ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.740.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 740/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Národního muzea, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 1700/68, IČO 00023272, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 196/38, proti žalované Mgr. M. Z. zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 299/23, o 444.553,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 246/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č.j. 23 Co 250/2015-121, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 13.2.2013 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 444.553,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovanou, která u něho pracovala od 1.6.1986 jako "samostatná odborná pracovnice", rozvázal dopisem ze dne 20.1.2009 pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné. Žalovaná se dne 20.4.2011 obrátila na žalobce s výzvou, aby jí poskytnul "náhradu platu, úroků z prodlení, stravenek a daru při životním jubileu"; poté, co rozsudek o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nabyl dne 18.5.2011 právní moci, žalobce vyplatil žalované dne 22.6.2011 "doplatek platu a jubilea ve výši 444.553,- Kč (v hrubém 613.635,- Kč)". K dovolání žalobce ovšem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9.10.2012 č.j. 21 Cdo 3980/2011-108 rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Protože zrušením rozsudků zanikl důvod pro výplatu "doplatku mzdy a jubilea", žalobce opakovaně vyzval žalovanou k vrácení vyplacené částky, což žalovaná dosud neučinila.
Žalovaná potvrdila, že jí byla částka 444.553,- Kč vyplacena (dne 11.6.2011 byla "připsána" na účet její zástupkyně), avšak odmítá ji vrátit, neboť ji přijala "v dobré víře, protože v době jejich přijetí jí právem náležely". Žalovaná současně považuje za "problematické", že žalobce, ačkoliv nesouhlasil "s rozhodnutím městského soudu a podal proti němu dovolání, současně dobrovolně plnění poskytl".
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6.3.2015 č.j. 8 C 246/2013-93 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 85.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Bursíka. Poté, co dovodil, že z hlediska ustanovení §331 zákoníku práce má "náhrada mzdy stejný charakter jako mzda", soud prvního stupně dospěl k závěru, že "nešlo o neprávem vyplacenou částku, když částka se stala neprávem vyplacenou až po zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011", a že v době přijetí částky 444.553,- Kč věděla, že "proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 lze podat dovolání a za jakých podmínek tak lze učinit". Podle soudu prvního stupně nelze "klást k tíži žalobce, že žalovaná nepočkala, až žalobce vyčerpá všechny opravné prostředky", a žalovaná "nemohla být v dobré víře jenom proto, že se o odvolání žalobce dozvěděla až 30.6.2011". Vzhledem k tomu, že v té době ještě nebylo definitivně rozhodnuto o platnosti či neplatnosti výpovědi, nemohla si žalovaná "být jistá, zda žalobce podá dovolání a jak soudní řízení dopadne a musela tak mít přinejmenším pochybnost, zda si částku bude moci ponechat". Žalobce neplnil žalované "dobrovolně, ale právě v důsledku rozsudků, a to z opatrnosti, neboť žalovaná ho evidentně vyzvala k plnění na základě těchto rozsudků s tím, že v opačném případě bude plnění vymáhat soudní cestou", a proto je žalovaná povinna "vrátit bezdůvodné obohacení" a ustanovení §331 zákoníku práce nelze "vyložit jako právní důvod, aby si žalovaná peníze ponechala".
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.9.2015 č.j. 23 Co 250/2015-121 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 50.336,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 47.395,50 Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že částka 444.553,- Kč byla žalované vyplacena neprávem, dovodil ovšem, že vzhledem k ustanovení §331 zákoníku práce ji není povinna vracet. Pro posouzení, zda žalovaná věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je totiž rozhodný "okamžik přijetí plnění" (zda "v okamžiku, kdy byla žalované vyplacena předmětná částka věděla nebo musela z okolností předpokládat, že na její vyplacení nemá nárok"); protože právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 (která nastala dne 18.5.2011) bylo řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno, bylo rozhodnutí pro účastníky závazné a žalovaná si "počínala legitimně", když žalobce vyzvala, aby uspokojil její "finanční nároky" podle ustanovení §69 zákoníku práce. Podle odvolacího soudu rozhodl-li se žalobce i "přes svůj nesouhlas s výsledkem řízení o neplatnost skončení pracovního poměru" předejít tomu, aby žalovaná podala proti němu žalobu a "žalovanou uplatňované nároky dobrovolně uspokojit", nebyl v daný okamžik žádný důvod k tomu, proč by žalovaná měla mít pochybnosti, že jí žalobcem poskytnuté plnění náleží. Žalovaná si proto může poskytnuté plnění ponechat; jiná situace by nastala pouze tehdy, kdyby žalobce předmětnou částku poukázal žalované nikoliv jako plnění na nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, ale "pouze jako zálohu na eventuální tyto nároky s tím, že k vyúčtování této zálohy přistoupí až poté, co bude rozhodnuto o jím podaném dovolání", neboť pak by si žalovaná "musela být vědoma toho, že jde o zálohu, která bude později zúčtována".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že ustanovení §331 zákoníku práce podmiňuje požadavek vrácení neprávem vyplacené částky porušením dobré víry zaměstnance, že částka byla vyplacena oprávněně, nevyplývá však z něho, k jakému okamžiku se požadavek dobré víry u zaměstnance vyžaduje. Podle žalobce je nezbytné, aby žalovaná byla v dobré víře nejen v okamžiku převzetí plnění, ale po celou dobu od přijetí částky až do vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu; navíc, žalovaná byla v řízení zastoupena advokátkou, a tedy "měla být řádně poučena o možnosti podání dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 a jaké důsledky může podání dovolání pro žalovanou mít, a to včetně možného vrácení žalobcem poskytnutého plnění". Žalobce dále dovozuje, že v projednávané věci se nejednalo o neprávem vyplacenou částku, jelikož "v okamžiku výplaty šlo o plnění povinnosti ze strany žalobce na základě pravomocného soudního rozhodnutí", a že proto nebylo na danou situaci možno aplikovat ustanovení §311 zákoníku práce. Částka se "stala neprávem vyplacenou" až po zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 a Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 a nelze klást k tíži žalobce, že žalovaná, přes řádné poučení obou účastníků o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, nepočkala, až dovolatel vyčerpá veškeré možnosti. Podle žalobce rozhodujícím okamžikem pro posouzení dobré víry žalované "tak, aby mohla být její existence v daném vztahu postavena najisto, je až okamžik zrušení předmětných rozsudků, tedy až okamžik odpadnutí právního důvodu", a nelze zaměňovat situaci, kdy si žalovaná počíná legitimně, s počínáním si v dobré víře, jelikož to, že si žalovaná počíná legitimně, současně neznamená, že si ohledně konečného uchování předmětné částky počíná v dobré víře, když musela mít minimálně povědomost o tom, že i přes pravomocné rozhodnutí se nemusí jednat o konečný stav věci. Za "zcela absurdní" považuje žalobce názor odvolacího soudu, že by se jednalo o odlišnou situaci, kdyby žalované poukázal předmětnou částku pouze jako zálohu na eventuální nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť se tím "zcela nepřijatelně přenáší jakási informativní povinnost" stran možnosti případného podání dovolání na samotného žalobce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby dovolání zamítl. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a zdůrazňuje, že v době přijetí předmětné částky dne 22.6.2011 "nemohla mít pochybnosti" o tom, že jí částka přísluší, a že žalobce "sice podle svých následných tvrzení s původním pravomocným rozsudkem nesouhlasil", avšak tento svůj názor žalované nesdělil, a to ani před vyplacením předmětné částky, ani v den jejího vyplacení, a neuvedl ani, že bude v případě, že jeho dovolání bude úspěšné, požadovat vyplacenou částku zpět. Protože žalobce plnil z právního důvodu, který následně odpadl, jedná se o neprávem poskytnutou částku, avšak žalobce plnil dobrovolně jako důsledek Nejvyšším soudem zrušených rozsudků a nikoliv přímo na základě těchto rozsudků. Žalobce nemůže požadovat poskytnuté částky zpět, jelikož v době, kdy je poskytl, tu byl pro jejich poskytnutí právní podklad "v podobě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru". Žalovaná přijala plnění, které jí v té době právem náleželo, v dobré víře. K výtce žalobce, že nevyčkala s požadavkem na úhradu náhrady mzdy z titulu původně neplatně skončeného pracovního poměru až po vyčerpání všech opravných prostředků žalobcem, žalovaná uvedla, že ji žalobce o podání dovolání neinformoval a že dovolání je mimořádným opravným prostředkem "bez vlivu na závaznost a vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku".
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalobce se žalovanou, která u něho pracovala od 1.6.1986 jako "samostatná odborná pracovnice", rozvázal dopisem ze dne 20.1.2009 pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru je neplatné. Po rozsudku městského soudu žalovaná dne 20.4.2011 vyzvala žalobce, aby jí poskytnul "náhradu platu, úroků z prodlení, stravenek a daru při životním jubileu"; poté, co rozsudek o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nabyl dne 18.5.2011 právní moci, žalobce vyplatil žalované dne 22.6.2011 "doplatek platu a jubilea ve výši 444.553,- Kč (v hrubém 613.635,- Kč)". K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9.10.2012 č.j. 21 Cdo 3980/2011-108 rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.3.2013 sp. zn. 23 C 126/2009-134 (opraveným usnesením ze dne 20.1.2014 č.j. 23 C 126/2009-158), potvrzeným (ve věci samé) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.5.2014 č.j. 62 Co 483/2013-162, byla žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou žalobce dal žalované dopisem ze dne 20.1.2009, zamítnuta; rozsudek nabyl právní moci dnem 1.7.2014. Žalobce po rozsudku Nejvyššího soudu žalovanou vyzval, aby mu částku 444.553,- Kč vrátila, žalovaná to však dosud neučinila. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda částka 444.553,- Kč (správně 613.635,- Kč) byla žalované (z pohledu ustanovení §331 zákoníku práce) vyplacena neprávem a zda žalovaná (ve smyslu ustanovení §331 zákoníku práce) věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou. Protože posouzení těchto otázek hmotného práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb. a č. 357/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008 Sb., č. 262/2006 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 462/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. §4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu; tato náhrada mzdy nebo platu přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (srov. §69 odst. 1 zák. práce).
Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§451 odst.1 obč. zák.), vrácení neprávem vyplacených částek však zaměstnavatel může na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. §331 zák. práce).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v "dobré víře" (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.
Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce jen tehdy, šlo-li o neplatné rozvázání pracovního poměru, tedy (podle právní úpravy účinné v době výpovědi dané dopisem ze dne 20.1.2009) byly-li výpověď, okamžité zrušení a zrušení ve zkušební době řádně doručeny zaměstnanci a, současně, byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Okolnost, že zaměstnanci může být náhrada mzdy (platu) poskytovaná podle ustanovení §69 odst.1 zák. práce přisouzena, jen byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu a teprve po právní moci soudního rozhodnutí, samozřejmě neznamená, že by zaměstnavatel nemohl poskytovat (dobrovolně) zaměstnanci náhradu mzdy (platu) ještě dříve, než bude o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně rozhodnuto. Kdyby bylo rozvázání pracovního poměru posléze shledáno platným, je zaměstnanec povinen vyplacenou náhradu zaměstnavateli z důvodu vydání bezdůvodného obohacení vrátit, neboť věděl (musel z okolností předpokládat), že jde o částky neprávem vyplacené, šlo-li o náhradu mzdy (platu), na niž nemůže mít právo, jestliže pracovní poměr podle podané výpovědi, okamžitého zrušení nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době platně skončil (k tomu srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 3693/2011, který byl uveřejněn pod č. 151 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
V projednávané věci žalobce vyplatil žalované náhradu platu poskytovanou podle ustanovení §69 odst.1 zák. práce (a další plnění odvozená od neplatného rozvázání pracovního poměru) dobrovolně poté, co rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 bylo vyhověno žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.1.2009 a co žalovaná dopisem ze dne 20.4.2011 písemně vyzvala žalobce k poskytnutí "náhrady platu, úroků z prodlení, stravenek a daru při životním výročí z důvodu neplatně rozvázaného pracovního poměru". Bez ohledu na to, o čem mohla být žalovaná přesvědčena v době (okamžiku) přijetí plnění (dne 22.6.2011) a zda věděla o dalším žalobcem zamýšleném uplatnění mimořádného opravného prostředku (dovolání), měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že žalovaná obdržela náhradu platu (a další plnění) neprávem, jestliže rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2012 č.j. 21 Cdo 3980/2011-108 zrušeny a jestliže v dalším řízení byla žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.3.2013 sp. zn. 23 C 126/2009-134 (opraveným usnesením ze dne 20.1.2014 č.j. 23 C 126/2009-158), potvrzeným (ve věci samé) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.5.2014 č.j. 62 Co 483/2013-162, zamítnuta. Při zvažování "dobré víry" žalované měl odvolací soud vzít především v úvahu, že v době poskytnutí plnění sice bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozsudkem, proti němuž není přípustné odvolání (řádný opravný prostředek), že však ještě neuplynula lhůta k podání dovolání (mimořádného opravného prostředku) nebo k uplatnění ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.1.2009 bude pravomocným soudním rozhodnutím určena definitivně a zda žalovaná vskutku bude mít právo na náhradu platu podle ustanovení §69 odst.1 zák. práce, popřípadě na další plnění odvozená od neplatného rozvázání pracovního poměru (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015 sp. zn. 21 Cdo 839/2015).
Přijala-li žalovaná vyplacenou náhradu platu poskytovanou podle ustanovení §69 odst.1 zák. práce (a další plnění), musela přitom vědět (a z její výzvy ze dne 20.4.2011 je zřejmé, že vskutku věděla), proč je jí plnění poskytováno (protože byla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.1.2009), a musela si být vědoma i toho, že náhrada platu (a další plnění) je jí poskytována pouze pro případ, že neplatnost rozvázání pracovního poměru bude rozhodnutím soudu určena definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků, popřípadě též ústavní stížnosti). Za této situace si ovšem také musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí poskytnuté plnění nenáleží a že je bude muset vrátit, jestliže rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 a Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 budou zrušeny a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že rozvázání pracovního poměru je platným právním úkonem. Žalovaná tedy při přijetí náhrady platu (a dalších plnění) nemohla být "v dobré víře", že jí plnění náležejí, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady platu a dalších plnění) bude její žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.1.2009 pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se zákonem); protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu