ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1040.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1040/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. K., b) J. K., obou zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, o uložení povinnosti zdržet se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod spisovou značkou 28 C 54/2008, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. 51 Co 445/2013-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 9. 2013, č. j. 28 C 54/2008-222, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobci domáhali určení, aby žalovanému byla uložena povinnost „zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci I/27 v ulici Klatovská v Plzni tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A LAeq,T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů v ulici K. čp. a U T. čp. v k. ú. P. v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 40 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 30 dB (A) v době od 22 do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory a chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 70 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 60 dB (A) v době od 22 do 6 hodin“ (výrok I.). Dále uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 7. 2014, č. j. 51 Co 445/2014-237, k odvolání žalobců, jež směřovalo toliko proti výrokům II. a III., usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (o nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastníky) změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy všech stupňů a ve výroku III. (o nákladech řízení státu) usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to té části výroku, v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení státu, podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř., a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nezohlednil důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř. a neměl přiznat státu náhradu nákladů řízení – znalečného. Dovolatelé uvádějí, že jde o otázku, která nebyla doposud dovolacím soudem řešena. Namítají, že na základě skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež vycházejí zejména ze znaleckého posudku, je prokazatelné, že dochází k obtěžování dovolatelů nadměrným hlukem z komunikace, jejímž provozovatelem je žalovaný. V důsledku změny judikatury v průběhu řízení, provedené nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11 (text nálezu je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz), byli žalobci nuceni vzít žalobu zpět. Podle jejich názoru je zde důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jelikož nález Ústavního soudu byl natolik překvapivý, že jim následně nelze přičítat neúspěch ve věci z důvodu zpětvzetí žaloby. Proto by bylo nepřiměřené, aby podle zásady úspěchu ve věci byli povinni hradit náklady znalečného státu. Dále namítají, že zmíněný znalecký posudek doc. RNDr. Marie Vaňkové, CSc. byl nadbytečný, jelikož hodnoty naměřeného hluku překračující míru přiměřenou poměrům již byly prokázány z protokolů o měření hluku vypracovaných autorizovanou laboratoří Ing. M. M. v roce 2007, jež v řízení předložili žalobci. Náklady znaleckého posudku tedy má nést žalovaný.
Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 2. 2008 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 25. 7. 2014 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Žalobci v dovolání předkládají k řešení otázku procesního práva formulovanou tak, že se v poměrech rozhodování o nákladech řízení státu ve smyslu §148 odst. 1 o. s. ř. dovolávají aplikace moderačního oprávnění soudu dle §150 o. s. ř. Dovozují, že sice zpětvzetím žaloby z procesního hlediska zavinili, že řízení muselo být zastaveno, nicméně ke zpětvzetí žaloby je přiměla změna judikatury Ústavního soudu představovaná nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, spisová značka I. ÚS 451/11, k níž došlo až v průběhu řízení (v předchozím řízení před dovolacím soudem). Náklady řízení na znalecký posudek, které navíc v průběhu řízení byly vynaloženy nadbytečně (žalobci tvrdí, že překračování hlukových limitů na pozemní komunikaci bylo prokázáno již z protokolů o měření hluku předložených žalobci), by tak měl nést stát.
Podle §148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Povinnost nahradit náklady řízení, stanovená podle §142, §143, §146 odst. 2, §147 nebo 148 o.s.ř., se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení §150 o. s. ř. proto soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, vedlejším účastníkům nebo státu, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Možnost soudu nepřiznat státu vůči procesně neúspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení státem zálohovaných prostřednictvím aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je dovozována i judikaturou dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2854/2014, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2014, a ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, jež jsou přístupná, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí, na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), jakož i judikaturou Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 221/04, jenž je přístupný na internetových stránkách na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). V tomto ohledu je procesní otázka, na jejímž řešení je v projednávané věci rozhodnutí odvolacího soudu založeno, již řešena.
Výkladem §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval například v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013. V něm vyložil, že „okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další“. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.“
Ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, dovolací soud ve vztahu k vazbě §146 odst. 2 a §150 o. s. ř. vysvětlil, že „ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.“
Shodně k problematice důvodů aplikace ustanovení §150 o.s.ř. přistupuje též Ústavní soud (srovnej například nálezy ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3810/12, jež jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
Žalobci vymezují přípustnost dovolání hlediskem existence procesní otázky, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, tvrzením okolnosti hodné zvláštního zřetele, jež spočívá ve změně judikatury. Tato změna žalobce přiměla ke zpětvzetí žaloby, jež se vzhledem ke kritériu výsledku řízení nepříznivě projevilo i v rozhodování o nákladech řízení státu. Rovněž ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se od této praxe svým rozhodnutím neodchýlil.
V usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 779/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „z judikatorně dovozené charakteristiky typu okolností, jež lze (a je třeba) brát na zřetel při úvaze o možnosti aplikace §150 o. s. ř., je zřejmé, že změna právní úpravy, tedy též ta, k níž došlo v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu, takto nastaveným kritériím neodpovídá. Nejde tu o specifické okolnosti konkrétního případu, opodstatňující výjimečný přístup vůči určité osobě, nýbrž o typovou situaci, do níž se dostane každý účastník řízení s totožným či obdobným předmětem.“
Obdobným způsobem lze argumentovat změnou judikatury provedenou nálezem Ústavního soudu, jenž jej nevydal v pozici tzv. negativního zákonodárce. Nález vydaný Ústavním soudem při kontrole ústavnosti rozhodnutí obecných soudů v konkrétním případě je ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazný pro všechny orgány a osoby, což odpovídá poslání Ústavního soudu a jeho postavení v systému orgánů veřejné moci. Tato závaznost nikoliv toliko ve smyslu kasačním (procesním), ale i precedenčním, znamená, že nález Ústavního soudu v konkrétní věci má zpravidla judikatorní přesah i do jiných řízení charakterizovaných v podstatných rysech totožnými či obdobnými skutkovými okolnostmi; nabývá tak povahy tzv. práva v materiálním slova smyslu (k problematice závaznosti svých rozhodnutí, a to jak ve smyslu kasačním, tak ve smyslu precedenčním, se Ústavní soud komplexně a velmi podrobně vyjádřil zejména v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). V takovém případě nálezová judikatura Ústavního soudu ovlivňuje interpretační a aplikační praxi při řešení konkrétní právní otázky bez ohledu na poměry či postoje konkrétního účastníka řízení a okolnosti, které vedly v konkrétním případě ke vzniku sporu. Obecný dosah judikatury Ústavního soudu tak vylučuje, aby se jednalo o okolnost, která může mít vliv na rozhodování o nákladech řízení v režimu §150 o.s.ř., není-li rozhodnutí Ústavního soudu spjato s konkrétní věcí a poměry konkrétního účastníka řízení, jenž se užití moderačního oprávnění soudu dovolává.
K námitce dovolatelů, že provedení znaleckého posudku nebylo účelné, popřípadě, že byl posudek nadbytečný, dovolací soud nemůže přihlédnout, neboť ve vztahu k této námitce žalobci nevymezili, které z hledisek přípustnosti dovolání obsažených v §237 o. s. ř. je naplněno. Nad rámec toho dovolací soud uvádí, že neúčelnost či nadbytečnost ve věci vypracovaného znaleckého posudku se z obsahu procesního spisu a provedeného dokazování nepodává, neboť výsledky měření hluku provedeného autorizovanou laboratoří Ing. M. M. v roce 2007 byly žalovaným zpochybněny. Proto soud prvního stupně, aniž by to některá z procesních stran navrhla, ustanovil k prokázání právně významné skutečnosti, jež svou povahou předpokládá uplatnění odborných znalostí, znalkyni. Skutečnost, že znalecký posudek následně potvrdil výsledky měření hluku, jež vyplývaly z důkazu předloženého žalobci, nečiní znalecký posudek nadbytečným či neúčelným, neboť právně významná skutečnost tvrzená žalobci a popíraná žalovaným by zůstala bez důkazu znaleckým posudkem sporná.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu
předseda senátu