ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1049.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1049/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) P. Š. a b) B. Š., proti žalovaným: 1) J. H. a 2) I. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 927/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 25 Co 311/2004-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2004, č. j. 10 C 927/2003-28, určil, že vlastníky části pozemku parc. č. 112/35 o výměře 36 m2 v hranici stávajícího oplocení v obci a kat. území Ř., zapsaného u Katastrálního úřadu P. na LV č. 284, jsou žalobci, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 112/34 o výměře 1260 m2, který je oplocený. Tento pozemek nabyli kupní smlouvou, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu-západ 13. 3. 1978. Pozemek byl již v době koupě oplocený. Ze strany žalobců podél plotu se nacházejí vzrostlé stromy. Žalovaní jsou vlastníky pozemků parc. č. 112/35 a 112/29, které sousedí s pozemky žalobců. Podle vytyčovacího náčrtku z 29. 5. 2001, vyhotoveného za žádost žalovaných, plot na pozemku parc. č. 112/34 částečně zasahuje do pozemku parc. č. 112/35, tedy do pozemku žalovaných. Tuto skutečnost se žalobci dověděli 11. 6. 2001. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnictví k části pozemku parc. č. 112/35 o výměře 36 m2 v hranicích, daných stávajícím plotem a zaměřených geometrickým plánem pro rozdělení pozemků z 10. 2. 2004, neboť sporný pozemek drželi v dobré víře, že jim patří, od roku 1978. Po koupi pozemku parc. č. 112/34 pozemek nepřeměřovali a daný stav žádný ze sousedů nezpochybňoval.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 25 Co 311/2004-42 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že ve společném jmění žalobců „je pozemek o výměře 36 m2 označený jako díl „a“ na geometrickém plánu č. 539-15/2004 vypracovaném a ověřeném Ing. L. O. 18. 9. 2004 pod č. 15/2004 a odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. 29. 9. 2004 pod č. 2733/04, který byl tímto geometrickým plánem sloučen s pozemkem č. parc. 112/34 v katastrálním území a obci Ř., zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 283 pro obec a katastrální území Ř. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P.“, s tím, že blíže označený geometrický plán z 18. 9. 2004 je nedílnou součástí rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud některé soudem prvního stupně provedené důkazy a učinil v podstatě shodná skutková zjištění jako soud prvního stupně. Podle jeho názoru soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Ten však spočívá v tom, že jiným způsobem, než žalobou na určení svého vlastnického práva ke sporné části pozemku, nemohou dosáhnout toho, aby byli v katastru nemovitostí zapsáni jako jeho vlastníci. Odvolací soud dovodil, že žalobci byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k dílu „a“ patří, byli tedy jeho oprávněnými držiteli, označený díl drželi jako oprávnění držitele nepřetržitě od roku 1978, k 1. 1. 1992 tedy splnili i podmínku vydržecí doby a stali se tak vydržením jeho vlastníky (ve společném jmění manželů). Nepřisvědčil námitce žalovaných, že vyhověním žalobě jim bude znemožněn přístup na jejich pozemek, s tím , že otázka, zda žalovaní budou či nebudou mít přístup na svůj pozemek, není pro posouzení, zda žalobci vydrželi spornou část pozemku či nikoli, není právně významná. Rozsudek soudu prvního stupně změnil proto, aby odstranil pochybení soudu prvního stupně, který výrok rozsudku formuloval tak, že nebyl vykonatelný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení věci a vady řízení, které měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „judikaturou nebyla řešena otázka kolize práva na vydržení s právem na přístup ke své nemovitosti“. Namítají, že rozhodnutím soudů byl znehodnocen jejich pozemek, protože na něj není přístup. V minulosti jim nevadilo, že žalobci oplotili část jejich přístupové cesty, protože se na svůj pozemek dostávají přes pozemek sousedů z druhé strany. Pokud se však tito rozhodnou oplotit svůj pozemek na hranici, což v budoucnu hrozí, nebudou se moci za dané situace dostat na svůj pozemek automobilem. Oba soudy vyšly jen z tvrzení žalobců, kteří neprokazovali ani nevysvětlili, proč při stavbě plotu zabrali část jejich pozemku. Jsou toho názoru, že jejich právo na zachování přístupové cesty k jejich pozemku „je silnější než právo na vydržení nemovitosti“. Zachování přístupu k jejich pozemku je potřebné i z toho důvodu, aby na něj mohla přijet sanitka, hasičský vůz apod. Zpochybňují také naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení s ohledem na jejich tvrzení, že na věci nemají žádný zájem. Vadu řízení spatřují v tom, že „soudy uvěřily výpovědím žalobců, aniž by žalobci unesli důkazní břemeno, přestože oni tvrzení žalobců popřeli“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci k dovolání uvedli, že pozemek žalovaným nezabrali. Z geometrického plánku z 28. 11. 1971 je patrné, že v roce 1978, tedy v době, kdy pozemek koupili od manželů V., byl jimi koupený pozemek již oplocený. Svědčí o tom také vzrostlé stromy nacházející se u plotu, které tam po zakoupení pozemku vysadili. Rozhodnutí soudů obou stupňů považují za správná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
I když odvolací soud formuloval výrok rozsudku ve věci samé jako měnící, jde o rozsudek potvrzující, neboť odvolací soud práva a povinnosti účastníků nestanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně, výrok rozsudku pouze upřesnil tak, aby byl vykonatelný. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 12, pod C 132.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení sporného pozemku žalobci neřeší v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu se nezaobírá žádnou právní otázkou, která by toto rozhodnutí činila rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud sdílí přesvědčení odvolacího soudu, že v řízení o vydržení vlastnického práva k pozemku otázka, „zda budou či nebudou mít žalovaní přístup na svůj pozemek … není rozhodná pro posouzení vydržení“. Určení existence vlastnického práva rozhodnutím soudu má toliko deklaratorní povahu a tak důsledky takového rozhodnutí, které jen osvědčuje již existující právní stav, včetně možných komplikací z hlediska přístupu k nemovitosti žalovaných, opravdu nemůže mít žádný vliv na výsledek řízení. V tomto ohledu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ČR z 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, jímž byla řešena obdobná námitka a podle kterého „uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posouzeno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ“ (viz C 2956 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, sešit 31).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu