ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4411.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4411/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) P. G. , a b) M. G. , obou zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupeného Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, o náhradu za vyvlastnění nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 28/2008, o dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2016 č. j. 1 Co 210/2013-502, takto:
I. Dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR se zamítá .
II. Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinno zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava Hochmanna, advokáta se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3.
Odůvodnění:
Ředitelství silnic a dálnic ČR podalo dne 20. 9. 2002 u Městského úřadu Otrokovice žádost o odnětí vlastnického práva žalobců k pozemkům „p. č. 3412/120 o výměře 5 663 m 2 , orná půda, a p. č. 3413/45 o výměře 512 m 2 , orná půda, zapsané na listu vlastnictví č. 999 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Zlín pro obec O., katastrální území O.“, a jeho přechod na vyvlastnitele Ředitelství silnic a dálnic ČR za účelem provedení veřejně prospěšné stavby „silnice I/55 O. – obchvat SV“, která byla umístěna územním rozhodnutím ze dne 19. 1. 2001 č. j. SU 996/2000/3736/2000/OŠ, za náhradu 1 111 500 Kč stanovenou znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Háby č. 157-108/2001.
Městský úřad O., stavební úřad, rozhodnutím ze dne 4. 12. 2003 č. j. SÚ/1860/2002/18873/2002/OŠK rozhodl o odnětí vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem, jež měli ve společném jmění manželů, a o jejich přechodu na Českou republiku „s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství silnic a dálnic ČR“ za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby „silnice I/55 – O. obchvat SV“, určil náhradu za vyvlastnění žalobců „podle zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku ve znění zákona č. 121/2000 Sb. a vyhlášky MF ČR č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení výše uvedeného zákona o oceňování majetku a vyhlášky č. 122/1984 Sb. o náhradách při vyvlastňování staveb, pozemků a porostů a práv k nim v platném znění“ ve výši 1 482 000 Kč a stanovil, že s užíváním vyvlastněných pozemků ke stanovenému účelu musí být započato do dvou let od právní moci tohoto rozhodnutí.
K odvolání žalobců Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 12. 3. 2004, č. j. KUZL 1728/04 ÚP-Do změnil rozhodnutí Městského úřadu O., stavební úřad, ze dne 4. 12. 2003 č. j. SÚ/1860/2002/18873/2002/OŠK pouze tak, že výrok rozhodnutí doplnil o údaj týkající se vyhlášky č. 452/2003 Sb., změnil údaj týkající se výměry pozemku p. č. 3412/120 a v odůvodnění rozhodnutí změnil odstavec týkající se určení náhrady za vyvlastnění, jinak je ponechal „beze změn“. Dospěl k závěru, že cena za vyvlastňované nemovitosti byla stanovena zákonem předpokládaným způsobem, a to na základě znaleckého posudku č. 1993-58/2003 ze dne 23. 1. 2003, aktualizovaného posudkem č. 2316-9/2004 ze dne 12. 1. 2004, které vypracovala znalkyně Ing. Eva Hradilová podle právních předpisů, na které odkazuje ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, podle něhož náhradu za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo komu náhradu poskytuje, popř. maximální výši náhrady stanoví obecně závazný právní předpis, a to zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění zákona č. 121/2000 Sb. a vyhláška č. 540/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 452/2003 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o oceňování majetku s účinností od 1. 1. 2004. K požadavku žalobců na stanovení náhrady v minimální výši 2 161 250 Kč, jak je uvedena v posudku Ing. Jaroslava Mlčocha, uvedl, že podle sdělení Ministerstva financí č. j. 162/52518/633/2003 ze dne 17. 6. 2003 postrádá tento posudek „základní atributy znaleckého výkonu (objektivitu a přezkoumatelnost) a podle zjevných symptomů je vypracován v rozporu jak se zákonem o oceňování majetku, tak i se zákonem o znalcích a tlumočnících“.
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 22. 3. 2004 domáhali, aby náhrada za vyvlastnění byla stanovena ve výši 2 161 250 Kč. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že výše náhrady, kterou mají za odejmutí vlastnického práva obdržet, nemůže být stanovena v podobě administrativní ceny podle zákona č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť takto vypočtená náhrada nezohledňuje místní podmínky každého jednotlivého případu, při kterém dochází k vyvlastnění věci, ale že vyvlastňované pozemky měly být pro účely stanovení výše náhrady za vyvlastnění oceněny stanovením tzv. obvyklé ceny, což je cena, za kterou by bylo možné vyvlastňované pozemky v daném místě a čase prodat, neboť „jedině takováto cena může odrážet hodnotu vyvlastňovaných pozemků a tedy i výši náhrady, o které by bylo lze hovořit jako o náhradě adekvátní, vyrovnávající újmu za ztrátu vlastnického práva“. Mají za to, že adekvátní náhrada, která se jim má dostat, je náhrada „minimálně“ ve výši 2 161 250 Kč, jak je stanovena znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Mlčocha ze dne 28. 2. 2003 č. 2835-55/2003.
Okresní soud ve Zlíně – poté, co usnesením ze dne 17. 3. 2005 č. j. 17 C 72/2004-83 rozhodl, že řízení se zastavuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se žalobcům vrací soudní poplatek 2 500 Kč, a poté, co zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) usnesením ze dne 23. 5. 2006 č. j. Konf 134/2005-5 rozhodl, že „příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 12. 3. 2004, č. j. KUZL 1728/04 ÚP-Do, o určení výše náhrady za vyvlastnění, je soud v občanském soudním řízení“ a že usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 3. 2005 č. j. 17 C 72/2004-83 se zrušuje - rozsudkem ze dne 3. 5. 2007 č. j. 17 C 72/2004-134 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení 5 443 Kč k rukám advokáta Jiřího Drápala. Dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl správně, když náhradu za vyvlastnění pozemků žalobců stanovil ve výši odpovídající administrativní ceně těchto pozemků, tedy zákonem předpokládaným způsobem, který považuje soud za „plně konformní“ z hlediska ústavnosti i požadavku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích dodatkových protokolů.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 8. 2008 č. j. 18 Co 141/2007-170 opraveným usnesením ze dne 22. 9. 2008 č. j. 18 Co 141/2007-176 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že se věc „postupuje Krajskému soudu v Brně rozhodujícímu jako soud prvního stupně“. Dospěl k závěru, že po 1. 1. 2007 již nebyl Okresní soud ve Zlíně příslušný k rozhodnutí o žalobě o náhradu za vyvlastnění, byť v době podání žaloby byla jeho věcná příslušnost stanovena rozhodnutím zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 23. 5. 2006 č. j. Konf 134/2005-5, neboť podle ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, účinného od 1. 1. 2007, k řízení ve věci vyvlastnění, která má být projednána v občanském soudním řízení, je v prvním stupni příslušný krajský soud a tato právní úprava se vztahuje i na případy, kdy k vydání rozhodnutí o vyvlastnění jiným orgánem došlo před 1. 1. 2007.
Krajský soud v Brně – poté, co usnesením ze dne 28. 3. 2013 č. j. 35 C 28/2008-344 připustil změnu žaloby, „aby soud stanovil náhradu za vyvlastnění uvedených pozemků ve výši 11 139 700 Kč“ - rozsudkem ze dne 28. 3. 2013 č. j. 35 C 28/2008-350 rozhodl, že náhrada za vyvlastnění pozemků „pozemková parcela č. 3412/120 – orná půda o výměře 5 663 m 2 a pozemková parcela č. 3413/45 – orná půda o výměře 512 m 2 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Zlín na listu vlastnictví č. 999 pro obec O. a katastrální území O.“ se stanoví částkou ve výši 11 139 700 Kč a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Městského úřadu O., stavebního úřadu, č. 349/2003 ze dne 4. 12. 2003 č. j. SÚ/1860/2002/18873/2002/OŠK, ve znění rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 12. 3. 2004 č. j. KUZL 1728/04 ÚP-Do, a uložil Ředitelství silnic a dálnic ČR povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobcům jako solidárním věřitelům 40 396,65 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Hochmanna a České republice – Krajskému soudu v Brně 15 934,60 Kč. Dovodil, že zaplacením úředně stanovené ceny pozemků ve výši 1 482 000 Kč nebyla splněna ústavní a zákonná podmínka poskytnutí náhrady za vyvlastnění, která k uskutečnění svého smyslu a účelu musí být přiměřená a spravedlivá, a dospěl k závěru, že těmto požadavkům odpovídá jedině cena obvyklá (tržní), za niž lze vyvlastněnou věc v daném čase a místě prodat, která vychází z reálné hodnoty vyvlastňované věci a která představuje adekvátní náhradu majetkové újmy způsobené ztrátou vlastnictví, a že proto žalobcům přísluší náhrada za vyvlastnění ve výši 11 139 700 Kč určená znaleckým posudkem Ing. Tomáše Dostála ze dne 21. 2. 2013 č. 860-12-2013. K „případné námitce“ porušení zákazu retroaktivity vycházející z toho, že o vyvlastnění bylo rozhodnuto a k jeho faktickému provedení došlo ještě před 1. 1. 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, soud prvního stupně uvedl, že v řízení ve věci, o níž bylo dříve rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu soud nepřezkoumává napadené správní rozhodnutí, ale nově věc posuzuje meritorně a na základě zjištěného skutkového stavu věci vydává rozsudek, pro nějž je rozhodný stav v době jeho vyhlášení.
K odvolání Ředitelství silnic a dálnic ČR Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit „České republice na účet Krajského soudu v Brně“ na náhradě nákladů řízení 15 934,60 Kč. Dovodil, že soud prvního stupně měl vycházet z právních předpisů platných ke dni 19. 3. 2004, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 12. 3. 2004 č. j. KUZL 1728/04 ÚP-Do, především z ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, podle něhož bylo nutné při určení výše náhrady za vyvlastnění vycházet z ceny určené právními předpisy, tedy z ceny úřední; teprve novelizací provedenou zákonem č. 186/2006 Sb. s účinností od 1. 7. 2006 bylo možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní). S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 691/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 30 Cdo 730/2008 a rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1163/12 dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů je v souvislosti se stanovením výše náhrady za vyvlastnění věcně správné, neboť za rozhodující právní úpravu je třeba považovat úpravu platnou v době, kdy bylo správními orgány rozhodnuto o vyvlastnění; již k tomuto okamžiku vzniklo vyvlastněným právo na náhradu za vyvlastnění, a proto se nemůže – pokud jde o výši náhrady – prosadit zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Uzavřel, že určil-li znalec náhradu za vyvlastnění podle „tehdy platných právních předpisů“ částkou 1 482 000 Kč, postupoval správně a v souladu s právní úpravou, a že zpětnou účinnost (retroaktivitu) následně vydaných předpisů „stavějících tuto otázku již na bázi ceny obvyklé“ nelze dovodit.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 odmítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit Ředitelství silnic a dálnic ČR na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč k rukám advokáta Jiřího Drápala. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, reprezentovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 691/2010, i s usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1163/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku, a že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Na základě ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390, neboť shledal, že uvedenými rozhodnutími „došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a v důsledku toho i k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zakotvujících právo vlastnit majetek a ochranu vlastnictví“. Předeslal, že právní úprava účinná do 30. 6. 2006 byla postavena na tom, že se při stanovení náhrady za vyvlastnění vychází z ceny „úřední“, a že teprve novelizací stavebního zákona zákonem č. 186/2006 Sb. bylo s účinností od 1. 7. 2006 možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní). Dospěl k závěru, že – i když v rozhodné době (do 30. 6. 2006) byl účinný zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon, na nějž navazující cenové předpisy stanovily jako náhradu za vyvlastněný majetek cenu úřední a nikoli cenu obvyklou (tržní) - závěr odvolacího a dovolacího soudu, podle něhož bylo nutno určit výši náhrady za vyvlastnění podle právních předpisů účinných v době vyvlastnění, tedy přiznat stěžovatelům cenu úřední, nejenže není v souladu s ustanovením §154 odst. 1 občanského soudního řádu, ale není ani v souladu s mezinárodními závazky České republiky, které vzhledem k bezprostřední aplikovatelnosti mezinárodních smluv vedou k nutnosti aplikovat vnitrostátní předpisy způsobem souladným s interpretací mezinárodních smluv mezinárodními soudy, zejména s interpretací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Evropským soudem pro lidská práva, a to ať již se týká řízení vedených proti České republice, či věcí, které se sice týkají jiné smluvní strany Úmluvy, ale mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu.
Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 1 Co 210/2013-502 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a Ředitelstvím silnic a dálnic ČR tak, že uložil tomuto účastníkovi povinnost zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15 322 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Hochmanna, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinno zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení 17 570,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Hochmanna. Vázán nálezem Ústavního soudu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že zaplacením úředně stanovené ceny pozemku ve výši 1 482 000 Kč nebyla splněna ústavní a zákonná podmínka poskytnutí náhrady za vyvlastnění, která k uskutečnění svého smyslu a účelu musí být přiměřená a spravedlivá, a že těmto požadavkům odpovídá jedině cena obvyklá (tržní), za niž lze vyvlastněnou věc v daném čase a místě prodat, která vychází z reálné hodnoty vyvlastňované věci a která představuje adekvátní náhradu majetkové újmy způsobené ztrátou vlastnictví. Námitku Ředitelství silnic a dálnic ČR, že „cena obvyklá měla být zjišťována za vyvlastňované pozemky jako zemědělská půda“ ke dni 4. 12. 2003, kdy bylo vydáno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje o vyvlastnění, shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť odporuje názoru Ústavního soudu, že ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Ředitelství silnic a dálnic ČR dovolání. Namítá, že soud může rozhodovat o výši „náhrady škody“ podle předpisů platných „ke dni právní moci vyvlastnění“, kdy vyvlastnění a náhrada za vyvlastnění tvoří jeden celek, a že odvolací soud tedy rozhodoval podle právních předpisů, které k právní moci rozhodnutí o vyvlastnění „neexistovaly“, čímž byla porušena zásada nepřípustnosti retroaktivity a též zásada předvídatelnosti soudních sporů. Dále má dovolatel za to, že bylo „chybně interpretováno“ ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť pro stanovení výše náhrady za vyvlastnění je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění, a proto pokud byla v rozhodnutí o vyvlastnění stanovena náhrada „správně“ podle „tehdy platného práva“, a to podle ustanovení §108 a následujících zákona č. 50/1976 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 122/1984 Sb., nelze tuto náhradu stanovit následně podle „později“ platných předpisů. Zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v širším kontextu průlomem i do zásady obecné spravedlnosti“, neboť do 30. 6. 2006 byla všem vlastníkům vyvlastňovaných pozemků vyplácena náhrada podle platného práva a ti z nich, kteří „brojili správními žalobami proti výši náhrady“, nebyli - jak vyplývá z „rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 691/2010, 30 Cdo 730/2008 a rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 1163/12“ – úspěšní; pouze žalobcům se dostalo náhrady stanovené v ceně obvyklé, i když „vyvlastněno bylo do 30. 6. 2006“. Ředitelství silnic a dálnic ČR navrhlo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR odmítl, neboť není přípustné a napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které respektuje závěry obsažené v „kasačním“ nálezu Ústavního soudu vydaném v této věci, je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §245 a 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem vyřešená právní otázka stanovení výše náhrady za vyvlastnění, o němž bylo rozhodnuto před 1. 7. 2006, má být – vzhledem k tomu, že Ústavní soud při řešení této otázky dospěl v nálezu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14, který je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro dovolací soud závazný, k odlišnému názoru, než který zastává ustálená judikatura dovolacího soudu
- posouzena jinak, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR není opodstatněné.
V projednávané věci bylo o vyvlastnění pozemků žalobců rozhodnuto za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), který byl zrušen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle ustanovení §190 odst. 3 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb. se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou řízení o vyvlastnění, které se dokončí podle zvláštního právního předpisu; tímto zvláštním právním předpisem se stal zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva ke stavbě nebo k pozemku (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, [dále jen „zákon o vyvlastnění“], který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2007.
Podle ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. náhradu za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši náhrady stanoví obecně závazný právní předpis.
Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby včetně jejich příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o vyvlastnění náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o vyvlastnění náhrada se stanoví na základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného, nebo znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastnitele, jestliže s tím vyvlastňovaný vyslovil souhlas; nedošlo-li k vyhotovení znaleckého posudku na žádost vyvlastňovaného a ani vyvlastnitele, stanoví se náhrada na základě posudku znalce ustanoveného vyvlastňovacím úřadem.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14, který byl vydán v této věci a který je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány i osoby, a tedy i pro dovolací soud, vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže při novém projednání věci poté, co o ní rozhodl správní orgán, tedy při opětovném rozhodování o výši náhrady za vyvlastnění pozemků žalobců na základě žaloby podle části páté občanského soudního řádu, použil právní úpravu účinnou v době vyhlášení rozsudku soudu (zákon o vyvlastnění) a náhradu za vyvlastnění na základě ní stanovil ve výši obvyklé ceny nemovitostí [a to přesto, že v rozhodné době (do 30. 6. 2006) byl účinný zákon č. 50/1976 Sb., na nějž navazující cenové předpisy stanovily jako náhradu za vyvlastněný majetek cenu „úřední“ a nikoli cenu obvyklou (tržní)], a že naopak závěr odvolacího a dovolacího soudu (uplatněný v jejich předchozích rozhodnutích), podle něhož bylo nutno určit výši náhrady za vyvlastnění podle právních předpisů účinných v době vyvlastnění a na základě nich přiznat žalobcům cenu „úřední“ (cenu stanovenou na základě ustanovení §111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. obecně závazným právním předpisem, tj. vyhláškou č. 540/2002 Sb. ve znění vyhlášky č. 452/2003 Sb.), není v souladu s ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř. ani s mezinárodními závazky České republiky. Dospěl-li proto odvolací soud v napadeném rozsudku (tentokrát již shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že zaplacením „úředně“ stanovené ceny pozemků ve výši 1 482 000 Kč nebyla splněna ústavní a zákonná podmínka poskytnutí náhrady za vyvlastnění, která musí být přiměřená a spravedlivá, a že těmto požadavkům odpovídá jedině cena obvyklá (tržní), za niž lze vyvlastněnou věc v daném čase a místě prodat, která vychází z reálné hodnoty vyvlastňované věci, která představuje adekvátní náhradu majetkové újmy způsobené ztrátou vlastnictví a která byla na základě znaleckého posudku znalce Ing. Tomáše Dostála ze dne 21. 2. 2013 č. 860-12-2013 zjištěna ve výši 11 139 700 Kč, je jeho rozhodnutí v souladu se závazným nálezem Ústavního soudu.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v širším kontextu průlomem i do zásady obecné spravedlnosti“, neboť do 30. 6. 2006 byla všem vlastníkům vyvlastňovaných pozemků vyplácena náhrada podle platného práva a pouze žalobcům se dostalo náhrady stanovené v ceně obvyklé, i když „vyvlastněno bylo do 30. 6. 2006“, pak přehlíží, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14 vzal při svých závěrech v úvahu i zásadu rovnosti účastníků právních vztahů, tedy v dané věci skutečnost, že výše náhrady poskytnutá žalobcům by neměla být zásadně výrazně odlišná od náhrady poskytnuté ostatním subjektům za vyvlastnění realizované v tomtéž období za platnosti a účinnosti téhož zákona. Posoudil ji tak, že subjekty, které nevyužily ve srovnatelné situaci možnosti domáhat se opětovného projednání věci rozhodnuté správním orgánem v oblasti vztahů soukromého práva podle §244 a násl. o. s. ř. soudem, se nemohou dovolávat nerovného zacházení či dokonce se úspěšně domáhat mimo tímto ustanovením zákona předpokládaného postupu nového stanovení náhrady za vyvlastněný majetek, popřípadě náhrady škody představující rozdíl mezi cenou přiznanou podle dříve platných cenových předpisů a cenou obvyklou, jak ji má na mysli zákon o vyvlastnění. Jak totiž Ústavní soud setrvale judikuje, v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, kterou mají plně ve vlastní dispozici. Nelze tedy klást k tíži žalobců, že na rozdíl od jiných účastníků právních vztahů využili svých zákonem stanovených práv a podáním žaloby podle části páté o. s. ř. uplatnili své postavení coby účastníka, jehož právo bylo dotčeno rozhodnutím správního orgánu, v přístupu k soudu v souladu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, a domohli se tak ochrany vůči zásahům orgánů veřejné moci opravným prostředkem v řízení před nezávislým soudem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR bylo zamítnuto a tento účastník je proto povinen nahradit žalobcům náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci, ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a k počtu advokátem zastupovaných účastníků ve výši 6 500 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců, advokát JUDr. Václav Hochmann, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 428 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinno náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 8 228 Kč žalobcům zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu