ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.841.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 841/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Mgr. I. D. , zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti žalovanému Domovu pro seniory Vlčice, příspěvkové organizaci se sídlem ve Vlčicích č. 66, IČO 49180380, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická č. 2378/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Plzni - jih pod sp. zn. 9 C 280/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2014 č. j. 61 Co 258/2014-189, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Svejkovského, advokáta se sídlem v Plzni, Kamenická č. 2378/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2014 č. j. 61 Co 258/2014-189 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §73a odst. 2 věty první zákoníku práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §73a odst. 2 věty druhé zákoníku práce, soudy správně podle stavu v době výpovědi (jejího doručení žalobkyni) rovněž zkoumaly to, zda žalovaný splnil vůči žalobkyni povinnosti podle těchto ustanovení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že, přistoupil-li zaměstnavatel před podáním výpovědi z pracovního poměru ke splnění povinností, které mu ukládá ustanovení §73a odst. 2 věty první zákoníku práce, v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu [o takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu], a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva, je na to navazující výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť žalovaný přistoupil k předmětné výpovědi ze dne 1. 7. 2013 bez zbytečného odkladu po ukončení dlouhodobé pracovní neschopnosti žalobkyně, během jejíhož trvání (od 10. 9. 2012 do 16. 6. 2013) nemohl žalobkyni nabídnout žádné z pracovních míst, která v té době obsadil jinými zaměstnanci, protože stav pracovní neschopnosti žalobkyni znemožňoval tyto případné nabídky přijmout. Ze skutkových zjištění soudů plyne, že po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně žalovaný přijal do zaměstnání (na základě dohody o pracovní činnosti od 18. 6. 2013) pouze V. H. na práci pečovatelky, která je – jak vyplývá z výpovědi svědkyně A. V. – prací fyzicky náročnou (spojenou se zvedáním lidí) a o níž žalobkyně, která byla od 30. 1. 2013 uznána invalidní pro invaliditu II. stupně z důvodu těžké poruchy statiky a dynamiky páteře, ani netvrdila, že by ji byla schopna vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat.
Vzhledem k tomu, že zákoník práce zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), je zaměstnavatel (bez ohledu na to, zda je podnikatelem, nebo například příspěvkovou organizací jako žalovaný) oprávněn rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a v něm (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) vyslovený právní názor, že, rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti]. Žalovaný proto byl oprávněn přijmout rozhodnutí, že zpracovávání personální, mzdové, ekonomické a účetní agendy si bude nadále zajišťovat na základě smluv uzavřených podle jiných než pracovněprávních předpisů. V tom, že žalovaný místo toho nenavrhl žalobkyni její zařazení na práci spočívající ve zpracovávání uvedených agend, nelze spatřovat – zejména s přihlédnutím k tomu, že v době změny ve způsobu jejich zajišťování byla žalobkyně ve stavu pracovní neschopnosti, který jí neumožňoval takovou případnou nabídku akceptovat – jednání, které by bylo v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem žalovaného způsobit žalobkyni rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu