ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4477.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4477/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátem, o 475.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 106/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č. j. 62 Co 513/2006-297, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, č. j. 62 Co 513/2006-297, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2006, č. j. 13 C 106/2005-271, ve výroku o věci samé (o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 475.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17% ročně z částky 475.000,- Kč ode dne 9. 3. 1998 do zaplacení oproti vrácení osobního automobilu „zn. F. M., rok výroby 1995, černé barvy“, žalobcem žalovanému), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], neboť soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 22. 10. 2002, č. j. 13 C 66/98-177, ve znění usnesení ze dne 22. 10. 2002, č. j. 13 C 66/1998-186, v důsledku zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu (nikoli soudu odvolacího), jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu (výklad žádného z ustanovení §422 až §437 obchodního zákoníku, která upravují odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci) nezpochybňuje. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) totiž vyplývá, že žalobce – kromě námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající v tvrzení, že v rámci řízení vedeného od roku 1998 do doby vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 408/2004, nebyl soudem řádně poučen podle ustanovení §118a o. s. ř.) – podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází [včetně dovolatelem označené otázky zásadního právního významu, za níž považuje „posouzení otázky podání zprávy – oznámení kupujícího prodávajícímu o vadách zboží v souvislosti s dodávkou vadného zboží a jeho lhůta, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží, a to při aplikaci ust. §428 odst. 3 obchodního zákoníku“, která však není otázkou právní, jak se dovolatel mylně domnívá, ale otázkou skutkovou]. Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého „žalobce vady řádně nereklamoval a bez řádné reklamace od smlouvy odstoupil“, a dále s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrzen, a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení), které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady (spojené s jeho vyjádřením k dovolání, v němž navrhl odmítnutí dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 10.000,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10. 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.257,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu