ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1135.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1135/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) V. K., zastoupené advokátem, B) H. T., C) J. V. a D) R. V., proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 1025/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2001, č. j. 5 Co 95/2001-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni A) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. J.
III. Žalobci B), C) a D) a žalovaný nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 25. 2. 2000, č. j. 6 C 1025/99-108, rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům dům č. p. 17 a stavební parcelu č. 130 v obci S., k. ú. N., do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením z 15. 6. 2000, č. j. 5 Co 1383/2000-123, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem z 31. 8. 2000, č. j. 6 C 1025/99-134, rozhodl stejně jako rozsudkem z 25. 2. 2000, č. j. 6 C 1025/99-108.
Odvolací soud rozsudkem z 9. 2. 2001, č. j. 5 Co 95/2001-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ke změně došlo jen ve výroku o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) tohoto novelizovaného občanského soudního řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že soud neprovedl jím navržený důkaz – výslech svědkyně M. L. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně A) se k dovolání vyjádřila tak, že nejde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam a že v řízení nedošlo k vadě, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Žalobci B), C) a D) se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 15. hlavy první části dvanácté téhož zákona odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ”).
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ). Poté se zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, ale rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 OSŘ).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučení mimo jiné i tak, že „dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v Písku“. Žalovaný podal dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první OSŘ), avšak – ve shodě s poučením, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek mu byl doručen do vlastních rukou dne 23. února 2001 a dovolání podal osobně u soudu prvního stupně dne 23. dubna 2001). S přihlédnutím k právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženém v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde tedy o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) OSŘ]. O takovýto případ se nejedná.
Přípustnost proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z §238 odst. l písm. b) OSŘ, neboť rozsudek soudu prvního stupně z 25. 2. 2000, č. j. 6 C 1025/99-108, byl sice odvolacím soudem zrušen, ale soud prvního stupně dalším rozsudkem z 31. 8. 2000, č. j. 6 C 1025/99-134, rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí, neboť oběma rozsudky žalobě vyhověl. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, která předcházela rozhodnutí dovolacího soudu z 30. 11. 1999, č. j. 22 Cdo 296/98-101, dovolací soud k nim při posouzení přípustnosti v tomto dalším dovolacím nemůže přihlížet. Podle těchto rozhodnutí byla posuzována přípustnost dovolání v předcházejícím dovolacím řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ.
Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhl. Proto přípustnost dovolání není dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům B), C), a D), náklady nevznikly. Žalobkyni A) vznikl nárok na náhradu účelně vynaložených dovolacích nákladů (§243b, odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Tyto náklady představují odměnu za zastupování žalobkyně ve výši 950,- Kč (§7 písm. d/, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 49/2001 Sb.- advokátní tarif), při jediném úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) a náhradu hotových výdajů v paušální částce 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č.177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu