ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3782.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3782/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce V. N. , zastoupeného Mgr. Janem Drobníkem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Šrobárova č. 2100/49, proti žalovaným 1) MUDr. M. Ch. , zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova č. 504, a 2) F. K. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Belgická č. 196/38, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 6/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2012 č. j. 17 Co 23/2012-294, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku o zrušení rozsudku okresního soudu v části, v níž byla určena neúčinnost kupní smlouvy ze dne 11. 1. 2005 vůči žalobci a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 1), a o vrácení věci v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se odmítá; v dalším se zamítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech dne 9. 1. 2008 domáhal, aby bylo určeno, že „kupní smlouva uzavřená dne 11. 1. 2005 mezi P. K., a R. K., jako prodávajícími a žalovanou 1) jako kupující, jejímž předmětem je převod nemovitosti, a to rekreační chalupy č. p. v části obce S., nacházející se na pozemku parc. č. st. 450, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 450, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře dle katastru nemovitostí 186 m2 a pozemku parc. č. 2322, trvalý travní porost, o výměře dle katastru nemovitostí 1939 m2, vše nacházející se v kat. úz. D. R., obec R. n. J., zapsáno na LV č. 1797 vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Jilemnice, je ve vztahu k žalobci právně neúčinná“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči dlužníku Ing. P. K. vykonatelnou pohledávku ve výši 1.200.000,- Kč přiznanou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 6. 2007 č. j. 28 C 99/2007-27, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2007, a že dlužník tím, že kupní smlouvou ze dne 11. 1. 2005 převedl (spolu se svou manželkou R. K.) vlastnictví k uvedeným nemovitostem na žalovanou 1), pozbyl jediný majetek, z něhož by mohla být pohledávka žalobce uspokojena. Žalobce je přesvědčen, že dlužník uzavřel kupní smlouvou v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky žalobce a že tento úmysl musel být žalované 1) znám, neboť sjednaná kupní cena ve výši 350.000,- Kč byla jen „zlomkem skutečné tržní ceny“ převedených nemovitostí, žalovaná 1) je „dlouholetou rodinnou přítelkyní dlužníka a jeho manželky“, jejich rodiny se „dlouhodobě stýkají, navštěvují se, tráví společné dovolené“ a dlužník i po převodu vlastnictví předmětné nemovitosti nadále užívá, a to ve stejném rozsahu jako před uzavřením kupní smlouvy.
Okresní soud v Semilech – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání konaného dne 15. 7. 2010 nevyhověl návrhu žalované 1) na přerušení řízení - rozsudkem ze dne 15. 7. 2010 č. j. 8 C 6/2008-100 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 25.779,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Malého. Na základě zjištění, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 6. 2007 č. j. 28 C 99/2007-27, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2007 a kterým byla žalobci vůči dlužníku Ing. P. K. přiznána pohledávka ve výši 1.200.000,- Kč s příslušenstvím, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 843/08, dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky odporovatelnosti ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 11. 1. 2005 podle ustanovení §42a občanského zákoníku, neboť žalobce nemá vymahatelnou pohledávku vůči dlužníkovi, a není proto „nositelem“ aktivní věcné legitimace.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 1. 2011 č. j. 17 Co 476/2010-153 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že soud prvního stupně měl řízení ve věci přerušit až do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 99/2007, v němž se žalobce domáhá přiznání své pohledávky vůči dlužníku, neboť rozhodnutí v této věci má význam pro vyřešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce, a že měl poté v řízení o odpůrčí žalobě postupovat v závislosti na výsledku řízení o uvedené věci.
Podáním ze dne 28. 2. 2011 žalobce navrhl, aby soud prvního stupně připustil „rozšíření žaloby“ o žalovaného 2) a „rozšíření návrhu rozsudku“ tak, aby bylo rovněž určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 2. 8. 2010 mezi žalovaným 2) jako kupujícím a žalovanou 1) jako prodávající, jejímž předmětem je převod předmětných nemovitostí, je „ve vztahu k žalobci i ve vztahu ke kupujícímu F. K.“ právně neúčinná. Návrh zdůvodnil tím, že kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2010 žalovaná 1) převedla vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovaného 2), který je synem dlužníka Ing. P. K., že nemovitosti byly převáděny „formálně a účelově s cílem krácení věřitele“ a s „jasným úmyslem návratu majetku co nejrychleji zpět rodině Ing. P. K.“, že k uzavření této smlouvy došlo bezprostředně po vynesení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by žalovaná 1) vyčkala pravomocného skončení řízení, a že kupní smlouvy ze dne 11. 1. 2005 a ze dne 2. 8. 2010 jsou „pokusem všech zúčastněných osob“ o krácení žalobce.
Okresní soud v Semilech – poté, co usnesením ze dne 11. 4. 2011 č. j. 8 C 6/2008-180 připustil, aby do řízení přistoupil jako další účastník žalovaný 2), a připustil změnu žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 28. 2. 2011 - rozsudkem ze dne 1. 9. 2011 č. j. 8 C 6/2008-223 určil, že kupní smlouva uzavřená dne 11. 1. 2005 mezi P. a R. K. a žalovanou 1) a kupní smlouva uzavřená dne 2. 8. 2010 mezi žalovanými 1) a 2) jsou „ve vztahu k žalobci neúčinné“, a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 27.480,- Kč. Na základě zjištění, že žalobce má vůči dlužníku Ing. P. K. vykonatelnou pohledávku přiznanou mu rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 12. 2010 č. j. 28 C 99/2007-125, které nabylo právní moci dne 3. 2. 2011, a že dlužník spolu se svou manželkou R. K. převedl kupní smlouvou ze dne 11. 1. 2005 vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou 1), která tyto nemovitosti převedla kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2010 na žalovaného 2), jenž je synem dlužníka, dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a občanského zákoníku, neboť dlužník učinil „stran svého majetku úkon, jímž zcizil spolu s manželkou soubor nemovitostí, a to ve prospěch žalovaného 2), který je nabyl skrze žalovanou 1)“, a žalovaný 2) „neosvědčil“, že by si počínal „natolik pečlivě při realizaci záměru nemovitosti zakoupit, že by nemohl seznat, že se převodem odnímá věřiteli možnost uspokojení“. Usoudil, že „je žádoucí deklarovat s účinky ex tunc neúčinnost obou kupních smluv, jelikož tvoří z hlediska svého cíle určitou jednotu a nelze je chápat odděleně“.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 4. 2012 č. j. 17 Co 23/2012-294 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu „o určení neúčinnosti vůči žalobci kupní smlouvy, kterou uzavřeli 2. 8. 2010 žalovaná 1) jako prodávající a žalovaný 2) jako kupující a jíž byla převedena rekreační chalupa č. na pozemku parcele číslo st. 450, zastavěné ploše a nádvoří, tento pozemek a další pozemek parcela číslo 2322, trvalý travní porost, vše v katastrálním území D. R., obci R. n. J.“, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.808,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.868,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Bursíka. Vycházeje z názoru, že věřitel se může domáhat ochrany svých práv odpůrčí žalobou pouze proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a že tímto právním úkonem je v posuzovaném případě kupní smlouva uzavřená dne 11. 1. 2005 mezi dlužníkem a žalovanou 1), dospěl k závěru, že „řešení“ zvolené soudem prvního stupně, který „připustil rozšíření“ věcné pasivní legitimace na žalovaného 2), jenž nabyl předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2010, neodpovídá zákonu. Zdůraznil, že pro případ, že by osoba, v jejíž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn, nemovitosti nabyté tímto úkonem převedla na jiného, má žalobce právo domáhat se pouze zaplacení peněžité náhrady. Ve vztahu k žalované 1) dovodil, že výsledky dokazování k zamítnutí žaloby i proti ní „nevedou“, a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 11. 1. 2005, neboť neplatné smlouvě nelze úspěšně odporovat, jakož i otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2010, neboť v případě neplatnosti této smlouvy by žalovaná 1) zůstala vlastnicí nemovitostí a žalobce by mohl s odpůrčí žalobou ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 11. 1. 2005 – za splnění všech „zákonných předpokladů“ – uspět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že kupní smlouvy ze dne 11. 1. 2005 a ze dne 2. 8. 2010 nelze „vykládat odděleně jako samostatné právní úkony bez vzájemné souvislosti, nýbrž v rámci jednoty záměru“. Považuje za zásadní, kdo nemovitosti „finálně získal“, a naopak pokládá za nerozhodné, zda bylo „cíle dosaženo jedním nebo více úkony“. Za situace, kdy obě kupní smlouvy „splývají svým záměrem v jedno“, je třeba podle názoru dovolatele posuzovat pouze vztah mezi žalobcem a žalovaným 2), který je osobou žalobci blízkou. Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nerozhodl o jeho žádosti o „prominutí nákladů řízení“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a „potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“, případně aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a „celá věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní názor odvolacího soudu považuje za správný, a navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce dovoláním napadá rovněž výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla určena neúčinnost kupní smlouvy ze dne 11. 1. 2005 vůči žalobci a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 1), a kterým byla věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že tímto rozhodnutím odvolacího soudu, které má (bez ohledu na to, že je součástí výroku rozsudku) povahu usnesení (srov. §223 o. s. ř.), nebyl potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o. s. ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1800/2006, uveřejněné pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Protože dovolání v těchto částech směřuje proti rozhodnutím, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (včetně výroku o vrácení věci v odpovídajícím rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a proti výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v této části bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel v tomto směru nenapadá), že Ing. P. K. (spolu se svou manželkou R. K.) převedl kupní smlouvou ze dne 11. 1. 2005 na žalovanou 1) vlastnictví k rekreační chalupě č. p., postavené na pozemku parc. č. st. 450, a k pozemkům parc. č. st. 450 a parc. č. 2322, vše v obci R. n. J. a katastrálním území D. R. Žalovaná 1) kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2010 převedla vlastnictví k uvedeným nemovitostem na žalovaného 2), který je synem Ing. P. K.. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 12. 2010 č. j. 28 C 99/2007-125, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2011, bylo Ing. P. K. uloženo, aby zaplatil žalobci 1.200.000,- Kč.
Podle ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
V posuzovaném případě je odporovaným právním úkonem, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, kupní smlouva ze dne 2. 8. 2010, kterou žalovaná 1) – poté, co na ni dlužník Ing. P. K. (spolu se svou manželkou R. K.) převedl kupní smlouvou ze dne 11. 1. 2005 předmětné nemovitosti – tyto nemovitosti převedla na žalovaného 2). Protože věřitel může – jak vyplývá z výše uvedeného – odporovat jen právním úkonům dlužníka zkracujícím uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, nemůže být úspěšná odpůrčí žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla vůči němu určena neúčinnou kupní smlouva, kterou neuzavřel (nebyl jejím účastníkem) dlužník, nýbrž jiné osoby (žalovaní). Kromě toho byl v ustálené soudní praxi přijat závěr, že právní úkon, kterým žalovaný převede majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, je neplatný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006). Jestliže by proto byly splněny podmínky odporovatelnosti uvedené v ustanovení §42a občanského zákoníku ve vztahu ke kupní smlouvě uzavřené mezi dlužníkem (spolu s jeho manželkou) a žalovanou 1) dne 11. 1. 2005, byla by kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) dne 2. 8. 2010 (tedy až po podání odpůrčí žaloby v této věci), jako právní úkon, který svým účelem odporuje zákonu, absolutně neplatná (§39 občanského zákoníku), a již z toho důvodu by nemohlo být odpůrčí žalobě – jak vyplývá z výše uvedeného – ve vztahu k této kupní smlouvě vyhověno.
Předpoklady odporovatelnosti ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 2. 8. 2010 by nemohly být splněny ani v případě, že by bylo prokázáno, že kupní smlouvy ze dne 11. 1. 2005 a ze dne 2. 8. 2010 byly jejich účastníky uzavřeny ve společném záměru (úmyslu) zmařit uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele dlužníka, neboť okolnost, že smluvní strany uzavřely právní úkon ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je důvodem absolutní neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §39 občanského zákoníku, která má za následek, že takovému právnímu úkonu nelze úspěšně odporovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) se tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení o věci nekončí, bude ve vztahu mezi těmito účastníky rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu