ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.5171.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 5171/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 3 , družstva se sídlem v Praze 3, Lucemburská č. 49, IČO 48030651, zastoupeného Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská č. 1616/29, za účasti I. D. , o zápis zástavního práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 4/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2009 č.j. 11 Cmo 51/2009-40, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 12.3.2007 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, návrh na povolení vkladu zástavního práva ve svůj prospěch podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007, kterou I. D. dala k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce ze dne 6.3.2007 poskytnuté dlužníku HENRY°S TRAVEL, s.r.o. (nyní HENRY°S TRAVEL, s.r.o. v likvidaci) se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Orlická č. 2012/8, IČO 25722832, ve výši 785.000,- Kč do zástavy svůj "byt č. 400/24, který se nachází v domě čp. 400, v Praze 7, ulici Milady Horákové 23, k jednotce náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 300/14778 k budově čp. 400 a pozemku parc. č. 2018, jednotka je zapsána na listu vlastnictví 5231 pro obec hl.m. Praha a katastrální území Holešovice, dům a pozemek na LV 4997".
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, rozhodnutím ze dne 6.2.2008 č.j. V-12436/2007-101-11/MO návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí zamítl. Vycházel ze závěru, že podle smlouvy o zřízení zástavního práva je "předmětem zástavy byt č. 400/24 v budově č.p. 400 a k němu náležející spoluvlastnický podíl o velikosti 300/14778 k budově a pozemku p.č. 2018, k.ú. Holešovice" a že podle údajů v katastru nemovitostí je ke dni podání návrhu na vklad "zástavce vlastníkem bytu č. 400/24 v budově č.p. 400 postavené na pozemku p.č. 2018, k.ú. Holešovice včetně spoluvlastnického podílu ve výši 300/14778 na společných částech této budovy a pozemku p.č. 2018, k.ú. Holešovice". Protože "budova, v níž je zastavovaná jednotka vymezena, nebyla v předložené smlouvě označena v souladu se zákonem pozemkem, na němž je postavena", nelze "její označení považovat za dostatečné"; návrhu na vklad zástavního práva proto nebylo možné ve smyslu ustanovení §5 odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů vyhovět.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 11.4.2008 se žalobce domáhal, aby návrhu na vklad zástavního práva k uvedené jednotce bylo vyhověno. Uvedl, že "předmět zástavy" byl ve smlouvě účastníků vymezen zcela "jednoznačně a nezaměnitelně", neboť zastavovaná jednotka byla "rovněž označena odkazem na list vlastnictví 5231 pro obec hl. m. Praha a k.ú. Holešovice, dům (čp. 400) a pozemek (parc. č. 2018) pak na list vlastnictví 4997". I když ve smlouvě "není skutečně doslovně citováno, že budova čp. 400 je postavena na pozemku parc. č. 2018, k.ú. Holešovice", postačuje podle názoru žalobce "i identifikace pozemku, která vyplývá ze slovního výkladu", navíc ze zákona č. 72/1994 Sb. lze dovodit, že "k vlastnictví jednotky náleží spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a v případě, že dojde k převodu zastavěného pozemku, pak k vlastnictví jednotky rovněž náleží i spoluvlastnický podíl k zastavěnému pozemku"; z čl. I. předmětné zástavní smlouvy jednoznačně vyplývá, že "k jednotce č. 400/24 náleží mimo podílu ke společným částem domu i spoluvlastnický podíl o velikosti 300/14778 k pozemku parc. č. 2018, k.ú. Holešovice". Žalobce považuje způsob vyřízení věci katastrálním úřadem za "přehnaně formalistický" a poukazuje na to, že "v jiných zcela skutkově shodných případech katastrální úřad vklad práva povoluje".
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, sdělil, že nelze povolit požadovaný vklad zástavního práva. Byty a nebytové prostory musejí být označeny v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, "označením budovy, v níž jsou vymezeny, číslem bytu nebo nebytového prostoru a pojmenováním nebytového prostoru, popřípadě popisem umístění v budově, pokud nejsou byty a nebytové prostory očíslovány", a budovy musejí být "identifikovány také označením pozemku, na němž jsou postaveny, a číslem popisným nebo evidenčním". Vzhledem k tomu, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007 "není žádným způsobem vyjádřen vztah mezi budovou č.p. 400 a pozemkem parc. č. 2018 jako budovou a pozemkem, na kterém je budova dle údajů katastru nemovitostí postavena", je "tím dán rozpor s kogentními ustanoveními §5 odst.1 písm.e), c) a a) katastrálního zákona"; není-li "budova č.p. 400 v zástavní smlouvě označena uvedením pozemku, na kterém je situována, znamená to, že není ve smlouvě označena svou "přesnou polohou, tj. umístěním na přesně vymezené části zemského povrchu, zobrazené v katastrální mapě a označené parcelním číslem" a "za těchto okolností nelze mít podmínku určitosti a srozumitelnosti právního úkonu za splněnou".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.11.2008 č.j. 27 C 4/2008-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zdůraznil, že "správnost rozhodnutí katastrálního úřadu" může být "v soudním řízení posuzována jen z těch hledisek, kterými se při rozhodování o vkladu řídí katastrální úřad", soud prvního stupně dovodil, že budova č.p. 400 je ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007 označena v rozporu s požadavky uvedenými v ustanovení §5 odst.1 písm.c) zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť není "označena uvedením pozemku, na němž se nachází", a že takové označení budovy je "nezbytné pokládat za neurčité", když "budova není identifikována svojí přesnou polohou, tj. umístěním na přesně vymezené části zemského povrhu zobrazené v katastrální mapě a označené parcelním číslem", a uzavřel, že "závěr o neurčitém vymezení předmětu právního úkonu je zcela na místě".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2009 č.j. 11 Cmo 51/2009-40 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "dům čp. 400 v Praze 7, ulici Milady Horákové 23" není ve smlouvě účastníků o zřízení zástavního práva "vůbec identifikován pozemkem, na kterém je postaven, jak to vyžaduje zákon", a zdůraznil, že pro zjištění katastrálního úřadu, že "zástavce je vlastníkem bytu č. 400/24 v budově čp. 400 postavené na pozemku parc. č. 2018 v k.ú. Holešovice", bylo "zapotřebí provést šetření v katastru nemovitostí, přičemž ze samotné zástavní smlouvy tato identifikace nevyplývala". Odvolací soud dospěl k závěru, že z tohoto důvodu je smlouva účastníků o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007 neurčitým právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "předmět zástavy" byl ve smlouvě vymezen zcela jednoznačně a nezaměnitelně, považuje postup soudu za "přehnaně formalistický", když navíc "katastrální úřad v jiných případech postupoval odlišně a vklad práva povolil", a dovozuje, že k identifikaci pozemku, na kterém je budova postavena, postačí "i identifikace pozemku, která vyplývá ze slovního výkladu údajů v listině uvedených", neboť podle zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů "k vlastnictví jednotky náleží spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a v případě, že dojde k převodu zastavěného pozemku, pak k vlastnictví jednotky rovněž náleží i spoluvlastnický podíl k zastavěnému pozemku", a "identifikace budovy pozemkem, na němž je postavena, je splněna označením pozemku, jehož spoluvlastnický podíl náleží k jednotce, která se nachází v konkrétní budově". Žalobce poukazuje rovněž na to, že "předmět zástavy - jednotka č. 400/24" byla ve smlouvě rovněž označena "odkazem na list vlastnictví č. 5231 a na list vlastnictví č. 4997", na nichž "jsou uvedeny pouze jednotka č. 400/24, dům čp. 400 a pozemek parc. č. 2018", že tímto způsobem došlo ke "zcela přesnému a nezaměnitelnému vymezení předmětu zástavy". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda je ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů neurčitá zástavní smlouva jen proto, že budova, ve které se nachází bytová jednotka dávaná do zástavy, v ní nebyla označena v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto právní otázku vyřešil jinak, než jak je posuzována podle ustálené judikatury soudů, a že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V řízení o povolení vkladu katastrální úřad před svým rozhodnutím zkoumá, zda právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný [§5 odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů].
V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, musejí být označeny budovy "označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití, a v případě budov s číslem popisným či evidenčním též příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena", a byty a nebytové prostory "označením budovy, v níž jsou vymezeny, číslem bytu nebo nebytového prostoru a pojmenováním nebytového prostoru, popřípadě popisem umístění v budově, pokud nejsou byty a nebytové prostory očíslovány" [§5 odst. 1 písm. c) a e] zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů].
V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí katastrální úřad podle ustálené judikatury soudů zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve zněních pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad neposuzuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR k výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů e dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rok 2000).
Ustanovení §5 odst.1 písm.c) a ani jiné ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů neuvádí, co se rozumí "určitostí a srozumitelností" právního úkonu týkajícího se "převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva". Na vymezení předmětu "převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva" v těchto právních úkonech proto nelze - jak dovodil např. Ústavní soud v nálezu ze dne 12.6.2002 sp. zn. I ÚS 321/2000 - mechanicky aplikovat požadavky ustanovení §5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. I když katastrální úřad nezkoumá platnost právního úkonu, na podkladě kterého má být zapsáno vlastnické nebo jiné právo do katastru nemovitostí, je třeba vzít v úvahu, že v případě určitosti a srozumitelnosti právního úkonu jde o stejný požadavek, jaký klade na platnost právního úkonu ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku; judikatura soudů proto již dříve dovodila (a srov. též například nález Ústavního soudu ze dne 19.3.2002 sp. zn. I ÚS 222/2000), že určitost a srozumitelnost právního úkonu, vyžadované v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ustanovením §5 odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, tedy obdobně, jak by to činil soud při posuzování právní otázky platnosti (neplatnosti) takového právního úkonu. Závěr odvolacího soudu v posuzované věci, podle něhož je smlouva účastníků o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007 ve smyslu ustanovení §5 odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů neurčitým právním úkonem jen proto, že označení zástavy v ní uvedené neodpovídalo požadavkům ustanovení §5 odst.1 písm.c) zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tedy - jak je nepochybné z výše uvedeného - nemůže obstát.
Právní úkon je ve smyslu ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu, provedeného podle ustanovení §35 odst.2 nebo 3 občanského zákoníku, o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. též závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Jde-li o výslovný právní úkon, je třeba v označení předmětu právního úkonu rozlišovat, zda vada spočívá jen v jeho nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit postupem podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku, nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným, jakého předmětu se týká (např. z důvodu jeho záměny za jiný předmět).
V případě, že v listině, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, není nemovitost označena v souladu se všemi požadavky ustanovení §5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nepředstavuje taková vada bez dalšího neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu. Může-li být takový nedostatek odstraněn výkladem natolik, že tu (nadále) nejsou pochybnosti, jaké nemovitosti se právní úkon týká, není možné důvodně odpírat zápis práva do katastru nemovitostí.
V projednávané věci soudy správně dovodily, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007 v rozporu s požadavky uvedenými v ustanovení §5 odst.1 písm.c) zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů neobsahovala v označení budovy čp. 400 také označení pozemku, na němž byla postavena, když údaj o tomto pozemku (pozemku parc. č. 2018 v katastrálním území Holešovice) se ve smlouvě uvádí teprve v souvislosti s označením spoluvlastnického podílu zástavkyně na tomto domě, spojeného s vlastnictvím bytu č. 400/24. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že z vymezení zástavy ve smlouvě obsažené muselo být nejen účastníkům smlouvy, ale i katastrálnímu úřadu (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 6.2.2008 č.j. V-12436/2007-101-11/MO, v němž se označuje byt ve vlastnictví zástavkyně) jasné, jaký byt se dává do zástavy (co je zástavou), byť katastrální úřad v tomto směru zřejmě - jak uvedl odvolací soud - musel (prostřednictvím ve smlouvě označených listů vlastnictví) provést "šetření". Odvolací soud - veden chybným právním názorem - však k okolnostem vyplývajícím z výkladu právního úkonu nepřihlížel.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu