ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.681.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 681/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované O. l. a.s., zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 10 C 153/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2004, č.j., 16 Co 216/2004-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.806,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od ledna 1999 do dubna 2003 celkem 96.146,- Kč s 10% úrokem z částky 29.353,- Kč od 6.11.2000 do zaplacení a s 3% úrokem z částky 66.793,- Kč od 27.5.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalované (jejího právního předchůdce), u níž pracoval od 23.8.1969 jako lesní dělník, byla u něj dne 27.8.1976 zjištěna nemoc z povolání, pro kterou byl dnem 1.10.1977 přeřazen na práci hlídače, poté dnem 2.7.1979 na práci dělníka ve skladu materiálu a dnem 5.7.1983 na práci hlídače objektu „PDV“, kterou však přestal vykonávat (žalovaná mu poskytla na jeho žádost neplacené volno od 8.5.1991 do 30.6.1991); připomíná, že věcí se již na základě jeho žaloby zabýval Okresní v Opavě pod sp.zn. 10 C 227/94. Žalovaná mu sice platí náhradu za ztrátu na výdělku, ale s jiným výpočtem, než jaký žalobce považuje za správný.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 4.3.2004, č.j. 10 C 153/2000-47, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.800,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“ a že žalobci se „z titulu soudního poplatku“ vrací 3.900,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 27.8.1976 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání č. 28 („onemocnění cév a nervů z vibrací“), že touto nemocí byl postižen za trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalované (S. s. l., s.p., L. z. O.), že žalovaná svou odpovědnost uznala a vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce, přičemž spor mezi účastníky spočívá výhradně ve způsobu výpočtu výše této náhrady, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce ke dni 14.8.1992 a že po skončení pracovního poměru není žalobce nikde zaměstnán, ačkoliv je schopen pracovat v plném pracovním úvazku bez nebezpečí zhoršování zdravotního stavu v doporučených zaměstnáních, včetně práce hlídače na místě, které vykonával po převedení na jinou práci za trvání pracovního poměru u žalované a jejíž výkon bez vážných důvodů odmítl; pro následky nemoci z povolání byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod. Průměrný výdělek (kterého by žalobce mohl na této práci dosáhnout i po datu 8.5.1991) zjistil ke dni 8.5.1991 podle vyhlášky č. 235/1988 Sb. a dovodil, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem žalobce před vznikem škody a částečným invalidním důchodem a výdělkem, kterého žalobce dosahoval na práci hlídače předtím, než s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr. Soud prvního stupně, který provedl za celé žalované období výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tak, že od průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody odečítal částečný invalidní důchod a výdělek dosažený žalobcem na práci hlídače, když oba výdělky valorizoval, dospěl k závěru, že žalobce byl za celé žalované období žalovanou „přeplácen“; proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský v Ostravě rozsudkem ze dne 18.10.2004, č.j. 16 Co 216/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.500,- Kč k rukám advokáta. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1998, sp.zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněného v „Soudní judikatuře č.13/1998, strana 303-304“, zaujal právní názor, že „poškozenému přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru podle §53 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků“. S odkazem na rozhodnutí „55/2000“ (správně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.1999, sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55, ročník 2000) vyslovil dále právní názor, že výdělek po zjištění nemoci z povolání se u těchto zaměstnanců stanoví ode dne následujícího po skončení výkonu méně placené práce ve výši jejich průměrného výdělku zjištěného k tomuto dni a že zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst. 2 zák. práce, se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Odvolací soud s přihlédnutím k výsledkům dokazování provedeného soudem prvního stupně a k tomu, že žalobci náleží po skončení pracovního poměru u žalované fixní renta spočívající v rozdílu mezi výdělkem před vznikem škody (před převedením na méně placenou práci) a částečným invalidním důchodem a výdělkem, kterého žalobce dosahoval nebo měl dosahovat před rozvázáním pracovního poměru u žalované, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná žalobce na náhradě za ztrátu na výdělku „přeplácela“; žalovaná totiž za celé žalované období vypočítávala žalobci náhradu za ztrátu na výdělku tím způsobem, že od valorizovaného čistého měsíčního výdělku žalobce před nemocí z povolání odečítala jeho částečný invalidní důchod a dále 75% čisté minimální mzdy (rozdíl činil náhradu za ztrátu na výdělku, kterou mu vyplácela). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně zjišťoval průměrný výdělek žalobce před rozvázáním pracovního poměru podle vyhlášky č. 235/1988 Sb., neboť - vzhledem k datu skončení pracovního poměru žalobce u žalované (ke dni 14.8.1998) a vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období druhého čtvrtletí roku 1992 nepracoval - mělo být vycházeno z tzv. pravděpodobného výdělku žalobce před rozvázáním pracovního poměru zjištěného podle ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., který nabyl účinnosti dnem 16.1.1992; odvolací soud však považoval výpočet pravděpodobného výdělku před skončením pracovního poměru pro účely tohoto řízení za nadbytečný s odůvodněním, že „žalovaná odečítala žalobci namísto výdělku před skončením pracovního poměru 75% minimální mzdy a tedy použila pro žalobce nejvýhodnější variantu“, ačkoliv „je namístě odpočet výdělku, kterého žalobce dosahoval před rozvázáním pracovního poměru“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce uvedl, že je „zaměřuje do obou jeho výroků“, neboť má zato, že „rozhodnutí v těchto výrocích spočívá na nesprávném posouzení věci - §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, že „v tomto směru odkazuje na právní názor obsažený v písemném odůvodnění jeho odvolání ze dne 17.6.2004 a ve vystoupení jeho zmocněnce u jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 18.10.2004“, že přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), a že „dovolání bude podrobněji odůvodněno právním zástupcem žalobce ve lhůtě do jednoho týdne“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť považuje rozsudky soudů za věcně i formálně správné; v případě, že žalobce dovolání doplní, vyjádří se k jeho námitkám.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení §241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst.2 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst.3 o.s.ř.).
K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst.1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do uplynutí lhůty určené k podání dovolání v ustanovení §240 o.s.ř. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. §241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. §241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení §241b odst.1, §209 a §43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlédnout. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst.1 a §43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolateli (jeho zástupci advokátovi) byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 9.11.2004, že žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas a že již při podání dovolání byla splněna podmínka dovolacího řízení uvedená v ustanovení §241 o.s.ř. (žalobce byl při podání dovolání zastoupen advokátem).
Dovolání žalobce však neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu („v obou jeho výrocích“) napadá; o dovolacích důvodech se v něm uvádí pouze to, že „rozhodnutí v těchto výrocích spočívá na nesprávném posouzení věci - §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, že „v tomto směru odkazuje na právní názor obsažený v písemném odůvodnění jeho odvolání ze dne 17.6.2004 a ve vystoupení jeho zmocněnce u jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 18.10.2004“ a že „dovolání bude podrobněji odůvodněno právním zástupcem žalobce ve lhůtě do jednoho týdne“. Pouhá citace textu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř není řádným uplatněním dovolacího důvodu. Není-li takto formulované dovolání doplněno o údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, ve lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř., dovolací soud je bez dalšího odmítne podle §43 odst. 2 o.s.ř. (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).
Protože žalobce v dovolání nevylíčil okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř., a protože lhůta uvedená v ustanovení §241b odst.3 o.s.ř., během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, již marně uplynula (v projednávané věci uplynutím dovolací lhůty dne 9.1.2004), není již možné uvedený nedostatek dovolání odstranit. Dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím žalobce zabránil, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 4731,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 4.806,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu