ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5033.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5033/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce K. P. , zastoupeného JUDr. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská č. 191/4, proti žalované Saint-Gobain Construction Products CZ a. s. se sídlem v Praze 10, Počernická č. 272/96, IČO 25029673, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Hálkova č. 1406/2, o 242.560,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 259/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2015, č. j. 61 Co 235/2015-87, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2015, č. j. 61 Co 235/2015-87, do potvrzujícího výroku ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce včasného podání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 660/2009, uveřejněný pod č. 20/2011 v časopise Soudní judikatura; k důsledkům nepodání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením a k otázce nemožnosti přezkoumávat platnost rozvázání pracovního poměru jako předběžnou otázku srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. února 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura; k otázce skončení pracovního poměru více právními úkony srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31/98 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000, v nichž byl přijat právní názor, že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují) a že jednotlivé právní úkony se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky; k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu; k otázce výkladu projevu vůle pracovněprávních úkonů (§18 zákoníku práce, §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Závěry vyjádřené ve výše citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu jsou použitelné rovněž při aplikaci zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jímž se řídí projednávaná věc. Na právních názorech v těchto rozhodnutích uvedených, které dosud nebyly judikatorně překonány a jejichž správnosti se nedotýkají ani argumenty žalobce uvedené v dovolání, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
V části dovolání, v níž žalobce vytýká soudům nedostatečně provedené dokazování a hodnocení provedených důkazů, nezpochybňuje právní posouzení věci, ale ve skutečnosti tím napadá skutková zjištění soudů a uplatňuje tak proti rozsudku odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2015, č. j. 61 Co 235/2015-87, do potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rovněž přípustné, neboť v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím (ani ve svém součtu, když výše nákladů v řízení před soudem prvního stupně činila 23.232,- Kč a výše nákladů odvolacího řízení 24.884,- Kč) 50.000,- Kč.
K výkladu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) byl dovolacím soudem přijat názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013), že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu