ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3361.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3361/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. M., jako správci konkursní podstaty úpadce U. B., a.s., 2) A. – C. a.s., o určení zániku zástavního práva k nemovitostem, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 162/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2006, č.j. 5 Cmo 150/2006-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 14.4.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala, aby bylo určeno, že \"zástavní právo dříve váznoucí na nemovitostech žalobkyně, a to parcele č. 1469 o výměře 52 m2 - zastavěná plocha spolu s objektem bydlení na této parcele stojícím (rekreační chata) a parcele č. 1468 o výměře 2.464 m2 zahrada\" v katastrálním území B. n. L., obec Ú. n. L., \"podle smlouvy o úvěru se žalovaným 1) č. ze dne na částku 10.000.000,- Kč zaniklo\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný 1) poskytl podle uvedené smlouvy společnosti J., spol. s r.o. (nyní \"v likvidaci\") úvěr ve výši 10.000.000,- Kč, který byl splatný do 30.10.1994, a že podle zástavní smlouvy ze dne bylo ve prospěch této pohledávky zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem, které jsou nyní ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně zjistila, že dluh ze smlouvy o úvěru již zanikl, neboť na běžný účet dlužníka u žalovaného 1) \"došla dne 10.11.1994 částka 9.785.782,20 Kč\" a žalovaný 1) z tohoto účtu \"odčerpal 9.521.256,16 Kč dne 10.11.1994, 5.054,89 Kč dne 10.11.1994, 166.747,14 Kč dne 10.11.1994 a 97.778,90 Kč dne 28.12.1994\", přičemž \"tyto platby byly odčerpány na splátky zmíněného úvěru\". Protože v té době neměl dlužník vůči žalovanému 1) \"žádný důvod k plnění\", neboť pohledávka byla postoupena, byly uvedené částky \"čerpány bez právního důvodu\" a žalovaný 1) dne 17.11.1994 dlužníku potvrdil, že vůči němu \"nemá žádných pohledávek\"; v rozporu s tím žalovaný 1) \"opět sděluje, že zpětně nabyl zmíněnou pohledávku a postoupil ji dále\" a dlužník mu mezitím \"hotovostně zaplatil 2.500.000,- Kč\". Žalobkyně dovozuje, že - i když \"není jasné, proč nebyla zohledněna částka zaplacená na splátku 2.500.000,- Kč\" - žalovaný 1) \"měl k dispozici finanční plnění odčerpaná bez právního důvodu jakožto platbu na úvěr od společnosti J., spol. s r.o., následně pak zpětně nabyl tuto úvěrovou pohledávku\", a že \"došlo k zániku původního dluhu se všemi důsledky tomu odpovídajícími\".
Okresní soud v Ústí nad Labem, kterému byla věc usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.1999, č.j. 31 C 87/99-6 postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne 19.11.2004, č.j. 10 C 207/99-90 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že \"účetní operace, při nichž došlo k připsání a současně k odčerpání určitého množství finančních prostředků z účtu J., spol. s r.o.\" nepředstavovaly platby \"za účelem splacení předmětného úvěru\", neboť šlo o \"proúčtování úvěrového účtu oproti běžnému účtu\", a zaplacení částky 2.500.000,- Kč nemohlo \"vyvolat účinky zániku pohledávky a zástavního práva\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26.7.2005, č.j. 10 Co 374/2005-110 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Dovodil, že projednání této věci jakožto sporu z právních vztahů vzniklých ze zajištění pohledávky z úvěru náleží podle ustanovení §9 odst. 3 písm. b) bodu pp) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 do věcné příslušnosti krajských soudů s působností ve věcech obchodních.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 24.1.2006, č.j. 68 Cm 162/2005-123 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný 1) dne 7.11.1994 postoupil \"zajištěnou úvěrovou pohledávku\" na společnost E. a.s. a že \"po následném zpětném postoupení\" dne 7.11.1994 došlo k postoupení pohledávky na společnost E. M. s.r.o. Protože se dnem 7.11.1994 stala společnost J., spol. s r.o. dlužníkem společnosti E. M. s.r.o., přistoupil žalovaný 1) k \"uzavření úvěrového účtu\"; \"účetní systém\", který žalovaný 1) užíval, přitom \"neumožňoval jiný postup, než proúčtování proti běžnému účtu klienta\". Protože \"tyto operace nebyly provedeny za účelem splacení úvěru\" a protože platbou 2.500.000,- Kč provedenou v průběhu roku 1995 nemohl být dluh uhrazen, zástavní právo k nemovitostem žalobkyně dosud nezaniklo.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.7.2006, č.j. 5 Cmo 150/2006-156 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud nejprve dovodil, že \"používaný účetní systém je vnitřní věcí banky a klienti nemají žádnou povinnost se o něj starat\", že částka 9.785.782,20 Kč, kterou žalovaný 1) poukázal dne 10.11.1994 na účet dlužníka J., spol. s r.o., \"přešla do majetkové sféry majitele účtu\", že tzv. úvěrové účty představují jen \"položku v účetnictví banky\", a to i když jsou \"případně vedeny jako podúčty běžného účtu\", a že banka není oprávněna nakládat s prostředky na běžném účtu \"jen o své vůli a ze svého rozhodnutí\". Podle názoru odvolacího soudu však \"celá tato záležitost nemá se sporným zástavním právem nic společného\". Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) nebyl v listopadu 1994 \"věřitelem majitele běžného účtu jako dlužníka ze stejného úvěru\" a že \"odčerpání předmětných plateb z účtu dlužníka\" žalovaný 1) považoval jen za \"technické opatření k uzavření úvěrových účtů\", nemohly být platby odčerpané z tohoto účtu - i když šlo o nesprávný postup - \"platbami na tento úvěr\"; nemohlo proto mimo jiné \"dojít žádným způsobem ani k započtení pohledávky z úvěru a pohledávky majitele běžného účtu vůči bance z důvodu bezprávného odčerpání čtyř částek z jeho účtu\". Protože zajištěná pohledávka dosud nebyla splněna, nemohlo z tohoto důvodu ani zaniknou sporné zástavní právo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že pominul, že \"platby byly z úvěrového účtu dlužníka žalovaným 1) výslovně odčerpány jako splátka úvěru, ať již jistiny či úroků\", a že se žalovaný 1) \"choval tak, jako by byl úvěrovým věřitelem\"; \"z ničeho\" tedy nevyplývá \"přesvědčení soudů\", že \"odčerpání předmětných plateb z účtu dlužníka chápal žalovaný 1) jen jako technické opatření k uzavření úvěrových účtů\". Žalobkyně dovozuje, že šlo o \"skutečnou platbu, což vyplývá z výpisu z účtu dlužníka, a připomíná, že žalovaný 1) \"počátkem listopadu 1991 sice pohledávku postoupil na E. a.s., současně však smlouvu zrušil, pohledávku nabyl zpět a pohledávku opět úplatně postoupil na další společnost, E. M. s.r.o.\" a že další postoupení pohledávky dne 20.12.1995 na P. I. s.r.o. bylo s účinky od počátku zrušeno odstoupením od smlouvy, z čehož vyplývá, že v době provedení operací s účtem dlužníka byl \"platným majitelem uvedené pohledávky\". Dovolatelka dále dovozuje, že odvolací soud \"hodnotil skutkové okolnosti, které soud prvního stupně nehodnotil,\" a že řízení se proto vůči ní \"stalo řízením jednostupňovým, bez možnosti řádných opravných prostředků\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud \"rozsudek odvolacího soudu potvrdil\", neboť soudy obou stupňů věc rozhodly \"po právu\".
Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že \"odčerpání prostředků z běžného účtu\" dlužníka J., spol. s r.o. představovalo - jak bylo soudy zjištěno - \"jen technickou operaci k uzavření úvěrových účtů a nikoliv skutečnou platbu\" a že k bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít již z toho důvodu, že \"finanční prostředky žalovaným 1) odčerpané z běžného účtu klienta byly předtím ve shodné výši žalovaným 1) na tento účet poukázány z jeho vnitřního účtu\". Sporné zástavní právo proto dosud nezaniklo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo věcně příslušným soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně nesouhlasí - jak vyplývá z obsahu jejího dovolání - se závěrem soudů o tom, že operace s běžným účtem dlužníka J., spol. s r.o. (nyní \"v likvidaci\"), při které žalovaný 1) [úpadce] na účet \"ze svého\" připsal dne 10.11.1994 částku 9.785.782,20 Kč\" a \"odčerpal z něho dne 10.11.1994 částku 9.521.256,16 Kč, dne 10.11.1994 částku 5.054,89 Kč, dne 10.11.1994 částku 166.747,14 Kč a dne 28.12.1994 částku 97.778,90 Kč\", nepředstavovala platbu na úhradu úvěru, ale jen \"technické opatření k uzavření úvěrových účtů\" provedené \"proúčtováním úvěrového účtu k běžnému účtu\", a vytýká odvolacímu soudu, že v důsledku svého postupu se řízení vůči žalobkyni stalo \"řízením jednostupňovým, bez možnosti řádných opravných prostředků\". Těmito námitkami žalobkyně nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav - srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), ale napadá skutkové zjištění, které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a dovozuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a - kdyby snad opravdu odvolací soud učinil skutková zjištění v rozporu se zákonem - podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu těchto dovolacích důvodů nemůže být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé po právní stránce.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu