ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4194.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4194/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v právní věci žalobce VERA LEASING s.r.o. se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6, IČO 45793701, zastoupeného Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mrkvičkova č. 1355/34, proti žalovaným 1) BRATŘI VÁCLAVKOVÉ spol. s r.o. v likvidaci se sídlem v Písku, U nádraží č. 561, IČO 40755401 (vymazané z obchodního rejstříku ke dni 2.12.2008), a 2) O. Ch., zastoupeného Mgr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Libiši, V Chaloupkách č. 503/26, o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 25/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2015 č.j. 6 Co 571/2015-486, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Miroslava Zemana, advokáta se sídlem v Libiši, V Chaloupkách č. 503/26.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Písku dne 6.2.2007 proti žalovanému 1) a J. Ch. domáhal, aby mu zaplatili 2.000.000,- Kč "s tím, že proti žalovanému J. Ch. se lze domáhat uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti - budovy čp. postavené na pozemku p.č. 124 zapsané na LV 1340 pro k.ú. Z. H. obec K. u Katastrálního úřadu Sokolov, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6.2.1995 nabyl pohledávku z úvěru ve výši 11.338.630,- Kč, který Bankovní dům SKALA a.s. poskytl podle smlouvy ze dne 27.8.1993 žalovanému 1) a který byl do celkové výše 9.000.000,- Kč zajištěn zástavními právy na nemovitostech ve vlastnictví společnosti MIKROCHEM a.s. Praha a do výše 2.000.000,- Kč zástavním právem na předmětných nemovitostech, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 27.8.1993. Na majetek žalovaného 1) byl prohlášen konkurs, v jeho rámci však nedošlo ke zpeněžení předmětné zástavy, i když žalobcova pohledávka nebyla v průběhu konkursního řízení popřena. Žalobce se proto nyní domáhá uspokojení zajištěné pohledávky z této zástavy.
Žalovaný 2) namítal, že zástavní právo k zajištění žalobcovy pohledávky "platně nevzniklo", neboť "zástavce nebyl vlastníkem zastavované nemovitosti", a že vymáhaná pohledávka je promlčena.
Okresní soud v Písku - poté, co usnesením ze dne 17.12.2007 č.j. 6 C 25/2007-87 připustil, aby do řízení na místo J. Ch. vstoupil žalovaný 2), na něhož J. Ch. převedl kupní smlouvou ze dne 27.2.2007 zastavené nemovitosti - rozsudkem ze dne 21.4.2008 č.j. 6 C 25/2007-119 žalovanému 1) uložil, aby zaplatil žalobci 2.000.000,- Kč, vůči žalovanému 2) žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 64.447,56 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka a že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 160.350,- Kč k rukám advokátky Mgr. Marie Broučkové. Z provedeného dokazování dovodil, že žaloba je vůči žalovanému 1) důvodná, neboť nesplnil (ani částečně v konkursním řízení) svůj závazek z úvěrové smlouvy. Na uspokojení ze zástavy však žalobce nemá právo, neboť zástavní smlouva ze dne 27.8.1993 je neplatná, když byla uzavřena (jako zástavcem) společností, která neměla vlastnické ani jiné právo k předmětným nemovitostem; vlastníkem zástavy byla S. H., která se zástavcem (společností VOGADOR a.s.) uzavřela "pouze smlouvu na přestavbu domu čp. s tím, že po celou dobu přestavby až do kolaudace zůstává její vlastnicí". Protože byla zástavní smlouva uzavřena s osobou, která nebyla vlastníkem zastavené nemovitosti, a protože souhlas skutečného vlastníka nemovitosti nebyl dán, nemůže být žaloba vůči žalovanému 2) důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30.10.2008 č.j. 6 Co 2088/2008-176 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se žalovaného 2) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že otázku vzniku zástavního práva neposoudil také podle ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku a že se náležitě nevypořádal s tím, zda žalovaný je opravdu vlastníkem zastavených nemovitostí. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že právní předchůdce žalovaného 2) J. Ch. se nemohl stát vlastníkem nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 6.9.1994, když předmět kupní smlouvy (rodinný dům čp.) již zanikl (dne 21.7.1992 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí na stavbu hotelu Garni) a když se S. H. nepovažovala za vlastnici stavby hotelu Garni. Pro případ, že by byla zastavena cizí věc, je třeba zjišťovat, zda zástavce měl souhlas vlastníka zastavené věci se zastavením nebo zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce byl oprávněn uvedenou nemovitost zastavit; kdyby soud dospěl k závěru, že zástavní právo platně vzniklo, je třeba se vypořádat s námitkou promlčení.
Okresní soud v Písku poté rozsudkem ze dne 26.2.2009 č.j. 6 C 25/2007-195 znovu žalobu vůči žalovanému 2) zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 64.447,56 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Volšíka. Z provedeného dokazování nejprve zjistil, že Bankovní dům SKALA a.s. poskytl žalovanému 1) na základě smlouvy ze dne 27.8.1993 úvěr ve výši 9.000.000,- Kč (poslední splátka úvěru měla být zaplacena do 31.3.1996) a že k zajištění této pohledávky Bankovní dům SKALA a.s. uzavřel se společností VOGADOR a.s. dne 27.8.1993 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem označeným jako "hotel Garni čp. postavený na cizím pozemku parc. č. 124 v k.ú. Z. H. u K.", podle níž bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí. Důkazy bylo dále zjištěno, že S. H. uzavřela dne 10.6.1991 se společností VOGADOR a.s. smlouvu o zhotovení věci, jejímž předmětem byla oprava a přestavba domu objednatelky čp. v Z. H.; společnost VOGADOR a.s. se zavázala mimo jiné, že zajistí vlastním jménem a na vlastní náklady vydání stavebního povolení a vydání kolaudačního rozhodnutí na jméno zhotovitele, že "cena zakázky bude zaplacena po odsouhlasení všech dodacích listů prokazujících zakoupení a užití materiálu" tak, že vlastník domu pronajme zhotoviteli předmět rekonstrukce bezplatně na dobu šesti let k provozování ubytovacích služeb, a že po celou dobu rekonstrukce zůstává objekt ve vlastnictví objednatelky S. H. Rozhodnutím Městského úřadu v Kraslicích ze dne 24.6.1991 bylo povoleno odstranění stavby rodinného domu čp. do 31.8.1991 z důvodu "špatného stavu nemovitosti po požáru", dne 4.9.1991 vydal Městský úřad v Kraslicích na žádost společnosti VOGADOR a.s. stavební povolení na přestavbu rodinného domu čp. "na hotel Garni + výstavba ČOV" a dne 21.7.1992 bylo vydáno stavebním úřadem v Kraslicích kolaudační rozhodnutí na hotel Garni pro společnost VOGADOR a.s. Kupní smlouvou ze dne 6.9.1994 S. H. prodala J. Ch. "rodinný dům čp. se st. parc. č. 124 v Z. H." za kupní cenu 46.481,- Kč; ve smlouvě se uvádí, že nemovitost je "ve stavu popsaném ve znaleckém posudku ze dne 28.8.1993 prolongovaném dne 15.8.1994 a odpovídajícímu opotřebení vzniklému požárem". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "na žalovaného 2) nemohlo přejít vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 27.2.2007 z jeho otce J. Ch." a že "nemohly tedy přejít ani závazky spojené se zástavní smlouvou", neboť "J. Ch. se nemohl stát vlastníkem rodinného domu čp. na základě kupní smlouvy ze dne 6.9.1994, protože v té době tato nemovitost již neexistovala". Zástavní smlouva je podle soudu prvního stupně "platná, neboť zástavní věřitel zástavu přijal v dobré víře, že zástavce byl oprávněn nemovitost zastavit", když "společnost VOGADOR a.s. přímo ve smlouvě tvrdila, že je výlučným vlastníkem stavby hotelu Garni čp. postaveném na cizím pozemku a prokazovala to stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím", i když společnost VOGADOR a.s. nebyla vlastníkem předmětné stavby, neboť z dohody uzavřené se S. H. vyplývá, že rovněž po dobu přestavby zůstala nemovitost ve vlastnictví S. H. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že "pohledávka promlčena ve 4leté promlčecí době podle obchodního zákoníku není, neboť pohledávka se stala splatnou prohlášením konkursu dne 22.3.1996, konkurs byl zrušen "pro nedostatek majetku" dne 7.6.2002, rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.6.2003, poté začala běžet promlčecí lhůta, a žalobce podal žalobu dne 6.2.2007".
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.10.2009 č.j. 6 Co 1939/2009-232 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému 2), aby zaplatil žalobci 2.000.000,- Kč "z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti - budovy č. postavené na parcele č. 124 a zapsané na LV č. 1340 v k.ú. Z. H. obec K. u Katastrálního úřadu Sokolov"; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 322.756,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 80.164,- Kč, vše k rukám advokátky Mgr. Marie Broučkové. Odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že by se žalovaný 2) nestal vlastníkem zastavené nemovitosti, když "v tomto řízení, kde je předmětem pohledávka žalobce zajištěná zástavním právem k nemovitosti, je třeba vycházet z údajů zapsaných v katastru nemovitostí, tzn. že žalovaný 2) je vlastníkem předmětné nemovitosti". Podle odvolacího soudu "z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by zástavní věřitel nebyl v dobré víře, neboť platí domněnka, že věřitel byl v dobré víře"; zástavní právo proto platně vzniklo "odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedené, vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí". Protože námitka promlčení nebyla vznesena důvodně, je žaloba proti žalovanému 2) opodstatněná.
K dovolání žalovaného 2) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 22.3.2012 č.j. 21 Cdo 90/2011-291 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že zástavní právo může vzniknout podle ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku, i když je zástavní smlouva neplatná (proto, že zástavce dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka), jestliže zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, že otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především ze zřetele k objektivním okolnostem, a že posouzení dobré víry zástavního věřitele se vztahuje k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává zástavní smlouvou věc do zástavy, dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud se v projednávané věci náležitě nezabýval otázkou dobré víry zástavního věřitele se zřetelem na běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou bylo možné po něm s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy požadovat.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté usnesením ze dne 16.8.2012 č.j. 6 Co 1939/2009-314 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na právní názor dovolacího soudu, dovodil, že závěr soudu prvního stupně, podle kterého "právní předchůdce žalovaného O. Ch. nemohl nabýt vlastnické právo k nemovitosti č.p. na základě uzavřené kupní smlouvy, neboť v té době tato nemovitost neexistovala a z tohoto důvodu také nemohl převést vlastnické právo k nemovitosti na O. Ch.", a že zástavní smlouva "nebyla platně uzavřena, protože byla uzavřena s právnickou osobou, která nebyla vlastníkem zastavené nemovitosti, a souhlas vlastníka nelze z ničeho dovodit", není podložen řádným zjištěním, zda "zástavní věřitel byl v dobré víře zástavní smlouvu uzavřít", a uložil soudu prvního stupně, aby se při dokazování zabýval tím, zda zástavnímu věřiteli "bylo známo nebo se mohl při vynaložení běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu při uzavírání zástavní smlouvy očekávat od banky, dozvědět, že zástavce ve skutečnosti není vlastníkem zastavované nemovitosti".
Okresní soud v Písku poté rozsudkem ze dne 30.4.2014 č.j. 6 C 25/2007-417 uložil žalovanému 2), aby zaplatil žalobci 2.000.000,- Kč "z výtěžku z prodeje zastavené nemovitosti, tj. budovy čp. postavené na parcele č. 124 v k.ú. Z. H., a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 383.902,- Kč k rukám advokátky Mgr. Marie Broučkové. Z provedených důkazů dospěl k závěru, že zástavní věřitel měl v době uzavření zástavní smlouvy, kdy "zde byl rozpor mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným", k dispozici listiny, z nichž vyplývá, že S. H. prodala J. Ch. "pouze číslo popisné, protože původní dům č. již neexistoval", a že zástavní věřitel "přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit". Soud prvního stupně dále dovodil, že zajištěná pohledávka se nepromlčela, že však je promlčeno "právo žalovaného domáhat se neplatnosti zástavní smlouvy".
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.4.2015 č.j. 6 Co 571/2015-486 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení "před soudy všech stupňů" 303.481,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Zemana. Podle odvolacího soud je zajištěná pohledávka promlčena; pohledávka byla "přihlášena do konkursního řízení" přihláškou dne 11.4.1996, konkurs byl prohlášen dne 22.3.1996 (tímto dnem se stala pohledávka splatnou) a "promlčecí doba dle ustanovení §405 odst. 2 obchodního zákoníku uplynula během samotného řízení o konkursu dnem 22.3.2000". Skončilo-li řízení zrušením konkursu, v jehož průběhu uplynula celá zákonná čtyřletá promlčecí doba, mohl žalobce využít "dodatečnou promlčecí dobu v délce jednoho roku počítanou od pravomocného zrušení konkursu dne 28.6.2003 (tedy do 28.6.2004)". Protože nešlo o "ručitelský závazek, ale o zástavu", není důvodná námitka žalobce, že nelze "uplatňovat námitku promlčení pohledávky, protože pohledávka za zástavním dlužníkem, tj. společností Bratři Václavkové s.r.o., byla již pravomocně přiznána". S ohledem na uvedené závěry se odvolací soud dále nezabýval otázkou dobré víry zástavního věřitele při odevzdání zástavy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "usnesení o zrušení konkursu je rozhodnutím ve věci samé", neboť, kdyby tomu tak nebylo, nemohla by mít "pohledávka zapsaná do seznamu přihlášených pohledávek právní sílu exekučního titulu". Čtyřletá promlčecí doba zajištěné pohledávky počala běžet až ode dne následujícího po právní moci usnesení o zrušení konkursu na majetek žalovaného 1), v průběhu konkursního řízení tedy neběžela a k promlčení tak nemohlo dojít. Namítal-li žalovaný 2) v průběhu řízení promlčení, pak jen ve vztahu k pohledávce, nikoli ve vztahu k zástavnímu právu, neboť "zástavce, který je osobou rozdílnou od dlužníka, nemůže takovou námitku učinit, když tato námitka přísluší pouze dlužníkovi, který je smluvní stranou smlouvy, ze které pohledávka vyplývá". V neposlední řadě odvolací soud podle názoru žalobce pochybil, když změnil svůj již jednou vyslovený právní názor, aniž by došlo ke změně skutkových zjištění. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadeným rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítnul, popřípadě zamítnul. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu v tom, že nárok žalobce je promlčený, neboť "promlčecí doba dle ustanovení §405 odst. 2 obchodního zákoníku uplynula během samotného řízení o konkursu dnem 22.3.2000" a žalobce mohl využít "dodatečnou promlčecí dobu" v délce jednoho roku počítanou od pravomocného zrušení konkursu dne 28.6.2003 (tedy do 28.6.2004). Žalovaný 2) nepochybuje o tom, že odvolací soud může změnit již jednou vyslovený právní názor i přesto, že v řízení nenastaly žádné nové skutečnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo (mimo jiné) soudy zjištěno, že konkurs na majetek žalovaného 1), který byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.3.1996 č.j. 12 K 38/95-69 a do něhož žalobce přihláškou ze dne 11.4.1996 přihlásil zajištěnou pohledávku, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.6.2002 č.j. 12 K 38/95-215 zrušen po splnění rozvrhového usnesení podle ustanovení §44 odst.1 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání, aniž by zástava (předmětná nemovitost) byla zpeněžena a zajištěná pohledávka uspokojena. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda se řídí ustanovením §405 obchodního zákoníku promlčení pohledávky z obchodního závazkového vztahu, která byla přihlášena do konkursu, která byla v konkursu zjištěna a která nebyla v konkursu uspokojena. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998, řídí se tento nárok i v současné době ustanovením §151f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.) a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §151f odst.1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Ustálená soudní praxe dlouhodobě z citovaných ustanovení dovozuje, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nevyplývá ani z ustanovení §151f odst. 1 obč. zák.; uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka již byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007). Protože se podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008]. Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí není takovým rozhodnutím) a nebylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, trvala promlčecí doba tři roky a začala běžet ode dne, kdy zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy.
Protože se podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, ale je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo.
Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§397 obchodního zákoníku - zákona č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§391 odst.1 obchodního zákoníku). Z ustanovení §402 obchodního zákoníku se pak podává, že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva již v zahájeném řízení. Podle ustanovení §405 obchodního zákoníku jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle ustanovení §402 až 404 obchodního zákoníku, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet (§405 odst. 1 obchodního zákoníku). Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení (§405 odst. 2 obchodního zákoníku).
Přihlásil-li věřitel svou pohledávku v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka, má přihláška pohledávky pro běh lhůty pro promlčení stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (srov. §20 odst.8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen "ZKV").
Uplatnil-li věřitel nevykonatelnou pohledávku v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů a požaduje-li rovněž (jako zástavní věřitel) její uspokojení ze zástavy (z výtěžku zpeněžení zástavy) způsobem uvedeným v ustanovení §27 odst.5 ZKV, je třeba vzít v první řadě v úvahu, že je - byla-li pohledávka v konkursu zjištěna, nebyla-li v konkursu uspokojena (nebyla-li zástava v konkursu zpeněžena) a nedošlo-li ani k potvrzení nuceného vyrovnání - pravidelným a očekávaným výsledkem konkursního řízení i za této situace jeho skončení usnesením o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Podle již ustálené judikatury soudů usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nepředstavuje, stejně jako samotné rozvrhové usnesení, takové rozhodnutí, které by věřiteli přiznávalo právo; titulem pro výkon rozhodnutí tu totiž je - jak vyplývá z ustanovení §45 odst.2 ZKV - seznam přihlášek, který ovšem není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje, ale veřejnou listinou, jež není vybavena účinky právní moci a závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány (jaké mají například rozhodnutí soudů vydaná v občanském soudním řízení), a jež proto nepředstavuje překážku, která by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné právo před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání a rozhodnutí takové věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, které bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Jde-li o pohledávku ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu, nelze z žádného zákonného ustanovení dovodit, že by promlčecí doba, která ve smyslu §402 obch. zák. a §20 odst. 8 ZKV přestala běžet přihláškou nevykonatelné pohledávky do konkursu vedeného na majetek dlužníka, měla po zrušení konkursu [podle §44 odst. 1 písm. b) ZKV] začít celá běžet znovu, a obdobně to ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. platí rovněž pro občanskoprávní vztahy (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2006 sp. zn. 29 Odo 1453/2005, který byl uveřejněn pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že promlčení nevykonatelné pohledávky z úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu, kterou věřitel přihlásil do konkursu vedeného na majetek dlužníka a kterou požadoval (jako zástavní věřitel) uspokojit z výtěžku zpeněžení zástavy provedeného v konkursním řízení, která však nebyla v konkursu splněna a věřitel o ní po zrušení konkursu zahájil řízení před soudem (jiným pravomocným orgánem), se v tomto (novém) řízení řídí (také) ustanovením §405 obchodního zákoníku. Byl-li tedy v projednávané věci zrušen konkurs vedený na majetek dlužníka [žalovaného 1)] usnesením soudu vydaným podle §44 odst. 1 písm. b) ZKV (po splnění rozvrhového usnesení), které nabylo právní moci dne 28.6.2003, pak se pohledávka žalobce v rozsahu, v němž nebyla uspokojena v konkursu, promlčela podle §405 odst. 2 obchodního zákoníku dnem 28.6.2004. Závěr odvolacího soudu o promlčení práva žalobce na zaplacení žalované částky je proto správný a nic na něm nemění ani to, že odvolací soud v tomto směru (případně) změnil svůj dříve ve věci zaujatý právní názor (k tomu srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2007 sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému 2) náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému 2) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného 2) advokát Mgr. Miroslav Zeman neosvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům mu nenáleží.
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.300,- Kč zaplatit žalovanému 2) k rukám advokáta, který jej v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. srpna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu