlédl, že žalobci se eventuálním petitem domáhali uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí s prvním žalovaným, pokud by však žalobě proti prvnímu žalovanému nemohlo být vyhověno, domáhali se uzavření dohody s druhým žalovaným. Soud prvního stupně tak porušil zásadu vázanosti soudu návrhem účastníků (srov. §153 odst. 2 o.s.ř.)
V dalším řízení Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 18.9.1998, č.j. 7 C 339/92-271, uložil oběma žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání a) objektu administrativní budovy č.p. 359 se stavební parcelou p.č. 437, b) garáže se stavební parcelou p.č. 664, c) expedičního skladu se stavební parcelou p.č. 548, d) domu č.p. 306 – skladu režijního materiálu, strojní údržby a WC se stavební parcelou p.č. 373,
e) objektu č.p. 307 se stavební parcelou p.č. 374 – haly dřevovýroby, sušárny, kuchyně a jídelny, mimo halu U. I. (odbytový sklad), f) objektu č.p. 305 se stavební parcelou č.p. 356 užívaného jako pila, kotelna, brusírna a šatny a g) pozemku p.č. 248/3 o výměře 270 m2 – zahrady, nyní ostatní manipulační plochy, a ve zbytku žalobu znovu zamítl. Rozhodl tedy shodně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 17.9.1997, č.j. 7 C 339/92-153.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7.6.1999, č.j. 10 Co 1192/98-351, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku vůči druhému žalovanému potvrdil a rozsudek ve výroku o uložení povinnosti druhému žalovanému změnil tak, že žalobu zamítl. Ve výrocích proti prvnímu žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu nebyl druhý žalovaný ve sporu pasivně legitimován, neboť podle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je povinnou osobou právnická osoba, která věc ke dni účinnosti uvedeného zákona (1.4.1991) držela. Předmětné pozemky byly převedeny na prvního žalovaného ke dni 31.3.1991, a proto druhý žalovaný není povinnou osobou podle cit. ustanovení. Odvolací soud dále dovodil, že k přechodu vlastnictví předmětných pozemků ze zemřelého manžela resp. otce žalobců J. K. st. na stát došlo již účinností dekretu o znárodnění č. 100/1945 Sb., tj. dnem 27.10.1945, tedy před začátkem rozhodného období. Žalobci však tvrdili, že za znárodněný majetek jim nebyla poskytnuta náhrada, což by zakládalo ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 restituční titul podle §47a zákona č. 92/1991 Sb. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování k otázce, zda za předmětné nemovitosti byla po znárodnění poskytnuta náhrada a případně též k otázce, zda vydání předmětných nemovitostí nebrání ztráta jejich původního stavebně technického charakteru zásadní přestavbou nebo pozdějším zastavěním podle §8 odst. 1 a 3 zák. č. 87/1991 Sb.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně vůči původnímu druhému žalovanému potvrzen, resp. změněn, podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23.1.2001, č.j. 28 Cdo 2368/99-397, zamítl. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud postupoval podle právních závěrů odlišných od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ani že by řízení před soudy nižších stupňů bylo postiženo vadami.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.4.2002, č.j. 20 K 35/2001-421, byl na žalovaného prohlášen konkurs. V souladu s §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, byly předmětné pozemky vyškrtnuty z konkursní podstaty. Protože osoby oprávněné za žalovaného jednat byly neznámého pobytu a nebylo jim možno doručovat, ustanovil Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 28.7.2003, č.j.
7 C 339/92-444 žalovanému opatrovníka.
Podáním ze dne 24.2.2004 (č.l. 477 spisu) přistoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného E. S. Uvedl, že je největším věřitelem žalovaného a má zájem na tom, aby předmětné nemovitosti nebyly žalobcům vydány, neboť v takovém případě by se staly součástí konkursní podstaty žalovaného.
Podáním ze dne 26.7.2004 (č.l. 530 spisu) oznámil soudu opatrovník žalovaného, že dne 23.7.2004 uzavřel s právním zástupcem žalobců smír a navrhuje jeho schválení. Předmětem smíru bylo vydání všech předmětných nemovitostí, přičemž žalobci se zavázali uhradit společně a nerozdílně žalovanému částku 3.051.620,- Kč do sedmi měsíců od právní moci usnesení o schválení smíru. Na jednání dne 8.9.2004 (č.l. 549 spisu) opatrovník žalovaného prohlásil, že vzhledem k nesouhlasu vedlejších účastníků s výší dohodnuté ceny odstupuje od uzavřeného smíru, neboť smír byl uzavřen v době, kdy nebyly známy případné cenové rozpory.
Podáním ze dne 11.4.2005 (č.l. 614 spisu) přistoupil do řízení jako druhý vedlejší účastník na straně žalovaného Ing. A. P., správce konkursní podstaty M. d. z., Š. a.s., s tím, že má zájem na tom, aby žalobci nebyli ve sporu úspěšní, neboť v takovém případě by se předmětné nemovitosti staly součástí konkursní podstaty žalovaného.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 21.7.2006, č.j. 7 C 339/92-780, smír mezi žalobci a žalovaným ze dne 23.7.2004 neschválil pro rozpor s ustanovením §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi,
a rovněž proto, že opatrovník žalovaného od smíru odstoupil. Prvního žalovaného uznal povinným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí – pozemků p.č. 365 s budovou č.p. 305, p.č. 373 s budovou p.č. 306, p.č. 374/1 a 374/2 s budovou č.p. 307, p.č. 437 s budovou č.p. 359, p.č. 251/2, 548, 248/3, 664, 549, 1221, 1478, 1479 a 251/4, všech v k.ú. K. nad B., když dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněné osoby, kterým byly uvedené nemovitosti odňaty podle znárodňovacích předpisů v rozhodném období, a to aniž jim byla vyplacena náhrada za znárodněný majetek. Naopak zamítl návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí – krytého parkoviště, skladu režijního materiálu, vrátnice, staré vrátnice, třídiče kulatiny a objektů U. II
a III, všech se stavební plochou a na p.č. 251/2, dále trafostanice se stavební plochou na p.č. 1479, skladu kovomateriálu a údržbářského střediska se stavební plochou na p.č. 549, prodejního skladu se stavební plochou na p.č. 1220 a zdravotního střediska se stavební plochou na p.č. 1221. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že tyto pozemky byly v rozhodném období zastavěny a budovy zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter ve smyslu §8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 13.9.2006, č.j. 7 C 339/92-805, soud prvního stupně zamítl návrh na vydání doplňujícího rozsudku týkajícího se pozemků p.č. 251/8
a 1007/38 v k.ú. K. nad B. s tím, že vydání těchto pozemků se žalobci v žalobě ani jejích doplněních nedomáhali.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.3.2007, č.j. 56 Co 544/2006-831, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému žalovanému ČR – Ministerstvu financí zrušil a řízení proti němu zastavil (I.). Výrok o neschválení smíru změnil tak, že návrh na schválení smíru zamítl (II.). Doplňující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (III.). Dále pod IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na vydání nemovitostí – budovy prodejního skladu na pozemku p.č. 1220 a pozemku p.č. 1220 o výměře 643 m2, zdravotního střediska s kancelářemi a šatnami na p.č. 1221 a pozemku p.č. 1221 o výměře 346 m2, trafostanice na pozemku p.č. 1479 a pozemku p.č. 1479 o výměře 42 m2 – a žalobu mezi žalobci a) a b) a prvním žalovaným o vydání domu č.p. 307 a pozemku p.č. 374/1
o výměře 1491 m2. Ve zbývajícím rozsahu pod V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že spor proti druhému žalovanému České republice – Ministerstvu financí byl pravomocně rozhodnut rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.6.1999, č.j. 10 Co 1192/98-351, přičemž rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2001, č.j. 28 Cdo 2368/99-397, bylo dovolání zamítnuto. Odvolací soud dále zjistil, že na listině založené na č.l. 531-532 spisu, která obsahuje smír ze dne 23.7.2004, schází podpis opatrovníka žalovaného. Protože podle §41b o.s.ř. soud ke smíru nepřihlíží, dokud nebyl podepsán účastníky, návrh na schválení smíru zamítl. K návrhu na uložení povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných pozemků odvolací soud uvedl, že požadavek na vydání pozemku p.č. 374 s domem č.p. 307 žalobci a) a b) uplatnili až změnou žaloby dne 24.4.1995, kdy již uplynula prekluzívní lhůta podle §47a zákona č. 92/1991 Sb., podle níž bylo návrh nutno podat u soudu do 31.12.1992. V době uvedené změny žaloby běžela lhůta jen žalobci c), neboť jeho nárok vznikl až nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu. O objekt zdravotního střediska s kancelářemi a šatnami na pozemku č.p. 1221 a trafostanici na č.p. 1479 byla pak žaloba doplněna až 7.4.1997, kdy již uvedená prekluzívní lhůta uplynula všem žalobcům, a proto odvolací soud ve vztahu k těmto nemovitostem žalobu zamítl. Ve vztahu ke zbývajícím předmětným nemovitostem shledal odvolací soud nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť provedený znalecký posudek se netýkal všech předmětných nemovitostí a není tedy jasné, které z pozemků byly v rozhodném období zastavěny a které ze staveb ztratily přestavbou svůj stavebně technický charakter.
U staveb bez čísla popisného navíc není zřejmé, na kterém pozemku stojí. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně vůči prvnímu žalovanému zrušil v rozsahu, v němž žalobu nezamítl, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. a), popř. c) o.s.ř. Dovoláním napadli všechny výroky soudu prvního i druhého stupně, neboť podle žalobců závisí na výrocích o smíru, a to z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b)
a odst. 3 o.s.ř. Konkrétně namítali, že ačkoli soud prvního stupně vycházel při rozhodnutí o neschválení smíru z toho, že smír uzavřen byl, odvolací soud dospěl k závěru, že smír vůbec uzavřen nebyl, aniž by v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí na uvedený závěr účastníky řízení upozornil a umožnil jim navrhnout k otázce uzavření smíru důkazy. Podle dovolatelů byl podáním ze dne 26.7.2004 soudu předložen originál smíru podepsaný oběma stranami, který byl později ve spise neznámým pachatelem zaměněn za listinu, na níž podpis opatrovníka žalovaného chybí. O tom má svědčit jak rozsudek soudu prvního stupně, který zřejmě vycházel z toho, že smír uzavřen byl, tak i podání opatrovníka žalovaného na č.l. 530 spisu, v němž píše, že předkládá návrh smíru, který uzavřel. Žalobci považují rozhodnutí soudu prvního stupně o schválení smíru za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, v čem spočívá rozpor smíru s hmotným právem. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal k projednání jiným soudům než Okresnímu soudu ve Vsetíně a Krajskému soudu v Ostravě, k čemuž je vedly vady řízení a délka trvání sporu.
Žalovaní ani vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolatelé napadli rozsudky soudů obou stupňů ve všech výrocích. Dovolací soud posoudil nejprve přípustnost dovolání proti jednotlivým rozsudkům a jejich výrokům.
1. Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl vůči druhému žalovanému – České republice, Ministerstvu financí rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno.
Dovolání proti uvedenému výroku je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť jde o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Protože dovolatel nevymezil žádné důvody, proč uvedený výrok napadá,
a dovolací soud nezjistil ve vztahu k tomuto výroku ani žádné vady, k nimž podle §242 odst. 3 o.s.ř. přihlíží z úřední povinnosti, odmítl dovolací soud dovolání proti uvedenému výroku jako zjevně bezdůvodné podle §243b odst. 1 o.s.ř.
2. Přípustnost dovolání proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné, jen pokud bylo rozhodnutím dovolacího soudu změněno nebo potvrzeno (srov. §237 odst. 1 o.s.ř.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k novému projednání, dovolání přípustné není. Dovolací soud proto dovolání proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
3. Přípustnost dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl výrok soudu prvního stupně o neschválení smíru změněn tak, že návrh na schválení smíru byl zamítnut, a proti výroku III., jímž byl doplňující rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
O schválení smíru podle §99 o.s.ř. soud rozhoduje usnesením, na povaze tohoto rozhodnutí nic nemění, je-li zahrnuto v rozsudku. Jelikož usnesení o schválení smíru je usnesením ve věci samé (srov. §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), je aplikovatelná judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu pojmu změna rozsudku pro účely rozhodnutí o přípustnosti dovolání. Podle uvedené judikatury Nejvyššího soudu je přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení §219 či §220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004). Zkoumaný výrok rozsudku odvolacího soudu neměl vliv na práva a povinnosti účastníků stanovená rozsudkem soudu prvního stupně, neboť následkem obou výroků je neschválení smíru,
a proto není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti napadenému výroku II., jakož i proti výroku III., jímž byl doplňující rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, může být založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.12.2007, sp. zn. II. ÚS 182/05). V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
4. Přípustnost dovolání proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn.
Proti uvedenému výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně,
a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstačnosti řízení
a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. např. nález ÚS ze dne 21.1.2003, sp. zn. II. ÚS 523/02). Za překvapivá lze podle konstantní judikatury Ústavního soudu považovat jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12.6.2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11.6.2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007).
V projednávané věci vycházel jak soud prvního stupně ve svém rozsudku, tak
i všichni účastníci ve svých odvoláních a dalších podáních zřejmě z toho, že smír ze dne 23.7.2004 (č.l. 531-532 spisu) uzavřen byl. Rovněž z protokolu z jednání odvolacího soudu dne 26.3.2007 (č.l. 826-828 spisu) nelze dovodit žádné pochybnosti soudu ani účastníků o tom, že smír byl uzavřen. Účastníci i jejich právní zástupci přitom v období mezi uzavřením smíru opakovaně nahlíželi do spisu (první vedlejší účastník dne 20.4.2006 – úřední záznam na č.l. 745 spisu, jeho zástupce dne 24.8.2004 – č.l. 541 spisu), a stejně tak činil zajisté i soud prvního stupně při rozhodování ve věci. Závěr účastníků i soudu prvního stupně o tom, že smír uzavřen byl, podporuje i podání opatrovníka žalovaného ze dne 26.7.2004 (č.l. 530 spisu), v němž je uvedeno cit. „…předkládám návrh smíru, který jsem uzavřel jako opatrovník žalovaného s právním zástupcem žalobců.“ Jestliže za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný smír uzavřen nebyl, neboť na listině na č.l. 532 spisu chybí podpis opatrovníka žalovaného, aniž by účastníkům umožnil se k tomuto závěru vyjádřit, a případně uzavření smíru dodatečně doložit, zatížil řízení vadou. Aby mohl dovolací soud posoudit, zda uvedená vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, musel vyřešit otázku, mohl-li být smír ve znění založeném na č.l. 531-532 spisu soudem schválen.
Podle §99 odst. 2 o.s.ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje. Neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.
Předmětným smírem se žalobci se žalovaným měli dohodnout, že žalovaný vydá žalobcům předmětné nemovitosti a žalobci zaplatí žalovanému do sedmi měsíců od právní moci usnesení soudu o schválení smíru částku 3.051.620,- Kč. Soud prvního stupně smír neschválil s tím, že je v rozporu s §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Dovolací soud má za to, že uvedené ustanovení brání povinné osobě ve vymáhání jakýchkoli nároků souvisejících s vydávanými věcmi proti osobě oprávněné, nebrání však uzavření dohody mezi oprávněnou a povinnou osobou o vydání věcí, které by jinak vydány být nemohly, proti zaplacení peněžní úplaty. Závěr, podle něhož úmyslem zákonodárce nebylo uvedené dohody zakázat, podporuje též ustanovení §7 odst. 4 cit. zák., které v případě, kdy je vydávaná nemovitost podstatně zhodnocena, umožňuje oprávněné osobě rozhodnout se pro vydání nemovitosti namísto finanční náhrady, ale s tím, že rozdíl v ceně povinné osobě nahradí. Uvedený závěr je též v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle níž při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména smysl a účel zákona. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality. (srov. nález ÚS ze dne 24.1.2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, ze dne 27.1.1999, sp. zn. I. ÚS 208/1997, ze dne 27.11.2002, sp. zn. IV. ÚS 691/2001, ze dne 31.3.1999, sp. zn. IV. ÚS 508/1998 nebo ze dne 26.11.2002, sp. zn. I. ÚS 480/2000). V projednávané věci by přitom uzavření předmětného smíru otevřelo cestu nápravě uvedených křivd v rozumné době.
Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že v případě, kdy by se v řízení podařilo uzavření smíru jako na č.l. 531-532 spisu prokázat, nebrání ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jeho schválení.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že schválení předmětného smíru nebrání ani to, že měl být uzavřen opatrovníkem žalovaného, neboť opatrovník má podle §31 odst. 1 o.s.ř. stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Dále odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž je smlouva (smír) uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti, tj. kdy došlo ke shodě vůle smluvních stran o obsahu smlouvy. Rozhodnutí soudu o schválení smíru (dohody) není právní skutečností, která by podmiňovala vznik smlouvy – naopak platná dohoda (smlouva) je předpokladem výroku soudu o jejím schválení. Účastník může odstoupit od smlouvy, jen jestliže je to stanoveno v zákoně nebo účastníky dohodnuto (srov. §48 odst. 1 obč. zák.) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2000, sp. zn. 26 Cdo 474/2000).
Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud tím, že zamítl návrh na schválení smíru z důvodu, že smír nebyl vůbec uzavřen, a to aniž by účastníkům umožnil se k uvedenému závěru vyjádřit a navrhnout v tomto směru důkazy, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a naplnil tak dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jímž byl návrh na schválení smíru zamítnut, bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Na výroku o schválení smíru jsou závislé též výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen, resp. změněn, a proto je dovolací soud zrušil podle §242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o.s.ř.) v rozsahu, v němž nebyl zrušen rozsudkem odvolacího soudu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Návrhu dovolatelů na přikázání věci jinému soudu dovolací soud nevyhověl, neboť k přikázání věci jinému soudu, stejně jako nařízení projednání věci jiným senátem soudu dosavadního, by mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť tento postup znamená průlom do ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Při svém rozhodování však vždy musí uvážit, zda bez přijetí takovéhoto opatření bude věc v přiměřené době soudem v dosavadním obsazení náležitě rozhodnuta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007). V projednávané věci dovolatelé neuvedli konkrétní vady, které by přikázání věci jinému soudu prvního stupně odůvodňovaly (§221 odst. 2 o.s.ř.). V otázce tvrzených průtahů v řízení má dovolací soud za to, že přikázání věci jinému soudu resp. soudci, který s věcí není seznámen, by k rychlejšímu projednání věci nepřispělo.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při rozhodování
o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu