ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3561.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3561/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce PhDr. M. H. , zastoupeného Mgr. Ivem Tichovským, advokátem se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká č. 1249/18, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava se sídlem magistrátu v Ostravě - Moravské Ostravě a Přívoze, Prokešovo náměstí č. 1803/8, IČO 00845451, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova č. 9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 65/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2010, č. j. 16 Co 193/2009-117, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem v Brně, Těsnohlídkova č. 9.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14. 12. 2007 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce pro závažné porušení povinností, kterého se měl žalobce dopustit opakovaně, a to ve dnech 11. 9. 2006, 2. 2. 2007, 15. a 16. 6. 2007 a 10. 11. 2007.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 14. 12. 2007, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 11. 9. 2006 ve služebním vozidle nespal, ale vyplňoval v té době hlídkovou knížku, že při řešení drobného dopravního přestupku dne 2. 2. 2007 vzhledem k okolnostem případu a k výchovné úloze městské policie nepřekročil svou kompetenci, že dne 15. a 16. 6. 2007 se řídil přímými pokyny svého bezprostředního nadřízeného a neměl k dispozici radiostanici, aby mohl opuštění služebního rajónu oznámit, a že dne 10. 11. 2007 se v herně Multicasino v Ostravě - Porubě zdržoval pro své zdravotní problémy. Navíc odborová organizace Městské policie Ostrava (žalobce je členem odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem), neudělila souhlas s podáním výpovědi žalobci.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 6. 2009, č. j. 26 C 65/2008-77, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení“ 33.141,-Kč k rukám „zástupce žalovaného“. Skutečnost, že žalobce dne 11. 9. 2006 ve službě spal a že dne 11. 11. 2007 pobýval v pracovní době v herně Multicasino na Hlavní třídě v Ostravě – Porubě, považoval za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Opuštění služebního rajónu bez ohlášení ve dnech 15. a 16. 6. 2007 posoudil jako méně závažné porušení pracovních povinností a projednání přestupku nad rámec kompetence obecního strážníka dne 2. 2. 2007 nebylo porušením povinností žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, č. j. 16 Co 193/2009-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.652,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše. Souhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Připomněl, že soud prvního stupně svůj skutkový závěr nevystavěl na výpovědích svědků S. a F. a že tyto svědky pokládal za nevěrohodné, a proto se ani nezabýval tím, zda svědci S. a F. byli „přinuceni zaměstnavatelem změnit vypracovaný úřední záznam o celé události tak, že v herně byli uvedeného dne s žalobcem dvakrát, nikoliv jednou, jak to mělo odpovídat skutečnosti“. Údaj ve výpovědi o tom, že žalobce „dne 10. 11. 2007 v pracovní době od 8.35 do 8.55 hodin a od 9.39 do 10.35 hodin svévolně a bezdůvodně setrval v herně Multicasino na Hlavní třídě v Ostravě – Porubě“, považoval za chybu v psaní, protože účastníci se shodli na tom, že k celé události došlo dne 11. 11. 2007. Při hodnocení intenzity uvedených porušení pracovních povinností žalobcem přihlédl k osobě a charakteru práce žalobce (žalobce byl městským strážníkem, který před očima veřejnosti vykonává svoji práci), k situaci, v níž k porušení pracovních povinností došlo (občané si anonymně stěžovali u žalovaného, že strážníci městské policie se bezdůvodně zdržují v hernách na Hlavní třídě v Ostravě – Porubě), a vzal na vědomí také intenzitu porušení konkrétní povinnosti žalobce (žalobce byl v herně dne 11. 11. 2007 dvakrát, strávil tam bezdůvodně poměrně dlouhou dobu, která byla ukončena až tím, že žalobce v herně přistihli jeho nadřízení a donutili jej hernu opustit). Dosavadní postoj žalobce k plnění pracovních úkolů označil „přinejmenším jako laxní“. Žalobce tak v očích veřejnosti snížil vážnost svého zaměstnavatele, připustil, aby veřejnosti bylo známo, že strážníci nezabezpečují místní záležitosti veřejného pořádku, jak jim ukládá ustanovení §1 odst. 2 zákona o obecní policii, a namísto toho pobývají v hernách. Vzhledem k intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem považoval za správný také závěr soudu prvního stupně, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce přes porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci nadále zaměstnával, přestože odborová organizace k rozvázání pracovního poměru s žalobcem výpovědí nedala souhlas. Přihlédl též k tomu, že u žalovaného působí ještě jedna odborová organizace, jejímž členem žalobce není, která rovněž projednávala případ žalobce a navrhla, aby pro porušení povinností ze dne 11. 11. 2007 byla žalobci dána výpověď podle §52 písm. g) zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce za otázku zásadního významu považuje: „zda je pro závěr, zda lze dle ust. §61 odst. 4 zákoníku práce po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby navzdory absenci souhlasu odborové organizace, jejíhož orgánu je zaměstnanec členem, zaměstnance nadále zaměstnával, rozhodný postoj jiné odborové organizace, která u zaměstnavatele působí“, „zda je pro závěr, zda lze dle ust. §61 odst. 4 zákoníku práce po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby navzdory absenci souhlasu odborové organizace, jejíhož orgánu je zaměstnanec členem, zaměstnance nadále zaměstnával, rozhodná intenzita porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dle jednotlivých skutkových podstat tohoto porušení dle ust. §52 písm. g) zákoníku práce, tj. zvlášť závažné porušení, pro které zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, závažné porušení a soustavné méně závažné porušení“, a „zda je neuvedení správného data vytýkaného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci ve výpovědi, ačkoliv má dostatek podkladů pro časové vymezení skutku a byl zaměstnavatel zaměstnancem na takovou nesprávnost již dříve upozorněn, pouhou písařskou chybou, která nemá vliv na platnost výpovědi“. Mimo to namítá, že jsou nesprávná skutková zjištění zejména ve vztahu k výpovědím svědků F., S. a F. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru za situace, že příslušný odborový orgán odmítl udělit předchozí souhlas, dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky ve všech souvislostech vyřešena), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy byl dotčený právní úkon učiněn - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2007 [tedy do dne, kdy nabyly účinnosti zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, a zákon č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] - dále jen „zák. práce“
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen předem projednat s odborovou organizací.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce jde-li o člena orgánu odborové organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v době 1 roku po jeho skončení, je k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže odborová organizace písemně neodmítla udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode dne, kdy byla o něj zaměstnavatelem požádána.
Podle ustanovení §61 odst. 4 zák. práce jestliže odborová organizace odmítla udělit souhlas podle odstavce 2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle §72 shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné.
Ustanovení §61 zák. práce zakotvuje účast odborových orgánů při rozvázání pracovního poměru výpovědí či okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele. Vzhledem k závažnosti těchto jednostranných opatření pro pracovní i osobní život zaměstnance zákon stanoví povinnost zaměstnavatele předem projednat tyto úkony s příslušným odborovým orgánem (§61 odst. 1 zák. práce). Zvýšená ochrana členů příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (mezi něž patřil i žalobce v posuzované věci), se zde projevuje v tom, že na rozdíl od pouhého projednání, je zaměstnavatel povinen požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas se zamýšleným okamžitým zrušením pracovního poměru nebo výpovědí (§61 odst. 2 zák. práce). Zatímco podle ustanovení §19 odst. 3 věty druhé zák. práce absence předchozího projednání s příslušným odborovým orgánem nezakládá neplatnost dotčených rozvazovacích projevů vůle, je ochrana členů příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem, zvýšena natolik, že dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru nebo s ním okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by - v rozporu s ustanovením §61 odst. 2 zák. práce - požádal příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k tomuto opatření, je takové rozvázání pracovního poměru neplatné [§19 odst. 3 větu první a §61 odst. 4 větu před středníkem zák. práce]. Avšak i tehdy, jestliže zaměstnavatel požádá podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru rovněž neplatné za podmínky, jestliže příslušný odborový orgán v době do 15 dnů ode dne, kdy byl zaměstnavatelem požádán o souhlas, písemně odmítne souhlas udělit a jestliže soud ve sporu podle ustanovení §72 zák. práce shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (k tomu srov. za obsahově shodné předchozí právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1615/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 133, ročník 2002). Shledá-li ovšem soud, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru - pokud jinak splňují všechny hmotněprávní (formální i materiální) podmínky předmětného rozvázání pracovního poměru - platné, i když příslušný odborový orgán odmítl udělit souhlas s tímto rozvázáním (§61odst. 4 zák. práce).
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobce byl v době dání předmětné výpovědi členem příslušného odborového orgánu (Odborové organizace MP Ostrava), který je oprávněn spolurozhodovat se žalovanou. I když příslušný odborový orgán dopisem ze dne 6. 12. 2007 žalovanému sdělil, že „předchozí souhlas neudělil“, žalovaný dal žalobci dne 14. 12. 2007 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Protože soudy dospěly k závěru, že tato výpověď splňuje jak formální, tak i materiální předpoklady uvedené v ustanovení §50 odst. 1 a 4 a §52 písm. g) zák. práce, zabýval se odvolací soud správně tím, zda tu jsou takové okolnosti, že po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával. Přitom je třeba mít na zřeteli právní názor, z něhož vychází ustálená soudní praxe, že u žádného z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce nelze předem vylučovat možnost situace, kdy na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával zaměstnance, který je (byl) členem příslušného odborového orgánu ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce (srov. za obsahově shodné předchozí právní úpravy usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 16 Co 402/96, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. sešitu 3, str. 147).
Je mimo pochybnost, že je výlučně věcí zaměstnavatele, zda se v případě, že zaměstnanec poruší povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, rozhodne rozvázat s ním pracovní poměr výpovědí či nikoli. Zvýšená ochrana členů příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem, modifikuje uvedenou možnost zaměstnavatele tím, že v případném budoucím sporu podle ustanovení §72 zák. práce soud shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával.
Při hodnocení spravedlivosti požadavku na další zaměstnávání propouštěného zaměstnance – odborového funkcionáře je současně třeba mít na zřeteli, že ustanovení §61 odst. 4 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nejde však o úvahu zcela neomezenou, neboť právní předpis tím, že taxativně vymezuje důvody, ze kterých zaměstnavatel může se zaměstnancem jednostranně rozvázat pracovní poměr, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je tato úvaha usměrňována. Soud může přihlédnout rovněž k jakýmkoliv dalším skutečnostem, které mají vztah k výkonu práce dotčeného zaměstnance, zejména k jeho osobě (jeho věku, životním a pracovním zkušenostem), k jeho dosavadním pracovním výsledkům a jeho postoji k plnění pracovních úkolů, ke schopnostem týmové spolupráce a k celkovému vztahu ke spolupracovníkům, k délce jeho zaměstnání apod. Zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (k tomu srov. rovněž za obsahově shodné předchozí právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 111, ročník 2010).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – uvedeným způsobem postupoval. Za rozhodující považoval „intenzitu porušení pracovních povinností žalobcem“ a přihlédl též k tomu, že u žalovaného „působí ještě jedna odborová organizace, jejímž členem žalobce není“, a ta po projednání žalobcova případu navrhla, aby „žalobci byla dána výpověď podle §52 písm. g) zák. práce“.
Okolnost, že ustanovení §61 odst. 2 zák. práce stanoví další podmínku pro platnost výpovědi z pracovního poměru danou členu příslušného odborového orgánu, která stojí mimo obecné předpoklady platnosti výpovědi, na uvedeném závěru nic nemění. U člena příslušného odborového orgánu musí být totiž pro platnost výpovědi z pracovního poměru splněny nejen obecné formální a materiální předpoklady výpovědi z pracovního poměru, ale mimo to (navíc) také předpoklady stanovené v ustanovení §61 odst. 2 (případně odst. 4) zák. práce. Zjištění soudu, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, musí proto spočívat na jiných (dalších) skutečnostech, než na pouhém konstatování, že byly splněny obecné předpoklady platnosti výpovědi z pracovního poměru (mezi nimi také příslušný stupeň intenzity porušení pracovních povinností zaměstnancem). Protože předpoklady pro naplnění relativně neurčité (abstraktní) hypotézy obsažené v ustanovení §61 odst. 4 zák. práce v každém jednotlivém případě vymezuje sám soud ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, není vyloučeno, že tento okruh okolností se může (i do značné míry) shodovat i s okolnostmi, jež sám soud vymezil při uvažování relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Pak ovšem odvolacím soudem uvažované skutečnosti - mimo jiné, že žalobce nezabezpečoval místní záležitosti veřejného pořádku, jak mu ukládá ustanovení §1 odst. 2 zákona o obecní policii, ale též ustanovení §2 téhož zákona, stejně jako skutečnost, že v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zákona o obecní policii nedbal své vlastní cti, vážnosti a důstojnosti („muselo se jednat o opakované návštěvy strážníků v herně, ojedinělý vstup strážníků do té či oné herny by jistě občany nebyl komentován“), stejně jako skutečnost, že u žalovaného působící další odborová organizace po projednání žalobcova případu navrhla, aby „žalobci byla dána výpověď podle §52 písm. g) zák. práce“ - naplňují požadavky na vymezení relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení §61 odst. 4 zák. práce, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával.
Námitka dovolatele, že odvolací soud přihlížel též ke stanovisku odborové organizace, jejímž členem žalobce nebyl, nemůže v této souvislosti obstát. Odvolací soud totiž nepřihlížel (a ani s ohledem na ustanovení §286 odst. 2 zák. práce nemohl přihlížet) ke stanovisku „jiné“ odborové organizace ve smyslu nahrazení chybějícího předchozího souhlasu odborové organizace, členem jejíhož orgánu byl žalobce, ale pouze jako k jednomu z hledisek, jimiž naplnil relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu ustanovení §61 odst. 4 zák. práce.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že neuvedení správného data vytýkaného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci ve výpovědi způsobuje neplatnost výpovědi z pracovního poměru pro její rozpor s ustanovením §50 odst. 4 zák. práce.
Judikatura soudů již dříve – za obsahově shodné právní úpravy - dospěla k závěru, že v případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce [dnes §52 písm. g) zák. práce] musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce [dnes §52 písm. g) zák. práce] byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Správně proto odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěrem i v tomto směru souhlasil) pokládal údaj ve výpovědi z pracovního poměru o tom, že žalobce „dne 10. 11. 2007 v pracovní době od 8.35 do 8.55 hodin a od 9.39 do 10.35 hodin svévolně a bezdůvodně setrval v herně Multicasino na Hlavní třídě v Ostravě – Porubě“, za chybu v psaní, neboť účastníci se shodli na tom, že k celé události došlo dne 11. 11. 2007. O skutku, pro který byla dána žalobci výpověď, tak nebylo pochyb a výpovědní důvod byl skutkově vymezen ve výpovědi tak, aby jej s jiným důvodem nebylo možno zaměnit. Chyba v psaní na tom nemůže nic změnit.
Dovolatel podrobuje kritice také skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází (zejména ve vztahu k výpovědi svědků F., S. a F.); uplatňuje tedy - jak sám uvádí - dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Jak však vyplývá z ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování lze dovolání podat jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoli je-li dovolání shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako je tomu v projednávané věci.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Radek Ondruš osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.860,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu