ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.401.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 401/2021-610
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph. D., v právní věci žalobkyně T. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, proti žalované České republice – Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 1836/21, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická č. 376/11, o zadostiučinění ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 250/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2020 č. j. 16 Co 86/2020-558, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Pavla Uhla, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15.
Odůvodnění:
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (srov. §240 odst. 1 větu první o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí změní nebo zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzované věci nebyla dovolatelce napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu (výrokem II, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé, v níž byla zamítnuta žaloba co do 450 000 Kč „s úrokovým příslušenstvím za dobu od 27. 6. 2018 do zaplacení“ a co do „úrokového příslušenství z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 6. 2018 do 10. 9. 2018“) způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná změnou nebo zrušením této části napadeného rozsudku. Dovolatelka proto nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu byl v tomto výroku změněn nebo zrušen. K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy žalovaná není oprávněna (subjektivně legitimována).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2019 č. j. 16 Co 86/2020-558 (v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v části výroku o věci samé tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně ode dne 11. 9. 2018 do zaplacení) není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jejich námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatelka namítá nesprávné vyřešení otázek procesního a hmotného práva odvolacím soudem (uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe), ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr, že dlouhodobý postup žalované vůči žalobkyni byl zneužitím výkonu práv ze strany nadřízeného státního zastupitelství a projevem šikany („bossingu“), který představuje neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobkyně na důstojnost, vážnost a čest, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl). Jedná se zejména o skutková zjištění, že „mezi vedením Krajského státního zastupitelství v Ostravě a žalobkyní existoval od roku 2016 výrazně negativní vztah, pramenící z postupně se prohlubujících profesních neshod, který se projevoval mj. v jejich písemné komunikaci a interakci na pracovních poradách“, že od roku 2016 docházelo na Okresním státním zastupitelství v Ostravě ze strany Krajského státního zastupitelství v Ostravě k „masivní“ kontrolní činnosti plnění pracovních povinností (plošná kontrola docházky a využívání služebních telefonů, zavedení propustek k lékaři, přísné hlídání třicetiminutové přestávky v práci na jídlo a oddech, výrazné ztížení čerpání náhradního volna), která nesla „určité problematické znaky“ a která „výrazně negativně ovlivnila atmosféru na pracovišti“ (včetně „bizarně přísných kontrol“ týkajících se dodržování pevně stanovené pracovní doby, resp. příchodu do budovy státního zastupitelství, kdy doslova každý „minutový“ pozdní příchod byl ihned vytýkán přímo z Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a kontrol týkajících se dodržování přestávky na jídlo a oddech, za což se ostravští státní zástupci stali terčem posměchu ze strany svých kolegů z ostatních článků soustavy státního zastupitelství), že o svévolnosti postupu tehdejší krajské státní zástupkyně vypovídá i neodůvodněné zamítnutí žádosti skupiny státních zástupců o povolení pružné pracovní doby (ta byla povolena až s nástupem nového krajského státního zástupce v červnu 2019, ačkoliv se v mezidobí situace na Okresním státním zastupitelství v Ostravě „podstatným způsobem“ nezměnila), že uvedená opatření (včetně „nedůstojných praktik“ spočívajících v prověřování anonymních podnětů a využívání anonymně pořízených zvukových záznamů z pracovních porad Okresního státního zastupitelství v Ostravě bez vědomí a souhlasu žalobkyně a tajně pořízených kopií docházky) oslabovala autoritu žalobkyně jako vedoucí státní zástupkyně a představovala ve svém souhrnu strategii, která vyústila v odvolání žalobkyně z funkce okresní státní zástupkyně v Ostravě, že skutečným cílem těchto opatření bylo vytvořit na pracovišti takovou atmosféru, v níž si budou zaměstnanci postupně stále více přát, aby žalobkyně z vedoucí funkce co nejdříve odešla, neboť „jinak masivní kontroly neskončí“, že zmiňovaná opatření žalovaná využila k vytvoření tlaku na žalobkyni s cílem donutit ji k „dobrovolnému“ vzdání se funkce, o čemž svědčí vyjádření náměstkyně krajské státní zástupkyně na adresu žalobkyně, že je ji třeba „zničit“, a že k věci přistoupila i opakovaně vyjádřená nevůle ze strany vyšších složek soustavy státního zastupitelství s tímto problémem, který byl zbytkem soustavy „celkem jasně vnímán“, cokoli činit.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že opomenul ustanovení §16a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, které stanoví povinnost vyřizovat anonymní podání, pak přehlíží, že „nedůstojné praktiky“ vůči žalobkyni odvolací soud neshledal jen v prověřování anonymních podnětů, ale též ve využívání zvukových záznamů z pracovních porad Okresního státního zastupitelství v Ostravě pořízených bez vědomí a souhlasu žalobkyně a tajně pořízených kopií docházky. Především ale dovolatelka ve svých námitkách týkajících se jednotlivých opatření uplatněných vůči žalobkyni přehlíží, že odvolací soud svůj závěr, že dlouhodobý postup žalované vůči žalobkyni byl zneužitím výkonu práv ze strany nadřízeného státního zastupitelství a projevem šikany („bossingu“), učinil s přihlédnutím k tomu, že jednotlivá opatření nelze posuzovat „izolovaně“, ale že je nutno vzít v úvahu, že „působí kumulativně“, přičemž zejména zohlednil skutečnost, že zmiňovaná opatření žalovaná využila v rozporu s jejich zákonným smyslem a účelem k vytvoření tlaku na žalobkyni s cílem donutit ji k „dobrovolnému“ vzdání se funkce okresní státní zástupkyně v Ostravě.
Namítá-li dovolatelka, že v projednávané věci odvolací soud nesprávně „rozhodl o povinnosti dodržování pracovních podmínek“, když postavil „pozici soudce a státního zástupce na stejnou úroveň … z hlediska pracovní doby“, neboť na rozdíl od funkce soudce se pracovní poměr státních zástupců řídí zákoníkem práce, a poukazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. 21 Cdo 612/2006, v němž je řešena otázka přiměřeného použití zákoníku práce na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce, a na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10 týkající se platových poměrů státních zástupců, pak na vyřešení této právní otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud svůj závěr, že dlouhodobý postup žalované vůči žalobkyni byl zneužitím výkonu práv ze strany nadřízeného státního zastupitelství a projevem šikany („bossingu“), který představuje neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobkyně na důstojnost, vážnost a čest, učinil na základě skutkových zjištění o celé řadě opatření uplatněných vůči žalobkyni (mezi něž zařadil též „bizarně“ přísné kontroly státních zástupců týkající se dodržování příchodu do budovy státního zastupitelství a dodržování přestávky na jídlo a oddech), která žalovaná podle zjištění soudů využila k vytvoření tlaku na žalobkyni s cílem donutit ji k „dobrovolnému“ vzdání se funkce. Odvolací soud naopak nijak nezpochybnil (jak se o tom v dovolání snaží přesvědčit dovolací soud žalovaná), že závislá práce se vykonává v pracovní době, že pracovní dobu rozvrhuje a rozhoduje o jejím případném pružném rozvržení zaměstnavatel a ani že zaměstnavatel je oprávněn kontrolovat přítomnost zaměstnanců na pracovišti v pracovní době; neaproboval však způsob a především účel opatření uplatňovaných žalovanou v této oblasti u Okresního státního zastupitelství v Ostravě.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nedodržel postup podle §213b o. s. ř. ve spojení s §118a o. s. ř., neboť ačkoliv „došel k zásadně odlišnému právnímu názoru od soudu prvního stupně, … nevyzval žalovanou, aby se k takovémuto zásadně odchylnému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřila, doplnila svá tvrzení a případně navrhla důkazy“, že vydal překvapivé rozhodnutí, které „nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat“, že žalované „mj. upřel … zásadu dvojinstančnosti řízení“, že zhodnotil výpovědi svědků vyslechnutých soudem prvního stupně, aniž by je vyslechl, že nepostupoval podle §157 odst. 2 o. s. ř., neboť pouze „velice stroze konstatoval své závěry bez jejich řádného zdůvodnění“, že „řádně nezdůvodnil výši přiznané satisfakce a zejména o jaké konkrétní důkazy se při stanovení výše opíral“, proč „evidenční systém“ považuje za „samoúčelný prostředek šikany státních zástupců“, „proč považuje za důvodné aplikovat na pracovní dobu státních zástupců judikaturu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 16 Kss 10/2013“, ani proč podle jeho názoru kontrolní činnost žalované v podobě plošných kontrol docházky a využívání služebních telefonů, zavedení propustek k lékaři, „hlídání třicetiminutové obědové pauzy“ anebo výrazného ztížení čerpání náhradního volna nesla „určité problematické znaky“, a že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je proto „zcela nedostačující a nepřezkoumatelné“, uplatňuje tím tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemohou (samy o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k těmto vadám může – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Námitky dovolatelky, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ostatně ani nejsou opodstatněné. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně (správným shledal i hodnocení důkazů včetně výpovědí svědků provedené soudem prvního stupně, od něhož se nijak neodchýlil), ale neztotožnil se s jeho právním posouzením věci, aniž by však právní posouzení věci odvolacím soudem vyžadovalo postup soudu ve vztahu k žalované podle §213b o. s. ř. ve spojení s §118a o. s. ř. Shledal-li odvolací soud, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, mohl – jak vyplývá z ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – změnit rozsudek soudu prvního stupně.
Hovoří-li dovolatelka o nepředvídatelnosti (překvapivosti) rozsudku odvolacího soudu, pomíjí přitom též to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
K dovolatelkou namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu je třeba uvést, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání
– na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Rozsudek odvolacího soudu vydaný v projednávané věci nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění (včetně odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění v penězích – viz bod 31 odůvodnění napadeného rozsudku) má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §218 písm. b), §243c odst. 3 věty první a §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu