ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.819.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 819/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované OKD, a.s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 16 C 121/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2007 č.j. 16 Co 156/2007-384, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§243odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.2007 č.j. 16 Co 156/2007-384, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 11.5.2007 č.j. 16 C 121/96-366 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 68.587,- Kč), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně – žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobce v dovolání uvedl, že podle jeho názoru napadený rozsudek odvolacího soudu „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (asoudu prvního stupně) vychází (vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi u něj ke dni 18.10.1977 zjištěnou nemocí z povolání a vznikem škody spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.6.1994 do 31.12.1995), a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak provedené důkazy (zejména posudky znalců Doc. MUDr. M. P., CSc., MUDr. L. E., MUDr. J. K. a revizní posudky znaleckých ústavů – 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v P. a Institutu postgraduálního vzděláván ve zdravotnictví v P., vyjadřující se k vlivu nemoci z povolání na pracovní schopnost žalobce) hodnotily, a také skutečnost, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, poukazuje-li na následky předešlých pracovních úrazů žalobce z let 1971 a 1976. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že „žalobce nemůže vykonávat žádnou práci v podzemí dolu z důvodu obecného onemocnění páteře“, nikoliv pro následky nemoci z povolání, a že „nemoc z povolání nebránila žalobci v žalovaném období ani ve výkonu práce vzorkaře na povrchu dolu“) v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku do důlního výdělku od 1.6.1994 je zcela bezpečně dán“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu