ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1095.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1095/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. D., o 13.360,- Kč a 15.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 103/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2001, č. j. 19 Co 540/2000-173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně”) rozsudkem z 26. 6. 2000, č. j. 17 C 103/97-151, uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci částku 11.813,- Kč a dále částku 10. 576,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, co do zbytku žalobu zamítl“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky obytného domu čp. 2161 v P., přičemž žalobci náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální čtvrtiny a žalované podíl v rozsahu ideálních tří čtvrtin. V domě se nachází celkem tři byty. Byt 3+1 v přízemí užívá žalobce. Další byt 3+1 v l. patře užívá nájemnice H. V. a byt 1+1 užíval nájemce J. B. Podlahová plocha bytu užívaného žalobcem je větší, než odpovídá jedné čtvrtině podlahové plochy všech tří bytů. K rukám žalované zaplatili nájemné H. V. za dobu od 1. 7. 1993 do 31. 3. 1998 Kč 47.253 Kč aj. B. za dobu od 1. 6. 1997 do 31. 5. 1998 Kč 42. 316.
Na základě uvedených zjištění s odkazem na §137 odst. l ObčZ, který stanoví, že podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci vzniklo právo na poměrnou část nájemného, vybraného žalovanou v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu, tj. jedné čtvrtiny. Ta činí z nájemného od H. V. 11.813 Kč a od J. B. 10.576 Kč. S odůvodněním, že vyloučil k samostatnému řízení „protinávrh, kterým se žalovaná vůči žalobci domáhala zaplacení částky 43.785 Kč“ z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícího v tom, že žalobce užívá ve společném domě byt větší podlahové plochy, než by mu podle spoluvlastnického podílu náleželo, a dále z titulu náhrady poměrné části nákladů, připadajících na žalobce podle výše jeho podílu, které vynaložila výlučně žalovaná na správu, údržbu a opravy společného domu, se soud prvního stupně v tomto řízení „nezabýval námitkami, uplatněnými z týchž právních skutečností“, a uložil žalované, aby částky 11.813 Kč a 10.576 Kč žalobci zaplatila. Pokud žalobce požadoval z nájemného od H. V. celkem 13. 360 Kč a Jana Bureše 15.000 Kč, byla žaloba ve zbytku, tj. ohledně částky 5.971 Kč, zamítnuta.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 5. 1. 2001, č. j. 19 Co 540/2000-173, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky částku 11.813,- Kč a částky 10.576,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolání žalobce proti zamítavému výroku ve věci samé jako opožděně podané odmítl.
Odvolací soud, před kterým účastníci uvedli, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 je pod sp. zn. 16 C 114/90 vedeno dosud neskončené řízení a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětnému domu, vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Dospěl však k závěru, že v daném případě ve vztahu k §137 odst. 1 ObčZ nejde o situaci typickou, která by odůvodňovala jeho mechanickou aplikaci, jestliže je nesporné, že žalobce užívá ve společném domě byt, jehož podlahová plocha je větší, než by odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu, žalobkyně vybírala nájemné z dalších dvou bytů a sama neobývá v domě žádný byt. Podle odvolacího soudu by požadavek žalobce o vyplacení čtvrtiny zisku z nájemného byl namístě jen tehdy, jestliže by oba spoluvlastníci dům neužívali vůbec, popřípadě by jej kromě pronajatých prostor užívali v poměru odpovídajícím jejich spoluvlastnickým podílům. Pokud žalobce užívá část domu, navíc v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu, získává určitou majetkovou hodnotu, která spočívá v tom, že za toto užívání neplatí nájemné. Tímto způsobem a v tomto rozsahu se také podílí na realizaci svého spoluvlastnického práva tak, jak má na mysli §137 odst. 1 ObčZ. Vzhledem k tomu, že žalovaná se obdobným způsobem na realizaci svých spoluvlastnických práv nepodílí, je oprávněna si ponechat výnosy z vybraného nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a namítá nesprávné právní posouzení věci. Uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a) a d) OSŘ. Žalobce považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že mu jako podílovému spoluvlastníkovi vzniklo právo na poměrnou část nájemného vybraného žalovanou v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že toto jeho právo je kompenzováno povinnostmi ve vztahu k žalované, nevzal v úvahu, že protinávrh žalované byl vyloučen k samostatnému řízení, v němž se má o jeho povinnostech teprve jednat. Tak navíc rozhodl bez možnosti žalobce se k návrhu žalované vyjádřit a jednotlivá práva a povinnosti obou spoluvlastníků ani finančně nevyjádřil. Odvolací soud měl správně věc posoudit podle §136 ObčZ tak, že žalovaná jako spoluvlastnice ideálních ľ domu nemůže mít nárok na celý výnos z bytů 3+1 a 1+1, neboť nevlastní reálnou část domu, ale část ideální. Žalobce ještě dodal, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví domáhá se po něm žalovaná zaplacení částky 19.797 Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení žalobce za dobu od roku 1981 do 1992, spočívající v užívání bytu žalovaným ve společném domě nad rozsah jeho podílu a také poměrné části nákladů na opravy tohoto domu, vynaložených žalovanou. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila tak, že považuje dovolání žalobce za neodůvodněné. Uvedla, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo v roce 2002 pravomocně rozhodnuto tak, že se stala výlučnou vlastnicí domu, přičemž proti rozsudku odvolacího soudu v uvedené věci podal žalobce dovolání. Také o její žalobě o zaplacení částky 19.797 Kč, kterou původně uplatnila v uvedeném řízení, ale která byla vyloučena k samostatnému projednání, a byla pak vedena pak pod sp. zn. 16 C 455/99 Obvodního soudu pro Prahu 5, bylo již pravomocně rozhodnuto.
Nejvyšší soud provedl podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno osobou oprávněnou řádně a včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 OSŘ.
Podle §136 odst. l ObčZ věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků.
Podle §123 ObčZ vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle §137 ObčZ podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
V daném případě jsou účastníci podílovými spoluvlastníky nemovitosti – obytného domu, přičemž podíl žalobce činí jednu ideální čtvrtinu, podíl žalované ideální tři čtvrtiny. Jde-li o obytný dům, může i menšinový spoluvlastník ve smyslu §123 ObčZ realizovat své spoluvlastnické právo ke společné věci tak, že věc užívá, tj. užívá byt o takové velikosti podlahové plochy, která v poměru k podlahové ploše ostatních bytů v domě odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud užívá byt o podlahově ploše větší, než jeho podílu odpovídá, získává bez právního důvodu plnění na úkor většinového spoluvlastníka, tedy bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. l a 2 ObčZ. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, publikovaný pod C 261 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 3, v němž je uvedeno, že „podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno“.
Jak už uvedl odvolací soud, je mezi účastníky nesporné, že žalobce užívá ve společném domě byt o podlahové ploše větší, než je jedna čtvrtina celkové plochy všech bytů v domě, tedy užívá společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. To znamená, že žalobce své spoluvlastnické právo k obytnému domu beze zbytku vykonává, resp. vykonával i v době od 1. 3. 1993 do 31. 5. 1998. Jestliže se tak žalobci z titulu jeho spoluvlastnického práva k obytnému domu dostalo i v uvedeném období v plném rozsahu, co mu podle zákona patří, nemůže se podílet na výnosech, resp. nájemném, převzatém žalovanou z dalších bytů v domě.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který dospěl ke stejnému závěru jako soud dovolací, je tedy správné.
Důvodná není ani námitka žalobce, že odvolací soud mu odňal možnost jednat před soudem tím, že se zabýval protinávrhem žalobkyně, který byl vyloučen k samostatnému řízení a ke kterému se žalobce nemohl vyjádřit. Odvolací soud dospěl jen k jinému výkladu §137 ObčZ než soud prvního stupně a ke způsobu, jakým vykonávají účastníci spoluvlastnická práva ke společnému domu, se žalobce v řízení vyjádřil. Protože v řízení nedošlo ani k dalším vadám vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ nebo k jiné vadě, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto ( §243b odst. 1 OSŘ).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto náhrada účelně vynaložených nákladů řízení (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ). Ty jim však nevznikly, neboť vyjádření k dovolání podala sama, nikoli prostřednictvím advokáta.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r. předsedkyně senátu