ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4178.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4178/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. Š. , zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou č. 1, proti žalované GE Money Multiservis, a.s. se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1422/1a, IČO 49241150, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15, o určení, že závazek žalobce zanikl splněním dluhu, a o vydání technického průkazu k motorovému vozidlu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008 č.j. 25 Co 243/2008-30, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 30/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2010 č.j. 11 Cmo 374/2009-71, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Milana Nováka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.5.2008 č.j. 25 Co 243/2008-30 odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.2.2008 č.j. 20 C 243/2007-20 ve znění opravného usnesení ze dne 15.4.2008 č.j. 20 C 243/2007-26 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že odvolání neobsahovalo zákonem stanovené náležitostí, neboť z něho nebylo patrno, které výroky rozsudku odvolatel napadá, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí a čeho "se konkrétně odvoláním domáhá", a že přes výzvu soudu prvního stupně nebyla zjednána náprava. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 9.6.2008 (kdy jej za žalobce osobně převzala jeho matka A. Š.) a nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 9.6.2008.
Proti tomuto usnesení podal žalobce u Městského soudu v Praze dne 18.12.2008 (k poštovní přepravě podáno dne 17.12.2008) žalobu pro zmatečnost. Namítal v ní, že mu nebyla - jestliže soudy považovaly jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu za vadné (neprojednatelné) - doručena výzva soudu k odstranění vad odvolání a že proto nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí odvolání. Žalobu pro zmatečnost považoval za podanou v zákonem stanovené lhůtě, když před jejím uplynutím podal proti usnesení městského soudu ústavní stížnost, a "o možnosti podání návrhu žaloby pro zmatečnost nebyl žalobce před podáním ústavní stížnosti advokátem ani jinou osobou informován"; o této možnosti "se dozvěděl až z usnesení Ústavního soudu ze dne 29.10.2008 č.j. IV. ÚS 1629/08", kterým byla jeho ústavní stížnost odmítnuta.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.10.2009 č.j. 66 C 30/2008-40 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12.534,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Nypla. Dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost byla žalobcem podána (dne 17.12.2008) opožděně. Lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost v projednávané věci činila podle ustanovení §234 odst. 1 o.s.ř. tři měsíce. Skutečnost, že žalobce podal ústavní stížnost proti napadenému usnesení v době běhu této lhůty, přitom "nepůsobí stavění lhůty k podání této žaloby". Takový účinek by mohlo způsobit jen dovolání (§235 odst. 2 o.s.ř.), které však podáno nebylo; lhůta k podání žaloby pro zmatečnost proto "proběhla v tomto případě marně".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.2.2010 č.j. 11 Cmo 374/2009-71 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobce podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení městského soudu opožděně. Pro podání žaloby je stanovena tříměsíční lhůta od doručení napadeného rozhodnutí (§234 odst. 1 o.s.ř.) a "z pozitivní právní úpravy nelze dovodit, že by se doba, po níž probíhalo řízení o ústavní stížnosti, do lhůty ve smyslu §234 odst. 1 o.s.ř. nezapočítávala". Na uvedeném závěru "nemůže ničeho změnit to, že žalobce byl v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, ani skutečnost, že se Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení zmínil o tom, že žalobce nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, a jmenovitě že nevyužil možnosti podat žalobu pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v řízení byla porušena jeho procesní práva, neboť "soud prvního stupně se v řízení o žalobě pro zmatečnost vůbec nezabýval věcnou stránkou věci, ale ve svém přezkoumání případu se zaměřil pouze a jenom na přípustnost či nepřípustnost podání žaloby, respektive na skutečnost, zda tato byla podána včas, či nikoliv". Zdůrazňuje, že nebyly splněny podmínky pro vydání žalobou pro zmatečnost napadeného usnesení, když - jestliže jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.2.2008 č.j. 20 C 243/2007-20 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15.4.2008 č.j. 20 C 243/2007-26 bylo posouzeno jako vadné (neprojednatelné) - mu nebyla doručena výzva soudu k odstranění vytýkaných vad odvolání. Z hlediska závěru soudů o opožděnosti žaloby pro zmatečnost žalobce namítá, že soudy "nezohlednily příčiny, které vedly k tomu, že žaloba pro zmatečnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě" tří měsíců, spočívající v tom, že "v důsledku nesprávného zhodnocení procesní situace", kdy namísto správného postupu - podání žaloby pro zmatečnost, byla podána proti usnesení ústavní stížnost. Dovolání, které by vedlo "ke stavění lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost", nebylo možné podat. Významnou "prodlevu v plynutí lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost" způsobilo též projednávání ústavní stížnosti před Ústavním soudem, jenž se jí však zabýval "taktéž pouze co do přípustnosti jejího podání". Žalobce tak shledává otázku zásadního právního významu v závěru soudů, že "podání ústavní stížnosti nepůsobí stavění lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost", dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §238a odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř., §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto. Domnívá se, že předmětné rozhodnutí je po právní stránce správné, neboť žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci řešily soudy právní otázku, jaký má na běh lhůty k žalobě pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. vliv okolnost, že byla proti (témuž napadenému) rozhodnutí odvolacího soudu ve lhůtě stanovené k žalobě pro zmatečnost podána ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
V projednávané věci soudy vycházely z toho, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2008 č.j. 25 Co 243/2008-30, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.2.2008 č.j. 20 C 243/2007-20 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15.4.2008 č.j. 20 C 243/2007-26 a kterým rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, bylo žalobci doručeno dne 9.6.2008, že žalobce podal proti tomuto usnesení dne 19.6.2008 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 29.10.2008 sp. zn. IV. ÚS 1629/08 odmítl jako nepřípustnou (z důvodu, že žalobce proti usnesení městského soudu nevyužil "mimořádného opravného prostředku v podobě žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. a že tak před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval"), a že žalobce podal proti usnesení městského soudu žalobu pro zmatečnost "k poštovní přepravě" dne 17.12.2008 a soudu prvního stupně byla doručena dne 18.12.2008.
Podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Není-li stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§234 odst.1 o.s.ř.). Odlišně jsou stanoveny lhůty k žalobě tehdy, byla-li žaloba pro zmatečnost podána z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst.1 písm.c), e), g) a h) o.s.ř. a z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst.2 písm.c) o.s.ř. (srov. §234 odst.2 až 6 o.s.ř.). Prominutí zmeškání lhůt k žalobě pro zmatečnost není přípustné (§235 odst.1 o.s.ř.). Bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení §234 odst.1 až 4 o.s.ř. doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu (§235 odst.2 o.s.ř.).
Lhůty k žalobě pro zmatečnost představují - obdobně jako u jiných opravných prostředků - zákonné procesní lhůty, neboť jsou stanoveny právním předpisem (zákonem) upravujícím občanské soudní řízení a jsou určeny k uplatnění procesního úkonu u soudu. Znamená to mimo jiné, že lhůtu k žalobě předseda senátu nemůže postupem podle ustanovení §55 věty druhé o.s.ř. prodloužit a že lhůta je zachována nejen tehdy, byla-li žaloba před jejím uplynutím podána u soudu, ale i v případě, že žaloba byla alespoň posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost je soudu doručit (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.9.2010 sp.zn. 21 Cdo 1207/2009).
Při řešení otázky, jaký má vliv na lhůtu k žalobě pro zmatečnost okolnost, že proti (témuž napadenému) rozhodnutí soudu byla (ve lhůtě stanovené pro žalobu pro zmatečnost podanou podle ustanovení §229 odst.4 o.s.ř.) podána ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, je třeba v první řadě vyjít z toho, že ji zákon - na rozdíl od účinků podání dovolání - za důvod pro přerušení nebo stavení běhu uvedené zákonné procesní lhůty nepovažuje. Vyplývá z toho mimo jiné, že do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení §234 odst.1 až 4 o.s.ř. se nepočítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, i když dovolání bylo před uplynutím této lhůty podáno až po právní moci tohoto rozhodnutí, a bez ohledu na to, jak bylo o dovolání rozhodnuto (tedy i v případě, že dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost nebo nepřípustnost anebo že o něm bylo dovolací řízení zastaveno); smysl (účel) této právní úpravy spočívá v tom, aby účastník, který se rozhodl napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, nezmeškal lhůtu k žalobě pro zmatečnost jen proto, že spoléhal na dovolání jako prostředek k "odstranění" pravomocného rozhodnutí soudu (z jeho pohledu nesprávného) a že se jeho očekávání ukázalo jako neopodstatněné (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 1107/2007, které bylo uveřejněno pod č. 129 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů je řízením mimo rámec obecného civilního soudnictví; nejde v něm o přezkum rozhodnutí soudu "v další instanci", ale o ochranu ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní stížnost tedy není opravným prostředkem proti napadenému rozhodnutí soudu, ale právním prostředkem kontroly ústavnosti pravomocných rozhodnutí soudů a jiných orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost není přípustná, nevyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny právní prostředky (včetně mimořádných opravných prostředků), které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ledaže jde o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Protože právní prostředek v podobě ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu podaný z důvodů, které jsou též způsobilým důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř., je bez dalšího nepřípustný, nemůže stěžovatel (účastník občanského soudního řízení) "rozumně spoléhat" na ústavní stížnost jako na prostředek způsobilý "odstranit" napadeného pravomocného rozhodnutí soudu; jestliže tak přesto činí, je namístě závěr, že jím zvolený procesní postup mu má jít plně k tíži. Pak ale tu není - ani za použití analogie - žádný důvod k tomu, aby užití takového právního prostředku mělo mít (bez výslovné opory v zákoně) nějaký vliv na běh lhůty stanovené v ustanovení §234 odst. 1 o.s.ř. k žalobě pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že na běh lhůty k žalobě pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst.4 o.s.ř. nemá vliv okolnost, že byla proti napadenému rozhodnutí ještě před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §234 odst.1 o.s.ř. podána ústavní stížnost.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 4.000,- Kč [srov. §10 odst. 2, §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem 4.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §245, §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.300,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu