ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.502.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 502/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) Z. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova č. 52, a b) J. Š. , proti žalované Ing. R. M., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23, o 2.250.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 268/2007, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 28 Co 128/2009-111, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
V průběhu dovolacího řízení bylo z obsahu spisu zjištěno, že procesní předchůdkyně žalobců a) a b) L. Š., zemřela. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne 17.8.2011, č. j. 21 Cdo 502/2010-158, rozhodl, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se Z. Š. a J. Š. jako procesními nástupci.
Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.5.2009, č. j. 28 Co 128/2009-111, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.11.2008, č. j. 23 C 268/2007-47, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelé (resp. jejich procesní předchůdkyně) v projednávané věci – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňují a v dovolání ani neoznačují žádnou právní otázku, pro kterou by rozhodnutí (rozsudek) odvolacího soudu mělo mít po právní stránce zásadní význam. Z vylíčení důvodů dovolání je naopak zřejmé, že uplatněné námitky se netýkají okolností významných z hlediska posouzení správnosti napadeného rozsudku; tyto námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě žalobci byli (resp. jejich procesní předchůdkyně) - a po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.9.2002, č. j. 39 Co 39/2002-84, rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2005, č. j. 30 Cdo 37/2005-120, znovu jsou - účastníky dědického řízení, nepřísluší jim právo na vydání dědictví podle §485 obč. zák., byť by byli na svém dědickém právu zkráceni. Žalobci se totiž – jak správně uvádí v dovolání – mohou domáhat nápravy, na rozdíl od dědice opomenutého v původním dědickém řízení, cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost) [srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983, sp. zn. 10 Co 321/1983, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1986; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2008]. Z těchto důvodů žalobci nemohou být v řízení o žalobě na vydání dědictví podle ustanovení §485 obč. zák. úspěšní. Proto nebylo třeba zabývat se otázkou počátku běhu a délky promlčecí lhůty pro podání žaloby podle §485 obč. zák., ale žaloba měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobců, resp. jejich procesní předchůdkyně.
Námitky dovolatelů, že jejich procesní předchůdkyně „nepřestala být účastníkem dědického řízení“ a že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27.3.2004, č. j. 27 D 1440/1996-156, jim (ani jejich procesní předchůdkyni) nebylo doručeno a není usnesením pravomocným“, nemohou být v řízení o žalobě na vydání dědictví podle §485 obč. zák. důvodné, neboť nesměřují proti dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu. Tyto námitky měly (a stále mohou) být uplatněny v řízení o dědictví po zůstavitelce M. P.
Závěrem ještě nutno dodat, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 237/2006 o určení dědického práva po zůstavitelce M. P. byl dovolacím soudem zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2009, č. j. 16 Co 430/2008-423, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27.3.2004, č. j. 27 D 1440/96-156, kterým bylo rozhodnuto o dědictví po uvedené zůstavitelce, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Protože odvolací soud rozhodl správně, byť své rozhodnutí nesprávně zdůvodnil, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 20.200,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 8., §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 20.500,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Petr Meduna osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 4.100,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 24.600,- Kč nahradili. Žalobci a/ a b/ jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu