ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.567.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 567/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované P. v. a k., a. s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 198/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2004, č.j. 14 Co 270/2004-70, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem doručeným dne 14. 7. 2003 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Výpovědní důvod spatřovala v tom, že „s ohledem na probíhající změny v organizační struktuře PVK a. s. došlo ke zrušení pracovního místa vedoucího provozu mechanizace, údržby a služeb na závodu Sítě na základě příkazu generálního ředitele č. 18/2003“, a že žalovaná nemá jinou práci, na kterou by žalobce mohla po dohodě s ním převést, a nemůže jej proto v pracovním poměru dále zaměstnávat.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru bez data, daná žalovanou žalobci dne 14. 7. 2003 z důvodu organizačních změn podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že ve skutečnosti byla jeho funkce „pouze přejmenována na manažera centrální údržby a dopravy“. Jím vedený útvar zajišťoval již od 1. 10. 2001 „velkou údržbu“ a dopravu celému podniku, stejně jako stavební a strojní údržbu, deratizaci a desinfekci, elektroúdržbu, nákladní dopravu včetně nouzového zásobování vodou, bagry, nakladače a další těžkou mechanizaci včetně oprav a servisu pro veškerou techniku. Pouze „běžnou údržbu“ si prováděly malé závody žalované svými menšími útvary údržby. Na místo žalobce bylo vypsáno interní výběrové řízení, v němž se umístil až na druhém místě. Žalobci bylo nabídnuto místo zástupce vítězného uchazeče, které přijal. Vítězný uchazeč nastoupil na jeho místo a stal se jeho nadřízeným 1. 6. 2003, zatímco útvar s novým pojmenováním vznikl až od 1. 7. 2003, tedy o měsíc později. Žalovaná mu tak dala výpověď, ačkoliv přijal nabízené místo zástupce nového vedoucího a od 1. 6. do 31. 7. tuto funkci vykonával.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 5. 2004, č. j. 19 C 198/2003-41, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z hlediska skutkového stavu zjistil, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 8. 1984, naposledy jako vedoucí provozu mechanizace údržby a služeb (od 1. 10. 2001). Tento provoz, jakož i pracovní místo „vedoucího provozu mechanizace údržby a služeb“, byly zrušeny k 30. 6. 2003. S účinností od 1. 7. 2003 namísto původního provozu mechanizace údržby provozu a služeb byl zřízen nový provoz „CUD“. V souvislosti s plánovanou reorganizací údržby u žalované bylo v únoru 2003 vyhlášeno výběrové řízení na místo vedoucího nově zřizovaného provozu „CUD“, jehož vítězem se stal P. H. Ten byl od 2. 6. do 30. 6. 2003 pověřen výkonem některých pravomocí ředitele závodu Sítě a do funkce „managera provozu CUD“ nastoupil od 1. 7. 2003, kdy byl tento provoz zřízen. K nabídce, aby zastával místo „zástupce managera CUD“, tj. vedoucího operativního oddělení, se žalobce nevyjádřil, a proto bylo obsazeno jiným zaměstnancem žalované. Existenci organizačních změn měl soud prvního stupně za prokázánu z usnesení představenstva žalované ze dne 29. 4. 2003, příkazu generálního ředitele č. 17/03 a č. 18/03 ze dne 30. 6. 2003, ze zápisu z jednání o centralizaci údržby PVK, a. s. ze dne 17. 2. 2003, předložené organizační struktury ze dne 17. 2. 2003, organizačního řádu účinného od 2/2003, jakož i z výpovědí svědků Ing. M. K. a P. H. Výpovědmi svědků Ing. M. K. a P. H. měl rovněž za prokázáno, že žalobci bylo nabídnuto nejprve pracovní místo vedoucího operativního oddělení provozu „CUD“ (fakticky „zástupce managera CUD“); s tím koresponduje i interní sdělení ze dne 30. 5. 2003, kterým ředitel původního závodu Sítě oznámil žalobci výsledky výběrového řízení na místo „managera CUD“ a zároveň mu sdělil, že s ním žalovaná počítá na místo jeho zástupce. Z výpovědi svědka S. měl dále za prokázáno, že žalobci bylo nabídnuto při osobní schůzce dne 8. 7. 2003 místo „technik strojů a zařízení“. Nabízená místa však žalobce nepřijal, naopak převzal výpověď z pracovního poměru. Za neprokázané považoval tvrzení žalobce, že mu bylo nabídnuto místo „vedoucí strojní a centrální údržby, neboť bylo obsazeno p. Z. Neztotožnil se ani s argumentací žalobce, že vykonával funkci „zástupce managera CUD“, neboť z interního sdělení ze dne 30. 5. 2003 to nelze bez dalšího dovozovat; jednalo se pouze o přechodné období, než nabudou účinnosti organizační změny u žalované, tj. do 1. 7. 2003, kdy bylo teprve zmíněné místo zřízeno. Protože dosavadní pracovní místo žalobce bylo zrušeno v souvislosti s organizační změnou a žalobci byla postupně nabídnuta dvě vhodná pracovní místa, která nepřijal, stal se v příčinné souvislosti s organizačními změnami nadbytečným a, protože výpověď z pracovního poměru splňovala i formální náležitosti dané ustanovením §44 odst. 1 zák. práce, posoudil ji soud prvního stupně jako platnou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2004, č.j. 14 Co 270/2004-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynula organizační změna, jež proběhla u žalované k 1. 7. 2003 a jež spočívala nejen ve zrušení některých míst, ale zejména ve změně skladby předmětu činnosti žalované a v jejím zefektivnění centralizací některých činností, zejména na úseku, kde dříve pracoval žalobce, tj. údržby a dopravy. Tvrzení žalobce, že fakticky již začal vykonávat jiný druh práce v červnu 2003, považoval za „pojmově vyloučeno“, neboť pracoval na dosavadním místě, vykonával sjednaný druh práce po celý měsíc červen a nové místo v novém útvaru vzniklo až od 1. 7. 2003. Jako nerozhodné posoudil, v jaké funkci ve vztahu k žalobci pracoval P. H., neboť „místo něj práce nekonal“. Splnění nabídkové povinnosti „je prokazováno více svědky, a tudíž nepodložené tvrzení žalobce není v tomto směru způsobilé jiné důkazy vyvrátit“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož zásadní význam po právní stránce spatřuje v tom, že „jde o řešení právních otázek procesně i věcně specifických, které dosud nejsou judikaturou řešeny“, neboť „ke skončení pracovních poměrů v důsledku reorganizací dochází poměrně často, proto bližší výklad podmínek zániku konkrétního pracovního místa v důsledku reorganizace je častou a zásadní otázkou právní praxe“, žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyly provedeny dva navržené „zásadní důkazy“. Věc byla podle dovolatele rozhodnuta na základě svědectví tří vedoucích pracovníků žalované, „všech přímo osobně zainteresovaných na platnosti výpovědi dané žalobci“, a odmítnutí provést navržené důkazy k jejich vyvrácení a doplnění, je závažným porušením zásady rovnosti účastníků řízení, rovných možností k uplatnění procesních práv podle §18 odst. 1 o.s.ř. a porušením §6 o.s.ř. o nezbytnosti spolehlivého zjištění skutečností, mezi účastníky sporných. Opakuje dále námitky, jež uplatnil již v řízení odvolacím. Vyjadřuje přesvědčení, že podřízení útvaru vyššímu stupni podnikového řízení ani zvýšení počtu jeho zaměstnanců ještě samo nezpůsobuje zánik útvaru a tím ani pracovních míst. Nezaniká ani pracovní místo jeho vedoucího, bez ohledu na změnu názvu útvaru či názvu této funkce, je-li zachována pracovní náplň. Zpochybňuje dále, že ředitel závodu může na základě svého oprávnění pověřit některými úkoly jinou osobu, založit nový stupeň řízení – trvale podřídit svého přímého podřízeného jiné osobě. Je též názoru, že dohoda se zaměstnancem o jeho novém zařazení ohledně druhu i místa práce od konkrétního data, dokonce se souhlasem s výší mzdy, je akceptací návrhu na změnu pracovní smlouvy, na čemž nic nemění snaha zaměstnance dohodnout podrobnější pracovní podmínky, např. užívání služební Fabie. Taková snaha zaměstnance není a ani právně by nebyla způsobilá vyvolat zánik již dohodnuté změny pracovní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť tvrzení o tom, že soud učinil nesprávné právní závěry, je v dovolání podepřeno řadou zkreslených, nepřesných, leckdy i nepravdivých tvrzení, nebo naopak jen polovičních informacích, přičemž skutkových stav lze celkem snadno prověřit listinnými důkazy ve spise a soudními protokoly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje a v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje. I když uvádí, že dovolání podává také z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (přičemž namítá, že odvolací soud „řeší právní otázky podmínek zániku pracovního místa z důvodů reorganizace v rozporu se zákonem“), z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy. Dovolatel v dovolání na rozdíl od skutkového zjištění soudů předestírá vlastní skutkové závěry (že u žalované nedošlo k žádné „kvalitativní, dokonce ani významnější kvantitativní změně, způsobující zánik charakteru a náplně činnosti útvaru“, ale „jen k menším kvantitativním změnám, které nijak nezměnily povahu činnosti útvaru“, že „žalobce funkci zástupce svědka H. na základě písemného pokynu od 1. 6. 2003 nesporně přijal“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že nešlo o organizační změnu ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že došlo k dohodě o změně pracovní smlouvy „o jeho novém zařazení ohledně druhu i místa práce od konkrétního data“]. Tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť věc byla rozhodnuta na základě svědectví tří vedoucích pracovníků žalovaného a soud odmítl provést jím navržené důkazy výslechem svědků P. a P. Uvedenou námitkou sice uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak ani případná existence této dovolatelem tvrzené vady, jež by mohla představovat (kdyby byla důvodná) vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by nemohla – sama o sobě – přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolací soud při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu