ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3394.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3394/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele D. H. B.V., zastoupeného advokátem, proti zástavnímu dlužníkovi M. – IN, a.s., zastoupenému advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 Nc 121/2003, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2006 č.j. 27 Co 652/2004-185, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.
II. Zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obchodní společnost K., s.r.o. se sídlem v P. 1, N. P. č. 390/3, se domáhala, aby soud nařídil k uspokojení jejích pohledávek ve výši 11.299.773,21 Kč \"společně s 25% p.a. úrokem z prodlení z částky 6.782.154,75 Kč ode dne 6. 3. 2003 do zaplacení\" prodej zástavy, a to \"nemovitostí: budovy - občanská vybavenost na pozemku parc.č. 1/1, pozemku - zastavěná plocha a nádvoří parc. č. 1/1, budovy – jiná stavba/č.e. na pozemku parc.č. 1/2, pozemku - zastavěná plocha a nádvoří parc. č. 1/2 a pozemku - zahrada parc.č. 2, vše v k.ú. P., obec a okres K., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu v K.\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že K. b., a.s. se sídlem v P. 1, N. P. č. 33, poskytla J. D., bytem P. č. 42, podle smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995 ve znění dodatků č. 1 až 5 úvěr ve výši 4.000.000,- Kč (s konečnou splatností ke dni 20.9.2001) a podle smlouvy o úvěru ze dne 20.6.1997 úvěr ve výši 5.000.000,- Kč (s konečnou splatností ke dni 20.2.2001), které byly podle zástavních smluv ze dne 16.10.1995 a ze dne 20.6.1997 zajištěny zástavním právem k uvedeným nemovitostem. Smlouvami dne 25.3.2000 postoupila K. b., a.s. tyto pohledávky s příslušenstvím obchodní společnosti K., s.r.o.; zajištěné pohledávky nebyly dosud uspokojeny.
Okresní soud v K. usnesením ze dne 4.5.2004 č.j. 11 Nc 121/2003-124 žalobě vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že K. b., a.s. poskytla dlužníku J. D. úvěr ve výši 4.000.000,- Kč podle smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995 ve znění dodatků č. 1 až 5 (s konečnou splatností úvěru ke dni 20.9.2001) a úvěr ve výši 5.000.000,- Kč podle smlouvy o úvěru ze dne 20.6.1997 (s konečnou splatností úvěru ke dni 20.2.2001), že na základě smluv o postoupení pohledávky ze dne 25.3.2000 uzavřených mezi K. b., a.s. a obchodní společností K., s.r.o. přešly \"pohledávky z úvěrových smluv a všechna práva s nimi spojená\" na společnost K., s.r.o., že pohledávka z úvěrové smlouvy uzavřené dne 16.10.1995 byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 16.9.1995 a pohledávka z úvěrové smlouvy uzavřené dne 20.6.1997 byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 20.6.1997 a že dlužník J. D. jako \"výlučný vlastník\" zastavených nemovitostí (bezpodílové spoluvlastnictví manželů J. a A. D. bylo soudním rozhodnutím zrušeno a podle dohody o jeho vypořádání ze dne 16.8.1996 se dlužník J. D. stal \"výlučným vlastníkem\" nemovitostí) je dne 24.7.2000 vložil \"jako nepeněžitý vklad\" do \"základního jmění\" zástavního dlužníka. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní věřitel doložil zajištěné pohledávky (pohledávky z obou úvěrových smluv se sestávají z nedoplatků jistiny, sjednaných úroků, úroků z prodlení a poplatků za vedení účtu a jejich splatnost nastala ve dnech 20.9.2001 a 20.2.2001), zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem (obě zástavní smlouvy jsou platnými právními úkony). Námitky zástavního dlužníka o tom, že zástavní věřitel proti němu nemá pohledávku, o neplatnosti zástavní smlouvy z roku 1995, o výši dluhu, o promlčení splátek splatných přede dnem 13.3.1999 a o předčasnosti žaloby soud prvního stupně odmítl jako nedůvodné.
K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 23.1.2006 č.j. 27 Co 652/2004-164 vyhověl návrhu, aby na místo zástavního věřitele vstoupila do řízení obchodní společnost F., s.r.o. se sídlem v P. 1, J. 647/2, a co usnesením ze dne 3.5.2006 č.j. 27 Co 652/2004-175 vyhověl návrhu, aby na místo zástavního věřitele vstoupila do řízení obchodní společnost D. H. B.V. se sídlem N. 165 T. 8, 1043BW A., N., - usnesením ze dne 14.7.2006 č.j. 27 Co 652/2004-185 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.128,50 Kč k rukám advokáta Mgr. P. S. Odvolací soud nejprve dovodil, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej se navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že jiné skutečnosti nejsou v tomto řízení významné a že uvedené rozhodné skutečnosti navíc ani nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto), neboť pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny. K uplatnění jiných (dalších) skutečností nebo ke zpochybnění osvědčených skutečností může dojít až ve druhé fázi řízení o soudní prodej zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy; nejsou proto důvodné námitky zástavního dlužníka směřující k zpochybnění výše zajištěných pohledávek a ani námitky týkající se promlčení nároku na jejich zaplacení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobu bylo třeba projednat podle \"platné úpravy občanského soudního řádu (§200y až §200za o.s.ř.)\", neboť právo zástavního věřitele na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklo po dni 1.9.1998 (poskytnuté úvěry se staly splatnými dne 20.9.2001 a dne 20.2.2001), i když zástavní právo bylo zřízeno na základě zástavních smluv ze dne 16.9.1995 a ze dne 20.6.1997). Námitku zástavního dlužníka o tom, že zástavní smlouva z roku 1995 (ze dne 16.9.1995) je neplatná, neboť byla uzavřena ještě před sjednáním úvěrové smlouvy (k tomu došlo až 16.10.1995), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podle úředně ověřených podpisů na zástavních smlouvách \"byly návrhy akceptovány zástavním dlužníkem až po uzavření úvěrových smluv\" a že z hlediska platnosti zástavních smluv není rozhodné, zda \"samotný obsah smlouvy byl koncipován ještě před uzavřením úvěrových smluv\". Protože byly osvědčeny rozhodné skutečnosti požadované zákonem pro nařízení soudního prodeje zástavy, byl soudní prodej zástavy nařízen v souladu se zákonem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Namítá, že nárok na \"zpeněžení zástavy\" nevzniká v době splatnosti úvěru, ale již okamžikem, kdy dlužník \"podstatným způsobem poruší úvěrovou smlouvu\", tedy, jak vyplývá z ustanovení §563 občanského zákoníku, kdy zástavní věřitel mohl poprvé žádat \"splacení dluhu\" (při \"prvním nesplacení splátky\"). Zástavní dlužník dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu dodatkem č. 5 (ke smlouvě o úvěru ze dne 16.10.1995) sjednané \"posunutí splatnosti úvěru podstatným způsobem\", v důsledku kterého se \"střednědobý úvěr\" změnil na \"úvěr dlouhodobý\"; následkem tohoto ujednání totiž původní závazek zanikl a ve smyslu ustanovení §516 odst.2 občanského zákoníku vznikl nový závazek, který \"nebyl zajištěn zástavní smlouvou\". Podle názoru zástavního dlužníka \"u zástavní smlouvy, která je datována 16.9.1995 a podepisována podstatně později\", se nejedná \"o pouhou písařskou chybu\", neboť \"smlouva měla být uzavírána již 16. 9. 1995 společně se smlouvou o poskytnutí úvěru\", a dovozuje, že ve skutečnosti nešlo \"o poskytnutí nového úvěru, nýbrž o přeúvěrování starších úvěrových vztahů, takže z toho důvodu došlo k opoždění podpisu zástavní smlouvy, a zástavní dlužníci tím byli uvedeni v omyl, neboť by za takové situace zástavní smlouvu vůbec neuzavřeli\". Odvolací soud podle zástavního dlužníka pochybil též v tom, že nepřerušil řízení o zpeněžení zástavy do doby, dokud nebude skončeno řízení proti obligačnímu dlužníkovi, který \"namítal nedostatek aktivní legitimace věřitele a promlčení úvěru, tj. skutečnosti, které měly vliv na existenci zajišťovaného úvěru jako celku\". Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že splatným se závazek stal dnem 20. 9. 2001 (jak je uvedeno v dodatku č. 5 ze dne 19. 6. 1998 ke smlouvě o úvěru reg. č. 3/1995/0109 ze dne 16.10.1995) a že na tom nic nemění skutečnost, že podle Obecných úvěrových podmínek měl věřitel právo požadovat okamžité splacení celé pohledávky, jakmile dlužník poruší úvěrovou smlouvu, neboť \"toto právo není povinností a věřitel ho neuplatnil\". Dodatkem č. 5 ze dne 19.6.1998 k úvěrové smlouvě byla jen \"posunuta splatnost závazku\", čímž nemohlo dojít k zániku dosavadního závazku, a že k omylu zástavních dlužníků při uzavírání zástavní smlouvy nedošlo, neboť \"určitá skutečná vůle byla projevem určitě vyjádřena\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Zástavní dlužník dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatel v první řadě namítá, že nárok na uspokojení ze zástavy nevzniká splatností zajištěné pohledávky (úvěru), a dovozuje, že \"zástavní věřitel může nechat zpeněžit zástavu, jakmile obligační dlužník podstatným způsobem poruší úvěrovou smlouvu\", tedy při \"prvním nesplacení splátky\", pro které mohl zástavní věřitel požadovat \"okamžité splacení celé pohledávky\".
Bylo-li zástavní právo zřízeno - jako tomu bylo v projednávané věci - v době do 31.8.1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998, jen jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1.1.2002 se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době do 31.8.1998, řídí právní úpravou účinnou od 1.1.2002. Žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení §200y až §200za občanského soudního řádu (účinných od 1.1.2002) tedy může být důvodná, jestliže právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po dni 1.9.1998.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká podle již ustálené judikatury soudů dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti z úvěrové smlouvy a že zástavní věřitel proto má právo odstoupit od smlouvy, smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět nebo učinit jiné \"úvěrové opatření\", není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit, smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět nebo učinit jiné \"úvěrové opatření\" a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho skutečně využil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
V projednávané věci bylo zástavním věřitelem doloženo, že konečná splatnost úvěru (pohledávky) podle smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995 reg.č. 3/1995/0109 ve znění dodatku č. 5 k této smlouvě byla sjednána do dne 20.9.2001. Z Obecných úvěrových podmínek K. b., a.s., které podle smlouvy o úvěru \"tvoří nedílnou součást\" této smlouvy, pak vyplývá, že, \"neplní-li dlužník podmínky smlouvy o úvěru či s bankou dohodnutá nápravná opatření nebo je-li ohrožena návratnost úvěru v důsledku nedostatečné tvorby peněžních toků z podnikatelské činnosti dlužníka, ovlivněné negativními odchylkami od předpokladů, za kterých byl obchod uzavřen\", je banka oprávněna \"požadovat okamžité splacení celé pohledávky\". Přestože dlužník neplnil podmínky smlouvy o úvěru (se splácením úvěru se opakovaně ocitl v prodlení), zástavní věřitel - jak je zřejmé z obsahu spisu - okamžité splacení celé pohledávky až \"do konečné splatnosti úvěru\" neuplatnil; právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy proto nemohlo vzniknout v době do 31.8.1998.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení nemůže mít z důvodu právní otázky, kdy vzniká právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, po právní stránce zásadní význam, neboť byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Dovolatel dále namítá, že \"u zástavní smlouvy, která je datována 16.9.1995 a podepisována podstatně později, se nejedná o pouhou písařskou chybu, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, ale smlouva měla být uzavírána již 16.9.1995 společně se smlouvou o poskytnutí úvěru\", že \"však nešlo o poskytnutí nového úvěru, nýbrž o přeúvěrování starších úvěrových vztahů, takže z toho důvodu došlo k opoždění podpisu zástavní smlouvy, a zástavní dlužníci tím byli uvedeni v omyl, neboť by za takové situace zástavní smlouvu vůbec neuzavřeli\", a že \"soudy obou stupňů nepřerušily řízení o zpeněžení zástavy do doby, až bude skončeno řízení proti obligačnímu dlužníkovi, který namítal nedostatek aktivní legitimace věřitele, promlčení úvěru, tj. skutečnosti, které měly vliv na existenci zajišťovaného úvěru jako celku\". Tyto námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, také nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Na zásadní význam napadeného usnesení po právní stránce nelze usuzovat ani z námitky dovolatele, že uzavřením dodatku č. 5, kterým se posunovala splatnost úvěru a dosud střednědobý úvěr se změnil na dlouhodobý\", zanikl \"původní závazek, který byl zajištěn, a ve smyslu §516 odst. 2 občanského zákoníku vznikl nový závazek, který však již nebyl zajištěn zástavní smlouvou\". Uzavřením dodatku č. 5 k úvěrové smlouvě č. 3/1995/0109 ze dne 16.10.1995 se, jak vyplývá z jeho obsahu, změnil pouze časový charakter úvěru, splácení úvěru a úhrada úroků, doplnil způsob zajištění úvěru a došlo k úpravě \"obecných a specifických podmínek pro poskytnutí úvěru\"; dohoda tedy nesměřovala k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, ale ke změně v právech a povinnostech účastníků smlouvy (kumulativní novaci), která nemá vliv na zajištění závazku, včetně zajištění zástavním právem (srov. §516 odst.3 občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly zástavnímu věřiteli v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají - v podobě, jak byly vynaloženy účelně - v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát Mgr. J. B., který zástavního věřitele zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně.
Protože dovolání zástavního dlužníka bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby zástavnímu věřiteli náklady v celkové výši 1.325,- Kč nahradil. Zástavní dlužník je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který zástavního věřitele v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu