ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.42.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 42/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. Ř., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost skončení pracovního poměru a odvolání z funkce, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 532/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005 č.j. 23 Co 402, 411/2005-294, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22.8.2003 žalovaný sdělil žalobci, že „s ohledem na nedostatky v řízení a výsledky svěřeného úseku a v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce“ ho ke dni 22.8.2003 odvolává z funkce „ředitele marketingu o.z. Ř.“.
Dalším dopisem ze dne 11.9.2003, nadepsaným jako „Skončení pracovního poměru“, žalovaný sdělil žalobci, že s ohledem na zjištění, že „v jeho případě nebylo jmenování (do funkce ředitele marketingu) provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce“, „nevznikl pracovní poměr žalobce s žalovaným, jakožto zaměstnavatelem, právně, ale pouze fakticky“. V současné době „s ohledem na další okolnosti“ s ním žalovaný, „jakožto zaměstnavatel, končí tento pracovní poměr, a to k datu 11.9.2003“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání z funkce a skončení pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že na základě písemné pracovní smlouvy ze dne 3.3.2003 uzavřené na dobu neurčitou nastoupil ke dni 1.3.2003 k žalovanému do zaměstnání jako ředitel marketingu s místem výkonu práce v Ř. K témuž dni byla mezi účastníky uzavřena manažerská smlouva a současně byl žalobce do funkce ředitele marketingu jmenován generálním ředitelem. Ačkoliv žalobce pracoval „s vysokým pracovním nasazením“ a „dosahoval dobrých pracovních výsledků“, byl z uvedené funkce ke dni 22.8.2003 odvolán a byla mu nabídnuta podstatně méně placená práce, kterou nepřijal. Dne 11.9.2003 s ním žalovaný ukončil pracovní poměr „bez uvedení důvodu“ a na požadavek žalobce o další zaměstnávání reagoval sdělením, že ukončení „faktického“ pracovního poměru, který mezi účastníky podle názoru žalovaného vznikl, „se neřídí příslušnými ustanoveními zákoníku práce o skončení pracovního poměru“, a že proto „v daném případě končí fakticky oznámením o jeho skončení, tedy dnem 11.9.2003“. Žalobce však považuje oznámení o skončení pracovního poměru, stejně tak jako odvolání z funkce, za neplatné, neboť „se žalovaným uzavřel platnou pracovní smlouvu a podle jejích ustanovení se řídil stejně jako ostatní zaměstnanci firmy“.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 20.1.2005 č.j. 3 C 532/2003-157, ve znění usnesení ze dne 16.8.2005 č.j. 3 C 532/2003-176, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 6.600,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce a „na účet Okresního soudu Praha-východ na svědečném částku 3.822,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl platný pracovněprávní vztah na základě „řádné“ pracovní smlouvy ze dne 3.3.2003 s datem nástupu do práce 1.3.2003 a zařazením žalobce do funkce ředitele marketingu. Žalobce byl sice do této funkce dne 27.2.2003 rovněž jmenován a dne 28.2.2003 byla mezi účastníky uzavřena také manažerská smlouva, soud prvního stupně však „považuje manažerskou smlouvu včetně jmenování za akt neplatný“, neboť tyto úkony byly provedeny „dříve, než byl uzavřen se žalobcem řádný pracovní poměr dle pracovní smlouvy“. Žalobce tudíž „nemohl být z funkce ředitele marketingu odvolán, tak jak to žalovaný učinil“ dopisem ze dne 22.8.2003, a ani „nemohl být pracovní poměr žalobce ukončen na základě dopisu žalovaného ze dne 11.9.2003“, nýbrž mohl být rozvázán pouze „řádnou výpovědí nebo jiným způsobem, který zná zákon o ukončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou“. Soud prvního stupně proto „považuje akty, které žalovaný učinil (směřující k odvolání žalobce z funkce a ke skončení pracovního poměru účastníků), za akty neplatné“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.11.2005 č.j. 23 Co 402, 411/2005-294 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího usnesení“ změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce ředitele marketingu ze dne 22.8.2003 zamítl; „jinak“ (tj. ve vyhovujícím výroku o určení neplatnosti skončení pracovního poměru účastníků ke dni 11.9.2003) tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit „České republice na účet Okresního soudu Praha-východ“ na nákladech řízení, každý 1.911,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s poukazem na skutečnost, že „v daném případě by ani případný vyhovující výrok o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce sám o sobě neřešil právní postavení žalobce“, dovodil, že „na této samostatné určovací žalobě nelze v daném případě spatřovat naléhavý právní zájem“, a že proto „již z tohoto důvodu je nedůvodná“. Zabývaje se dále posouzením platnosti skončení pracovního poměru žalobce dopisem žalovaného ze dne 11.9.2003 zdůraznil, že tento dopis „nebyl míněn“ ani jako výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §44 zák. práce, ani jako okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 zák. práce a ani jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení §58 zák. práce. Protože však podle názoru odvolacího soudu pracovní poměr žalobce u žalovaného „vznikl na základě platné pracovní smlouvy, mohl skončit pouze způsoby taxativně vyjmenovanými v ustanovení §42 zák. práce“. Jelikož zmíněný dopis žalovaného ze dne 11.9.2003 „postrádá základní náležitosti kteréhokoliv právního úkonu způsobilého podle zákoníku práce k rozvázání pracovního poměru“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že jde o neplatný právní úkon. Námitku žalovaného o „faktickém“ pracovním poměru vycházející z názoru, že se v případě ředitele marketingu jednalo o jmenovanou funkci, avšak že jmenování žalobce nebylo učiněno příslušným orgánem, odmítl odvolací soud s odůvodněním, že funkce vykonávaná žalobcem „nesplňovala kriteria“ vedoucí funkce ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 písm. b) zák. práce (žalobci nebyl podřízen žádný další vedoucí zaměstnanec), a že, i kdyby se jednalo o vedoucí funkci, pak – jak zdůraznil - „sama skutečnost, že formální jmenování do funkce bylo ze strany zaměstnavatele provedeno osobou, která v době tohoto aktu nebyla statutárním orgánem právnické osoby, neznamená, že pracovní poměr jmenováním nevznikl, pokud byl zaměstnanec do funkce uveden s vědomím a za souhlasu statutárního orgánu zaměstnavatele“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („do všech jeho výroků“) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud při svém rozhodování o tom, zda funkce zastávaná žalobcem splňovala „charakteristiky vedoucí funkce podle ust. §27 odst. 5 písm. b) zák. práce“, nepřihlédl náležitě k tomu, že v okamžiku jmenování žalobce do funkce ředitele marketingu sice neexistoval žádný jemu podřízený vedoucí zaměstnanec, avšak že „již v tomto okamžiku bylo zřejmé“, že žalobci v této funkci bude „v nejbližší době“ podřízen vedoucí zaměstnanec a „navíc byla tato funkce výslovně označována jako vedoucí (tedy tzv. jmenovaná) funkce se všemi důsledky z toho vyplývajícími“, přičemž žalobci bylo „mj. uloženo dotvořit vlastní pracovní tým a vybrat si podřízené pracovníky“. Za tohoto stavu se podle názoru dovolatele jednalo „materiálně“ o vedoucí funkci „splňující kriteria ust. §27 odst. 5 zák. práce“, protože „jinak“ (akceptací „ochranářského výkladu práva“ závislého na tom, zda již existují faktické vztahy nadřízenosti a podřízenosti mezi konkrétními zaměstnanci) by vedoucí funkce „musela vznikat takříkajíc od paty k hlavě, čili by bylo nejprve nutné přijmout řadové zaměstnance, kterým by byl následně jmenován jejich vedoucí“. Pracovní poměr žalobce proto mohl vzniknout pouze na základě jmenování do funkce ředitele marketingu „coby funkce vedoucího pracovníka“, jíž „nebylo uzavření pracovní smlouvy adekvátní“, a pracovní smlouva tudíž „nemohla být s ohledem na okolnosti tohoto případu platně uzavřena“. Protože však – jak dovolatel dále dovozoval – „jmenování nebylo učiněno statutárním orgánem, ale z pozice osoby ředitele podniku žalovaného“, nevznikl pracovní poměr žalobce ani na základě jmenování. Jestliže pracovní poměr účastníků „neexistoval de iure, nemohlo ani dojít žádným způsobem k jeho řádnému ukončení, ani k jeho ukončení neplatnému“, neboť podle jeho názoru „co právně neexistuje, není možné platně či neplatně ukončit“. Kromě toho dovolatel vyslovil pochybnost, zda existoval u žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti skončení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 11.9.2003, jestliže v daném případě „nedošlo k žádnému z přípustných způsobů rozvázání pracovního poměru“ a žalobce „mohl žalovat přímo na splnění povinnosti k vyplácení mzdy“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako „nedůvodné“ odmítnuto, neboť podle jeho názoru „je postaveno na spekulacích a místy nesrozumitelných hypotézách, bez ohledu na prokázaná fakta“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že v podání dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu brání nedostatek subjektivní legitimace žalovaného a že v dalším směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaný uvádí, že podává dovolání „do všech výroků rozsudku odvolacího soudu“; napadá tedy rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce ředitele marketingu ze dne 22.8.2003 byla zamítnuta. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalovanému způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalovaný nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován).
Dovolací soud se proto v dalším zabýval přípustností dovolání, jenž žalovaný podal proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení, že skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného ke dni 11.9.2003 je neplatné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o určení neplatnosti skončení pracovního poměru účastníků) potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že dopisem žalovaného (jeho generálního ředitele) ze dne 27.2.2003 byl žalobce ke dni 1.3.2003 jmenován do funkce ředitele marketingu. Dne 3.3.2003 byla mezi účastníky uzavřena pracovní smlouva, v níž bylo sjednáno, že žalobce nastoupí do zaměstnání k žalovanému dne 1.3.2003 a že bude pracovat jako ředitel marketingu s místem výkonu práce v Ř.. Dopisem žalovaného (jeho generálního ředitele) ze dne 22.8.2003 byl žalobce k témuž dni k funkce ředitele marketingu odvolán. Dalším dopisem ze dne 11.9.2003 žalovaný (místopředseda představenstva) sdělil žalobci, že jeho pracovní poměr „nevznikl právně, ale pouze fakticky“, a že s ním „jakožto zaměstnavatel, končí tento pracovní poměr, a to k datu 11.9.2003“.
Otázku platnosti skončení pracovního poměru účastníků je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že úkon k tomu směřující žalovaný učinil dne 11.9.2003 – podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Věcné posouzení této otázky provedené odvolacím soudem z hlediska hmotného práva v sobě zahrnuje i bez výslovného vyjádření kladný závěr o tom, že na požadovaném určení neplatnosti skončení pracovního poměru účastníků dopisem žalovaného ze dne 9.11.2003 je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Dovolatel v tomto směru vyslovuje opačný názor, který odůvodňuje zejména tím, že v daném případě „nedošlo k žádnému z přípustných způsobů rozvázání pracovního poměru“.
Podle ustanovení §42 odst.1 zák. práce pracovní poměr může být rozvázán dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době.
V uvedeném ustanovení jsou taxativně vypočteny způsoby, kterými lze rozvázat pracovní poměr. Ve vymezení způsobů rozvázání pracovního poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo jiné, že pracovní poměr nelze rozvázat jinými způsoby, než které jsou vypočteny v ustanovení §42 odst.1 zák. práce, a že, kdyby přesto zaměstnavatel nebo zaměstnanec přistoupili k takovému rozvázání pracovního poměru, jde o neplatný právní úkon [srov. §242 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Citované ustanovení umožňuje účastníkům pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním jen tehdy, jestliže k němu došlo - jak vyplývá především z jeho znění - výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, tedy některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce. V takovém případě právní zájem na určení právní skutečnosti u této žaloby vyplývá přímo z ustanovení §64 zák práce a není potřebné jej za řízení výslovně tvrdit ani prokazovat. Z tohoto důvodu u žalob podle ustanovení §64 zák. práce nepřichází v úvahu zkoumání naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, jak je tomu jinak u určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997 pod č. 14 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1082/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1999 pod č. 3).
Kdyby ovšem – tak jak tomu bylo v projednávané věci – rozvázal zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr jiným, v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce neuvedeným způsobem, ustanovení §64 zák. práce na uplatnění neplatnosti takového rozvázání pracovního poměru nedopadá. Tato skutečnost ovšem neznamená, že by účastník pracovního poměru, kterému bylo takové rozvázání pracovního poměru adresováno, neměl ve vztahu k tomuto právnímu úkonu právo na soudní ochranu. Neplatnost rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může být určena rozhodnutím soudu na základě žaloby podané podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., bude-li na tomto určení naléhavý právní zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 131/2003).
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1997). Z uvedeného vyplývá, že sama skutečnost zdůrazňovaná dovolatelem, že žalobce „mohl žalovat přímo na splnění povinnosti k vyplácení mzdy“, neznamená bez dalšího nepřípustnost předmětné určovací žaloby. Z toho, že žalobce tvrdí, že předmětné ukončení pracovního poměru je neplatné, zatímco žalovaný zastává stanovisko opačné, je zřejmé, že mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu a objektivně je tedy dán naléhavý právní zájem na vyjasnění tohoto stavu. Pouze kdyby sporný projev vůle žalovaného ze dne 9.11.2003, jehož neplatnosti se žalobce domáhá, nepředstavoval vůbec právní úkon nebo právní úkon o rozvázání pracovního poměru, musela by být žaloba již z tohoto důvodu zamítnuta.
Protože o takový případ se v posuzované věci nejedná (z dopisu ze dne 9.11.2003 adresovaného žalobci nepochybné vyplývá projev vůle žalovaného směřující k rozvázání pracovního poměru se žalobcem), je názor implicitně obsažený v rozhodnutí odvolacího soudu, že je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti skončení pracovního poměru účastníků dopisem žalovaného ze dne 11.9.2003, v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Pro posouzení platnosti skončení pracovního poměru žalobce dopisem žalovaného ze dne 11.9.2003 byl dále rozhodující závěr o tom, zda mezi účastníky existoval platně sjednaný pracovněprávní vztah (srov. §1 odst. 1, 2 zák. práce). Odvolací soud proto - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku povahy vztahu mezi účastníky. Dovolatel v této souvislosti namítá, že pracovní poměr účastníků „právně neexistoval“, neboť podle jeho názoru „nevznikl ani na základě jmenování“ (jmenovací listina nebyla podepsán oprávněnou osobou) a ani „s ohledem na okolnosti tohoto případu“ (žalobce zastával vedoucí funkci „splňující kriteria ust. §27 odst. 5 zák. práce“) „nemohla být platně uzavřena pracovní smlouva“.
V judikatuře soudů byl přijat a je soudní praxí jako správný přijímán závěr, že pro posouzení povahy právního vztahu není rozhodná sama okolnost, jak je právní úkon označen, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu; významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy objektivní zjištění, co bylo skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.3.2005 sp.zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75).
Zaměstnanec se v pracovním poměru podílí svou prací za mzdu podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů. Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatele a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§29 odst. 1 zák. práce). Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců vymezených v ustanovení §27 odst. 5 zák. práce, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel (srov. §27 odst. 4 zák. práce).
Dovolateli lze přisvědčit, že vzhledem ke kogentní povaze zákoníku práce (srov. §244 odst. 1 zák. práce a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451) lze pracovní poměr vedoucích zaměstnanců uvedených v ustanovení §27 odst. 5 zák. práce založit toliko jmenováním; založení pracovního poměru jiným způsobem je v těchto případech vyloučeno a naopak, že jmenováním nelze založit pracovní poměr jinde, než kde založení pracovního poměru tímto způsobem zákoník práce stanoví. Kdyby ovšem projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele měly potřebné náležitosti, dalo by se v takovém případě dovodit uzavření pracovního poměru pracovní smlouvou (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 73, ročník 2003).
Dovolatel ve svých úvahách o „neexistenci pracovního poměru de iure“ nepřihlíží náležitě k tomu, že o tzv. faktický pracovní poměr se jedná za situace, kdy fyzická osoba sice začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána (jmenování nebylo učiněno) platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu ustanovení §27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr. Pouze v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána (jmenování není učiněno) platně (kupř. proto, že v rozporu se zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. §150 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002).
Rozpor se zákonem nepochybně představuje i situace, jestliže jmenovací listina byla za zaměstnavatele, který je právnickou osobou, podepsána jiným orgánem (osobou), než která k tomu byla ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 a 2 zák. práce oprávněna. Protože však zákoník práce v ustanovení §68 a §32 odst. 1 věty první ani jinde výslovně nestanoví, že nedodržení písemné formy v případě jmenování (jejíž náležitostí je také podpis příslušného orgánu) způsobuje neplatnost takového právního úkonu (srov. §242 odst. 2 větu první zák. práce), lze pracovní poměr platně založit jmenováním i tehdy, bylo-li jmenování provedeno ústně, případně i konkludentně, tj. jakýmkoli jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. právní názor vyjádřený v již míněném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 73, ročník 2003).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z uvedených právních názorů, které jsou soudní praxí přijímány jako ustálené, důsledně vycházel. V souladu se zákonem proto dovodil, že za daného skutkového stavu mezi účastníky „vznikl pracovní poměr na základě platné pracovní smlouvy“, a že, i kdyby se jednalo o vedoucí funkci ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 zák. práce, pak „sama skutečnost, že formální jmenování do funkce bylo ze strany zaměstnavatele provedeno osobou, která v době tohoto aktu nebyla statutárním orgánem právnické osoby, neznamená, že pracovní poměr jmenováním nevznikl, pokud byl zaměstnanec do funkce uveden s vědomím a za souhlasu statutárního orgánu zaměstnavatele“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení, že skončení pracovního poměru účastníků je neplatné, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že podává dovolání „do všech výroků rozsudku odvolacího soudu“, vyplývá, že napadá rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného napadající rozsudek odvolacího soudu „do všech jeho výroků“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu