ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2591.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2591/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) MUDr. D. Š. , b) Mgr. K. M. , a c) MUDr. J. M. , zastoupených JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T.G. Masaryka 108, proti žalovanému Václavu Lexovi , narozenému dne 18. března 1951, bytem v Čisté u Rakovníka, Nádražní 274, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o určení vlastnictví , vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 125/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2007, č.j. 31 Co 279/2007-201, takto:
Dovolání žalobců se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále již „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 21. února 2007, č.j. 4 C 125/2005-165, určil, že „žalovaný je výlučným vlastníkem zemědělské budovy bez čp/če stojící na stavebním pozemku parcelní číslo 217 v katastrálním území Z. u R. (a) , zapsané na listu vlastnictví č. 162 pro obec Č. a katastrální území Z. u R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště R.“ (dále též „předmětná nemovitost“). O věci rozhodoval v souvislosti s usnesením téhož soudu ze dne 1. prosince 2004, č.j. 4 C 489/2004-41, jímž byla vyloučena vzájemná žaloba žalovaného o určení, že je vlastníkem shora specifikovaných nemovitostí, a dále o zřízení věcného břemene práva cesty ve prospěch žalovaného „jako vlastníka zemědělských budov na stavebních pozemcích parcelní č. 216 a 217 v k.ú. Z. u R. z veřejné cesty parcelní č. 221 přes pozemky žalobců ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr č. 646/1 a 647/1 v k.ú. Z. u R. dle geometrického plánu vyžádaného soudem.“ Tímto částečným rozsudkem tedy rozhodl soud prvního stupně o vzájemné žalobě žalovaného na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, když o další žalobě na zřízení věcného břemene dosud nerozhodl s odůvodněním, že pokud „soud pravomocně rozhodne o vlastnictví budovy postavené na pozemku parcelní číslo 217 v k.ú. Z. u R., napomůže zrychlení řízení o druhé části předmětu řízení, a to o zřízení věcného břemena...“ Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti je žalovaný.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný shora cit. rozsudek soudu prvního stupně.
V posuzované věci se odvolací soud citovaným rozsudkem zcela ztotožnil se závěrem o skutkovém stavu věci, jakož i s jeho právním posouzením, který učinil soud prvního stupně ve svém rozsudku. Po provedeném řízení uzavřel (ve stručnosti shrnuto), že právní předchůdci dovolatelů se stali spoluvlastníky předmětných pozemků, které jim byly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Žalovaný nabyl vlastnictví k zemědělské hospodářské stavbě na pozemcích p.č. 216 a 217 v katastrálním území Z. u R. na základě převodní smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky dne 12. července 1999. V této smlouvě byl předmět převodu označen jako „dílna, kolna a garáže na stavebních parcelách v KN 216 a 217 “, když toto označení vycházelo ze způsobu faktického užívání budovy. V průběhu řízení o povolení vkladu podle této smlouvy bylo uvedené označení předmětu převodu „doplněno na »hospodářská zemědělská budova«.“ Takto provedené označení budovy, která byla předmětem převodu, jako „kolna, dílna a garáže“ a dále jako „zemědělská hospodářská budova“ , považoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za dostatečně určité, když provedenou úpravou došlo pouze ke zpřesnění označení jedné a téže budovy. Budova byla dále specifikována uvedením pozemků, na nichž je postavena, a to konkrétně pozemky p.č.216 a 217 v cit. k.ú., zatímco pozemek p.č. 217, na němž se budova, která je předmětem sporu, nachází, byl v katastru nemovitostí samostatně veden od roku 1994. Pozemek p.č. 216 v roce 1993 fakticky existoval, byť na listu vlastnictví byl veden jako součást parcel č. 646/1 a 647/1 – pozemky ve zjednodušené evidenci. Podle odvolacího soudu vzhledem k tomu, že se jednalo o zastavěnou plochu, nacházející se pod budovou, byla identifikace tímto způsobem přesnější, než kdyby byla budova stojící na pozemku p.č. 216 identifikována prostřednictvím parcel ve zjednodušené evidenci p.č. 646/1 a 647/1 cit. k.ú. Odvolací soud rovněž vytěsnil odvolací námitku ohledně tvrzeného porušení předkupního práva, neboť §17 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. žádné předkupní právo oprávněných osob nezakládá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že dovoláním napadené rozhodnutí řeší právní otázku určitosti a platnosti smlouvy o převodu nemovitostí, ale i další právní otázky v rozporu s hmotným právem. Kromě toho svým tvrzením, že předmětem převodu byly ve skutečnosti „dvě budovy (viz též výpověď žalovaného)“ , zpochybňují skutková zjištění soudů, jež v tomto směru vycházely ze zjištění, že se jednalo toliko o jednu budovu jimi označenou jako zemědělská hospodářská budova. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 93/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234c odst. 2 tím není dotčeno.
Jelikož při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zapovězeno uplatňovat dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a protože Nejvyšší soud vychází ze skutkových zjištění, jak byla učiněna soudem prvního stupně a převzata, resp. případně zjištěna (srov. §213 o.s.ř.) odvolacím soudem, nebylo možno k této právně irelevantní námitce dovolatelů při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout.
Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., přičemž s ohledem na jeho obsah (§41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že kromě vymezení dovolání tím, že podle dovolatelů napadený rozsudek odvolacího soudu řeší shora specifikované právní otázky v rozporu s hmotným právem, dovolatelé též poukazují v kontextu s jimi citovanou odlišnou judikaturou na judikatorní přesah uvedeného rozhodnutí, jež souvisí s řešením otázky platnosti převodu vlastnického práva k nemovitému majetku, který v převodní smlouvě nebyl označen v souladu s katastrálními předpisy, jíž přisuzují zásadní právní význam. Vzhledem k tomu, že v uvedených souvislostech tato otázka Nejvyšším soudem dosud komplexně (a to i ve vazbě na související judikaturu Ústavního soudu České republiky upínající se na institut vkladu vlastnických práv k nemovitostem) řešena nebyla, dospěl dovolací soud k závěru, že v dané věci je sice dovolání dovolatelů přípustné, leč (z níže rozvedených důvodů) není důvodné.
Dovolatelé svůj dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vymezili tak, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyřešil právní otázku platnosti převodní smlouvy, na základě které Pozemkový fond České republiky měl převést vlastnické právo ke dvěma budovám označeným jako „dílna, kolna a garáže na stavebních parcelách čísla v KN 216 a 217“ na žalovaného, v rozporu s hmotným právem a jimi citovanou judikaturou. V této smlouvě byl totiž předmět převodu označen jako jedna budova, ač „přitom šlo o dvě budovy“ , které „byly uvedeny souhrnně bez rozlišení obou budov“ , přičemž „jedna z parcel, které měly souhrnně budovy určit, nebyla v době uzavření smlouvy jako taková (pod p.č. 216) zapsána v katastru nemovitostí na příslušném listu vlastnictví. Byla částí jiné původní parcely č. 646/1.“ Dalším důvodem vedoucím podle názoru dovolatelů k (absolutní) neplatnosti smlouvy z důvodu její neurčitosti byla v průběhu řízení o povolení vkladu provedená oprava shora vymezeného označení na „zemědělskou hospodářskou budovu.“ Tato oprava byla přitom provedena pouze jednou smluvní stranou, a i kdyby tak bylo učiněno s vědomím a souhlasem druhé strany, nebyl podle dovolatelů „takový souhlas písemný a na smlouvě a nelze ho proto brát v úvahu právě již pro nedostatek písemné formy na jedné listině.“
Právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s právními závěry obsaženými v následujících rozhodnutích, které dovolatelé ve svém dovolání označují a z nichž pro účely tohoto dovolacího řízení Nejvyšší soud (pro osvětlení dané problematiky a nedůvodnosti dovolací argumentace dovolatelů) považuje za nezbytné (z níže označených pramenů) citovat příslušné právní věty, jež vystihují právní podstatu té které (rozsouzené) věci:
1. Nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 21.9. 1998, sp. zn. V. (správně IV.) ÚS 298/98 (in http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx ):
„V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí má katastrální úřad postupovat, jak se konstatuje kupř. v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 35 Ca 37/97 (Soudní rozhledy, 5/1997, str. 123 a násl.), především podle zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto zákona katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, mimo jiné, i to, zda právní úkon, týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva, je určitý a srozumitelný. Zákon č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, sám požadavek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu blíže nedefinuje ani neodkazuje na žádný jiný předpis, který by tak činil. V řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí nelze proto automaticky aplikovat výlučně ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon). Tak, jak je ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, formulováno, umožňuje, aby na listině obsahující právní úkon samotných účastníků byly eventuálně údaje potřebné pro realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí doplněny. Není jistě účelem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí posuzovat smlouvy i z dalších hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti smlouvy. Naopak v řízení o povolení vkladu katastrální úřad nepřezkoumává platnost smlouvy, ale pouze ustanovením §5 zákona č. 265/1992 Sb. taxativně vymezené podmínky, přičemž některé z nich jsou shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy, což je právě případ určitosti a srozumitelnosti právního úkonu vyžadovaný jak v ustanovení §37 občanského zákoníku, tak i v ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Napadené rozhodnutí bylo však založeno právě na dominanci a výlučnosti ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovícího náležitosti zápisem budov do katastru, z něhož se při nenaplnění některé z těchto náležitostí automaticky dovozuje nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, týkajících se však v mnohem obsažnějším smyslu určitosti a srozumitelnosti konkrétního právního úkonu. Právě tato skutečnost představuje porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").“
2. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. Odo 273/2001 [in Automatizovaný systém právních informací (dále již „ASPI“)]:
„Smlouva o převodu vlastnického práva k pozemkům, v níž není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, je neurčitá a proto i ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná, a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě individualizovány jiným (pro účastníky úkonu zřejmým) způsobem.
II. Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle ve smyslu §161 o. s. ř. ničeho na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě.“
3. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98 (in ASPI):
„Pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 odst. 1 ObčZ i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu.“
4. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99 (in ASPI):
„I. Pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu.
II. Vlastníkem nemovitosti se po 1. 1. 1992 mohla stát též právnická osoba, která měla nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992 s tím, že do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto dnem.
III. Právní předpisy platné v době existence tzv. socialistického společenského vlastnictví nevázaly platnost ani účinnost smlouvy o převodu vlastnictví uzavřené mezi socialistickými organizacemi na zápis do evidence nemovitostí, ani na registraci smlouvy státním notářstvím.
IV. Skutečnost, že společenská organizace nebyla v tehdejší evidenci nemovitostí (později katastr nemovitostí) zapsána jako vlastnice, nevylučovala sama o sobě její vlastnictví, a ani to, že by se zřetelem ke všem okolnostem byla v dobré víře, že je vlastnicí.“
5. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 1986, sp. zn. 1 Cz 34/86 (in ASPI):
„Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn.
Vznik práv a povinností, popřípadě změna a zánik dosavadních práv a povinností ujednaných v dohodě lze odložit do okamžiku splnění dohodnuté podmínky, pokud tomu nebrání kogentní ustanovení obecně závazného předpisu.“
6. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98 (in ASPI):
„1. Pokud se v §243a odst. 2 OSŘ uvádí, že dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání, má tím zákon na mysli zejména prokázání důvodů tzv. zmatečnosti, uvedené v §237 odst. 1 OSŘ.
2. Platné právo neumožňuje zpětné zhojení vad právních úkonů absolutně neplatných (konvalidaci). Proto je pro právní posouzení smlouvy o smlouvě budoucí rozhodný stav v době jejího uzavření skutečnosti nastalé později nemají na její platnost vliv.“
Dovolatelé tedy s odkazem na shora citovanou judikaturu (ve stručnosti shrnuto) ve svém dovolání namítají, že odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně vyřešil otázku platnosti předmětné převodní smlouvy, která je podle dovolatelů a jimi vpředu vyložené právní argumentace ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Označené ustanovení přitom stanoví, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný (a tím neurčitý) zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových (interpretačních) pravidel podle §35 odst. 2, 3 obč. zák. (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Je výrazem ustálené soudní rozhodovací praxe, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, in Soudní rozhledy č. 6/1997). Podle konstantní judikatury v tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně ( „proti všem“ ), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Z tohoto důvodu musí být individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu (viz např. rozsudek ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 837). I při takovém přístupu, který upřednostňuje výklad připouštějící platnost právního úkonu před jeho neplatností a snaží se vázat na skutečnou vůli účastníků zamýšlené právní důsledky, je třeba brát v úvahu „absolutní“ působení vlastnického práva, vyjádřené též v požadavku na určitost právních úkonů, týkajících se věcných práv. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z písemné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008, in www.nsoud.cz ).
Výklad právního úkonu je součástí jeho uplatnění na vztahy jím upravené. Jako je náležitostí vůle její určitost, tak je náležitostí projevu vůle její srozumitelnost. Projev vůle nemohl by splnit svou funkci ani v případě danosti určité vůle, kdyby projev vůle tuto vůli nevyjadřoval srozumitelně. Srozumitelnost projevu chybí, pokud pro neúplnost, rozpornost anebo pro jinou příčinu, danou v rovině projevu, nikoliv v rovině vůle, nevyplývá z něj jeho obsah, tedy např. pokud není zřejmé, zda se věc prodává anebo kupuje, který z účastníků je kupujícím a který prodávajícím, jaká věc se kupuje atd. V případě nesrozumitelnosti projevu je zapotřebí se pokusit o její odstranění výkladem (§35 obč. zák.). Nesrozumitelnost projevu se dá obyčejně eliminovat, pokud se jedná skutečně o chybu v projevu a nikoliv o nesrozumitelnost způsobenou neurčitostí vůle. Výsledkem výkladu právního úkonu tedy musí být zjištění srozumitelného a určitého obsahu projevu vůle. Pokud i po použití všech (interpretačních) způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný či neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je nerealizovatelný; z tohoto důvod občanský zákoník v ustanovení §37 odst. 1 spojuje neurčitost a nesrozumitelnost projev vůle, resp. právního úkonu s neplatností. (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 161 a násl.).
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000 (in ASPI), připomenul nezbytnost rozlišovat hodnotící kritéria určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, v občanskoprávní a katastrální rovině (konkrétně v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti). Zdůraznil, že tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se týká jeho obsahové stránky, vztahující se k jeho předmětu (věci, práva) zejména pak k označení tohoto předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných. Judikoval dále, že u nedostatků v označení právního úkonu je nutno rozlišovat, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. V předmětné věci Ústavní soud se sice ztotožnil s obecně uznávaným názorem zaujímaným i judikaturou obecných soudů, že je třeba dbát na správné označení nemovitostí – právě z důvodu ochrany vlastnického práva - přesto dospěl k závěru, že (nyní již podrobněji rozvedeno do jedinečných skutkových okolností případu z nějž vzešel judikovaný právní názor Ústavního soudu) „údaj o číselném označení předmětné parcely (č. 186) je ve smlouvě uveden toliko v důsledku jasné chyby, a že předmětem převodu je ve skutečnosti předmětná parcela s číselným označením p.č. 1863“ , když podle Ústavního soudu „její označení p.č. 186 tudíž nemohlo způsobit nesrozumitelnost a neurčitost smlouvy.“
Rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu, aniž by tím byly jakkoliv narušeny vpředu připomenuté judikované závěry o individualizaci nemovitého majetku v obligatorně písemném právním úkonu, byla tato Ústavním soudem popsaná nezbytnost rozlišování zmíněných dvou aspektů zohledněna. V tomto směru možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, v němž dovolací soud dovodil, že je nutno činit rozdíl mezi označením nemovitostí ve smlouvě a označením předmětu vkladu do katastru nemovitostí. Připomenul, že ve smlouvě musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména aby byl předmět smlouvy odlišen od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Dále zdůraznil, že při zápisu do katastru nemovitostí musí předložený návrh být v souladu s formálními požadavky zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a katastrálního zákona, konkrétně s jeho §5 odst. 1 písm. c), podle něhož v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním. Při nabývání vlastnictví k nemovitosti je tedy nutno rozlišovat na straně jedné právní důvod (titul), jímž je v daném případě smlouva, a na straně druhé způsob nabytí (modus), kterým je zápis nabyté nemovitosti do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud také judikoval, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno z hlediska taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod II. stanoviska).
S přihlédnutím k vymezené relevantní právní úpravě a judikovaným závěrům lze tudíž dovodit, že pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. Jak již bylo připomenuto, u nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě. Lze k tomu na podkladě dalšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006 (in www.nsoud.cz), dodat, že nemovitosti, jež jsou z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, nemusí být v právním úkonu nutně identifikovány všemi údaji vyžadovanými jinak katastrálními předpisy, pokud i při použití jen některých z těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat.
V posuzované věci, kdy odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že předmětem převodu byla pouze jedna budova na shora již označených pozemcích, správně se zabýval otázkou, zda předmětné označení této převáděné budovy, které nebylo přidělo popisné ani evidenční číslo, je z hlediska vymezení předmětu občanskoprávní dispozice učiněno určitě či nikoliv, a správně též v tomto směru privilegoval hledisko občanskoprávní před hlediskem katastrálním. Ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy, stanovilo, že v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití. Pokud by předložená listina takové náležitosti nesplňovala, neměl by být vklad práva do katastru podle ní povolen. Skutečnost, že v (převodní) listině nejsou nemovitosti označeny v souladu s požadavky katastrálního zákona ovšem sama o sobě ještě neznamená, že taková smlouva, resp. právní úkon je z občanskoprávního hlediska ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost vymezení imobiliárního předmětu absolutně neplatný. Takový závěr by bylo možno učinit teprve tehdy, pokud by ani za užití §35 odst. 2 obč. zák., aniž by tím byl narušen obsah jazykového projevu, nebylo možno identifikovat předmět převodu, tj. nemovitosti, které podle projevu vůle účastníků v jimi písemně uzavřené smlouvě mají být převedeny. Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – takovou verifikaci právně rozhodných skutečností a interpretaci projevu vůle účastníků předmětné smlouvy náležitě učinil, a podle mínění Nejvyššího soudu jí provedl v souladu s hmotným právem a vyloženou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu akcentující nezbytnost rozlišení občanskoprávního a katastrálního aspektu při posuzování smluv, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Jinak řečeno, s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním obou soudů, z nichž i Nejvyšší soud musí vycházet, lze dovodit, že v daném případě nemohly vzniknout z občanskoprávního hlediska žádné pochybnosti o identitě převáděné budovy z Pozemkového fondu České republiky do vlastnictví žalovaného. Předmět občanskoprávní dispozice byl v tomto případě dostatečně vymezen, tedy splňoval kritéria určitosti písemné formy převodní smlouvy ve smyslu §46 odst. 1, 2 obč. zák. Nejvyšší soud má za to, že v tomto případě odvolací soud nijak nepochybil, pokud způsobem vyloženým v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že vymezení předmětu uvedené smlouvy nejde na vrub určitosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Pokud soud prvního stupně zjistil, že v průběhu řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle zmíněné převodní smlouvy došlo (z iniciativy příslušného katastrálního úřadu) k dodatečnému „upřesnění“ převáděné budovy, jednalo se výhradně o splnění požadavku kladeného ze strany uvedeného správního orgánu, a to pro účely dosažení všech zákonem sledovaných podmínek pro vklad vlastnického práva podle této smlouvy, která ovšem – opětovně Nejvyšší soud zdůrazňuje – z občanskoprávního hlediska představovala platný právní úkon účastníků. Proto dodatečné vpisování či (z pohledu katastrálního zákona) precizace označení budovy a jejího způsobu využití ve smlouvě je třeba vnímat pouze a jen jako okolnost související s řízením o povolením vkladu do katastru, která rozhodnutím o povolení vkladu byla konzumována. Pro úplnost možno dodat, že i kdyby katastrální úřad takto v daném případě nepostupoval a návrh na povolení vkladu podle této smlouvy zamítl s odůvodněním, že převáděná budova není označena v souladu s požadavky katastrálního zákona, neznamenalo by to nemožnost na podkladě takto projevené vůle účastníků dosáhnout jimi sledovaného převodu. V tomto směru Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 (in www.nsoud.cz ), judikoval, že vyřešení otázky identifikace nemovitosti ústící v závěr o platnosti právního úkonu učiněného ve formě smlouvy o převodu nemovitosti v situaci, kdy podle této smlouvy vklad k označené nemovitosti nebyl povolen, vytváří prostor k řádnému označení nemovitosti, pokud ve smlouvě provedená identifikace neodpovídá již výše připomenutým požadavkům katastrálního zákona, tedy umožňuje dodatečně doplnit potřebné údaje za účelem sledovaného vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti (k tomu srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 21. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 298/98, in ASPI).
Z vyloženého vyplývá, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se dovolatelům, a to ani prostřednictvím jejich odkazů na shora citované judikáty, které ovšem nejsou v kolizi se závěry v tomto rozhodnutí přijatými, nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit, že dovoláním napadený rozsudek je nesprávný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (o žalobě o zřízení věcného břemene).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu