ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.46.2013:35
sp. zn. 6 Ads 46/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: N.
T. H., zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, 604 12 Brno,
proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Horní náměstí 103/2, 746 01 Opava,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: N. T. M. T., zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem,
advokátem, se sídlem Příkop 4, 604 12 Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. srpna 2012, č. j. 2534/1.30/12/14.3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2013, č. j. 41 A 42/2012 - 64,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2013, č. j. 41 A 42/2012 - 64,
a rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 13. srpna 2012,
č. j. 2534/1.30/12/14.3, se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je pov ine n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti celkem 30 264 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Poledníka
do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 3. dubna 2012 od 11:30 hod do 12:30 hod vykonal Oblastní inspektorát práce
pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále též „oblastní inspektorát“) kontrolu v prodejně textilu
na adrese D. n. 250/7, Z. Majitelkou této prodejny (provozovny) je podnikající fyzická osoba T.
M. T. N. (osoba zúčastněná na řízení). Předmětem kontroly bylo dodržování zákazu výkonu
nelegální práce. V provozovně byla přítomna paní H. T. N. (žalobkyně), která je neteří majitelky
prodejny, a podle zjištění kontrolního pracovníka obsluhovala zákazníky, kasírovala peníze
a vydávala zboží. Žalobkyně po prokázání se kontrolního pracovníka telefonicky přivolala svou
tetu, majitelku prodejny; ta do protokolu uvedla, že nikoho nezaměstnává a že neteř u ní
nepracuje – pouze jí vypomáhá, když ona jako majitelka prodejny právě není na pracovišti.
Žalobkyně sama žádné vysvětlení ke své činnosti prodavačky nepodala, neboť podle kontrolního
protokolu se po příchodu majitelky z obchodu „vytratila“.
[2] Následujícího dne kontrolní pracovník prostřednictvím tlumočníka majitelku prodejny
poučil, že se v daném případě jedná o výkon nelegální práce, a písemně jí uložil odstranit
zjištěné nedostatky do 6. dubna 2012. Proto majitelka prodejny ještě téhož dne sepsala
se svou neteří (žalobkyní) dohodu o provedení práce. V průvodním dopise ze dne 5. dubna 2012,
kterým tuto dohodu zaslala oblastnímu inspektorátu na vědomí, vysvětluje, že vůbec nevěděla,
že porušuje zákon. Neteř s ní bydlí v bytě, a proto jí hlídá prodejnu vždy, když je
ona sama jako majitelka pryč (konkrétně v době provedené kontroly byla na obědě).
Protože ji však inspektorát práce poučil, že i takovouto krátkodobou výpomoc musí mít ošetřenu
pracovní smlouvou nebo dohodou o provedení práce, uzavřela majitelka prodejny
se svou neteří (žalobkyní) dohodu o provedení práce do konce dubna 2012, „aby měla prodejnu
v pořádku“, přičemž v budoucnu, když bude potřeba, zaměstná zaměstnance na pracovní
smlouvu.
[3] Oblastní inspektorát následně zahájil se žalobkyní správní řízení o přestupku spočívajícím
ve výkonu nelegální práce pro paní T. M. T. N. (osobu zúčastněnou na řízení). Žalobkyně
se prostřednictvím svého právního zástupce hájila tím, že nevykonávala závislou práci mimo
pracovní poměr, jelikož nebyla ke své tetě ve vztahu podřízeném, neměla stanovenu pracovní
dobu a nepobírala za svou výpomoc žádnou odměnu. S těmito argumenty však neuspěla.
Oblastní inspektorát jí uložil svým rozhodnutím ze dne 18. května 2012
č. j. 5441/9.30/12/14.3-RZ za výkon nelegální práce pokutu ve výši 15 000 Kč a povinnost
uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč [§139 odst. 1 písm. c) a odst. 3 písm. c) zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů] a žalovaný jeho rozhodnutí
potvrdil v návětí označeným rozhodnutím. Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí zamítl
svým v návětí označeným rozsudkem také Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost. V ní znovu uvedla, že své tetě poskytovala pouze výjimečnou výpomoc.
Podle stěžovatelky není takováto krátkodobá výpomoc, kterou poskytuje například majitel jedné
provozovny majiteli provozovny sousední, v běžném životě nijak výjimečnou událostí. Nemohlo
jít o nelegální práci, jelikož stěžovatelka nebyla ke své tetě ve vztahu podřízenosti a nedostávala
žádnou odměnu. Své kasační námitky tak stěžovatelka logicky směřuje k tomu, jak se soud
vypořádal s provedeným dokazováním ve věci, přičemž rozsudek krajského soudu je podle jejího
názoru v tomto ohledu nesprávný a zčásti dokonce nepřezkoumatelný.
[5] Pokud jde o kontrolní protokol, ten podle stěžovatelky nemůže sloužit sám
o sobě jako důkaz, neboť byl vyhotoven ještě před zahájením správního řízení (zde stěžovatelka
argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 177/2011-120). Navíc
stěžovatelka poukázala na možnost zkreslení informací získaných v průběhu kontroly
způsobeného tím, že záznam o poskytnutí informací ze dne 3. dubna 2012 byl vyhotoven
bez přítomnosti tlumočníka, přičemž majitelka prodejny, která vysvětlení podávala, je cizinka.
Ze všech těchto důvodů měl podle stěžovatelky oblastní inspektorát v rámci správního řízení
vyslechnout jako svědka i ji. Touto argumentací obsaženou již v podané žalobě se podle názoru
stěžovatelky krajský soud vůbec nezabýval.
[6] Co se týká dalšího stěžejního důkazu, tedy následně uzavřené dohody o provedení práce
mezi majitelkou prodejny (osobou zúčastněnou na řízení) a stěžovatelkou, ta podle stěžovatelky
také není způsobilým důkazním prostředkem, jelikož představuje pouhou reakci na opatření
k nápravě uložené oblastním inspektorátem s poučením, že jinak se majitelka prodejny dopouští
dalšího správního deliktu. Soud se však motivací k uzavření dohody vůbec nezabýval a pojal
ji nejen jako uznání výkonu nelegální práce, ale navíc jako důkaz o tom, že i činnost, vykonávaná
před uzavřením této dohody, byla prováděna za úplatu (mzdu). Úvaha o úplatnosti prováděné
výpomoci přitom nemá jakoukoliv oporu ve spise.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil stěžovatelkou citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 177/2011-120 za nepřiléhavý, neboť v něm šlo o případ,
kdy správní orgán neprovedl řádné dokazování protokolem o kontrole. V nyní posuzované věci
správní orgán provedl ve věci ústní jednání, jehož se stěžovatelka zúčastnila a využila možnosti
podat k provedeným důkazům (včetně protokolu o kontrole) jakožto obviněná vyjádření; správní
orgán nicméně ani poté neměl důvodné pochybnosti o zjištěném stavu věci, proto neshledal
důvod vyslýchat stěžovatelku jako svědkyni. Stěžovatelka podle žalovaného nezpochybňovala
povahu své činnosti, pouze její právní kvalifikaci jako nelegální práce; ostatně
pokud by podle žalovaného nebyla připravena prodat zákazníkovi vystavené zboží, pak samotné
hlídání prodejny o polední pauze by nemělo smysl – prodejna by mohla být rovnou zavřena.
Stěžovatelka nikdy dříve na možnost záměny pojmů při podávání vysvětlení kvůli své národnosti
nepoukazovala, navíc „prodávat“ a „hlídat prodejnu“ ani nejsou právní pojmy.
[8] Žalovaný také odmítl tezi stěžovatelky, že by dohoda o provedení práce byla vynucena
tím, že inspektor oblastního inspektorátu provádějící kontrolu uložil majitelce prodejny
její uzavření. Podle žalovaného představuje uložení opatření k odstranění nedostatků zjištěných
při kontrole zákonem předvídaný postup, za nepodání písemné zprávy o přijatých opatřeních
nicméně kontrolované osobě nehrozí žádná sankce. Žalovaný k tomu citoval z vyjádření
právního zástupce žalobkyně k podkladům řízení a z jejího odvolání pasáže, v nichž uvádí,
že neměla v úmyslu obcházet zákon, proto na základě poučení inspektora dohodu o provedení
práce se svou tetou uzavřela. Konečně žalovaný také uvádí, že argumentace krajského soudu
ohledně existence odměny má východisko v (nové) definici pojmu „závislá práce“ obsažené
v zákoníku práce. Podle ní již odměna není definičním znakem závislé práce, nýbrž
pouze důsledkem jejího výkonu – jde o povinnost, která pro zaměstnavatele vyplývá
z existujícího pracovněprávního vztahu. Proto odměňování stěžovatelky nebylo, a ani nemuselo
být, předmětem dokazování.
[9] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka zdůraznila, že výsledky kontroly nemohou
nahradit řádné dokazování ve správním řízení. Ve svém vyjádření k podkladům řízení jasně
uvedla, že provozovnu pouze hlídala, proto měl správní orgán ohledně povahy její činnosti vést
dokazování. Úvahy žalovaného o tom, že samotné hlídání prodejny by nemělo smysl, označila
stěžovatelka za pouhé domněnky. Ve skutečnosti je uzavření a následné otevření prodejny časově
náročné, neboť zboží vystavené mimo prodejnu je potřeba uklidit dovnitř a následně opět vynést
ven.
[10] K dohodě o provedení práce stěžovatelka uvedla, že pokud je komukoliv uložena pokuta,
sdělen důvod a uložena povinnost k nápravě, pak tato osoba učiní potřebné úkony ve snaze
vyhnout se sankci další, ačkoliv třeba s postupem a posouzením správního orgánu nesouhlasí.
Tvrzení žalovaného, že odměna není znakem závislé práce, když zároveň uvádí,
že jelikož stěžovatelka vykonávala závislou práci, musela za ni obdržet odměnu, považuje
stěžovatelka za rozporné.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Důvody stížnosti, jak je stěžovatel obsahově vymezil, se opírají
o §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[12] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[13] Pro posouzení důvodnosti stěžovatelčiných námitek musel Nejvyšší správní soud nejprve
zodpovědět otázku, jaké jsou definiční znaky závislé práce (jinými slovy, co všechno mělo být
v řízení o uložení sankce za nelegální práci prokazováno), a teprve následně se mohl zabývat tím,
zda krajský soud zhodnotil provedené dokazování dostatečně a správně.
IIIa. Znaky závislé práce
[14] Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, definuje v §5
písm. e) bodu 1 (který je relevantní pro případ stěžovatelky) nelegální práci jako „výkon závislé práce
fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah“. O tom, že v době provedené kontroly mezi stěžovatelkou
a její tetou nějaká písemná pracovněprávní smlouva či dohoda, jež by formálně nastolila
pracovněprávní vztah, uzavřena nebyla, není mezi účastníky sporu. Rozhodující pro posouzení
případu bude tedy obsah sousloví „výkon závislé práce“. Ohledně pojmu „závislá práce“
odkazuje zákon o zaměstnanosti na §2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů. Toto ustanovení definuje závislou práci ve svém odstavci 1 následovně:
„Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“
V odstavci 2 citovaného ustanovení pak zákon dodává: „Závislá práce musí být vykonávána za mzdu,
plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti
zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“
[15] Mezi účastníky není sporu o tom, že předmětem dokazování ve správním řízení mělo být
naplnění znaků obsažených v odstavci 1 citovaného ustanovení zákoníku práce, tj. osobní výkon
práce podle pokynů zaměstnavatele a jeho jménem a vztah nadřízenosti zaměstnavatele
a podřízenosti zaměstnance. Účastníci řízení se liší pouze v názoru, zda se tyto znaky podařilo
řádně prokázat či nikoliv, to však bude předmětem hodnocení v další části rozsudku. Žalovaný
nicméně v rozhodnutí o odvolání stěžovatelky i ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uplatnil
argument, že vzhledem k odlišnosti výše citované definice závislé práce od definice,
která byla v zákoníku práce obsažena dříve, již ke znakům závislé práce nepatří odměna,
a tudíž tímto směrem nebylo vůbec potřeba vést dokazování. Uvedenou otázkou se tudíž musel
Nejvyšší správní soud zabývat na prvním místě.
[16] Až do 31. prosince 2011 obsahoval zákoník práce v §2 odst. 4 následující definici závislé
práce: „Za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů
zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené
nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady
zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.“ Ke změně spočívající v rozdělení uvedené definice do dvou
samostatných odstavců citovaných výše došlo zákonem č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Důvodová zpráva k tomuto právnímu předpisu odůvodňuje navrženou změnu následovně:
„V právní teorii i praxi bývá dosavadní legální definici závislé práce vytýkáno, že neorganicky směšuje znaky
závislé práce s podmínkami, za kterých musí být vykonávána. Navrhuje se proto upravit legální definici závislé
práce tak, že v odstavci 1 jsou vyjádřeny znaky závislé práce a v odstavci 2 podmínky jejího výkonu.“
[17] Z lapidárního vyjádření v důvodové zprávě není tak úplně zřejmé, na jakou „právní teorii
i praxi“ se odvolává. Tehdejší komentářová literatura se do žádné kritiky legální definice závislé
práce vesměs nepouštěla (srov. např. publikace Hochman, J., Kottnauer, A., Úlehlová, H. Nový
zákoník práce s komentářem, použitelnou judikaturou a předpisy souvisejícími, 2. aktualizované
a přepracované vydání Praha: Linde, 2008; Jakubka, J., Hloušková P., Hoffmanová, E., Schmied,
Z., Šubertová, Z., Tomandlová, L., Trylč, L.: Zákoník práce s komentářem, Olomouc: ANAG
2007, 1. vydání; Steinichová, L. a kol. Zákon o zaměstnanosti. Komentář. 1. vydání Praha:
Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010). Ve vztahu k nyní platné právní úpravě se pak lze např.
v komentáři k zákoníku práce z dílny M. Běliny a kol. dočíst: „Dle našeho názoru rozlišení znaků
závislé práce a podmínek jejího výkonu, tak jak je provedla novela č. 365/2011 Sb., problematiku definice
závislé práce spíše zatemňuje a je bez praktického významu.” (Bělina, M. a kol.: Zákoník práce.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012). Jiný komentář zákoníku práce z nakladatelství
Wolters Kluwer však novou definici závislé práce nekriticky akceptuje a nabádá k rozlišování
znaků závislé práce na straně jedné a podmínek (povinností), za nichž má být konána, na straně
druhé, kam patří i povinnost poskytovat odměnu (Vysokajová, M., Kahle, B., Randlová, N.,
Hůrka, P., Doležílek, J. Zákoník práce. Komentář. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2013).
[18] V odborném tisku z doby před výše citovanou novelou zákoníku práce lze nicméně
dohledat přinejmenším jeden kvalifikovaný pokus o novou definici závislé práce, odlišnou
od té zákonné a vycházející z německé právní doktríny (Bezouška, P. Závislá práce, Právní
rozhledy č. 16/2008). Podle ní je klíčovým znakem závislé práce osobní závislost zaměstnance
na zaměstnavateli. Na přítomnost tohoto znaku ukazují některé typické objektivní okolnosti,
zejména vázanost pokyny zaměstnavatele a začlenění zaměstnance do zaměstnavatelovy
organizační struktury. Dalšími (pomocnými) kritérii mohou být kontrolní a disciplinární
oprávnění zaměstnavatele, výkon práce zaměstnancem na účet zaměstnavatele a s využitím
jeho prostředků a stálost pracovního poměru. Na závislou práci lze pohlížet také tak, že jde
o závislost hospodářskou – zaměstnavatel na sebe přebírá hospodářské riziko (ve smyslu
nebezpečí, že se dosažené výsledky podnikání budou odchylovat od výsledků předpokládaných)
a zaměstnanec se na oplátku dobrovolně zříká svobody využívat ve svůj prospěch šance, které se
na trhu nabízejí (neobchoduje na vlastní účet). Autor uzavírá: „Musíme se dívat velmi pozorně, abychom
poznali, kdy právní vztah dosáhne takového stavu, který připouští závěr, že jedna osoba skutečně nakládá
s pracovní silou druhé.“ Z výše uvedeného lze dovodit, že odměna za práci není (resp. nemá být)
samostatným znakem závislé práce, ale spíše jednou z „okolností“, z nichž lze usuzovat na vztah
osobní či hospodářské závislosti.
[19] Dosavadní judikatura je pro posouzení znaků závislé práce použitelná jen omezeně,
neboť se vztahuje k definici závislé práce před účinností výše uvedené novely. Nelze
ovšem v dalších úvahách zcela pominout fakt, že Nejvyšší správní soud podle předchozí právní
úpravy opakovaně docházel k závěru, že odměna je definičním znakem závislé práce,
a to dokonce jedním ze stěžejních. Např. v rozsudku ze dne 29. září 2011 č. j. 4 Ads 75/2011-73
se Nejvyšší správní soud (za velmi podobných skutkových okolností, jakými se vyznačuje
i tento případ) ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že „pojem ‚úsluha‘ ve smyslu ‚bezúplatná
laskavost’ není ekvivalentní k pojmu ‚práce‘.“ V rozsudku ze dne 23. března 2012
č. j. 4 Ads 175/2011-92, publ. pod č. 2638/2012 Sb. NSS, zdejší soud dokonce uvedl: „Mzda, plat
nebo odměna za práci je jedním ze základních definičních znaků závislé práce ve smyslu §2 odst. 4 zákoníku
práce … Z uvedeného tedy plyne, že pracovněprávní vztah bez úplaty nemůže vzniknout, tedy že závislá práce
nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu.“ Pro doplnění je možno uvést, že zdejší soud
již v minulosti dovodil, že definičním prvkem závislé práce může být i takový znak,
který v zákoně není výslovně vyjádřen: ve výše citovaném rozsudku č. j. 4 Ads 75/2011-73 uvedl,
že „jedním ze základních pojmových znaků práce je soustavnost.“ Důvody pro vymezení obou znaků
(tedy odměny a soustavnosti) vysvětlil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 27. dubna 2012 č. j. 4 Ads 177/2011-120, kde uvažoval
takto:„K posouzení práce cizincem
jako nelegální práce ve smyslu zákona o zaměstnanosti je třeba, aby tuto práci vykonával cizinec soustavně,
podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu … Podle bodu 7 preambule směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009, o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, by definice zaměstnání měla zahrnovat jeho zakládající
prvky, tj. činnosti, které jsou nebo by měly být vykonávány za odměnu podle pokynů nebo pod dohledem
zaměstnavatele, bez ohledu na právní vztah. V čl. 2 je vytvořena definice zaměstnání nebo zaměstnávání pro účely
této směrnice tak, že ‚zaměstnáním‘ či ‚zaměstnáváním‘ se rozumí výkon činností zahrnujících jakoukoli formu
práce upravenou vnitrostátními právními předpisy nebo zavedenou praxí pro zaměstnavatele nebo podle
jeho pokynů či pod jeho dohledem. Nepochybně tak není cílem zákona o zaměstnanosti potírat bezúplatnou
jednorázovou pomoc mezi příbuznými.“
[20] Nejvyšší správní soud nicméně dosud v žádném kasačním řízení nečelil otázce,
zda by ke změně dosavadního vymezení závislé práce neměl přistoupit na základě toho,
jak zákonodárce upravil v roce 2011 její zákonnou definici. Důvod pro setrvání na dosavadní
judikatuře by mohl představovat fakt, že shodně zřejmě chápe vztah odměny a závislé práce
i Soudní dvůr Evropské Unie. Např. v rozsudku ze dne 3. 7. 1986 ve věci 66/85, Deborah
Lawrie-Blum v. Land Baden-Württemberg Soudní dvůr uvedl: „Pojem ‚pracovník‘ v článku 48
Smlouvy má komunitární význam a musí být vykládán v souladu s objektivními kritérii, která charakterizují
pracovněprávní vztah odkazem na práva a povinnosti dotčených osob. Základní charakteristikou
pracovněprávního vztahu je skutečnost, že zaměstnanec vykonává činnost přinášející ekonomickou hodnotu
pro jiný subjekt, podle jeho pokynů a za odměnu. Povaha právního vztahu mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem není z hlediska aplikace článku 48 Smlouvy podstatná.“ Poněkud jinak ovšem vyznívá
rozsudek ze dne 10. 12. 1991 ve věci C-179/90, Merci convenzionali porto di Genova SpA
v. Siderurgica Gabrielli SpA: „Pojem pracovníka ve smyslu článku 48 Smlouvy předpokládá, že osoba
vykonává po určitou stanovenou dobu služby pro jiný subjekt a na základě jeho pokynů, za což dostává odměnu.“
Z tohoto vyjádření již není tak zcela zřejmé, zda odměna nemá být skutečně až důsledkem
výkonu závislé práce (a povinností vznikající z výkonu práce zaměstnavateli). Navíc aktuální
judikatura krajských soudů už se zřejmě vydala tímto směrem (srov. Stádník, J., Kieler, P.
Aktuální rozsudky v oblasti nelegální práce, Práce a mzda 1/2014) a také právní doktrína,
alespoň její část, již změnu legální definice bere na vědomí (srov. např. Šubrt, B., Trezziová, D.
Závislá práce, nelegální práce a “švarcsystém” od 1. 1. 2012 – I. a II. část, Práce a mzda 12/2011
a 1/2012).
[21] Otázka výkladu pojmu závislá práce je zjevně více než živá. Musíme se tudíž vrátit
na začátek a ptát se, jaký je vlastně účel legální definice závislé práce (a z ní vycházející definice
nelegální práce). Smyslem uvedené úpravy je nepochybně odlišit závislou práci od jiných aktivit,
přičemž tento cíl vystupuje na povrch zejména tehdy, když správní orgán zkoumá,
zda zaměstnavatel neporušil svou zákonnou povinnost tím, že neumožnil zaměstnanci vykonávat
závislou práci v pracovněprávním vztahu, který je k tomu určen. Pojem závislé práce tak musí být
vykládán tak, aby obsáhl veškeré formy zastřených pracovních vztahů, stejně jako práci
vykonávanou bez náležité protihodnoty, např. práci „na zkoušku“ nebo práci vykonávanou
pod hrozbou násilí či jiné újmy. Zároveň však nesmí tento pojem zcela ztratit obrysy, aby správní
orgány nezaměňovaly závislou práci s ryze obchodními vztahy, s nefalšovaným samostatným
podnikáním nebo s upřímnou mezilidskou výpomocí, ať již v podobě úsluhy blízkému člověku
či nezištné laskavosti.
[22] Těmto požadavkům ovšem „nová“ definice závislé práce vyhoví docela dobře. Stačí
pouze spojit jednotlivé znaky uvedené v §2 odst. 1 zákoníku práce společným prvkem osobní
či hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli – jenž ostatně vyplývá již ze samotného
pojmu „závislá práce“ – a naplnit je v duchu této optiky konkrétním obsahem. Za (samostatný)
znak je ovšem nutno považovat již první část definice, která hovoří o tom, že práce „je
vykonávána“. Nejen z tohoto gramatického vyjádření (vid nedokonavý), ale zejména z účelu
definice a postihu nelegální práce je zřejmé, že mohou zůstat v platnosti dřívější judikaturní
závěry o soustavnosti jako znaku závislé práce, neboť při jednorázové či příležitostné spolupráci
se jen těžko může mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vytvořit jakýkoliv vztah, natožpak
vztah závislosti.
[23] Samozřejmě je třeba tento první znak v konkrétních případech aplikovat uvážlivě.
Inspekční kontrola zpravidla odhalí jen činnost prováděnou v době kontroly samotné;
na její soustavnější charakter je možno usuzovat až z dalších skutečností zjištěných,
například z výpovědi obviněného, z výslechu svědků či ze situace na místě (charakter činnosti,
množství již provedené práce apod.). Na závadu nemusí být ani to, že se činnost dosud
soustavnou stát nestihla (jedná se například teprve o první den práce „na zkoušku“),
jestliže se takovou podle vůle stran následně stát měla (srov. k tomu Stádník, J., Kontrolní činnost
inspekce práce v oblasti agenturního zaměstnávání a nelegální práce, Sborník příspěvků
z mezinárodní vědecké konference Pracovní právo 2012 na téma Závislá práce a její podoby,
Brno: Masarykova univerzita, 2012, 254 s.).
[24] Zaměstnanec dále musí práci vykonávat osobně – pokud by používal k plnění úkolů další
osoby (např. v době své nemoci), nutně by se vytratil prvek osobní závislosti na zaměstnavateli
a šlo by spíše o obchodní vztah, kdy jedna strana poptává u druhé službu či dílo a nezáleží
jí na tom, kdo službu provede nebo dílo vytvoří. Zaměstnanec také vykonává práci
podle zaměstnavatelových pokynů – jestliže by plnil zadání samostatně a druhá strana by nebyla
oprávněna mu průběžně zadávat jednotlivé úkoly a kontrolovat jejich plnění, jednalo by se spíše
o vztah zadavatele zakázky a samostatného podnikatele, který ji pro něj plní. Skutečností
osvědčující řídící pravomoc zaměstnavatele může být též určování a vykazování pracovní doby.
Zaměstnanec musí taktéž jednat jménem zaměstnavatele – v tomto znaku se koncentruje
hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť zaměstnavatel poskytuje pro práci
svůj kapitál, hmotné i nehmotné prostředky, vytváří pro ni předpoklady a nese riziko neúspěchu,
zaměstnanec však nemůže jednat na svůj účet a získávat ze své práce jiné ekonomické výhody
než ty, jež mu poskytuje zaměstnavatel. Doplňkovým hlediskem může být i to, zda se osoba jeví
jako zaměstnanec z pohledu třetích osob. Konečně posledním znakem závislé práce je vztah
nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance – podřízenost zaměstnance typicky
vyvěrá z osobní (ať již ekonomické či jiné) závislosti zaměstnance na zaměstnavateli a pomáhá
odlišit závislou práci od mezilidské výpomoci. Proto je nutno v souvislosti s posuzovaným
případem věnovat tomuto znaku a jeho prokazování zvláštní pozornost.
[25] Vztah podřízenosti zaměstnance vůči zaměstnavateli představuje nutně subjektivní
kategorii. Rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení
jako podřízené a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Pokud má
ovšem správní orgán naplnění tohoto subjektivního znaku objektivně prokázat, musí zkoumat,
zda je dána osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména co je její příčinou. A zde
začíná být zřejmé, že i když poskytování odměny zaměstnanci není vymezeno v zákoně jako znak
závislé práce, neznamená to, že by zcela ztratilo smysl tuto otázku v rámci postihování nelegální
práce zkoumat. Neboť právě pobírání odměny představuje typickou skutečnost, která závislé
postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje. Podmínkou samozřejmě je,
aby odměna tvořila (ne nutně jediný, ale ekonomicky významný) zdroj zaměstnancových příjmů –
poskytnutí drobné protihodnoty např. v podobě daru je běžným zvykem i v případě jednorázové
mezilidské výpomoci.
[26] Samozřejmě zaměstnanec může být ke vstupu do podřízeného vztahu vůči zaměstnavateli
motivován i jinak – typicky příslibem uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu (tzv. „práce
na zkoušku“ je jedním z klasických způsobů zastírání nelegální práce). I to může založit určitou
formu osobní závislosti na zaměstnavateli a z toho vyplývající snahu vyhovět jeho pokynům.
Formálně sem lze zahrnout i případy, kdy zaměstnanec vykonává práci zcela nedobrovolně,
jelikož jeho závislost na zaměstnavateli má specifické příčiny (psychická závislost, strach apod.);
i pak sice půjde o nelegální práci, její společenská nebezpečnost však již bude ležet spíše v rovině
trestního práva (vydírání, obchodování s lidmi apod.). Jestliže ale správní orgán neprokáže
ani pobírání či příslib odměny, ani jinou skutečnost, která by zavdávala důvod se domnívat,
že byla u jedné osoby dána osobní závislost na druhé, pak se o závislou práci jednat nebude,
neboť zde chybí znak spočívající ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Platí tedy, že když určitá
osoba vykonává danou činnost pro jinou osobu dobrovolně a zároveň s vědomím, že protistraně
nevzniká závazek poskytnout jí jakoukoliv protihodnotu (resp. nepodaří-li se prokázat opak),
půjde zpravidla o přátelskou výpomoc či dobrovolnickou činnost.
[27] Nejvyšší správní soud nehodlá zlehčovat problém nelegální práce a jejího postihování.
Odlišovat závislou práci od mezilidské výpomoci je však nezbytné. Nelegální práce je
nepochybně závažným a rozšířeným negativním společenským jevem a jeho původci jistě mají
a budou mít snahu skrývat jej za jednání jiná, právem dovolená. Prokazování znaků jako je
soustavnost či vztah podřízenosti vůči zaměstnavateli představuje v konkrétních případech
pro inspektoráty práce velmi náročný úkol. Přesto na ně však nelze rezignovat a namísto
odlišování různých činností jednu z nich prohlásit za neexistující (tedy tvrdit, že závislou prací je
vlastně jakákoliv činnost, kterou jeden člověk vykonává pro druhého podle jeho požadavků).
Není zkrátka a dobře možné v rámci boje proti nežádoucí praxi nelegálního zaměstnávání
likvidovat běžný občanský život.
[28] Ostatně je možno doplnit, že na popsanou formu sociální interakce pamatuje samo
právo. Takzvaná občanská výpomoc není sice v současnosti v žádném účinném právním předpise
definována, avšak §384 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. prosince 1991, ji charakterizoval
takto:„Jestliže občan pro jiného občana na jeho žádost provede
nějakou práci, poskytne mu půjčku anebo mu jinak vypomůže, jde o občanskou výpomoc.“ Citovaná právní
úprava nevylučovala dokonce ani poskytnutí určité protihodnoty za občanskou výpomoc.
Nejvyšší správní soud samozřejmě nehodlá opomíjet fakt, že „socialistický“ občanský zákoník
v podstatě jen nahradil klasický příkazní vztah názvem občanská výpomoc, který byl zřejmě
pro tehdejší politické vedení v duchu panující ideologie přijatelnější. Nový občanský zákoník
(zákon č. 89/2012 Sb.), kromě klasické příkazní smlouvy v §2430 a násl, v §700 a násl. upravuje
tzv. rodinný závod, který vymezuje následujícím způsobem: „Za rodinný se považuje závod,
ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně
nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto osob.“ V tomto
případě se dokonce počítá jak se soustavnou prací členů rodiny, tak i s jejich odměňováním
ve formě podílu na zisku, to vše mimo režim zákoníku práce. A tak i tyto instituty, dřívější
či současné, jsou projevem skutečnosti, že vzájemná mezilidská výpomoc či ryzí dobrovolnická
činnost byly a jsou součástí sociální reality, kterou nemůže právo ignorovat, anebo dokonce
popírat. Jde o vztahy přirozené a žádoucí, jež nemohou být demokratickým právním státem
postihovány.
[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že společným rysem a jakýmsi leitmotivem všech znaků
závislé práce vymezených (nově) v §2 odst. 1 zákoníku práce, je osobní či hospodářská
závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce
od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit
jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování
nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec osobně
a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů,
přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Odměna tedy sice přísně vzato
nepředstavuje samostatný definiční znak závislé práce (jde o povinnost, která zaměstnavateli
na základě výkonu práce vzniká), avšak pokud jedna osoba poskytne nebo přislíbí druhé
za její činnost odměnu, jde o významnou skutečnost pro posouzení, zda mezi nimi existuje vztah
nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli.
[30] Ve světle těchto závěrů je nutno hodnotit postup správních orgánů a zejména krajského
soudu v dané věci. A zde musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že Krajský soud v Brně zatížil
své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
k níž musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
IIIb. Hodnocení věci krajským soudem
[31] Žalovaný v odůvodnění svého žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání jasně
a jednoznačně vycházel z toho, že odměna není přísně vzato znakem závislé práce (tento závěr je
správný), a že proto její poskytování či příslib nebylo třeba vůbec prokazovat (tento závěr je
za daných skutkových okolností, kdy osobní závislost stěžovatelky na její tetě nebyla prokázána
žádným jiným způsobem, chybný). Naopak krajský soud bez podrobnějšího odůvodnění založil
své rozhodnutí na opačném předpokladu, totiž že odměna závislou práci charakterizuje, nicméně
shledal, že naplnění tohoto znaku bylo dostatečně prokázáno obsahem dodatečně uzavřené
dohody o provedení práce mezi stěžovatelkou a její tetou (osobou zúčastněnou na řízení).
Jakkoliv v obecné rovině platí, že krajský soud v řízení o správní žalobě hodnotí důkazy
provedené správním orgánem autonomně a dokonce může provádět i důkazy nové (srov. §77
odst. 2 s. ř. s.), možnost vyvozovat z provedených důkazů nové závěry má své meze.
Krajský soud nemůže důkazy posoudit prizmatem zcela odlišného právního názoru,
než z jakého vycházel správní orgán, a na základě toho žalobu zamítnout, jestliže právní názor
zastávaný správním orgánem měl či mohl mít dopad na práva žalobce. Soud by tak totiž zcela
nahrazoval žalovaný správní orgán v jeho roli, což soudu nepřísluší. Smyslem §77 je umožnit
krajskému soudu, aby důkazy nově posoudil či doplnil v rozsahu nezbytném pro posouzení
důvodnosti žaloby, nikoliv aby namísto žalovaného sám ve věci nově (jinak) rozhodl.
[32] Uvedená pravidla vyplývají například z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 279/99
ze dne 18. 10. 1999 (N 142/16 SbNU 63), kde Ústavní soud uvedl: „Změna právního názoru soudu
v řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů je nevyhnutelně důvodem pro zrušení správního rozhodnutí,
jestliže soud dospěje k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc nesprávně, a nejde přitom o případ,
kdy účastník, ačkoli zákon porušen byl, na svých právech nebyl nijak dotčen. V projednávané věci však soud poté,
co dospěl k závěru o nesprávnosti posouzení věci správním rozhodnutím, sám právně i skutkově ‚vykročil‘
jiným směrem a předejmul stanovisko, jež by v prvém sledu měl zaujmout správní orgán. V takových případech je
totiž účastníkům zcela uzavřena cesta k tomu, aby mohli předložit důkazy, které z dosavadního pohledu
se neukazovaly jako relevantní, byť důkazní břemeno zde může býti na straně účastníka, a navíc je takovým
soudním rozhodnutím věc posunuta do roviny nepřezkoumatelnosti.“ Na tuto úvahu navázal Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2004 č. j. 5 As 20/2003-64, kde přijal následující závěr:
„Zamítl-li ve svém rozhodnutí krajský soud žalobu, ačkoli vycházel z právního a skutkového stavu odlišného
od stavu, z něhož vycházel správní orgán, a ze skutečností, které v řízení před správním orgánem nebyly
zjišťovány, resp. není zřejmé, zda vůbec byly zjišťovány, je takové rozhodnutí zatíženo vadami, pro které Nejvyšší
správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.“
[33] Z těchto důvodů nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu, než zrušit napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně a – vzhledem k vadnému právnímu názoru, z něhož žalovaný vycházel
ve svém v návětí označeném rozhodnutí o odvolání – též rozhodnutí žalovaného Státního úřadu
inspekce práce. Jelikož věc se tak vrací žalovanému k dalšímu (odvolacímu) řízení, považuje
Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit se i k dokazování, vůči němuž stěžovatelka
také v kasační stížnosti vznášela námitky.
IIIc. Dokazování v řízení navazujícím na státní kontrolu
[34] V řízení navazujícím na státní kontrolu má mimořádný význam ustanovení §137 odst. 4
správního řádu, které označuje za nepřípustný důkazní prostředek záznam o podání vysvětlení
(tedy nikoliv protokol o státní kontrole, jak se mylně domnívá stěžovatelka). Samozřejmě
nepřípustnost použití záznamu o podání vysvětlení není absolutní – jistě je možné se svědka
v průběhu svědecké výpovědi dotazovat například na důvody odlišnosti jeho výpovědi
od vysvětlení, které podal před zahájením správního řízení. Nicméně k tomu, že čtením záznamu
o podání vysvětlení nelze ve správním řízení plnohodnotnou svědeckou výpověď nahradit,
existuje již bohatá judikatura zdejšího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 9. 2010 č. j. 1 As 34/2010-73, publikovaný pod č. 2208/2011 Sb. NSS).
Z tohoto pohledu lze hodnotit jako pochybení oblastního inspektorátu, že využil při ústním
jednání jako důkazní prostředek záznam o podání informace sepsaný se stěžovatelčinou tetou
v průběhu kontroly.
[35] Naopak protokol o kontrole jakožto listinný důkaz je důkazním prostředkem přípustným,
musí být ovšem řádně jako důkaz proveden – a právě k tomu se vyjadřoval Nejvyšší správní soud
ve výše již citovaném rozsudku č. j. 4 Ads 177/2011-120, na nějž poukazovala v žalobě
i v kasační stížnosti stěžovatelka. V daném případě totiž správní orgán vůbec nenařídil ústní
jednání ani neoznámil účastníkům řízení, že bude provádět dokazování mimo ústní jednání.
Naproti tomu v nyní posuzovaném případě ústní jednání proběhlo a protokol o kontrole
na něm byl řádně přečten, což stěžovatelka nezpochybňuje. Relevanci by však kasační námitky
mohly mít v tom směru, že samotný kontrolní protokol nepostačuje k prokázání těch skutečností,
které jsou pro posouzení věci relevantní. To beze zbytku platí pro otázku vztahu podřízenosti
a nadřízenosti jako znaku závislé práce, jak o ní Nejvyšší správní soud pojednal v části III.a
tohoto rozsudku – tohoto tématu se protokol o kontrole nijak nedotýká. Podle stěžovatelky
však protokol není způsobilým důkazem ani ohledně naplnění dalších znaků závislé práce,
zejména výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele a jeho jménem.
[36] Při posouzení této otázky je nutno se opírat o dosavadní judikaturu.
Z ní především vyplývá, že protokol o kontrole není důkazem neotřesitelným, ale že jeho závěry
mohou být zpochybněny důkazy následně ve správním řízení provedenými nebo účastníkem
řízení navrženými (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 30. srpna 2001
č. j. 7 A 59/99-45 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2008
č. j. 4 As 21/2007-80). Správní orgán nemůže odmítnout takové důkazy provést například
jen proto, že kontrolovaná osoba nepodala proti kontrolním zjištěním včas námitky a ponechala
si svou procesní obranu až do samotného správního řízení (srov. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 8. 1993 č. j. 6 A 82/93-21). Nelze ovšem přehlížet, že v dosud uvedených
případech předkládal účastník řízení vždy návrhy na provedení konkrétních důkazů,
zatímco v nyní posuzovaném případě se stěžovatelka omezila na to, že kontrolní zjištění
zpochybňovala pouze svými tvrzeními. Přesto ani procesní pasivita stěžovatelky sama o sobě
neopravňovala správní orgán k závěru, že postačí vycházet z kontrolního protokolu a dohody
o provedení práce jako jediných důkazů o protiprávním jednání stěžovatelky. S ohledem na to,
že sankční řízení je trestním řízením ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (zákon č. 209/1992 Sb.), byl to správní orgán, kdo měl prokázat vinu stěžovatelky
mimo rozumnou pochybnost, veden při tom zásadou vyšetřovací charakteristickou pro řízení
zahajovaná z moci úřední (§50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů). Ostatně Nejvyšší správní soud k tomu zajal stanovisko například již v rozsudku ze dne
18. prosince 2003, č. j. 6 A 45/2001-31, kde uvedl: „Povinnost prokázat, že jde o zastřený
pracovněprávní vztah, leží na správním orgánu, jelikož jeho úlohou je vyvrátit tvrzení účastníka řízení o tom,
že se o takový zastřený pracovněprávní vztah nejedná.
[37] Kontrolní protokol v daném případě zachycuje poměrně jednoznačně pozorování
inspektora provádějícího kontrolu o povaze činnosti stěžovatelky (osobně obsluhovala zákazníky,
kasírovala peníze a vydávala zboží). Z informací podaných stěžovatelčinou tetou v rámci kontroly
by mohlo vyplývat naplnění dalších znaků závislé práce (stěžovatelka zřejmě vykonávala činnost
opakovaně a na základě pokynů své tety, s využitím jejích prostředků a vůči zákazníkům zřejmě
též jejím jménem). V ostatních otázkách, zejména pokud jde o jakékoliv skutečnosti svědčící
o vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi stěžovatelkou a její tetou, je však protokol dosti kusý.
Konkrétně trpí tím, že inspektor vůbec informačně nevytěžil stěžovatelku samotnou a nezjistil
její postoj k věci, zejména motivy, které ji k výkonu práce vedly a mohly by svědčit o osobní
či hospodářské závislosti na její tetě. Protokol o kontrole samotný je tak k prokázání skutku
nedostačující. Tento závěr platí tím spíše, že v daném případě k velmi stručným kontrolním
zjištěním přistupuje tvrzení stěžovatelky popírající mimo jiné naplnění právě onoho nedostatečně
zjištěného znaku závislé práce (vztah nadřízenosti a podřízenosti, resp. výkon práce za odměnu),
přičemž stěžovatelka zpochybňuje též relevanci důkazu dalšího – dodatečně uzavřené dohody
o provedení práce. Její uzavření a motivy k němu vedoucí stěžovatelka vyložila ve svém vyjádření
k podkladům řízení vedeném oblastním inspektorátem ze dne 9. května 2012.
S těmito skutečnostmi a námitkami se tak bude muset žalovaný v novém řízení přesvědčivě
vyrovnat, neboť dosud tak neučinil.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgány dokazování ohledně odměňování
stěžovatelky vůbec nevedly a žalovaný to pro posouzení věci nepovažoval za relevantní.
Naopak krajský soud otázku odměny vyhodnotil jako podstatnou, nicméně žalobu stěžovatelky
přesto zamítl, jelikož poskytování odměny měl za prokázané obsahem později uzavřené dohody
o provedení práce. Takovýmto postupem však krajský soud porušil zákon a zatížil své řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť novým právním posouzením
věci odňal stěžovatelce možnost obrany ve správním řízení, navržení nových důkazů apod.
Proto musel Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušit a – jelikož již v řízení před
krajským soudem byly důvody pro zrušení rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s., protože správní orgán neprokázal žádným hodnověrným způsobem existenci
vztahu podřízenosti a nadřízenosti mezi stěžovatelkou a její tetou – zrušil Nejvyšší správní soud
též rozhodnutí žalovaného Státního úřadu inspekce práce. Žalovanému také podle §78 odst. 4
s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odstavce 5 téhož ustanovení vázán právním
názorem v tomto rozsudku vysloveným.
[39] Nejvyšší správní soud tak je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí
rozhodnout též o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
aplikovaného na základě §120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka uhradila soudní
poplatek ve výši 3 000 Kč za podání žaloby a 5 000 Kč za podání kasační stížnosti [položky 18,
a 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů];
náhradu soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč
Nejvyšší správní soud stěžovatelce z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal (§60 odst. 7
s. ř. s.), neboť jak plyne z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 42/2012-46
ze dne 16. ledna 2013, stěžovatelka si neúspěch této žádosti pro neunesení břemene tvrzení
a břemene důkazního zavinila sama.
[40] Stěžovatelku v obou stupních zastupoval advokát, který uplatnil náklady celkem za šest
úkonů právní služby. Ze spisu přitom Nejvyšší správní soud zjistil, že za zastoupení v řízení
před krajským soudem přísluší odměna za čtyři úkony právní služby: převzetí a příprava
zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. prosince 2012; viz čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.,
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], sepsání žaloby [písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve znění do 31. prosince 2012], replika k vyjádření
žalovaného [písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé podle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu, ve znění od 1. ledna 2013] a účast na jednání krajského
soudu dne 15. května 2013 od 9:00 do 10:10 hod [účast při úkonu správního nebo jiného orgánu,
účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny podle §11
odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, ve znění od 1. ledna 2013]. Návrh na přiznání odkladného
účinku byl učiněn spolu s žalobou, a proto ho Nejvyšší správní soud za samostatný úkon právní
služby nepovažoval [§11 odst. 2 písm. a) a contrario advokátního tarifu, ve znění do 31. prosince
2012]. Za zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem přísluší odměna za dva úkony
právní služby, a to sepsání kasační stížnosti a replika k vyjádření žalovaného [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu, ve znění od 1. ledna 2013].
[41] Celkem jde tedy o dva úkony právní služby dle advokátního tarifu ve znění
do 31. prosince 2012 a čtyři úkony právní služby dle advokátního tarifu v platném znění. Odměna
za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 3 písm. f)
advokátního tarifu, ve znění do 31. prosince 2012, 2 100 Kč, resp. podle §7 bodu 5,
aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, v platném znění
po 1. lednu 2013, 3 100 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní (podle obou znění
cit. předpisu) přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů, tudíž celková částka činí 18 400 Kč.
Protože zmocněný advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku
3 864 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
[42] Celkovou náhradu nákladů řízení pro stěžovatelku tedy představuje částka 30 264 Kč.
K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[43] Pokud jde o osoby zúčastněné na řízení, Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský soud
v Brně, jim v řízení neukládal žádné povinnosti, z jejichž plnění by jim mohly vzniknout náklady.
Žádná z osob zúčastněných na řízení také nenavrhla, aby jí soud přiznal náhradu jiných nákladů
řízení z důvodu hodných zvláštního zřetele (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu