ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5134.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5134/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce H. L. G., proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, o 141.137,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 183/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. května 2005, č.j. 10 C 183/2002-68, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2007, č.j. 15 Co 317/2005-109, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje ; jinak se dovolání žalované odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 26.11.2001 (opakovaně měněnou) se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 141.137,- Kč. Uvedl, že „rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22.10.1998, č.j. 7 C 51/94-147, bylo žalované uloženo uhradit mu částku 126.142,60 Kč do 14.5.1999 a částku 126.142,60 Kč do 14.11.1999“; že „žalovaná svoji povinnost nesplnila“; že „dopisem ze dne 26.9.2001 provedl částečné započtení své pohledávky oproti pohledávce žalované ve výši 9.853,- Kč, ke dni podání žaloby tedy pohledávka činila 242.432,30 Kč“; že „dopisem ze dne 26.9.2001 vyúčtoval žalované úroky z prodlení z dlužných částek, a to od data jejich splatnosti do 15.9.2001 v celkové částce 55.646,- Kč s tím, že žalovanou vyzval, aby úroky z prodlení zaplatila do 10.10.2001“; že „dopisem ze dne 20.5.2003 vyúčtoval žalované úroky z prodlení z dlužné částky, a to od 16.9.2001 do 15.5.2003 a současně ji vyzval, aby úroky z prodlení vyčíslené částkou 44.101,- Kč uhradila do 31.5.2003“; že „dopisem ze dne 7.10.2003 vyúčtoval žalované úroky z prodlení z dlužné částky od 16.5.2003 do 15.9.2003 ve výši 8.883,- Kč“; že „dopisem ze dne 21.12.2004 vyúčtoval žalované úroky z prodlení od 16.9.2003 do 15.12.2004 ve výši 32.507,- Kč“ a že „vyúčtované úroky z prodlení nebyly uhrazeny“.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 5.5.2005, č.j. 10 C 183/2002-68, připustil změnu žaloby (výrok I.); přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků ve výši 3.420,- Kč (výrok II.); zastavil řízení „o požadavku žalované na započtení částky 252.285,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody vůči žalobci“ (výrok III.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 141.137,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 33.057,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok V.); určil „odměnu ustanoveného zástupce žalované“ 32.819,- Kč (výrok VI.); nepřiznal České republice – Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou náhradu nákladů řízení ve výši 32.819,- Kč a právo na zaplacení soudního poplatku ve výši 3.420,- Kč (výrok VII. a VIII.). Dospěl k závěru, že „o požadavku žalované bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 E 106/99“; že „jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu“; že „podle pravomocného rozsudku zdejšího soudu ze dne 22.10.1998, č.j. 7 C 51/94-147, bylo povinností žalované zaplatit žalobci částku 126.142,60 Kč do 14.5.1999 a částku 126.142,60 Kč do 14.11.1999“; že „žalobce žalovanou opakovaně vyzýval k zaplacení úroků z prodlení z těchto částek“; že, „jde-li o prodlení splněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení“ a že „žalovaná je povinna zaplatit i úroky z prodlení“.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.1.2007, č.j. 15 Co 317/2005-109, odvolání žalované „proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně“ odmítl; v „napadeném výroku IV.“ rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 141.137,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze závěru, že „žalovaná se v průběhu řízení bránila tím, že pohledávka žalobce ve výši 252.285,30 Kč vzniklá z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zanikla započtením oproti pohledávce žalované, kterou měla žalovaná vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody“; že „námitka započtení žalované jednoznačně směřovala vůči jistině, tj. částce 252.285,30 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“; že „stejnou námitku započtení vůči jistině vznesla žalovaná v exekučním řízení, ve kterém oprávněný požadoval po povinné (žalované) nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí“; že „usnesením tohoto soudu ze dne 10.10.2001, čj. 7 E 106/99-53, byl mimo jiné zamítnut návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4.1.2000, č.j. 7 E 106/99-8“; že soud v exekučním řízení „dospěl k závěru, že podíl na nájemném a platbách souvisejících s užíváním bytu povinné ve vztahu k oprávněnému činí 9.853,- Kč“ a „ohledně této částky byl výkon rozhodnutí zastaven“; že „další zápočet nájemného a plateb spojených s užíváním bytu byl po vypracování znaleckého posudku (v exekučním řízení) prokázán jako nedůvodný“; že „důvodný nebyl ani zápočet za užívání zahradní chatky, neboť v době, kterou povinná navrhovala započítat, nebyla ještě výlučnou vlastnicí nemovitosti“; že „odvolání povinné (žalované) proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2002, č.j. 15 Co 469/2001-64, podle §211, §43 odst. 2 o.s.ř.“; že „usnesením, jímž byl pravomocně zamítnut návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, se tedy soud vypořádal s totožnou námitkou započtení, kterou žalovaná uplatňuje i v projednávané věci“, a že proto „s ohledem na výsledky řízení ve věci sp. zn. 7 E 106/99“ námitka započtení není důvodná.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci“; že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“; že „oba soudy zcela ignorovaly, resp. nesprávně právně vyhodnotily skutečnost, že došlo jednoznačně k dřívějšímu započtení uplatněného nároku ze strany žalobce, a tím tedy i k zániku předmětné pohledávky, která je vůči žalované uplatňována“; že „pohledávka vůči žalované žádná neexistuje“; že „ze strany obou soudů došlo k nesprávné aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu“ a že „soudy se některými skutečnostmi vůbec nezabývaly“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že k projednání takového dovolání není dána funkční příslušnost, Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (srov. §104 odst. 1 o.s.ř.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Žalovaná dovoláním dále napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku o připuštění změny žaloby je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §237, §238 a §238a o. s. ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm taxativně uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o připuštění změny žaloby není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2002, sp.zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 196, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok I.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná dovoláním napadá také výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl - z hlediska posouzení obsahu obou rozhodnutí - potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok II.). Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když žalovaná v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [„oba soudy zcela ignorovaly, resp. nesprávně právně vyhodnotily skutečnost, že došlo jednoznačně k dřívějšímu započtení uplatněného nároku ze strany žalobce, a tím tedy i k zániku předmětné pohledávky, která je vůči žalované uplatňována“; že „pohledávka vůči žalované žádná neexistuje“]. Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Tyto námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Zbývající námitky žalované uvedené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je eventuálně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Roman Fiala , v. r.
předseda senátu