ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4723.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4723/2017-267
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové, ve věci žalobkyně D. H. , zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, proti žalovaným 1) P. Ch. , zastoupenému JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Svornosti č. 921/14, 2) A. F. , jako právní nástupkyni M. Ch. zemřelého dne 14. března 2018, a 3) nesvéprávné I. H. , zastoupené JUDr. Petrem Hoškem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 77/2011, o dovoláních žalobkyně a žalované 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2016, č. j. 35 Co 156/2016-158, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Dovolání žalované 3) se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.800,- Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Kašpárka, advokáta se sídlem v Praze 5, Svornosti č. 921/14.
IV. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Kašpárka, advokáta se sídlem v Praze 5, Svornosti č. 921/14.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po M. K., zemřelé dne 6.5.2010, (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 15.2.2011, č. j. 26 D 886/2010-30, přerušil řízení o dědictví a uložil D. H., aby do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu o určení, že „dědicem po zůstavitelce z titulu závěti ze dne 1.2.2006 není P. Ch.“. Žalobu byla povinna podat proto, že „rozhodnutí o dědickém právu, tedy o tom, zda se dědí na základě závěti ze dne 1.2.2006 nebo dědictví připadá synovcům a neteřím, závisí na zjištění sporné skutečnosti, zda byla závěť napsána vlastní rukou zůstavitelky“, a že „se její právo jeví jako méně pravděpodobné“, protože „zpochybňuje ze skutkového hlediska existující dědický titul, tj. závěť splňující formální náležitosti“.
D. H. se dne 15.3.2011 u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobou, ve které jako žalovaného označila P. Ch., domáhala, aby bylo určeno, že „dědicem po zůstavitelce M. K. není z titulu závěti ze dne 1.2.2006 P. Ch.“. Žalobu odůvodnila tím, že „závěť psanou rukou zůstavitelky ze dne 1.2.2006, předloženou žalovaným, neuznává za platnou“. Z odborného vyjádření, které si nechala žalobkyně vypracovat Annou Grabowskou, inspekčním orgánem typu A pro oblast ručního psaní, vyplývá, že „celý text závěti není psán rukou zůstavitelky“ a žalovaný navíc „vybral z účtu zůstavitelky po jejím úmrtí částku přesahující 2.000.000 Kč a v úmyslu tyto zatajit notářce sdělil, že zůstavitelka žádné prostředky nezanechala“.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 2.10.2012, č. j. 7 C 77/2011-27, na návrh žalobkyně ze dne 13.1.2012 připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastníci přistoupili M. Ch. a I. H.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26.6.2015, č. j. 7 C 77/2011-130, opraveným usnesením ze dne 20.1.2016, č. j. 7 C 77/2011-144, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1)
19.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Kašpárka (výrok II.) a „státu 14.768,- Kč na účet zdejšího soudu“ (výrok III.) a že „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a žalovanou 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok IV.). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „sporná závěť je listinou sepsanou a podepsanou vlastní rukou zůstavitelky“. Uvedený závěr vychází zejména ze znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského, podle kterého „závět psala a podepsala pravděpodobně vlastní rukou“, s tím, že „důvod, proč neuvedl vyšší podíl pravděpodobnosti, tkví v tom, že neměl dostatek odpovídajícího srovnávacího materiálu“. Dále je závěr soudu „podporován“ výpovědí svědkyně R. E., žalovaného 2) a manželky žalovaného 1) a také skutečností, že zůstavitelka žalovanému 1) za svého života darovala „dům s pozemky“ a zřídila mu „dispoziční právo s jejími finančními prostředky“.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.6.2016, č. j. 35 Co 156/2016-158, rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích o věci samé I.“ a „ve výrocích o nákladech řízení III. a IV.“ potvrdil, „ve výroku o nákladech řízení II.“ jej změnil tak, že „jejich výše činí 19.950,- Kč“, jinak tento výrok potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Kašpárka a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a žalovanou 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „provedené důkazy nezpochybňují závěr o tom, že předmětná závěť byla sepsána a podepsána zůstavitelkou a že se jedná o její projev vůle“, a je proto třeba na závěť „hledět jako na platnou“. Soud prvního stupně podle něj správně vycházel nejen ze znaleckého posudku, ale také z dalších „nepřímých důkazů“. Za důležitou však odvolací soud označil skutečnost, že „znaleckým posudkem nebylo vyvráceno, že by závěť nebyla sepsána zůstavitelkou či že by se jednalo o padělek“. K námitce žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval v odůvodnění rozsudku „odborným vyjádřením z 5.1.2011“, ze kterého vyplývá závěr o neplatnosti závěti, odvolací soud uvedl, že „odborné vyjádření nemá důkazní hodnotu, kterou by mohl vyvrátit závěr vypracovaného znaleckého posudku“, a to navíc za situace, kdy „znalec měl na rozdíl od autora vyjádření k dispozici originál závěti i dalších listin, kterých bylo větší množství, než sloužily k závěru v odborném vyjádření“.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně a žalovaná 3) dovolání.
Žalobkyně zejména namítá, že soudy ji nesprávně zatížily důkazním břemenem, když „ve skutečnosti důkazní břemeno tížilo žalovaného 1)“, který předložil „údajnou holografní a úředně neověřenou závěť zůstavitelky datovanou dne 1.2.2006“. Jelikož šlo o „soukromou listinu“ a žalobkyně zpochybnila její pravost, byl žalovaný 1) povinen „tvrdit a prokazovat pravost této listiny“. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná 3) má rovněž za to, že „byla-li zpochybněna pravost závěti, bylo na žalovaném 1), který z ní vyvozoval pro sebe příznivé následky, aby prokázal její pravost“, a že k prokázání pravosti holografní závěti nepostačují závěry znaleckého posudku „v rovině orientační či střední pravděpodobnosti“. Žalovaná 3) také navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
K dovolání žalobkyně se žalovaný 1) vyjádřil tak, že podle jeho názoru žalobkyně pouze napadá způsob hodnocení důkazů soudem. Znalecký posudek, jehož vypracování žalovaný 1) navrhl a který je „základním důkazním prostředkem“, odpovídá ve svém vyjádření míry pravděpodobnosti „dlouhodobě používané metodice zpracování posudků v tomto oboru, která je respektována i judikaturou“, přičemž i „nepříliš vysoká míra pravděpodobnosti může být dostatečnou oporou pro závěr o existenci shody“. Žalovaný 1) má také za to, že soudy „logicky dovodily při hodnocení všech provedených důkazů, tedy i důkazů nepřímých“, že nejsou v jakémkoli „rozporu“ se znaleckým posudkem, nýbrž že jeho závěry „podporují“. Nakonec uvádí, že i při „přenesení důkazního břemene v případě popření pravosti soukromé listiny“ bylo na žalobkyni, aby „respektovala svůj díl procesní odpovědnosti“. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
K dovolání žalované 3) se žalovaný 1) vyjádřil tak, že má pochybnost o tom, zda žalovaná 3) byla vzhledem k omezení svéprávnosti „způsobilá sama uzavřít smlouvu o právním zastoupení, aniž by jednala prostřednictvím své opatrovnice, popř. ustanoveného opatrovníka“. Dále má také za to, že zamítnutím žaloby měli žalovaní ve věci úspěch, a proto žalovaná 3) nemůže napadnout zamítavý výrok dovoláním. K dalším námitkám žalované 3) se žalovaný 1) vyjádřil shodně jako k dovolání žalobkyně a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované 3) odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 3) podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218a o. s. ř. odmítl jako opožděné, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Judikatura již dříve dovodila, že nový běh lhůty pro podání dovolání v souvislosti se žádostí dovolatele o ustanovení zástupce (§30 o. s. ř.) nastává, jestliže dovolatel o ustanovení zástupce požádal při podání dovolání nebo později (do uplynutí lhůty k podání dovolání), avšak jen tehdy, bylo-li dovolání vůbec podáno (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.10.2004, sp. zn. 21 Cdo 1015/2004). V projednávané věci sice bylo dovolání žalovanou 3), resp. její opatrovnicí (žalobkyní), podáno, nicméně až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a proto žalované 3) nemohla v souvislosti s její žádostí o ustanovení zástupce začít běžet lhůta nová ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že v dědickém řízení po zůstavitelce byla žalovaným 1) předložena holografní závěť ze dne 1.2.2006, podle které jej zůstavitelka ustanovila dědicem „celého svého jmění“. Jelikož žalobkyně tuto závěť neuznala za „pravou a platnou“, byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.2.2011, č. j. 26 D 886/2010-30, které nabylo právní moci dne 9.3.2011, soudem odkázána, aby ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podala žalobu na určení, že „dědicem po zůstavitelce z titulu závěti ze dne 1.2.2006 není P. Ch.“. V následném sporném řízení zahájeném žalobou ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. bylo ze závěru znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaného znalcem PhDr. Milanem Nouzovským, zjištěno, že „v úvahu přichází, že sporný text na závěti psala zůstavitelka“ a že „sporný podpis na závěti je pravděpodobně pravým podpisem zůstavitelky“. Na základě znaleckého posudku a dalších provedených důkazů pak soud prvního stupně, jehož rozhodnutí potvrdil i odvolací soud, žalobu na určení, že „žalovaný 1) není dědicem po zůstavitelce“ zamítl.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyně po zůstavitelce, pro něž je určující stanovení okruhu účastníků řízení, významné zejména vyřešení procesní otázky, zda účastnice dědického řízení, která byla odkázána, aby uplatnila své dědické právo žalobou, protože neuznala pravost a platnost v řízení předložené holografní závěti, nese ve sporném řízení zahájeném žalobou podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu důkazní břemeno, tedy zda je povinna tvrzenou neplatnost závěti prokazovat. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Jelikož původní žalovaný 2) M. Ch. dne 14.3.2018 zemřel, rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4.9.2018, č. j. 21 Cdo 4723/2017-262, které nabylo právní moci dne 12.9.2018, že „v řízení bude namísto dosavadního žalovaného 2) pokračováno s A. F.“.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 6.5.2010, je třeba v řízení o dědictví v prvním i druhém stupni i v současné době postupovat podle právních předpisů účinných v době její smrti, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2012 - dále jen „OSŘ“ (srov. Čl. II., bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí OSŘ – pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
V projednávané věci byla žalobkyně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15.2.2011, č. j. 26 D 886/2010-30, odkázána, aby podala u téhož soudu žalobu na určení, že „dědicem po zůstavitelce z titulu závěti ze dne 1.2.2006 není P. Ch.“, neboť neuznala jím předloženou závěť za pravou a platnou. Ve svém dovolání žalobkyně zejména namítá, že „důkazní břemeno tížilo žalovaného 1)“, který předložil holografní závěť, a jelikož šlo o „soukromou listinu“, byl povinen „tvrdit a prokazovat pravost této listiny“.
Jak je uvedeno výše, podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ soud odkáže k uplatnění svého práva žalobou toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné. Při výběru účastníka, kterému má být při sporu o dědické právo uloženo podání žaloby, tj. při posuzování, čí dědické právo se jeví méně pravděpodobné, lze vycházet z toho, že méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu (např. na prokázání neplatnosti závěti či listiny o vydědění, která nevykazuje na první pohled zjevné nedostatky), nebo dědické právo, které závisí na prokázání existence dědického titulu vůbec (srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1997, sp. zn. 24 Co 39/97, uveřejněném v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1997, anebo rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31.3.1998, sp. zn. 21 Co 48/98, uveřejněném v časopise Ad Notam č. 4, ročník 1998). Na uvedeném přitom nemůže ničeho změnit ani okolnost, že předložená holografní závěť ze dne 1.2.2006 je soukromou listinou. Soud při posuzování, čí dědické právo se jeví méně pravděpodobné, přihlíží (jako v projednávané věci) mimo jiné také k tomu, za jakých okolností byla (holografní) závěť účastníkem dědického řízení předložena, a nejeví-li se jako „pravděpodobné“, že závěť by mohla být listinou neplatnou, odkáže k podání žaloby na uplatnění dědického práva toho z dědiců, který pravost a platnost závěti (ať již ve formě soukromé či veřejné listiny) popírá. Jelikož v posuzovaném případě nebylo v dědickém řízení po zůstavitelce důvodu pochybovat o platnosti žalovaným 1) předložené závěti ze dne 1.2.2006, soud prvního stupně (soudní komisař) správně odkázal k uplatnění svého dědického práva žalobou D. H. (žalobkyni), která byla v řízení povinna tvrdit a prokazovat neplatnost závěti, tedy „tížilo ji břemeno důkazní“.
Pro úplnost k otázce „vyjádření míry pravděpodobnosti“, použitého ve znaleckém posudku znalce PhDr. Milana Nouzovského, dovolací soud uvádí následující.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§127 odst. 1 OSŘ). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (§127 odst. 2 OSŘ). Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (§127 odst. 3 OSŘ).
Podle §132 OSŘ hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 OSŘ), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 OSŘ, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 OSŘ tzv. revizní znalecký posudek (srov. například zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.7.2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.1.2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8.2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
V posuzovaném případě soud prvního stupně v řízení uložil znalci z oboru písmoznalectví PhDr. Milanu Nouzovskému, aby posoudil, zda text na listině označené „závěť“ s datem 1.2.2006 je psán vlastní rukou zůstavitelky. Znalec dospěl k závěru, že „v úvahu přichází, že sporný text na závěti psala zůstavitelka“ a že „sporný podpis na závěti je pravděpodobně pravým podpisem zůstavitelky“. V textu posudku znalec přímo „upozorňuje“ na nedostatečnost srovnávacího materiálu, který hodnotí jako „méně vyhovující“ a „umožňující vyslovit závěr pouze v rovině pravděpodobnosti“. Z důvodu takových „nejednoznačných závěrů“ soud prvního stupně v řízení provedl i další důkazy (zejména výslechy svědků) a na základě takto provedeného dokazování následně žalobu zamítl.
Z výše uvedeného vyplývá, že postup soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud odvolací, byl v souladu s ustanovením §132 OSŘ a nelze mu ničeho vytknout.
Jelikož je rozsudek odvolacího soudu (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) správný a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně (podané přesto, že důvody pro rozhodnutí odvolacího soudu byly přiléhavé) bylo zamítnuto a dovolání žalované 3) bylo odmítnuto a jsou proto povinny nahradit žalovanému 1), který se k podaným dovoláním vyjádřil, náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem JUDr. Karlem Kašpárkem ve výši 7.500,- Kč pro žalobkyni a ve výši 3.750,- Kč pro žalovanou 3), jejíž dovolání bylo odmítnuto. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému 1) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 2 x 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 7.800,- Kč a 4.050,- Kč jsou žalobkyně a žalovaná 3) povinny zaplatit k rukám advokáta JUDr. Karla Kašpárka, který zastupoval žalovaného 1) v tomto řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu