ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.992.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 992/2017-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) M. K. a b) L. K. , obou zastoupených Mgr. Petrem Kašparem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Polánka č. 7, proti žalované JAMALL-CZ a.s. se sídlem v Praze, Ovocný trh č. 572/11, IČO 26913828, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova č. 361/9, o neplatnost okamžitých zrušení pracovních poměrů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 260/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2016 č. j. 62 Co 15/2016-200, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. května 2015 č. j. 17 C 260/2011-144 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 9.12.2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali, aby bylo určeno, že okamžitá zrušení pracovních poměrů mezi žalobcem a) a žalovanou a mezi žalobcem b) a žalovanou „projevená žalovanou navenek vůči žalobci a) a žalobci b) ústním pokynem žalované dne 27.10.2011“ jsou neplatná. Žalobu odůvodnili zejména tím, že žalovaná (prostřednictvím svého zástupce A. N.) dne 21.6.2011 ústně uzavřela pracovní smlouvu se žalobcem b) a dne 11.7.2011 konkludentně se žalobcem a) a že oba žalobci si s žalovanou (prostřednictvím A. N.) ujednali všechny podstatné náležitosti pracovní smlouvy. Jejich činnost v provozovně žalované v B. (spojená s provozem prodejny nábytku) splňovala všechny znaky závislé práce, neboť při výkonu práce žalobci vystupovali navenek vždy jménem žalované, řídili se pokyny zástupce žalované A. N., dostávali za svou práci mzdu (v hotovosti, za každý týden) a práci vykonávali na náklady žalované v její provozovně. Dne 27.10.2011 A. N. sdělil ústně žalobcům, že ukončuje jejich pracovní činnost a že se již nemají dostavovat na pracoviště, neboť žalovaná nadále nemá o jejich práci zájem. Podle názoru žalobců však tímto ústním pokynem nemohlo dojít k rozvázání jejich pracovních poměrů, a tedy žalovaná je i nadále povinna žalobcům přidělovat sjednanou práci a vyplácet jim mzdu.
Žalovaná namítala, že neměla a neprojevila vůli uzavřít s žalobci pracovní smlouvu, neboť „uplatňuje svůj podnikatelský záměr prostřednictvím obchodně podnikatelských vztahů“ a k uzavření pracovní smlouvy s žalobci nedal souhlas její statutární orgán, a že proto mezi ní a žalobci nevznikl pracovní poměr.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3.9.2013 č.j. 17 C 260/2011-66, ve znění opravného usnesení ze dne 7.8.2014 č.j. 17 C 260/2011-109, žalobu žalobce a) a žalobce b) zamítl a uložil žalobcům, aby každý z nich zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení polovinu částky 43.748,76 Kč k rukám zástupce žalované a aby každý z nich zaplatil České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení polovinu částky 137,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy A. N. nebyl oprávněn za žalovanou uzavřít pracovní smlouvu a „ze strany žalované nikdy nedošlo k jednoznačnému projevení vůle směřující k uzavření pracovní smlouvy a ani žalobci nemohli toto očekávat a nemohli do právního vztahu se žalovanou s tímto úmyslem vstupovat“ (jestliže v inzerátu na žalobci vykonávanou pracovní pozici bylo uvedeno, že jde o práci na živnostenský list), nevykonávali žalobci pro žalovanou činnost v pracovněprávním vztahu. Nelze se tedy domáhat neplatnosti rozvázání pracovních poměrů, které nevznikly.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.1.2015 č.j. 62 Co 326/2014-129 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud označil rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné a částečně i nesrozumitelné a vytkl mu, že se nezabýval námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalované.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 26.5.2015 č.j. 17 C 260/2011-144 žalobu žalobce a) a žalobce b) opět zamítl a uložil žalobcům, aby každý z nich zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení polovinu částky 71.431,- Kč k rukám zástupce žalované, a aby každý z nich zaplatil České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení 68,50 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci si museli být od počátku vědomi, že mezi žalovanou a A. N. byla pro „získávání, prověřování a zaškolování adeptů na pozici nového vedoucího provozovny“ uzavřena „nepojmenovaná smlouva s prvky smlouvy zprostředkovatelské dle §624 a násl. obch. zák.“, přičemž závazek A. N. spočíval v „obstarání příležitosti pro žalovanou (zájemce) uzavřít mandátní smlouvu s novým vedoucím provozovny“, k jehož splnění obdržel A. N. od žalované určitou finanční částku. Z uvedeného podle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že A. N. nebyl oprávněn za žalovanou jednat v pracovněprávních vztazích, a že proto pracovní poměry mezi žalobci a žalovanou nevznikly. Protože za tohoto stavu žalovaná není v řízení pasivně věcně legitimována, povahou vztahu mezi žalobci a A. N. se soud prvního stupně již nezabýval.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.3.2016 č.j. 62 Co 15/2016-200 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 13.569,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Skyby. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „A. N. pracoval pro žalovanou jako vedoucí prodejny v B. na základě nepojmenované smlouvy s prvky smlouvy zprostředkovatelské podle §642 obch. zák.“, a že A. N. byl v dubnu 2011 žalovanou pověřen, aby našel (a zaškolil) vhodného kandidáta, který by ho v jeho pozici vedoucího prodejny v B. nahradil. Vzhledem k tomu, že v inzerátu na pozici vedoucího prodejny bylo uvedeno, že tato činnost bude vykonávána „na živnostenský list“, s čímž byli žalobci A. N. také předem seznámeni, museli si být vědomi toho, že pokud by na tuto pozici byli vybráni, uzavřel by s nimi žalovaný tutéž mandátní smlouvu jako s panem N. Přestože finanční prostředky, které A. N. poskytoval žalobcům za práci, pocházely od žalované a žalobci vypracovávali přehled o odpracovaných hodinách, který byl zasílán žalované, nemohou takové okolnosti „v žádném případě svědčit o tom, že by pracovní poměr mezi žalobci a žalovanou vznikl konkludentním způsobem“. Okolnost, že žalovaná do prodejny posílala své kontroly, pak neprokazuje tvrzení žalobců o pracovněprávním vztahu A. N. k žalované, neboť A. N. jen odpovídal za provoz prodejny, kterou vlastnila žalovaná a v níž bylo její zboží. Žalobci proto nemohli být v dobré víře, že svou práci vykonávali pro žalovanou a nikoli pro pana N.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítali, že se odvolací soud při hodnocení právního vztahu mezi A. N. a žalovanou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2011 sp. zn. 21 Cdo 920/2010, ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 a ze dne 5.1.2011 sp. zn. 21 Cdo 4891/2009 nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2011 sp. zn. 25 Cdo 5262/2008. Poukázali přitom na skutečnost, že v řízení bylo zjištěno, že A. N. „dohlížel na chod provozovny v prostorách pronajatých žalovanou“, že objednával a přijímal zboží z centrálního skladu žalované, že přijímal peníze, které odevzdával žalované, a že pracovníkům předmětné pobočky vyplácel odměny, které účtoval žalované, z čehož podle názoru žalobců vyplývá, že A. N. vykonával pro žalovanou činnost, která má znaky závislé práce podle ustanovení §2 odst. 4 zák. práce, a tudíž byla vykonávána v pracovněprávním vztahu. Na posouzení právního vztahu pana Nováka k žalované přitom nemůže mít vliv skutečnost, že A. N. a žalovaná neměli vůli uzavřít pracovní smlouvu, ale zprostředkovatelskou smlouvu či jinou smlouvu, a že žalovaná v inzerátu na pozici vedoucího provozovny uváděla, že se jedná o „práci na živnostenský list“, neboť není rozhodující, jak účastníci tento právní vztah hodnotili. Žalobci dále namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil i jejich činnost pro žalovanou, která rovněž splňovala všechny znaky závislé práce (žalobci vykonávali činnost v pracovní době, v prostorách žalované, za pevně stanovenou časovou mzdu, jménem žalované a podle pokynů A. N.). Podle názoru žalobců jejich pracovní poměry k žalované vznikly konkludentně, přičemž žalovaná po dobu čtyř měsíců neprojevila s prací žalobců nesouhlas, ačkoliv o jejich práci věděla. Závěr odvolacího soudu o tom, že mezi žalobci a žalovanou chyběla společná vůle k uzavření pracovních smluv, není správný, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že pracovní poměr je mezi stranami uzavřen, jestliže podle objektivních zjištění nastaly okolnosti, s nimiž zákoník práce spojuje vznik pracovního poměru (není rozhodující, jak byl právní úkon označen, ani jak byl stranami subjektivně hodnocen). Žalobci pro žalovanou nikdy nevykonávali činnost vedoucího prodejny, neboť „byli činní jakožto prodejci nábytku“, přičemž odvolací soud označil jejich činnost, kterou vykonávali po dobu čtyř měsíců pro žalovanou, jako „zaškolování“ (mimo pracovní poměr), ačkoliv právní řád takový institut nezná. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci záviselo rozhodnutí soudů na vyřešení právní otázky, jaké skutečnosti je soud povinen zjišťovat a hodnotit z hlediska závěru, zda mezi stranami právního vztahu vznikl platný pracovněprávní vztah (pracovní poměr). Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobci domáhají neplatnosti okamžitých zrušení pracovních poměrů ze dne 27.10.2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.12.2011 (dále jen „zák. práce"), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.10.2011 (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2011 (dále jen „obch. zák.“).
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §2 odst. 1 obch. zák. podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
Podle ustanovení §2 odst. 4 zák. práce za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Tyto vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli jsou vztahy pracovněprávními [srov. §1 písm. a) zák. práce].
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobci jednali ohledně práce na prodejně nábytku žalované v B. výlučně s A. N., který byl v dubnu 2011 pověřen žalovanou k vyhledání nového vedoucího této provozovny a podle jeho tvrzení i tvrzení žalované byl podnikatelem vázaným k žalované (na základě mandátní smlouvy) pouze obchodněprávním vztahem. Na základě inzerátu, kterým byla volná pozice vedoucího provozovny žalované v B. zveřejněna, vybral A. N. jako možné kandidáty oba žalobce, kteří byli od 1.7.2011 [žalobce b)] a od 11.7.2011 [žalobce a)] na tuto pozici prověřováni a zaškolováni s tím, že po ukončení tohoto zkušebního období (jehož délka nebyla mezi panem N. a žalobci upřesněna) A. N. vyhodnotí, zda se žalobci na předmětnou pozici hodí či nikoliv. Za tohoto stavu – jak lze soudům obou stupňů přisvědčit - se žalobci mohli stát zaměstnanci žalované pouze v případě, že by A. N. byl rovněž zaměstnancem žalované jednajícím v pracovněprávních vztazích jménem žalované v rámci její pobočky v B.; jinak (kdyby A. N. skutečně byl podnikatelem vázaným k žalované pouze obchodněprávním vztahem) by mohl žalobcům vzniknout pracovní poměr pouze k A. N. a žalovaná by tudíž nebyla v projednávané věci pasivně věcně legitimována, neboť by nebyla účastníkem právního vztahu, který byl ukončen projevem vůle, jehož určení neplatnosti se žalobci touto žalobou domáhají.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikají pracovní smlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého obsahu. Nedošlo-li ke sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení (a jak jej označují) – posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (jedná se o objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušeného právního vztahu). I kdyby totiž účastníci tvrdili, že chtěli uzavřít smlouvu podle určitého právního předpisu, ačkoli svým obsahem (vymezením práv a povinností účastníků smlouvy) by se jednalo o smlouvu jinou (chtěli mít jiná vzájemná práva a povinnosti), ve skutečnosti by šlo o simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon. V takovém případě platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný (§37 obč. zák.). Protože však disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně, a má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon] (k tomu srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.3.1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, který byl uveřejněn pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 2609/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2011 sp. zn. 21 Cdo 920/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013).
Na závěr, že se strany snaží simulovaným právním úkonem zastřít pracovní smlouvu, lez usuzovat tehdy, jestliže skutečným obsahem jejich právního vztahu je výkon závislé práce (pracovní poměr). Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení §2 odst. 4 zák. práce, základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Právní rámec pracovněprávních smluv pak vytváří vymezení dominantního postavení zaměstnavatele. Druhým odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat, plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2016 sp. zn. 21 Cdo 4619/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2017 sp. zn. 21 Cdo 3613/2015). Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 13.2.2014 č.j. 6 Ads 46/2013-35, uveřejněný pod č. 3027 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2014) společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Ačkoliv se tento závěr vztahuje k zákoníku práce ve znění účinném od 1.1.2012, je plně použitelný také na právní úpravu účinnou do 31.12.2011.
Z výše uvedeného vyplývá, že soud musí při posuzování toho, zda je předmětem smlouvy mezi účastníky výkon závislé práce, komplexně zhodnotit všechny relevantní okolnosti právního vztahu, které musí být dokazováním nejprve náležitě zjištěny. V posuzovaném případě však soudy takovým způsobem nepostupovaly, když uzavřely, že mezi žalovanou a A. N. byla pro „získávání, prověřování a zaškolování adeptů na pozici nového vedoucího provozovny“ uzavřena „nepojmenovaná smlouva s prvky smlouvy zprostředkovatelské“, aniž by zjišťovaly a objektivně hodnotily skutečný obsah právního vztahu mezi žalovanou a A. N. (v řízení dokonce nebyla provedena jako důkaz ani mandátní smlouva, na jejímž základě vykonával A. N. činnost vedoucího provozovny). Soudy se měly zabývat tím, zda mezi žalovanou a A. N. existoval obchodněprávní vztah ve formě tzv. frančísingové smlouvy, o čemž by svědčilo zejména to, že by A. N. provozoval prodejnu s nábytkem v B. samostatně (a tedy nebyl by ve své činnosti podřízen žalované), že by k realizování svého podnikatelského záměru měl své zaměstnance a odpovídal jak za zisk, tak ztrátu své podnikatelské činnosti, anebo zda mandátní smlouvou mezi A. N. a žalovanou byla zastřena pracovní smlouva, neboť A. N. byl ve skutečnosti vázán pokyny žalované (byl žalované podřízen), dával pokyny dalším zaměstnancům žalované a žalovaná mu pravidelně vyplácela odměnu bez ohledu na hospodářské výsledky prodejny. Za tohoto stavu závěr soudů o tom, že mezi žalovanou a A. N. byla pro „získávání, prověřování a zaškolování adeptů na pozici nového vedoucího provozovny“ uzavřena „nepojmenovaná smlouva s prvky smlouvy zprostředkovatelské“, je tedy pro neúplnost nezbytných východisek předčasný.
Komplexní posouzení výše uvedených předpokladů závislé práce platí i pro úsudek o povaze právního vztahu žalobců. Ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá, že žalobci v prodejně nábytku žalované v B. vykonávali činnost, která vykazuje všechny znaky závislé práce; žalobci obsluhovali zákazníky, přijímali a vydávali zboží, vystavovali doklady, pracovali se skladovým programem, a to vše podle pokynů A. N., v pracovní době (která odpovídala otvírací době prodejny od pondělí do soboty) a za odměnu 60,- Kč za odpracovanou hodinu. Za této situace je tedy odůvodněn závěr, že žalobci vykonávali činnost na prodejně s nábytkem v B. v platném pracovněprávním vztahu (pracovním poměru) k zaměstnavateli, jímž – v závislosti na výsledku (výše nastíněného) hodnocení právního vztahu mezi žalovanou a A. N. – může být buď A. N., nebo žalovaná. Za sjednaný lze přitom pokládat ten druh práce, který žalobci bez námitek začali pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začali pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy takovou práci začali skutečně vykonávat. Přitom je bez významu, že žalovaná (i A. N.) označovala práci vykonávanou žalobci jako „práci na zkoušku“ nebo „zaškolování“, neboť pracovní smlouva je uzavřena také ústně nebo konkludentně, jestliže smluvní strany objektivně projevili vůli, s níž zákoník práce spojuje vznik pracovního poměru (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 2444/2013). Tato všemi zúčastněnými chápaná dočasnost tohoto právního vztahu (do doby, než zaměstnavatel rozhodne o tom, zda se žalobci na pozici nového vedoucího prodejny „hodí“ či nikoli) mohla mít vliv toliko na délku (dobu trvání) tohoto pracovněprávního vztahu, nikoli ovšem na jeho povahu. Pro posouzení povahy právního postavení žalobců nebylo určující ani to, jak se odvolací soud mylně domnívá, že pracovní pozice žalobců byla inzerována jako práce na živnostenský list, že A. N. žalobcům sdělil, že jde o práci, která je vykonávaná na základě mandátní smlouvy, a že si žalobci museli být vědomi, že je s nimi prostřednictvím A. N. jednáno za účelem uzavření obchodního vztahu s žalovanou. Odvolací soud při svém úsudku opomněl, že pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o právní povaze jejich vztahů.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu