ECLI:CZ:NS:2019:21.ICDO.49.2018.1
MSPH 90 INS XY
190 ICm XY
sp. zn. 21 ICdo 49/2018-115
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Horizont ISPL v. o. s. se sídlem v Ostravě – Heřmanicích, Koněvova č. 177/61, IČO 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka SKEX a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1683/41, IČO 28209036, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova č. 1285/2, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem v XY, o neúčinnost právních úkonů dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SKEX a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1683/41, IČO 28209036, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 20. 5. 2016 se žalobce domáhal
určení, že mzdový výměr ze dne 1. 6. 2012 a mzdový výměr ze dne 29. 7. 2013,
vydané dlužníkem, a pracovní smlouva ze dne 11. 5. 2012, uzavřená mezi
dlužníkem a žalovaným, jsou vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení
neúčinným právním jednáním a že platby dlužníka vyplacené žalovanému v celkové
výši 1 247 280 Kč a závazky žalobce vůči žalovanému ve výši 1 084 464 Kč, které
jsou „evidovány jakožto závazky na roveň majetkové podstatě z titulu dlužných
pracovněprávních nároků“, jsou vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení
neúčinným právním úkonem. Požadoval též, aby žalovanému byla uložena povinnost
zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 1 247 280 Kč. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že uzavřením pracovní smlouvy a vyplacením mezd ve výši
1 247 280 Kč došlo k neúčinnému právnímu jednání bez přiměřeného protiplnění ve
smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona. Sjednání mzdy ve výši 160 000 Kč
měsíčně, resp. 80 000 Kč měsíčně od 1. 8. 2013 považoval za nepřiměřené v
porovnání s výší „reálných mezd vedoucího managementu a zaměstnanců dlužníka v
době, kdy byl původní podnik provozován jako Škoda Export“. Zaplacením mzdy v
této výši a uzavřením pracovní smlouvy se jednalo o „neúčinné úmyslně
zkracující právní úkony bez přiměřeného protiplnění“ ve smyslu §242 odst. 3
insolvenčního zákona a rovněž o „úkon zvýhodňující“, neboť došlo k zvýhodnění
jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2016 č. j. 190 ICm XY (MSPH 90
INS XY) žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění o zahájení insolvenčního
řízení dlužníka „usnesením A-2“ Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2014 (sp.
zn. MSPH 90 INS XY), o zjištění úpadku „usnesením A-178“ ze dne 20. 5. 2015 a o
pracovní smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným a mzdových výměrech, jak
bylo tvrzeno v žalobě. Dospěl k závěru, že mzdovému výměru ze dne 1. 6. 2012
ani pracovní smlouvě ze dne 12. 5. 2012 (správně 11. 5. 2012) nelze odporovat
podle ustanovení §240 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť byly učiněny více
než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení (6. 1. 2014). Ohledně mzdového
výměru ze dne 29. 7. 2013 uzavřel, že k němu „sice došlo méně než jeden rok
před zahájením insolvenčního řízení“, nicméně vzhledem k tomu, že tímto úkonem
došlo ke snížení mzdy o polovinu, nelze mu „přisuzovat znevýhodňování ostatních
naroveň postavených věřitelů či jednání v rozporu s dobrými mravy dle §3 tehdy
platného občanského zákoníku“. Žalobce neprokázal, že by poskytnutá mzda v
období od 6/2012 do 5/2014 byla úkonem bez přiměřeného protiplnění ze strany
žalovaného vůči dlužníkovi, a proto byla zamítnuta i žaloba o zaplacení částky
1 247 280 Kč.
K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10.
2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY) rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej
změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 16 456 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala
Krofta, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalovanému 10 467 Kč
na náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že
pracovní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným je platným právním úkonem,
neboť „z jejího obsahu neplyne nic, co bylo lze shledat do té míry rozporným se
zákoníkem práce“, a to „při vědomí zvláštní ochrany zaměstnance co základní
zásady pracovněprávního vztahu (§1a) a tehdy účinného znění §19 zákoníku
práce“. Podle názoru odvolacího soudu nelze na danou věc aplikovat závěry
plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo
3045/2011, neboť v tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že „nelze
odporovat pracovněprávním úkonům učiněným za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, i kdyby jimi došlo ke zkrácení uspokojení konkursních věřitelů,
a to z toho důvodu, že ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, odkazuje co do podmínek odporovatelnosti právním úkonům
na §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“. Pro účely nyní posuzované
věci je však rozhodné, že insolvenční zákon „má pro odporovatelnost svou
vlastní samostatnou úpravu, která její aplikaci na pracovněprávní úkony
nevylučuje“. Podle odvolacího soudu nebylo povinností žalovaného zjišťovat
„přesný ekonomický stav dlužníka“ před nástupem do funkce obchodního ředitele
(a žalovaný ho ani neznal). Ze zjištěného skutkového stavu měl za prokázané, že
„žalovaný plnil v rámci možností dlužníka své pracovní úkoly, jezdil na
služební cesty, snažil se pro dlužníka získat obchodní zakázky“. Z tohoto
důvodu dospěl k závěru, že uzavření pracovní smlouvy nebylo neúčinným právním
úkonem; jestliže žalovaný řádně plnil pracovní úkoly, pak žalovanému náležela
mzda v pracovní smlouvě sjednaná. Pracovní smlouvě nebylo možné ani odporovat z
důvodu, že by se jednalo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, neboť
jednoroční lhůta podle §240 odst. 3 insolvenčního zákona uplynula. Z žádných
důkazů nevyplynulo, že by žalovaný věděl o „existenci závazků dlužníka v době
uzavření pracovní smlouvy“, a proto podle odvolacího soudu nelze uzavřít, že by
žalovaný sledoval úmysl zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka, případně že by
měl povědomost o takovém úmyslu dlužníka ve smyslu §242 insolvenčního zákona.
Při svém závěru o tom, že soud prvního stupně rovněž nepochybil, jestliže
zamítl „žalobu na určení, že jsou neúčinnými právní úkony závazky dlužníka v
celkové výši 1 084 464 Kč“, odvolací soud vyšel z ustanovení §203 a 203a
insolvenčního zákona a uzavřel, že insolvenční zákon v těchto ustanoveních
stanoví jediný možný způsob, „jímž mají postupovat věřitelé nárokující si
zapravení svých pohledávek jakožto zapodstatových (či na roveň jim
postavených)“, z čehož pro účely projednávané věci vyplývá, že „žaloba správce
na určení, že věřitelem uplatňovaný nárok je nárokem neúčinným, nemůže obstát“,
neboť „je to věřitel, kdo podává žalobu vůči správci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
pokud soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2.
2013 sp. zn. 21 Cdo 3045/2011, potom přehlédl, že za účinnosti zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, toto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá.
Považoval proto za významné zodpovězení otázky, zda je vzhledem k uváděnému
rozhodnutí možné odporovat pracovněprávním úkonům. Za nesprávný považoval též
závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným
byla platným právním úkonem, neboť podle názoru dovolatele v pracovní smlouvě
„nebyl sjednán druh práce“, a v tomto směru proto nebyl správný ani závěr o
běhu „jednoroční lhůty k podání odpůrčí žaloby, která měla být správně počítána
až k okamžiku uzavření dodatku k pracovní smlouvě (26. 2. 2013)“. Dovolatel
dále nastolil právní otázku, zda „mohly být platby dlužníka z titulu mezd
žalovanému neúčinnými právními úkony dlužníka“ za situace, kdy „mohla být zcela
neplatná pracovní smlouva ze dne 12. 5. 2012 a mzdový výměr ze dne 1. 6. 2012“.
V této souvislosti rovněž považoval za rozhodné vyřešení otázky, zda „mohly být
platby dlužníka posuzovány s ohledem na tuto věc jako samostatná právní jednání
učiněná bez přiměřeného protiplnění; to za situace, kdy v době činných plateb
na účet žalovaného byl dlužník ve stavu úpadku“. Podle názoru dovolatele lze na
zaměstnance, který je přijat na vrcholovou pracovní pozici s nadprůměrnou
mzdou, „hledět rovněž jako na osobu blízkou ve vztahu k dlužníkovi“. Rozhodnutí
tedy záviselo na otázce, zda lze na vztah mezi právnickou osobou a zaměstnancem
na pozici ve vrcholném managementu pohlížet jako na vztah obdobný vztahu osob
blízkých a zda v takovém případě „lze na danou věc aplikovat lhůtu 3 let pro
podání odpůrčí žaloby před zahájením insolvenčního řízení“. V neposlední řadě
dovolatel považoval za podstatné vyřešení otázky, zda „je možno na zaměstnanci,
který u zaměstnavatele nastupuje na vrcholovou pozici s nadstandardně
stanovenou výší mzdy oprávněně požadovat, aby si zjistil ekonomickou situaci
dlužníka jako svého zaměstnavatele“. Dovolatel má za to, že výplatu mzdy
žalovanému je třeba hodnotit jako zvýhodňující právní jednání ve smyslu §241
insolvenčního zákona, neboť jí byl žalovaný zvýhodněn „oproti ostatním
věřitelům dlužníka, kteří disponují pohledávkami stejného druhu“. Pro
posouzení, zda je úhrada mzdy způsobilá být zvýhodňujícím právním jednáním, je
podstatná pouze její charakteristika ve smyslu ustanovení §169 odst. 2
insolvenčního zákona. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil „příslušnému“ soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu
jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a že
dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.), nebylo
možné dovolacímu přezkumu podrobit skutková zjištění odvolacího soudu, s nimiž
žalobce polemizuje, jestliže tvrdí, že „platby učiněné dlužníkem ve prospěch
žalovaného ve lhůtě jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení“ byly
zvýhodňujícím právním jednáním ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 insolvenčního
zákona a že „za situace, kdy v době činných plateb na účet žalovaného byl
dlužník ve stavu úpadku“, se jednalo o právní jednání učiněná bez přiměřeného
protiplnění ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona, aniž v těchto
případech vytyčuje jakoukoli právní otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Ostatně v tomto směru nelze přijmout argumentaci dovolatele už proto, že (jak
správně dovodil též odvolací soud) nárok žalovaného na mzdu, jakožto pohledávky
postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, mohl být uspokojen v
plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku [srov. §169 odst. 1 písm. a) a §169
odst. 2 insolvenčního zákona] a žalovaným uplatněn způsobem podle ustanovení §
203 insolvenčního zákona. K této dovolací argumentaci proto není možné
přihlížet.
Podrobuje-li dovolatel samostatné kritice pouze dílčí závěr soudu prvního
stupně tím, že namítá, „že je nesprávné právní posouzení provedené soudem
prvního stupně, který dovodil, že na věc lze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 3045/2011“, pak přehlíží, že dovolacímu přezkumu podléhají
jen rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti
navíc odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k samostatné úpravě
odporovatelnosti v insolvenčním zákoně není aplikace této právní úpravy na
pracovněprávní úkony vyloučena a že závěry uvedeného rozhodnutí „na tento
případ aplikovat nelze“ (a ani soud prvního stupně – jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku – z uvedeného rozhodnutí nevycházel, neboť ho zmiňoval jen v
rámci reprodukce obsahu vyjádření žalovaného k žalobě). Dovolatelem nastolená
právní otázka, zda lze odporovat pracovněprávním úkonům, proto přípustnost
dovolání nezakládá.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit
ani dovolatelem předestřená otázka, zda „mohly být platby dlužníka z titulu
mezd žalovanému neúčinnými právními úkony dlužníka“, jestliže „mohla být zcela
neplatná pracovní smlouva ze dne 12. 5. 2012 a mzdový výměr ze dne 1. 6. 2012“,
neboť odvolací soud k závěru o tom, že pracovní smlouva ze dne 12. 5. 2012
(správně 11. 5. 2012) a mzdový výměr ze dne 1. 6. 2012 jsou neplatné, nedospěl,
a proto rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Namítá-li
dovolatel, že pracovní smlouva je neplatná, neboť v ní nebyl sjednán druh
práce, pak pomíjí, že soudy vycházely ze zjištění, že v pracovní smlouvě byl
sjednán druh práce „obchodní ředitel“, a uplatněný důvod proto nepřípustně
zakládá na svém nesouhlasu se skutkovým zjištěním soudů.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 5. 2012 pracoval u dlužníka od
1. 6. 2012 jako obchodní ředitel, že mzdovým výměrem ze dne 1. 6. 2012 mu byla
určena měsíční mzda ve výši 160 000 Kč a že „v důsledku restrukturalizace
společnosti“ mu byla mzdovým výměrem ze dne 29. 7. 2013 s účinností od 1. 8.
2013 určena měsíční mzda ve výši 80 000 Kč. Za období od června 2012 do května
2014 žalovaný obdržel od dlužníka mzdu (její část) ve výši 1 247 280 Kč a dále
jakožto pohledávku zaměstnance postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou
podstatou měl obdržet ještě další částku 1 084 464 Kč. Dne 18. 8. 2014 byla
žalovanému vyplacena částka 112 956 Kč jako náhrada nevyplacené mzdy úřadem
práce. Pracovní poměr mezi dlužníkem a žalovaným skončil ke dni 31. 5. 2014 na
základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 16. 5. 2014. Insolvenční
řízení bylo zahájeno na základě vyhlášky Městského soudu v Praze ze dne 6. 1.
2014 č. j. MSPH 90 INS XY, úpadek dlužníka byl zjištěn usnesením ze dne 20. 5.
2015 č. j. MSPH 90 INS XY a usnesením ze dne 13. 8. 2015 č. j. MSPH 90 INS XY
byl po odvolání dosavadního insolvenčního správce ustanoven insolvenční správce
současný.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanec ucházející se o pracovní
místo ve vyšším managementu zaměstnavatele je povinen zjistit si před uzavřením
pracovního poměru ekonomickou situaci zaměstnavatele a zda na zaměstnance
zastávajícího pracovní místo ve vrcholném managementu zaměstnavatele lze již z
tohoto důvodu pohlížet jako na osobu dlužníku blízkou. Vzhledem k tomu, že
uvedené právní otázky doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve
všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle ustanovení §235 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen
„IZ“), neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost
uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní
úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových
právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě
insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále
jen „odpůrčí žaloba“) [odst. 2].
Ustanovení §240 IZ pak určuje, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění
se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně
nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena
plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez
přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v
době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se
za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez
přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před
zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby,
která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením
insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez
přiměřeného protiplnění není a/ plnění uložené právním předpisem, b/
příležitostný dar v přiměřené výši, c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno
ohledům slušnosti, nebo d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem
okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za
předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo
osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon
učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku,
nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4).
Výše zmíněná ustanovení insolvenčního zákona přitom nedoznala změn od
rozhodnutí o úpadku dlužníka (20. 5. 2015) do vydání napadeného rozhodnutí.
Žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání – mimo jiné namítá, že povinností
žalovaného jako zaměstnance před nástupem do zaměstnání bylo, aby si zjistil
„ekonomickou situaci dlužníka jako svého zaměstnavatele“.
Zákoník práce vychází ze zásady, že výběr fyzických osob ucházejících se o
zaměstnání je plně v kompetenci zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že pracovní
poměr je smluvní vztah, je na obou účastnících, zda uzavřou pracovní smlouvu či
nikoliv. Právo zaměstnance svobodně a dobrovolně si vybrat, s kým uzavře
pracovní smlouvu, pak vyplývá z čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Přitom
je třeba mít na zřeteli, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě
zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (srov. čl.
4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V tomto směru zákoník práce ukládá
povinnosti před vznikem pracovního poměru toliko zaměstnavateli, zatímco
zaměstnanci žádné povinnosti výslovně nestanoví (srov. §30 až 32 zákona č.
262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák.
práce“). Je jistě správné, že zaměstnanec, který uzavírá pracovní poměr, tak
nečiní bez rozmyslu a nepochybně bere v úvahu široký okruh okolností, není však
jeho právní povinností některé skutečnosti o zaměstnavateli před uzavřením
pracovního poměru zvlášť zjišťovat.
Východiska pro posouzení, jaké jsou právní povinnosti, které má zaměstnanec při
výkonu závislé práce v pracovním poměru, jsou obsažena v obecné poloze v
ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zák. práce; zaměstnanec je především povinen
podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy a
dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Základní
povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců vyplývající z pracovního poměru
potom upravuje ustanovení §301 a §302 zák. práce.
Podle ustanovení §301 zák. práce zaměstnanci jsou povinni
a) pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny
nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními
zaměstnanci,
b) využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací,
plnit kvalitně a včas pracovní úkoly,
c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat
ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně
seznámeni,
d) řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Podle ustanovení §302 zák. práce vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni
a) řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní
výkonnost a pracovní výsledky,
b) co nejlépe organizovat práci,
c) vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví
při práci,
d) zabezpečovat odměňování zaměstnanců podle tohoto zákona,
e) vytvářet podmínky pro zvyšování odborné úrovně zaměstnanců,
f) zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů,
g) zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele.
Vedoucí zaměstnanci (§11 zák. práce) mají tedy po uzavření pracovního poměru
všechny povinnosti jako řadoví zaměstnanci, tj. plně se na ně vztahují
povinnosti podle ustanovení §301 zák. práce, a nadto mají ještě další
povinnosti, které jim ukládá ustanovení §302 zák. práce; výčet těchto
povinností je v obou případech taxativní.
Ze žádného z uvedených ustanovení však nevyplývá, a ani výkladem nelze dovodit,
že by ujednání (stanovení) mzdy, která se dodatečně jeví vnějšímu pozorovateli
jako nepřiměřená, bylo v rozporu s některou z výše uvedených povinností, a to
ostatně netvrdí ani dovolatel. Z těchto ustanovení, ani z jiných dílčích
ustanovení upravujících povinnosti zaměstnance (srov. kupříkladu §106 odst. 4
zák. práce), nelze dovodit ani povinnost (vedoucího) zaměstnance „zjistit si
ekonomickou situaci dlužníka jako svého zaměstnavatele“ (srov. v obdobné věci
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sen. zn. 21 ICdo
61/2018).
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem žalobce, že na vedoucího zaměstnance
zastávajícího místo ve vrcholném managementu zaměstnavatele je třeba již z
tohoto důvodu nahlížet jako na osobu dlužníku blízkou.
Je mimo pochybnost, že právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat
též, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve
prospěch osoby dlužníku blízké, jinak platí, že byl-li úkon učiněn ve prospěch
jiné osoby, lze mu odporovat, jen jestliže byl učiněn v době 1 roku před
zahájením insolvenčního řízení (srov. §240 odst. 2 IZ). Dovolatel však
opomíjí, že pro závěr, že vedoucí zaměstnanec je osobou dlužníku blízkou,
nepostačuje samo o sobě jeho postavení v podnikové hierarchii. Pojem osoby
blízké vymezuje ustanovení §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní ustanovení §22 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014). Ve smyslu tohoto ustanovení
tak vůči dlužníku mohou být takovými osobami jeho příbuzní v řadě přímé,
sourozenci, manžel, jakož i jiné osoby, které jsou k dlužníku v poměru rodinném
nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěl dlužník nebo taková osoba, druhý
z nich důvodně pociťoval jako újmu vlastní. O takový případ se nemusí jednat
bez dalšího. Pracovní poměr je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě
smluvní strany zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jeho
obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už
tím, že – objektivně vzato – chtějí sjednat pracovní podmínky pro sebe co
nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci
apod.), a nic na tom nemění ani skutečnost, že případně dojde k bezvýhradnému
přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro
uzavření smlouvy jsou odlišná. Výsledek jednání nic nevypovídá o rozdílnosti
zájmů obou stran při sjednávání pracovní smlouvy. Vzhledem k tomu zaměstnanec
sice může být osobou dlužníku blízkou, ale ne pouze z toho jediného důvodu, že
zastává vedoucí pracovní místo a že je z tohoto důvodu podle zastávaného stupně
řízení a v rozsahu pověření oprávněn jednat jménem zaměstnavatele navenek,
neboť je nezbytné dále splnit další předpoklad, tedy aby důvodně pociťoval
újmu, kterou jeho zaměstnavatel (dlužník) utrpěl, jako újmu vlastní (k tomu
srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo
2192/2001, uveřejněný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2004, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sen.
zn. 21 ICdo 61/2018). V tomto směru však dovolatel netvrdil (a ani v dovolání
takové skutečnosti nepředkládá) žádné rozhodné skutečnosti, které by
odůvodňovaly závěr, že by žalovaný důvodně pociťoval újmu, kterou dlužník
utrpěl, jako újmu vlastní.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c
odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 1
části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo
zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jiří
Doležílek
předseda senátu