ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.759.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 759/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Ing. J. P. , zastoupené Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Jungmannova č. 855/7, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 013 12 774, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 91/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2013 č.j. 62 Co 300/2013-95, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Svobody, advokáta se sídlem v Jablonci nad Nisou, Jungmannova č. 855/7.
Odůvodnění:
Dopisem doručeným žalobkyni dne 31.1.2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že ji odvolává z funkce vedoucí odloučeného pracoviště v Litoměřicích. Dalším dopisem ze dne 31.1.2012 žalovaná žalobkyni sdělila, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, neboť nemá v současné době volné funkční místo, které odpovídá jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci a nemá proto možnost dále ji zaměstnávat.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Namítala, že v době rozhodnutí ředitele o jejím odvolání z funkce existovala možnost navrhnout jí ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 zák. práce změnu pracovního zařazení, neboť nebylo obsazeno místo odborného referenta převodů uvolněné po odchodu Z. J.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13.2.2013 č.j. 17 C 91/2012-72 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.552,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Svobody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila svou nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §73a zák. práce, ačkoli ke dni 31.1.2012 bylo na odloučeném pracovišti v Litoměřicích volné místo odborného referenta, které bylo organizačním opatřením žalované zrušeno až v červnu 2012. Za těchto okolností je tedy výpověď daná žalobkyni neplatná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.9.2013 č.j. 62 Co 300/2013-95 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.410,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Svobody. Odvolací soud se „ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně“, že v rozhodné době, tj. ke dni doručení výpovědi žalobkyni, volné pracovní místo žalované existovalo. Jednalo se o místo odborného referenta v 9. třídě, „které zcela jistě odpovídá jak zdravotnímu stavu, zak i pracovní kvalifikaci žalobkyně, a to obzvláště za situace, kdy žalobkyně již v minulosti tuto pozici u žalované zastávala“. „Je přitom nerozhodné, že popsané pracovní místo bylo později zrušeno na základě organizační změny zaměstnavatele“, protože rozhodným okamžikem pro zkoumání splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele je okamžik doručení výpovědi druhému účastníku pracovněprávního vztahu. Vzhledem k tomu, že splnění nabídkové povinnosti bylo předpokladem vzniku fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, je nerozhodná okolnost, že žalovaná rozhodla volné místo již neobsazovat a v únoru 2012 rozhodla o zrušení tohoto místa ke dni 30.6.2012. Za situace, kdy žalovaná nabídkovou povinnost nesplnila, je výpověď daná žalobkyni neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o.s.ř. Po stránce skutkové dovolatelka souhlasila se zjištěním, že v době dání výpovědi žalobkyni existovalo na odloučeném pracovišti v Litoměřicích volné místo odborného referenta. Toto místo však nebylo nikdy obsazeno, a v rámci organizační změny bylo dne 8.2.2012 rozhodnuto, že toto místo bude zrušeno, neboť žalovaná neměla „reálnou potřebu práce na této pozici“. Podle názoru dovolatele ustálené judikatuře soudů odporuje výklad nabídkové povinnosti zaměstnavatele, že by zaměstnavatel byl povinen vytvářet pro odvolané zaměstnance nové pracovní příležitosti či nabízet práci, o níž je zřejmé, že zaměstnanec bude na nabízeném místě nadbytečný. Dovolatelka se řídila přirozenou logikou, když žalobkyni nenabídla pracovní pozici odborného referenta, protože by žalobkyně byla na této pozici nadbytečná. Vyslovila nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, že měla realizovat nabídkovou povinnost i přes zjevnou nadbytečnost pracovní pozice. Zdůraznila, že rozhodnutí o zrušení pracovního místa bylo přijato již v době udělení výpovědi žalobkyni. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a tvrzení žalovaného, že neměl potřebu kohokoli zaměstnávat je nepravdivé. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že přes tabulkové snižování počtu zaměstnanců zůstává potřeba zajistit výkon prací pro toto odloučené pracoviště.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda je zaměstnavatel povinen splnit nabídkovou povinnost vůči odvolanému zaměstnanci i v případě, kdy je zřejmé, že nabízené místo nebude potřebné a v brzké době lze očekávat jeho zrušení. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované od 3.1.1994 jako odborná referentka. Od dubna 1994 byla vedoucí územního pracoviště v Litoměřicích a ke dni 30.4.2010 byla s účinností od 1.5.2010 jmenována do funkce vedoucí Odloučeného pracoviště Litoměřice. Z této funkce byla na základě rozhodnutí ředitele Pozemkového fondu České republiky ze dne 23.1.2012 odvolána ke dni 31.1.2012. Současně, vzhledem k tomu, že „zaměstnavatel nemá v současné době volné funkční místo odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci“ žalobkyně, jí byla dána výpověď podle ustanovení §52 písm c) zák. práce. Dopisem ze dne 17.2.2012 žalobkyně oznámila žalovanému, že ve smyslu ustanovení §69 odst. 1 zák. práce trvá na dalším zaměstnávání, neboť ke dni rozvázání pracovního poměru měl žalovaný volné pracovní místo odborného referenta, které jí však nenabídl.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro závěr, zda předmětná výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, mimo jiné významné vyřešení právních otázek, za jakých podmínek je zaměstnavatel ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 věty druhé zák. práce povinen učinit odvolanému zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení, a jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro zjištění, zda zaměstnavatel tuto povinnost, která je po odvolání zaměstnance z funkce předpokladem pro dání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, splnil.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi, která jí byla doručena dne 31.1.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2012, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 375/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách a zákona o zdravotnické záchranné službě, - dále jen „zák. práce“.
Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo jmenováním na pracovní místo. Jmenováním se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo, nestanoví-li to zvláštní pracovní předpis, v případech uvedených v ustanovení §33 odst. 3 zák. práce. V těchto případech uvedených v ustanovení §33 odst. 3 zák. práce může ten, kdo je příslušný ke jmenování (§33 odst. 4 zák. práce), vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat.
Podle ustanovení §73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.
Z uvedeného vyplývá, že zákon zde zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce. V případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví, že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu tedy vytváří (ve svých důsledcích) další důvod, pro který zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď [modifikací podmínek výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce], jinak řečeno - vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení §52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení §73a odst. 2 první věty zák. práce je předpokladem pro vznik výpovědního důvodu - fikce nadbytečnosti odvolaného zaměstnance podle ustanovení §73a odst. 2 části věty druhé před středníkem zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k tomu srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, na které poukazuje též odvolací soud).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že u žalované ke dni 31.1.2012 bylo na odloučeném pracovišti v Litoměřicích neobsazené místo odborného referenta v 9. třídě (které žalobkyně již zastávala před svým jmenováním do funkce vedoucí), dovodil, že s ohledem na tuto skutečnost fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce nenastala. Za nerozhodné považoval, že žalovaná v únoru 2012 rozhodla o organizační změně, která ke dni 30.6.2012 toto volné místo zrušila, a stejně tak je podle názoru odvolacího soud „bez významu to, že se žalovaná rozhodla podle svého tvrzení toto místo s ohledem na úsporná opatření neobsazovat“.
S názorem žalované, že odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah skutečnost, že volným pracovním místem disponovala jen formálně, neboť již v době dání výpovědi bylo „zřejmé, že na tomto místě bude žalobkyně nadbytečná“, a že tedy ve skutečnosti žádné volné místo neměla, dovolací soud nesouhlasí.
Soudní praxe vychází při výkladu obsahu tzv. nabídkové povinnosti (v daném případě podle ustanovení §73a odst. 2 zák. práce) dlouhodobě z názoru, že nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat znamená, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance žádnou práci; jde tu tedy o absolutní nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat. Zaměstnavatel musí totiž zaměstnanci nabídnout jakékoliv volné místo, které je k dispozici v době výpovědi, nejen místo odpovídající původní pracovní smlouvě, popřípadě kvalifikaci zaměstnance kdykoliv získané (ať před uzavřením smlouvy nebo po jejím sjednání), a to i tehdy, když toto místo vyžaduje předchozí průpravu zaměstnance. Je mimo pochybnost, že z ničeho nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 zák. práce; stejně tak není smyslem uvedeného ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že i na nabízeném místě bude zaměstnanec nadbytečný. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána (srov. obdobně též žalovanou zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 60/2002 a rozhodnutí ze dne 23.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 149/2004).
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť žalovaná netvrdila, že ke dni dání výpovědi neměla potřebu, aby byla vykonávána práce odborného referenta „se mzdovým zařazením tř. 9“, když ostatně ještě ke dni 25. 1. 2012 bylo v běhu řízení o přijetí T. G. Jednání ohledně přijetí nové zaměstnankyně na místo odborného referenta probíhalo, aniž by byla jakkoli zmíněna „zjevná nadbytečnost“ a „nedostatek potřeby kohokoli zaměstnávat na této pozici“, jak namítá dovolatelka. Důvodem, proč toto volné pracovní místo „neobsadila“, byla očekávaná „redukce finančních prostředků“ – jak dovolatelka uvádí - „s ohledem na úsporná opatření vlády ČR“, a lze připustit, že vzniklá nejistota mohla v době, kdy byla výpověď dávána, ovlivnit personální strategii žalovaného i ve směru úvah o případném snížení počtu systemizovaných míst. Skutečností však zůstává, že tato úsporná rozpočtová opatření se projevila konkrétním organizačním opatřením - rozhodnutím o zrušení systemizovaného místa - až s odstupem dalších pěti měsíců. Za tohoto stavu okolnost, že zaměstnavatel veden předběžnou opatrností v očekávání věcí, které mohou, ale nemusí nastat, pracovní místo neobsadí, ještě neznamená, že odpadá reálná potřeba výkonu dané pracovní činnosti. Protože splnění tzv. nabídkové povinnosti nelze ke dni dání výpovědi hodnotit na základě skutečností, které vznikly se značným časovým odstupem až následně, lze odvolacímu soudu přisvědčit, že okolnost, že žalovaný rozhodl v únoru 2012 o organizační změně a zrušení volného místa ke dni 30.6.2012 je v daném případě nerozhodná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 10.300,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. září 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu