ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1004.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1004/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. P. , zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalovaným: 1) B. N. , 2) Z. N. , a 3) P. N. , zastoupeným Mgr. Ing. Josefem Šikulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 56/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2008, č. j. 12 Co 996/2006-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2008, č. j. 12 Co 996/2006-121, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, č. j. 11 C 56/2006-73, určil, že pozemek parc. č. 4129 – ostatní plocha o výměře 885 m2, zapsaný na LV č. 1364 pro okres a obec Ústí nad Labem, kat. území S., vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Ústí nad Labem, je společným jměním manželů J. P., původně žalobce a) a žalobkyně V. P. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou ze dne 12. 11. 1985, téhož dne registrovanou Státním notářstvím v Ústí nad Labem, žalobkyně V. P. a její manžel J. P., zemřelý dne 3. 2. 2007, koupili od Z. N. rekreační chatu ev. č. 35 se zastavěnou plochou č. 932 o výměře 28 m2 a pozemky parc. č. 931 – zahrada o výměře 413 m2 a parc. č. 925 – zahrada o výměře 95 m2, zapsané u Střediska geodézie v Ústí nad Labem na LV č. 449 pro kat. území B., za kupní cenu 40.094,- Kč, stanovenou znaleckým posudkem F. V. ze dne 15. 7. 1985. Z. N. označené nemovitosti nabyl dědictvím po zemřelém B. N. rozhodnutím Státního notářství v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 1985, které téhož dne nabylo právní moci. Předmětem dědického řízení po B. N. nebyl pozemek parc. č. 4129 o výměře 885 m2 přiléhající k pozemkům parcelních čísel 931 a 925, ten nebyl jako předmět smlouvy uveden v kupní smlouvě ze dne 12. 11. 1985 a nebyl také předmětem ocenění pro účely dědického řízení po B. N. ve znaleckém posudku F. V. ke dni 9. 12. 1984 i jeho znaleckého posudku pro účely kupní smlouvy ze dne 12. 11. 1985. Žalobkyně s manželem začali užívat nemovitosti včetně sporného pozemku v roce 1984. Od počátku neměli pochybnost o tom, že koupili celou zahradu, neboť celý objekt znali z dřívější doby jako příbuzní N. Pozemky byly oploceny a spolu s chatou tvořily jeden soubor. V době uzavření kupní smlouvy se na sporném pozemku nacházelo cca 40 ovocných stromů, množství zákrsků, stála na něm bouda na zahradní nářadí a sklad na dřevo a je na něm umístěna vodovodní šachta, záchodová žumpa s trativodem a 5 schodů. Na ostatních pozemcích se nacházelo cca 9 stromů. V kupní ceně 40.094,- Kč se podle znaleckého posudku F. V. ze dne 15. 7. 1985 mimo jiné promítá cena oplocení v přední části, mezi sousedy a ke dráze, dřevěného skladu zahradního nářadí a 47 ovocných stromů a 49 keřů různého druhu. Žalobkyně se teprve v roce 2004 dověděla, že sporný pozemek je v katastru nemovitostí stále veden jako společné jmění manželů N. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně spolu s manželem nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením. Soud prvního stupně uvedl, že i když se chopili držby pozemku o ploše větší než je součet výměr pozemků nabytých kupní smlouvou, rozhodující je okolnost, že při určení kupní ceny vycházeli ze znaleckého posudku, v němž byly oceněny i věci nacházející se na sporném pozemku včetně jeho oplocení, takže lze „konstatovat, že všemi těmito okolnostmi byli žalobci ubezpečováni a ujišťováni, že předmětem koupě je také tato sporná pozemková parcela“, a „nelze dovodit stav, že mohli mít či dokonce měli jakékoliv pochybnosti o tom, že spornou parcelu nenabyli jen s poukazem na vzájemný poměr celkové výměry pozemkových parcel s výměrou parcely sporné“.
V průběhu odvolacího řízení žalobce J. P. zemřel (3. 2. 2007) a žalobkyně podle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2007, sp. zn. D 197/2007, nabyla všechen jeho majetek.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č. j. 12 Co 996/2006-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. 4129 – ostatní plocha o výměře 885 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Ústí nad Labem, na LV č. 1364 pro okres a obec Ústí nad Labem, kat. území S., náleží do společného jmění J. P. a žalobkyně. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud při rozhodování vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyni dobrá víra nesvědčí. Uvedl, že i když je poměr ploch koupených a skutečně držených pozemků jen jedním z hledisek při posuzování omluvitelnosti omylu držitele, je toto hledisko v daném případě hlediskem převažujícím. Žalobkyně nabyla do vlastnictví tři pozemky o celkové výměře 536 m2 a současně s nimi se chopila držby i sporného pozemku o výměře 885 m2, takže „překročení výměry žalobkyní užívaného pozemku tedy dosahuje 165 % výměry skutečně podle kupní smlouvy nabytých pozemků“. Jde o překročení natolik významné, že je nelze pominout bez ohledu na to, že všechny čtyři pozemky tvoří jeden funkcí celek a že žalobkyně koupila i věci na sporném pozemku. Ze znaleckého posudku F. V. vyplývá, že žalobkyně byla přítomna prohlídce nemovitostí znalcem a že za její přítomnosti byla nemovitost zaměřena. Při zachování náležité a rozumné opatrnosti, kterou lze na každém, kdo nabývá vlastnictví k nemovitostem, požadovat, žalobkyně měla (a mohla) zjistit, že užívá pozemky o podstatné vyšší výměře, než které nabyla smlouvou. Žalobkyně proto nemohla být oprávněnou držitelkou sporného pozemku a tento nabýt vydržením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že je nesprávný „skutkový předpoklad“, z něhož vyšel odvolací soud, že v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 12. 11. 1985 začala užívat i sousedící pozemek parc. č. 4129 o výměře 885 m2 přiléhající k zakoupeným parcelám. Uzavření této kupní smlouvy předcházel faktický stav, kdy spolu s manželem užívala nejméně od roku 1984 jako“výpůjčku“ od Z. N. „soubor nemovitostí“, který jim Z. N. osobně na místě samém předal do užívání, tj. v hranicích vymezených oplocením, které od té doby zůstalo zachováno a které znalec oceňoval. Odvolací soud upřednostnil nedůvodně jediné hledisko, a to „izolované hledisko výměry“, ostatní hlediska pominul a i skutkové okolnosti hodnotil jinak, než soud prvního stupně, aniž by pro to měl procesní důvod. Dalším hlediskem při posuzování omluvitelnosti omylu držitele je tvar pozemků a jejich umístění v terénu, význam má i jejich společné oplocení. V terénu nejsou hranice jednotlivých pozemkových parcel patrné, zahrada od roku 1982 nebyla řádně obdělávána, byla zarostlá, její značná část je v příkrém svahu, jde o terén značně nepřehledný, který ani nyní neumožňuje prostý odhad výměr. Nad zahradou je silniční průhah 1/30, pod zahradou pod sporným pozemkem železniční trať Děčín – Všetaty. Železniční trať od sporného pozemku odděluje plot v délce 49,6 m. Tento plot, jakož i porosty a stavby na sporném pozemky byly předmětem ocenění znalcem ve znaleckém posudku ze dne 15. 7. 1985. Poukázala na to, že smluvní strany smlouvy ze dne 12. 11. 1985 vycházely z toho, že předmětem smlouvy je celek nemovitostí, který zahrnuje i pozemkovou parc. č. 4129. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za zcela správné. Uvedli, že žalobkyně v dovolání fakticky namítá pouze nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně posouzení existence či neexistence dobré víry držitele, a není z něho zřejmé, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní závěr odvolacího soudu, o nějž se opírá jeho měnící a zamítavé rozhodnutí, neodpovídá správné aplikaci práva na v podstatě nesporný a správně zjišťovaný skutkový stav věci. Pokud se toto rozhodnutí dovolává judikatury Nejvyššího soudu, pomíjí některá jeho významná související a publikovaná rozhodnutí.
K otázce velikosti nabytého pozemku a pozemku sousedícího (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, se Nejvyšší soud vyslovil např. již v r ozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod pořadovým č. C 3670, kde judikoval, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu , nebo držitel byl do omylu uveden znalcem ). Dále pak v r ozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 2733, Nejvyšší soud vyslovil, že příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele. V neposlední řadě pak Nejvyšší soud v r ozsudku ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 , publikovaném v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 6050, vyslovil názor, že v e prospěch dobré víry držitele pozemku, jehož výměra přesahuje 50 % výměry pozemku nabytého, mohou svědčit tyto okolnosti: Právním předchůdcem držitele byla osoba mu blízká, titulem nabytí jeho pozemku byl dar, nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek , jde o držbu více pozemků, které na sebe nenavazují a jeden z nich je zastavěný.
Podle názoru dovolacího soudu se v dané věci soustředilo tolik okolností osvědčující dobrou víru žalobkyně (a jejího zemřelého manžela), že převažují nad jinak nejvýznamnějším kritériem pro posuzování obdobných sporů – t. j. nad kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků skutečně užívaných.
Za okolnosti, které převažujícím způsobem svědčí ve prospěch žalobkyně, dovolací soud považuje:
- Převodce Z. N. projevil vůči kupujícím vzájemnou důvěru tím, že již rok před uzavřením kupní smlouvy jim umožnil užívání všech nemovitostí uzavřeného funkčního celku, nejen tedy později koupených nemovitostí, ale i předmětného pozemku ve zjevném přesvědčení, že jimi může bez ohledu na výsledek dědického řízení po B. N. disponovat. V tomto přesvědčení setrval i při převodu nesporných nemovitostí na nabyvatele manžele Popelářovy, aniž by se sám přesvědčil o správnosti velikosti pozemků, které převést skutečně chtěl. Při takovýchto přátelských či blízkých vztazích mezi osobou převádějící a nabývající je nepozornost k velikosti převáděných nemovitostí jistě omluvitelnější, než-li mezi osobami vzájemně si cizími.
- Na skutečnost, že žalobkyně není vlastnicí předmětného pozemku žalovaná strana nepřišla ani po dobu zhruba dvaceti let od jeho nerušeného užívání žalovanou a jejím manželem. Upozornila na ni až sama žalobkyně.
- V důvěře ve vlastnictví sporného pozemku byla žalovaná utvrzována znaleckým posudkem, který ocenil i pomocné stavby, venkovní úpravy a porosty situované na sporném předmětném pozemku, které byly zaplaceny uhrazenou kupní cenou. Jestliže sám znalec považoval za pozemek, který měl podle zadání ocenit, i předmětný pozemek (neboť jej vymezil plotem), za nímž je již trať, nelze brát vážně jeho tvrzení zaznamenané ve znaleckém posudku, že převáděné pozemky přeměřil. Kdyby tak učinil, nemohl vymezovat pozemky oceňované podle zadání v hranicích oplocení a oceňovat součásti a příslušenství předmětného pozemku. Je tedy zřejmé, že znalec převáděné pozemky nepřeměřoval a vyšel z údajů již uvedených v předchozím znaleckém posudku vyhotoveném nedlouho předtím pro účely dědického řízení po zemřelém B. N. Jestliže již předchozí posudek byl shodně chybný, nešlo o chybu, kterou mohli manželé P. ovlivnit.
- Není sporu, že předmětný pozemek je svažitý a nepřehledný.
Z důvodů shora uvedených lze tedy uzavřít, že právní úvahu odvolacího soudu ohledně oprávněnosti držby předmětného pozemku dovolací soud nemůže akceptovat jako přiměřené posouzení odpovídající judikatuře. Proto nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Dovolací soud předpokládá, že v dalším řízení bude žalobkyně poučena o vhodnosti úpravy žalobního návrhu v souvislosti se změnou v účastenství na straně žalující.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu