ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3496.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3496/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J.F.W. B. s.r.o., zastoupenému advokátkou a 2) C., s. p. \"v likvidaci\", o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 450/97, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2006 č.j. 1 Cmo 270/2005-210, takto:
Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku vrchního soudu se v části, v níž byl potvrzen rozsudek krajského soudu o určení, že zástavní právo \"neexistuje\" k \"parcelám č. 83 a 84 v k.ú. K.\", zamítá; jinak se rozsudek vrchního soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Brně dne 16.12.1997 proti A. P., a.s. [změněnou se souhlasem soudu] domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 4.1.1993 uzavřené mezi C. s.p., N. B. a A. P. a.s. k nemovitostem budově zámku na stavebních parcelách č. 83 a č. 84, včetně parcel č. 71/1, č. 71/2, č. 74/2 a č. 70/1, jakož i k parcelám č. 83 a č. 84, zapsaným na listech vlastnictví č. 228 a č. 576 pro k.ú. K., obec K., okres Z., neexistuje\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedené nemovitosti dal do zástavy C., s.p. na základě zástavní smlouvy, kterou uzavřel s A. P., a.s. dne 4.1.1993, a že byly vloženy \"privatizačním projektem č. 23863 ve znění jeho doplnění č.j. 620/1057/94 ze dne 15.4.1994\" do \"majetku žalobce\". Zástavní smlouva ze dne 5.1.1993 je podle názoru žalobce neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost v označení zajišťované pohledávky, neboť zástavním právem měly být zajištěny \"veškeré úvěry poskytnuté A. P., a.s. filiálkou N. B.\", aniž by bylo \"zřejmé, o jaké úvěry se jedná, zejména komu, kdy a v jaké výši byly nebo budou úvěry poskytnuty a na základě čeho\". Za \"dlužníka\" byla navíc zástavní smlouva podepsána \"jinou osobou, než která je uvedena v záhlaví smlouvy\", a dlužník v ní nepravdivě prohlašuje, že je \"výlučným vlastníkem nemovitosti\", ačkoliv jako státní podnik mohl k nemovitostem vykonávat pouze \"právo hospodaření na základě hospodářské smlouvy\". Ze zástavní smlouvy také nevyplývá, že by předmětem zástavy také byly \"stavební pozemky p.č. 83 a č. 84 v k.ú. K.\", neboť \"zástava je označena tak, že se jedná o budovu zámku na stavebních pozemcích p.č. 83 a č. 84, přesto bylo zástavní právo pro tyto parcely zapsáno do katastru nemovitostí, i když v tomto rozsahu nevzniklo\".
Krajský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 20.6.2003 č.j. 8 Cm 450/97-50 připustil \"přistoupení C., státního podniku v likvidaci, N. B.,\" do řízení jako dalšího žalovaného a co usnesením ze dne 12.5.2004 č.j. 8 Cm 450/97-98 připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalovaného A. P., a.s. v likvidaci, vstoupil J.F. W. B. s.r.o. - rozsudkem ze dne 20.5.2005 č.j. 8 Cm 450/97-166 ve znění usnesení ze dne 2.11.2005 č.j. 8 Cm 450/97-187 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8.196,- Kč a že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8.196,- Kč, vše k rukám advokáta. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a z provedených důkazů zjistil, že zastavené nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného 1) s výjimkou \"pozemků p.č. 71/2 - zahrada a p.č. 74/2 - trvalý travní porost zapsaných na LV\", u nichž je veden jako vlastník žalovaný 2). Zástavní smlouva ze dne 4.1.1993 je neplatná především proto, že v ní není určitě vymezena zajišťovaná pohledávka; v ní uvedený údaj o tom, že se \"touto smlouvou zajišťují veškeré úvěry poskytnuté A. P., a.s., filiálkou N. B.\", nepostačuje, neboť k \"její přesné identifikaci náleží potřeba údaje o její výši, do které má být zástavním právem zajištěna\", i kdyby šlo o \"pohledávku budoucí\", a není ani zřejmé, zda zajištěny mají být \"úvěry již poskytnuté nebo teprve poskytované\" a zda jsou omezeny v časovém období. Jednoznačné není ani označení zástavy obsažené ve smlouvě ze dne 4.1.1993, neboť zanechává pochybnost o tom, zda předmětem zástavy byly \"také stavební plochy č. 83 a 84 k.ú. K.\" (kdyby \"tyto stavební parcely měly být předmětem zástavy, pak bylo třeba tento vztah vyjádřit tak, že předmětem zástavy je budova zámku se stavebními pozemky č. 83 a č. 84 nebo včetně stavebních pozemků anebo jiným určitým způsobem\"). Soud prvního stupně uzavřel, že zástavní právo k předmětným nemovitostem nevzniklo.
K odvolání žalovaného 1) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1.3.2006 č.j. 1 Cmo 270/2005-210 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.501,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud odmítl námitku nedostatku žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s odůvodněním, že \"naléhavý právní zájem je dán všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí\", a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zástavní smlouva ze dne 4.1.1993 je neplatná pro neurčitost označení zajišťované pohledávky; zajišťovaná pohledávka totiž byla označena tak, že \"není zřejmé, zda zástavou má být zajišťován pouze jeden nebo více poskytnutých úvěrů úvěrového dlužníka C. s.p. ani zda úvěr či úvěry byly anebo teprve budou v budoucnu poskytnuty\" a \"rovněž v ní chybí jakákoliv návaznost na uzavřenou úvěrovou smlouvu z téhož dne 4.1.1993\". Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně také v tom, že zástavní právo \"ke stavebním parcelám č. 83 a 84 v k.ú. K.\" bylo zapsáno do katastru nemovitostí \"na podkladě zástavní smlouvy ze dne 4.1.1993, ač ve smlouvě nebyly tyto nemovitosti vůbec uvedeny\"; žalobce se proto oprávněně i z tohoto důvodu domáhal určení \"neexistence zástavního práva i k těmto parcelám\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá v první řadě, že při výkladu obsahu zástavní smlouvy ze dne 4.1.1993 v ujednání o zajišťované pohledávce měly soudy přihlédnout nejen k použitému \"jazykovému projevu\", ale také \"k objektivním okolnostem, za nichž byly dne 4.1.1993 uzavřeny zástavní smlouva a úvěrová smlouva a co oběma smlouvami strany sledovaly\"; protože podle znění smlouvy mohla být zajištěna \"nejen jedna pohledávka, ale i více pohledávek\", aniž by muselo být uvedeno, zda \"úvěr nebo úvěry již byly poskytnuty nebo teprve budou poskytnuty\", a protože \"projev vůle stran při uzavření obou smluv je nepochybný\", je zřejmé, že zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 4.1.1993 platně vznikla a že tedy také vzniklo ji zajišťující zástavní právo. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že by žalobce měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem; domnívá se, že naléhavý právní zájem nelze dovozovat jen z toho, že \"je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě\", a že žalobce \"neuvedl žádný další zájem, který by jej vedl k podání určovací žaloby. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) jako nedůvodné odmítnul, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí ve věci samé bylo v posuzovaném případě mimo jiné významné, jak měla být v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 4.1.1993 označena - z pohledu požadavků na určitost právního úkonu - zástavním právem zabezpečovaná pohledávka z obchodních závazkových vztahů. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech dosud vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Žalovaný 1) za řízení tvrdil a v dovolání znovu namítá, že je neplatná smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 4.1.1993, kterým měly být zabezpečeny pohledávky z obchodního závazkového vztahu (z úvěrů). Platnost této zástavní smlouvy je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla uzavřena - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 28.11.1993 (dále jen \"obch. zák.\").
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst.5 obč. zák. zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Podle ustanovení §299 odst.1 obch. zák. zástavní právo lze zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst.2 věty první obč. zák. (odkládající podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti. Jde-li o zabezpečení pohledávky z obchodních závazkových vztahů, ze znění ustanovení §299 odst.1 obch. zák. je zřejmé, že zástavní právo smí být zřízeno též pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne (má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako \"půjčku\" a nikoliv jako \"závazek poskytnout půjčku\", i když v době uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo). Zatímco občanský zákoník spojuje zástavní právo vždy se zajištěním určité (konkrétní) pohledávky, i když může být podmíněná nebo má vzniknout teprve v budoucnu, ustanovení §299 odst.1 obch. zák. umožňuje zabezpečit pohledávku, která nemůže být určena jinak (podrobněji), než údaji o osobách věřitele a (osobního) dlužníka a druhovým vymezením, tedy, řečeno jinak, jen určitý druh v budoucnu vznikajících pohledávek, jenž z povahy věci nelze identifikovat v zástavní smlouvě individuálně a jednoznačně (například pohledávky z dodávky druhově označeného zboží z kupních smluv nebo pohledávky z úvěrů poskytnutých stejnému dlužníku) [srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.11.2005 sp. zn. 29 Odo 1014/2003, který byl uveřejněn pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci bylo v čl. I smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 4.1.1993 sjednáno, že \"touto smlouvou se zajišťují veškeré úvěry poskytnuté A. P. a.s., filiálkou N. B.\". Vzhledem k tomu, že zřizovaným zástavním právem měly být nepochybně zajištěny pohledávky z obchodních závazkových vztahů (z úvěrů), měly soudy při hodnocení určitosti uvedeného ujednání vzít v úvahu nejen požadavky občanského zákoníku na vymezení zabezpečované pohledávky, ale i ustanovení §299 odst.1 obch. zák. a věc posoudit také z pohledu, zda zřizovaným zástavním právem neměl být zajištěn jen určitý druh pohledávek, které mají (mohou) vzniknout v budoucnu. Odvolací soud se věcí z tohoto hlediska nezabýval, a proto je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Důvodná však není námitka, že by žalobce neměl na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
V projednávané věci je mezi žalobcem a žalovaným 1) sporné, zda nemovitosti (ty z nich, které jsou ve vlastnictví žalobce) jsou zatíženy zástavním právem podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 4.1.1993. Vzhledem k tomu, že sporné zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí a že žalobce popírá, že by jeho nemovitosti byly tímto právem zatíženy, je nepochybně žalobcem požadované určení způsobilým prostředkem k tomu, aby jím byla odstraněna nejistota v jeho právním postavení a aby se požadovaným určením vytvořil pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud současně přihlédl k tomu, že žalobě o určení \"neexistence\" zástavního práva k \"parcelám č. 83 a 84 v k.ú. K.\" bylo vyhověno také proto, že zástavní smlouva ze dne 4.1.1993 je neurčitá také v označení zástavy, a že uvedený závěr nebyl dovolatelem zpochybněn; protože závěr o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu neurčitosti v označení zástavy nemůže být podroben dovolacímu přezkumu, neboť nebyl dovoláním dotčen, a protože sám o sobě obstojí jako důvod pro určení \"neexistence\" zástavního práva k \"parcelám č. 83 a 84 v k.ú. K.\", Nejvyšší soud dovolání žalovaného v tomto směru podle ustanovení §243b odst.2 části věty před středníkem zamítl. Ve vztahu k ostatním nemovitostem není rozsudek odvolacího soudu správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v části týkající se těchto věcí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst.1 věta první a §226 o.s.ř.). V dalším řízení odvolací soud též nepřehlédne, že pozemky \"p.č. 71/2-zahrada a p.č. 74/2-trvalý travní porost v k.ú. K.\" mají být podle dosavadních závěrů soudů \"ve vlastnictví\" žalovaného 2) a že tedy k určení \"neexistence\" zástavního práva k těmto nemovitostem žalobce nemá (jako jejich \"nevlastník\") věcnou legitimaci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Žalovaný 2) v průběhu dovolacího řízení navrhl, aby na jeho místo do řízení vstoupil P. f. ČR, neboť pozemky \"p.č. 71/2 - zahrada a p.č. 74/2 - trvalý travní porost v k.ú. K.\" nyní \"náleží do jeho správy\". Vzhledem k tomu, že řízení ve vztahu k žalovanému 2) bylo pravomocně skončeno již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20.5.2005 č.j. 8 Cm 450/97-166 ve znění usnesení ze dne 2.11.2005 č.j. 8 Cm 450/97-187 a že žalovaný 2) tedy nebyl (nemohl být) účasten [z podnětu odvolání a dovolání podaných žalovaným 1)] odvolacího a ani dovolacího řízení v této věci, nemohl se Nejvyšší soud ČR uvedeným návrhem zabývat.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu