ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5423.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5423/2017-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci zástavní věřitelky České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti zástavní dlužnici HTS – hlavní technická správa, a.s. , se sídlem v Jílovém u Prahy, Luka pod Medníkem č. 191, IČO 27879810, zastoupenému JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Švihance č. 1549/8, o nařízení soudního prodeje zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 286/2015, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016 č. j. 13 Co 199/2016-55, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. července 2015 č. j. 5 C 286/2015-16 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitelka se návrhem na nařízení soudního prodeje zástavy ze dne 4. 5. 2015 domáhala, aby soud nařídil k uspokojení její pohledávky v celkové výši 3 841 333,25 Kč soudní prodej zástavy ve vlastnictví zástavní dlužnice, a to bytu, nacházejícího se v budově, postavené na pozemku parc., kdy s bytem je nedílně spojen spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 1564/197252
a pozemcích parc. o velikosti 1564/197252, vše zapsáno na LV, katastrální území H., obec P., vedeném Katastrálním úřadem pro město P. Svůj návrh odůvodnila tím, že se zástavní dlužnicí uzavřela smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla zástavní dlužnici úvěr ve výši 5 000 000 Kč, přičemž byl tento úvěr pro porušení smluvních podmínek ze strany zástavní dlužnice zástavní věřitelkou předčasně zesplatněn, k zajištění této pohledávky byla uzavřena zástavní smlouva k výše specifikovaným nemovitostem, a úvěr nebyl řádně splacen. K žalobnímu návrhu zástavní věřitelka přiložila notářsky vidimované fotokopie smluv o úvěru a o zastavení nemovitosti, a dále přiložila výpis z katastru nemovitostí, výzvu k úhradě dluhu s dopisem o zesplatnění úvěru a Všeobecné podmínky poskytování úvěru.
Obvodní soud pro Prahu 7 návrhu zástavní věřitelky vyhověl a nařídil soudní prodej zástavy a zavázal zástavní dlužnici k náhradě nákladů řízení. Soud přitom postupoval podle ustanovení §356 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a rozhodl bez nařízení jednání, neboť měl rozhodné skutečnosti za řádně doložené ve smyslu výše uvedeného ustanovení.
Městský soud v Praze k odvolání zástavní dlužnice usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy potvrdil a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zrušil výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodoval rovněž bez nařízení jednání a nepřisvědčil tak námitce zástavní dlužnice, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §356 z. ř. s., podle kterého je možné rozhodnout ve věci bez nařízení jednání i tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře. Odvolací soud poukázal na judikaturní závěr, podle nějž se za listiny ověřené statním orgánem považují i soukromé listiny, na kterých byly podpisy legalizovány podle zákona č. 21/2006, o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Odkázal také na usnesení Okresního soudu pro Plzeň-jih ze dne 13. 1. 2014 sp. zn. 4 C 6/2014, podle kterého lze rozhodnout bez nařízení jednání i pokud budou rozhodné skutečnosti doložené i soukromými listinami ověřenými státním orgánem nebo notářem. Doložení notářsky vidimovaných fotokopií smluv tak odvolací soud považoval za dostatečné pro nenařízení jednání ve věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání, ve kterém namítala, že notářsky vidimovanými soukromými listinami zástavní věřitelka rozhodné skutečnosti neosvědčila, a že na základě těchto listin soudy nesprávně rozhodovaly bez nařízení jednání, když byly předloženy soukromé a nikoli veřejné listiny. Nadále dovolatelka namítá, že zástavní věřitelka nemá vykonatelný právní titul a závěrem rozporuje aplikaci z. ř. s., když podle ní měla být užita předchozí procesní úprava.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání; protože řízení bylo zahájeno dne 4. 5. 2015 a napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 5. 2016, postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí ve věci určující vyřešení právní otázky, zda doložení notářsky vidimovaných soukromoprávních listin postačuje k osvědčení rozhodných skutečností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání zástavní dlužnice je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání zástavní dlužnice je i opodstatněné.
Podle ustanovení §356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 větě první doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy je vykonatelné dnem, kterým nabylo právní moci.
Podle ustanovení §6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“), notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a podle tohoto zákona sepsané listiny o ověření (dále jen "notářské listiny") jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem.
Podle ustanovení §72 odst. 1 notářského řádu „notář osvědčuje na žádost skutečnosti a prohlášení, které by mohly být podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky. Notář provádí zejména tato osvědčení:
a) vidimaci, b) legalizaci, …“
Podle ustanovení §73 odst. 1 věty první notářského řádu se vidimace provede ověřovací doložkou neodkladně poté, kdy notář posoudil shodu opisu s listinou.
Podle ustanovení §73 odst. 3 notářského řádu se vidimací nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů uvedených v listině a jejich soulad s právními předpisy a notář za obsah listiny neodpovídá.
Podle ustanovení §74 odst. 1 věty první notářského řádu notář legalizací ověřuje, že fyzická osoba před ním v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině se již nacházející před ním uznala za vlastní.
Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují (nemusí být postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015 nebo při obdobné právní úpravě v ustanoveních §200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být žalobě vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění žalobě, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení §357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení §28 odst. 1 z. ř. s. (neprovádí-li se dokazování před soudem prvního stupně, nemůže být prováděno ani v odvolacím řízení), srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015.
Prostor pro zpochybňování tvrzení zástavního věřitele nebo pro dokazování je až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004).
Otázkou k posouzení tak zůstává, jestli je doložení notářsky vidimovaných listin soukromoprávního charakteru dostatečné pro osvědčení rozhodných skutečností podle ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s.
Vidimací se rozumí ověření, že opis nebo kopie (vidimovaná listina) se doslovně shoduje s předloženou listinou. Vidimace nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů uvedených v listině a jejich soulad s právními předpisy, zároveň je vyloučena odpovědnost notáře za obsah listiny (viz ustanovení §73 odst. 3 notářského řádu). Notář nebo jím pověřená osoba provádějící vidimaci by však při posuzování věrohodnosti předložené listiny, z níž je vidimovaná listina pořízena, měla postupovat s obezřetností a s využitím profesní zkušenosti, všímat si okolností, které vzbuzují pochybnosti o pravosti a původu předložené listiny, posoudit, jsou-li v předložené listině, z níž je vidimovaná listina pořízena, změny, doplňky, vsuvky nebo škrty, které by mohly zeslabit její věrohodnost. Institut vidimace neslouží
a vzhledem ke způsobu, jakým je vidimace prováděna, ani sloužit nemůže, k ověření platnosti či pravosti vidimované listiny. Vidimace proto nemůže dodat vidimované listině „vyšší kvalitu“ veřejné listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1966/2013).
Judikatura dovolacího soudu se rovněž ustálila v závěru, že rozhodné skutečnosti mohou být prokázány (postaveny najisto, nikoli jen osvědčeny) kopiemi soukromoprávních listin, jsou-li na nich úředně nebo notářsky ověřené (legalizované) podpisy. V soudní praxi např. nebyly a nejsou žádné pochybnosti o tom, že přechod povinnosti nebo práva lze ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 o. s. ř. prokázat nejen listinou vydanou státním orgánem nebo notářem, ale i takovou listinou (\"soukromou\" listinou), která byla státním orgánem nebo notářem jen ověřena, přičemž postačuje, aby byl na takové listině ověřen podpis osob, které ji vystavily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2053/2004).
Legalizace, která slouží k prokazování rozhodných skutečností, tak představuje vyšší standard, než je nezbytné k osvědčení rozhodných skutečností. Jelikož dokládaná smlouva o úvěru a zástavní smlouva jsou listiny soukromoprávního charakteru a vidimace nedodává těmto listinám „vyšší kvalitu“ veřejné listiny, je na základě individuálních okolností případu nutné posoudit, zda vidimace postačuje k osvědčení skutečností, jež mají z předkládaných listin vyplývat. V tomto případě obě soukromoprávní vidimované listiny obsahují i číslo občanského průkazu předsedy představenstva, který za zástavní dlužnici smlouvy uzavíral. Na základě posouzení těchto skutečností tak závěr soudů, že mají pohledávku a zástavní právo zástavní věřitelky za osvědčené (tedy že se jeví jako pravděpodobné), může s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) obstát.
Jelikož dovolání bylo posouzeno jako přípustné, dovolací soud dále zkoumal, jestli nebylo řízení postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Soud prvního stupně ani odvolací soud ve věci nenařizovaly jednání, neboť měly za to, že skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 větě první z. ř. s. byly doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře. V řízení byly předloženy notářsky vidimovaná smlouva o úvěru, notářsky vidimovaná smlouva o zástavním právu a výpis z katastru nemovitostí.
Jak se podává z ustálené judikatury dovolacího soudu, jde-li o notářsky vidimované listiny, je veřejnou listinou pouze ověřovací doložka o vidimaci, nikoliv samotná vidimovaná listina či její kopie (k odlišnosti listiny a doložky na ní vyznačené srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007, uveřejněný pod číslem 32/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněný pod číslem 25/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých je legalizační doložka listinou odlišnou od smlouvy nebo jiné listiny, na níž je vyznačena).
Dovolací soud již také dovodil, že veřejnou listinou notáře je z pohledu ustanovení
§200z odst. 2 o. s. ř. (nyní ustanovení §358 odst. 1 věta první z. ř. s.) jak notářský zápis, jeho stejnopis nebo výpis z notářského zápisu, tak i soukromá listina, která byla notářem legalizována; uvedený závěr vyplývá zejména z ustanovení §6 notářského řádu, podle kterého notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření (včetně ověřování pravosti podpisu) jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod číslem 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zástavní dlužnice se podle obsahu spisu práva účasti na projednání věci nevzdala a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nevyslovila souhlas. Soudy obou stupňů tak pochybily, když nenařídily ve věci jednání, neboť soukromoprávní listiny, byť notářsky vidimované, nelze považovat za vydané nebo ověřené státním orgánem, ani za veřejné listiny notáře, neboť veřejnou listinou je pouze ověřovací doložka o vidimaci, nikoli samotná vidimovaná listina; doložené vidimované listiny přitom nebyly ani legalizovány (nebyla na nich ověřena pravost podpisu). Nesprávným postupem tak prvostupňový i odvolací soud odňaly zástavní dlužnici možnost jednat před soudem.
Přisvědčit naopak nelze námitce dovolatelky, že zástavní věřitelka dosud nedisponuje exekučním titulem, neboť z ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s. zřetelně vyplývá, že musí být doložena pohledávka, nikoli exekuční titul, uvedené je v souladu s výše odkazovanou judikaturou.
Nesprávná je také námitka dovolatelky ohledně retroaktivního použití procesních předpisů, když podle dovolatelky mělo být v řízení postupováno nikoli podle z. ř. s., ale podle předchozí právní úpravy. K uvedenému dovolací soud uvádí, že při změnách právních předpisů procesněprávní povahy platí zásada, že nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí její účinnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004). Řízení bylo nadto zahájeno až za účinnosti z. ř. s.; skutečnost, že pohledávka vznikla dříve, není pro použití procesních předpisů rozhodná.
Jelikož soudy zatížily řízení zmatečnostní vadou ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 věty první o. s. ř. (odnětí možnosti jednat před soudem), když ve věci nenařizovaly jednání, aniž byly rozhodné skutečnosti doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i to a věc podle stejného ustanovení vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud správně zrušil nákladový výrok, stejně tak nebylo rozhodováno ani o nákladech řízení před dovolacím soudem s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 114/06 , kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu