ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.353.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 353/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. S. K. , zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci - Nové Ulici, Krapkova č. 452/38, proti žalované Základní škole Uničov, Haškova 211, okres Olomouc, příspěvkové organizaci se sídlem v Uničově, Haškova č. 211, IČO 45213071, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 645/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 60/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2012, č. j. 16 Co 80/2012 – 129, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13. 10. 2010, doručeným žalobkyni téhož dne, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí „na základě §52 písm. c) a souvisejících zákoníku práce“ dává výpověď z pracovního poměru“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „na základě rozhodnutí ředitele školy o změně organizace tříd 2. A a 2. B (sloučení tříd) k datu 31. 12. 2010 dochází ke snížení počtu pracovníků“ a že v důsledku této organizační změny se žalobkyně stala nadbytečnou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 1994 je od stejného dne u žalované v pracovním poměru se sjednaným druhem práce „učitelka 1. stupně“. Vztahy mezi žalobkyní a ředitelem žalované se začaly vyostřovat v souvislosti s fungováním speciální třídy 3. B, která byla zřízena ode dne 1. 9. 2009. Žalobkyně byla tehdy třídní učitelkou třídy 4. A, v níž měla evidovaný „úřední“ stav 24 žáků, ovšem ve skutečnosti tuto třídu navštěvovalo 32 žáků, tedy i 8 žáků, kteří sice byli „úředně“ zařazeni do třídy 3. B, do té však ve skutečnosti docházeli jen na výuku českého jazyka; ostatní výuku tito žáci absolvovali ve třídě 4. A, na což žalobkyně „k nelibosti ředitele“ poukazovala. Podle žalobkyně tato její aktivita spolu s žádostmi a výzvami ke zjednání nápravy byly ředitelem školy a některými dotčenými kolegyněmi přijímány negativně a vedly k různým formám šikany se záměrem dosáhnout ukončení jejího pracovního poměru „za každou cenu“. Dne 28. 4. 2010 obdržela od ředitele první "vytýkací" dopis s upozorněním na možnost výpovědi pro údajné soustavné méně závažné porušování povinností. Následně jí ředitel školy dne 10. 5. 2010 a 16. 6. 2010 navrhl vždy dohodu o rozvázání pracovního poměru, a když je odmítla, obdržela další „vytýkací“ dopisy s upozorněním na možnost výpovědi. Dne 28. 6. 2010 oznámil ředitel žalované na poradě pedagogů, že současné první ročníky nebudou v příštím školním roce 2010-2011 spojeny, čímž změnil letitou praxi školy, neboť v minulých letech byli žáci dvou prvních tříd, kteří postoupili do 2. třídy, vždy sloučeni do jedné druhé třídy. Toto rozhodnutí vyvolalo potřebu zvýšení stavu učitelů. Od 1. 9. 2010 tak nastoupila do pracovního poměru Mgr. J. N., která byla určena ředitelem jako třídní učitelka třídy 1. B, zatímco žalobkyně byla třídní učitelkou třídy 2. B. Dne 13. 10. 2010 ředitel žalované předal žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost s odůvodněním, že od 1. 1. 2011 dojde ke sloučení dvou druhých tříd do jedné třídy. Výpověď z pracovního poměru představuje podle názoru žalobkyně zneužití výkonu práva ze strany žalované, protože popsané organizační změny byly jednoznačně účelové a fiktivní. Ředitel žalované nejprve účelově na krátkou dobu vyvolal potřebu „dalšího učitele“ a po 43 dnech od nástupu Mgr. N. konstatoval nadbytečnost jednoho učitele, což mu umožnilo dát výpověď žalobkyni. Žalovaná tedy od počátku sledovala poškození žalobkyně.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 11 C 60/2011-83, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že na mimořádné poradě pedagogů dne 28. 6. 2010 oznámil ředitel školy novou organizaci školního roku 2010/2011 s tím, že od 1. 9. 2010 budou 2 druhé třídy, tj. že nebudou dosavadní první třídy sloučeny v jednu druhou třídu tak, jak bylo dosud u žalované obvyklé, když vyhověl rodičům žáků stávajících prvních tříd. Dne 13. 10. 2010 rozhodl ředitel žalované o organizační změně, která spočívala v tom, že od 1. 1. 2011 budou sloučeny dvě druhé třídy v jednu s počtem 30 žáků. Hlavní důvodem sloučení dvou tříd, o němž rozhodl ředitel, bylo to, že ředitel chtěl ušetřit finanční prostředky, které by od ledna následujícího roku pravděpodobně nedostal. Prostředky ze státního rozpočtu se dávají školám na kalendářní rok a školy s nimi bývají seznámeny v březnu následujícího roku. V důsledku této změny se žalobkyně stala nadbytečnou. Dovodil, že byly splněny oba předpoklady výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, neboť „statutární zástupce žalovaného, ředitel školy, rozhodl dne 13. 10. 2010 o organizační změně, a to o sloučení dvou druhých tříd v jednu, čímž se snížila potřeba o jednoho učitele a v důsledku tohoto rozhodnutí se stala žalobkyně nadbytečnou“. Dospěl též k závěru, že projednávaná výpověď z pracovního poměru není zneužitím práva ze strany žalované a není ani v rozporu s dobrými mravy. „Zachování dvou druhých tříd pro školní rok 2010/2011 bylo totiž projevem snahy vedení školy vyhovět žádosti rodičů a zachovat tak pro jejich děti dvě druhé třídy“ a „situace, kdy škola hospodaří s finančními prostředky přidělovanými jí na kalendářní nikoli školní rok, a neznalost výše finančních prostředků, se kterými škola bude moci hospodařit v kalendářním roce 2011 s přihlédnutím k očekávaným změnám z ministerstva školství, nezbytně vedla k objektivní potřebě přijetí takové organizační změny, která ušetří finanční prostředky“. Kdyby skutečně mělo být záměrem žalované zbavit se za každou cenu žalobkyně, bylo možno s ní ukončit pracovní poměr již dříve na základě jiných skutečností.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, č. j. 16 Co 80/2012 – 129, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 13. 10. 2010 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 29.122,- Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Lorence. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná vytvořila nadbytečnost žalobkyně „uměle“, neboť „nejprve cca jeden a půl měsíce před rozhodnutím o organizační změně přijala dalšího učitele na první stupeň (Mgr. N. od 1. 9. 2010) a posléze (dne 13. 10. 2010) jedno místo učitele zrušila, což žalované formálně umožnilo vybrat žalobkyni jako nadbytečného zaměstnance a dát jí výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce“. Výpověď ředitele žalované, že zachování dvou druhých tříd pro školní rok 2010/2011 a s tím spojená potřeba přijetí dalšího učitele od 1. 9. 2010 byla projevem snahy žalované vyhovět žádosti rodičů projevené na třídních schůzkách v dubnu 2010 a že k následnému sloučení dvou druhých tříd došlo výlučně z objektivních ekonomických důvodů, vyhodnotil odvolací soud jako účelovou a nevěrohodnou. V mezidobí od přijetí Mgr. N. do pracovního poměru od 1. 9. 2010 do přijetí rozhodnutí o sloučení tříd 2. A a 2. B dne 13. 10. 2010 totiž ředitel žalované neměl k dispozici žádné nové konkrétní a objektivní informace o rozpočtu školy na další kalendářní rok 2011. Samotný ředitel žalované připustil, že o podobě rozpočtu se žalovaná dozvídala vždy až na přelomu měsíců února a března. Ředitel žalované tak vycházel při rozhodnutí o snížení počtu zaměstnanců o jednoho učitele ze dne 13. 10. 2010 toliko z informací získaných z médií o tom, že „státní rozpočet se naplňuje méně, než se očekávalo“, z čehož dovozoval, že dojde ke snížení rozpočtu pro rok 2011, a dále z informací, že z důvodu plnění předvolebních slibů dojde ke zvýšení platů učitelů (zejména nástupních platů absolventů). Obava žalované, zda bude mít od začátku roku 2011 dostatek rozpočtových prostředků na platy učitelů při stávajícím počtu zaměstnanců, kterou žalovaná odůvodňovala „rozhodnutí o organizační změně“ ze dne 13. 10. 2010, tedy vycházela z ničím nepodložených a obecných informací, které se pohybovaly v rovině spekulací. Neměla-li žalovaná dostatek objektivních a podložených informací o rozpočtu na rok 2011 a nesledovala-li by od počátku záměr zbavit se žalobkyně jako „nepohodlného“ zaměstnance, pak by se dalo logicky očekávat, že Mgr. N. přijme do pracovního poměru na dobu určitou pouze do konce roku 2010. Nadto je třeba přihlédnout k tomu, že od nástupu Mgr. N. do přijetí rozhodnutí o sloučení tříd 2. A a 2. B uplynula poměrně krátká doba 43 dnů. Odvolací soud zohlednil rovněž skutečnost, že ředitel žalované oznámil záměr týkající se zachování dvou druhých tříd pro školní rok 2010/2011 dne 28. 6. 2010, tj. krátce poté, co žalobkyně opakovaně ve dnech 10. 5. 2010 a 16. 6. 2010 odmítla akceptovat návrh žalované na rozvázání pracovního poměru dohodou. Podle odvolacího soudu „nelze učinit jiný závěr“ než, že žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 10. 2010, resp. jeho realizací, od počátku sledovala jiné cíle než změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, nýbrž jednalo se o opatření, které dovršilo dříve učiněné kroky (přijetí Mgr. N. od 1. 9. 2010) směřující k tomu, aby byl (mohl být) v rozporu se skutečností vydáván za splněný hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce žalobkyni. Takovéto „rozhodnutí“ nemůže být příčinou nadbytečnosti žalobkyně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že ke skutkovým zjištěním rozdílným od skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud nikoli na základě jím znovu provedeného či doplněného dokazování, ale pouze „na základě jediného dotazu na ředitele školy, zda v době rozhodnutí o organizační změně byla Mgr. N. ještě ve zkušební době, na který tento odpověděl kladně. Jiné důkazy ve věci prováděny nebyly“. Postup odvolacího soudu, který „původně sice odročil odvolací jednání za účelem zopakování dokazování účastnickými výslechy žalobkyně, ředitele žalované a svědkyně M., avšak tyto důkazy nakonec neprovedl, je tak stižen vadou, která mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud si názor na celou věc učinil již před případným zopakováním či doplněním dokazování a dotaz na ředitele školy byl jen jakýmsi formálním úkonem, který odvolací soud považoval za dostatečný, aby mohl změnit skutkové závěry soudu I. stupně“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. č. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalované.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 13. 10. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010 [tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, a č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci ustanovení §52 písm. c) zák. práce „stane-li se pracovník nadbytečným“). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. §18 zák. práce a §34 a §35 odst. 2 občanského zákoníku), rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi.
Z toho, že zaměstnanec nemusí být nadbytečným již v době podání výpovědi, nelze dovozovat, že by zaměstnavatel mohl vždy přistoupit k podání výpovědi bezprostředně po přijetí rozhodnutí o organizační změně. Má-li být takové rozhodnutí skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V případě, že by pracovní poměr skončil dříve (před tím, než se u zaměstnavatele příslušné organizační změny skutečně realizovaly), totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Jestliže pracovní poměr skončí na základě výpovědi dané podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá to samozřejmě na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 54).
V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná vytvořila nadbytečnost žalobkyně „uměle“, neboť „nejprve cca jeden a půl měsíce před rozhodnutím o organizační změně přijala dalšího učitele na první stupeň (Mgr. N. od 1. 9. 2010) a posléze (dne 13. 10. 2010) jedno místo učitele zrušila, což žalované formálně umožnilo vybrat žalobkyni jako nadbytečného zaměstnance a dát jí výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce“. Přitom vyšel mimo jiné z toho, že výpověď ředitele žalované, že zachování dvou druhých tříd pro školní rok 2010/2011 a s tím spojená potřeba přijetí dalšího učitele od 1. 9. 2010 byla projevem snahy žalované vyhovět žádosti rodičů projevené na třídních schůzkách v dubnu 2010 a že k následnému sloučení dvou druhých tříd došlo výlučně z objektivních ekonomických důvodů, je účelová a nevěrohodná. V mezidobí od přijetí Mgr. N. do pracovního poměru od 1. 9. 2010 do přijetí rozhodnutí o sloučení tříd 2. A a 2. B dne 13. 10. 2010 totiž ředitel žalované neměl k dispozici žádné nové konkrétní a objektivní informace o rozpočtu školy na další kalendářní rok 2011. Samotný ředitel žalované připustil, že o podobě rozpočtu se žalovaná dozvídala vždy až na přelomu měsíců února a března. Ředitel žalované tak vycházel při rozhodnutí o snížení počtu zaměstnanců o jednoho učitele ze dne 13. 10. 2010 toliko z informací získaných z médií o tom, že „státní rozpočet se naplňuje méně, než se očekávalo“, z čehož dovozoval, že dojde ke snížení rozpočtu pro rok 2011, a dále z informací, že z důvodu plnění předvolebních slibů dojde ke zvýšení platů učitelů (zejména nástupních platů absolventů). Obava žalované, zda bude mít od začátku roku 2011 dostatek rozpočtových prostředků na platy učitelů při stávajícím počtu zaměstnanců, kterou žalovaná odůvodňovala „rozhodnutí o organizační změně“ ze dne 13. 10. 2010, tedy vycházela z ničím nepodložených a obecných informací, které se pohybovaly v rovině spekulací.
Dovolatelka namítá, že k uvedeným skutkovým zjištěním, rozdílným od skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud nikoli na základě jím znovu provedeného či doplněného dokazování, ale pouze „na základě jediného dotazu na ředitele školy, zda v době rozhodnutí o organizační změně byla Mgr. N. ještě ve zkušební době, na který tento odpověděl kladně“.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. U důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená - tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
V projednávané věci principy shora uvedené odvolací soud respektoval. I když se odchýlil od skutkových (a právních) závěrů soudu prvního stupně, stalo se tak po uplatnění postupu podle ustanovení §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. (zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci). Námitka dovolatelky, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně nikoli na základě znovu provedeného a doplněného dokazování, ale pouze „na základě jediného dotazu na ředitele školy, zda v době rozhodnutí o organizační změně byla Mgr. N. ještě ve zkušební době, na který tento odpověděl kladně“, nemůže obstát. Jak totiž vyplývá z protokolu o jednání v této věci před odvolacím soudem dne 28. 8. 2012 Mgr. S. V. – ředitel žalované se k věci obšírně vyjádřil, vyjádřil se také k dotazům soudu i zástupce žalované (dovolatelky). Jeho výslech trval od 9.30 hod. do 10.10 hod., kdy bylo jednání přerušeno za účelem porady senátu. Z obsahu protokolu není zřejmé (a dovolatelka to ani netvrdí), že by proti jeho znění byly někým z účastníků vzneseny námitky; obsah protokolu je tak třeba považovat za správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu