ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5272.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5272/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po D. N., zemřelé dne 21. února 1998, za účasti 1) J. N., zastoupeného advokátem, 2) Ing. J. N., zastoupeného advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. D 504/98, o dovolání J. N. a Ing. J. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 24 Co 299/2005-209, takto:
Dovolání J. N. a Ing. J. N. se zamítají.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po D. N., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 31.3.1998, č.j. D 504/98-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. M. K., notář v P. (§38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 11.3.2005, č.j. D 504/98-186, určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 7.009.039,14 Kč, výši dluhů zůstavitelky částkou 24.980,90 Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce částkou 6.984.058,24 Kč. Uvedl přehled jednotlivých položek aktiv a pasiv dědictví a konstatoval, že „obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce určil samostatným usnesením, protože obecná cena zůstavitelčina nemovitého majetku v katastrálním území S. je mezi dědici sporná a sporný je mezi dědici i rozsah dluhů zůstavitelky ke dni jejího úmrtí“. Při stanovení obecné ceny dědictví a výše dluhů vycházel ze závěru, že „ve věci byly vypracovány tři znalecké posudky týkající se obecné ceny nemovitého majetku zůstavitelky ke dni jejího úmrtí, ze kterých vyplynuly rozdílné závěry a účastníci řízení se nebyli schopni na obecné ceně nemovitého majetku zůstavitelky shodnout“; že proto „dospěl k závěru, že by nebylo účelné vypracovávat další znalecký posudek a obecnou cenu předmětného nemovitého majetku zůstavitelky určil za základě úvahy – odhadu částkou 6.000.000,- Kč (celková cena nemovitostí jako celku 12.000.000,- Kč), který považoval za správný“; že „při stanovení obecné ceny nemovitého majetku zůstavitelky posoudil obsah všech tří znaleckých posudků, přičemž se nejvíce přiklonil k posudku Ing. M. Č., dále vycházel z dokumentů založených v dědickém spise, týkajících se této problematiky a vlastního průzkumu trhu nemovitostí a též ze zkušeností načerpaných během praxe“; že „do pasiv dědictví nezařadil pohledávku pozůstalého syna Ing. J. N. vůči zůstavitelce z titulu investic do jejího nemovitého majetku v kat. území S., ke dni úmrtí ve výši 1.982.581,- Kč, kterou tento uplatňoval do pasiv dědictví, protože se jedná o skutkový spor o pasivum dědictví“.
K odvolání Ing. J. N. a J. N. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2005, č.j. 24 Co 299/2005-209, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11.3.2005, č.j. D 504/98-186, změnil a určil obecnou cenu majetku zůstavitelky částkou 6.509.039,14 Kč, výši dluhů zůstavitelky částkou 24.980,90 Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce částkou 6.484.058,24 Kč. Dospěl k závěru že „při určení obecné ceny předmětných nemovitostí je na místě vyjít ze společného znaleckého posudku podaného znalci Ing.arch. K. H. a Ing. V. K., Csc.“; že „uvedený znalecký posudek byl podán jako znalecký posudek revizní, jehož úkolem bylo přezkoumat závěry znaleckých posudků Ing. M. Č. a Ing. V. M. a v případě nesprávnosti těchto posudků v závěru o obecné ceně nemovitostí, bylo úkolem revizního posudku určit obecnou cenu nemovitostí k datu úmrtí zůstavitelky“; že „pokud odvolací soud konstatoval, že je na místě vyjít ze závěru společného znaleckého posudku znalců Ing. arch. K. H. a Ing. V. K., Csc., měl tím na mysli jejich závěr, kterým stanovili výslednou srovnávací cenu nemovitostí za předpokladu, že jsou prázdné, tj. cenu 11.000.000,- Kč“; že není na místě při stanovení obecné ceny daných nemovitostí přihlížet k tomu, že zde bydlí Ing. J. N., neboť „právo Ing. J. N. zde bydlet vyplývá z jeho vlastnického práva (je vlastníkem ½ nemovitostí)“; že „ve věci nejde o to, že by Ing. J. N. zůstal v nemovitosti bydlet jako nevlastník, s případným právem na zajištění náhradního bydlení“; že „cenu vlastnického podílu zůstavitelky, který se stal předmětem dědictví, je třeba odvodit od obecné ceny nemovitosti jako celku, a to ve výši odpovídající tomuto podílu“; že „při stanovení obecné ceny nemovitostí tak vycházel ze závěru shora uvedeného revizního znaleckého posudku, kterým byla cena nemovitosti jako celku určena částkou 11.000.000,- Kč, takže hodnota spoluvlastnického podílu náležejícího zůstavitelce představuje částku 5.500.000,- Kč“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. N. dovolání. Namítá, že „chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí znalců a předložených listinných důkazů, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů“; že „odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, který nemá náležitosti revizního znaleckého posudku“, neboť „revizní posudek nebyl zadán tak, aby se vyrovnal i s rozdílnými závěry posudků předložených účastníky, které byly provedeny jako listinný důkaz“; že znalecký posudek Ing. arch. K. H. a Ing. V. K., Csc. je dle svého obsahu jen dalším z několika posudků, které docházejí ke značně odlišným závěrům“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání také Ing. J. N.. Namítá, že „při zpracování revizního znaleckého posudku bylo zcela správně znalci postupováno analogicky dle judikátu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn 3 Cdon 35/96 ze dne 17.12.1998, který jednoznačně říká, že cenu nemovitosti je třeba stanovit s přihlédnutím k případné existenci práva bydlení spoluvlastníka nemovitosti“; že „kardinální otázkou v celé záležitosti je tedy otázka, zda je možno dojít ke stanovení obvyklé ceny nemovitosti způsobem, který stanovili znalci v revizním posudku, tj. snížením ceny nemovitostí o cenu náhradního bydlení pro stávajícího uživatele“; že „odvolací soud při stanovení obvyklé ceny sice správně vycházel z revizního posudku, avšak cenu spoluvlastnického podílu zůstavitelky odvodil nesprávně od obecné ceny nemovitosti jako celku“; že „základní pochybení odvolacího soudu vidí v tom, že zcela opominul myšlenku, že obvyklá cena poloviny nemovitosti není totožná s polovinou obvyklé ceny celé nemovitosti“; že „je nutné se ptát, kolik by dovolatel utržil za prodej ½ domu jak stojí a leží a ne kolik by utržil za celý dům, který ale nelze jako celek prodat“; že „kdyby se prodávala pouze polovina nemovitosti bez investic bydlícího vlastníka, když druhá polovina je již užívaná vlastníkem, není možné ji koupit za 5.500.000,-, tato cena by nebyla tržní“; že „pokud by se dovolací soud ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který odmítl výše uvedený postup a názor znalců na stanovení obvyklé ceny nemovitého majetku zůstavitelky, nebyly by tím v dědickém řízení započteny investice, které dovolatel k okamžiku úmrtí zůstavitelky do nemovitostí vložil a které v dědickém řízení řádně uplatnil“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka D. N. zemřela, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné (§238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nejsou důvodná.
V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§175m, věta první o.s.ř.). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§175o odst. 1 o.s.ř.). Jsou-li však aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§175k odst. 3, §175m věta druhá o.s.ř.).
Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. §120 odst. 2 o.s.ř.). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o dědictví omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily. Ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř. tak uvedeným způsobem omezuje (limituje) v dědickém řízení užití obecného ustanovení §120 o.s.ř., k němuž je ve vztahu speciality.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví se ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř. rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na \"zjištění spornosti\"; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví.
Při určení obecné ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení (§175o o.s.ř.) soud vychází ze zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů, promítnutého do soupisu aktiv a pasiv dědictví. K těm věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, popřípadě dluhům, u nichž se omezil jen na zjištění jejich spornosti, při tomto svém rozhodování nepřihlíží.
Soud v řízení o dědictví tak neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli; zjistí-li, že sepsání věci nebo jiné majetkové hodnoty do aktiv dědictví nebo dluhu do pasiv dědictví je po skutkové stránce mezi účastníky sporné, omezí se - aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil - jen na zjištění spornosti a při určení obecné ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.
Obecnou cenou majetku (věcí, práv a jiných majetkových hodnot) patřícího do dědictví je třeba rozumět cenu, za kterou bylo možno v době smrti zůstavitele tento majetek prodat nebo jinak zpeněžit s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen platných v době smrti zůstavitele.
Obecnou cenu jednotlivých věcí patřících do dědictví soud zjišťuje, neshodnou-li se účastníci na jejich ceně a není-li jejich odhad zjevně nepřiměřený hodnotě věcí, zpravidla pomocí odhadu provedeného znalcem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 57, ročník 1999). Nepředloží-li žádný z účastníků odhad ceny věcí, který znalec provedl na jeho žádost, nebo nesouhlasí-li některý z účastníků s takovým odhadem, lze ke zjištění obvyklé ceny ustanovit znalce (§127 o.s.ř.). Odhad, který provedl znalec na žádost některého z účastníků, není znaleckým posudkem ve smyslu §127 o.s.ř.; důkaz tímto odhadem se v dědickém řízení provádí způsobem, uvedeným v §129 o.s.ř.
Pro určení obvyklé ceny nemovitosti jsou zpravidla potřebné odborné znalosti. I když výklad pojmu „obecná cena“ je otázkou právní, posouzení jednotlivých hledisek, právně rozhodných pro učení obvyklé ceny nemovitosti, vždy vyžaduje odborné posouzení, ledaže jde o hlediska zcela jednoduchá nebo ledaže se účastníci na rozhodných skutečnostech shodli a soud proto může vzít jejich shodná tvrzení za svá skutková zjištění (§120 odst. 4 o.s.ř.). Znalecký posudek, v němž znalec popíše skutečnosti, které posuzoval, a závěr, který obsahuje náležité a přezkoumatelné odborné posouzení všech posuzovaných skutečností vytváří podmínky k tomu, aby soud postupem podle ustanovení §132 o.s.ř. mohl zjistit obvyklou cenu nemovitosti.
V posuzovaném případě Ing. J. N. namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „není na místě při stanovení obecné ceny daných nemovitostí přihlížet k tomu, že zde bydlí Ing. J. N., neboť „právo Ing. J. N. zde bydlet vyplývá z jeho vlastnického práva (je vlastníkem ½ nemovitostí)“. Tato námitka není opodstatněná.
Obsazení domu je skutečností, jež má vliv na prodejnost domu a tudíž ovlivňuje jeho cenu. Z tohoto hlediska je třeba rozlišovat mezi případy, kdy je prodáván rodinný či bytový dům prázdný či uvolněný, popřípadě kdy je mezi stranami jeho vyklizení v určitém (zpravidla krátkém) termínu bez zajištění bytové náhrady dohodnuto, a případy prodeje domu, který je obýván osobami majícími právní titul k užívání bytu v něm se nacházejícího, (např. nájemci na dobu neurčitou nebo osoby užívající je z titulu věcného břemene) anebo osobami, které mají právo byty v něm užívat do doby, než jim bude zajištěna bytová náhrada ve smyslu §712 obč. zák. Pro prvou skupinu uvedených případů je pravidlem, že se vychází z obvyklé ceny nesnížené pro obsazenost, zatímco pro druhou skupinu platí, že její obvyklá cena je pro jejich obsazenost a tedy pro omezenou možnost užívání nabyvatelem významně nižší.
V případech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je výrazem ustálené judikatury soudů závěr, že skutečnost, že z podílového spoluvlastnictví k domu vyloučený účastník v něm zůstává bydlet, neovlivňuje obvyklou cenu nemovitosti, kterou je třeba stanovit pro účely vypořádání spoluvlastnictví; nejde totiž o skutečnost, která by v době rozhodování soudu o tomto vypořádání představovala obsazenost bytu v domě snižující tak jeho cenu jako je tomu v případech výše uvedené druhé typové skupiny. Ze spoluvlastnictví vyloučený účastník pozbývá právní důvod užívání domu a žádné ustanovení zákona výlučnému vlastníku domu neukládá, aby mu trpěl jeho užívání nebo aby mu zajistil bytovou náhradu či snášel jiné omezení vlastnického práva, které může být stanoveno jedině zákonem (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2001, sp. zn. 22 Cdo 346/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 4, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.11.2000, sp. zn. 22 Cdo 1217/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, sešit č. 1, ročník 2001].
V posuzovaném případě, kdy je v řízení o dědictví pro účely rozhodnutí ve smyslu ustanovení §175o odst. 1 o.s.ř. činěn závěr o obecné ceně ideální poloviny nemovitostí náležející do dědictví po zůstavitelce, není možné, vzhledem k tomu, že rozhodnutím o dědictví může být dědicům potvrzeno nabytí dědictví po zůstavitelce [§483 a násl. obč.zák., §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř.], tedy založeno jejich podílové spoluvlastnictví i k předmětnému nemovitému majetku, vycházet z jiného závěru o oceňování obsazených nemovitostí, než z jakého vychází shora citovaná ustálená judikatura soudů ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem.
Ing. J. N. dále namítá, že odvolací soud „zcela opominul myšlenku, že obvyklá cena poloviny nemovitosti není totožná s polovinou obvyklé ceny celé nemovitosti“. Tato námitka rovněž není opodstatněná.
Ani v posuzovaném případě, kdy je zjišťována obecná cena ideální poloviny nemovitostí náležející do dědictví po zůstavitelce, totiž není jakýkoli důvod odchylovat se od postupu vyplývajícího z ustálené judikatury soudů, podle níž přiměřenou náhradu podle ustanovení §142 odst. 1 věty druhé obč. zák., tedy při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, určí soud odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.01.1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, ročník 1999).
Oba dovolatelé v dovoláních dále namítají, že při zjišťování obecné ceny zůstavitelčina nemovitého majetku odvolací soud vycházel „ze skutkového hodnocení a zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Tyto námitky nejsou opodstatněné.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost dovolatelé namítají, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného usnesení a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Jan Nečas v dovolání namítá, že, „chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí znalců a předložených listinných důkazů, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů“. Dále také namítá, že odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, který nemá náležitosti revizního znaleckého posudku“, neboť „revizní posudek nebyl zadán tak, aby se vyrovnal i s rozdílnými závěry posudků předložených účastníky, které byly provedeny jako listinný důkaz“.
Podle ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav.
V posuzovaném věci odvolací soud při vydání napadeného usnesení - jak z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá - nevycházel (v kontextu námitek J. N.) z odlišného skutkového hodnocení provedených důkazů; i znalecký posudek zpracovaný Ing.arch. K. H. a Ing. V. K., Csc. byl odvolacím soudem pouze odlišně (ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně) právně interpretován. Námitka vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], spočívající v „nezopakování“ odlišně skutkově hodnocených důkazů, proto není opodstatněná.
Opodstatněná není ani námitka J. N. zpochybňující kvality znaleckého posudku Ing.arch. K. H. a Ing. V. K., Csc., jako posudku revizního, neboť tento posudek, bez ohledu na soudem učiněné zadání, kvality revizního znaleckého posudku (srov. §127 odst. 2 o.s.ř.) splňuje.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je, z hlediska důvodů, pro které bylo proti tomuto usnesení podáno dovolání, správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání J. N. i Ing. J. N. podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu