ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1139.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1139/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. Č. , K., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tř. 1. Máje 283/15, proti žalované K. U., P., zastoupené Mgr. Petrem Šebelou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 23, o úpravu užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 75/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 11 Co 410/2009-193, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 1.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované Mgr. Petra Šebely.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2008, č. j. 21 C 75/2006-139, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. dubna 2009, č. j. 21 C 75/2006-152 a doplňujícím usnesením ze dne 17. června 2009, č. j. 21 C 75/2006-171, ve výroku I. určil, že žalobce je oprávněn jako podílový spoluvlastník s podílem ½ užívat prostory domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. st. 1591 (dále jen ,,předmětná budova“), pozemku parc. č. 1591, pozemku parc. č. 1592, to vše v katastrálním území B., obci P., označené v půdorysech znaleckého posudku, který je součástí rozhodnutí, v suterénu pod č. 1.01, 1.02, 1.03, část 1.04 o výměře 9,71 m2, 1.05, 1.12, v přízemí bytovou jednotku sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, příslušenství a alkovny. Ve výroku II. soud prvního stupně určil, že žalovaná je jako podílová spoluvlastnice uvedených nemovitostí s podílem ½ oprávněna užívat prostory v suterénu označené v půdorysech znaleckého posudku pod č. 1.06, 1.07, 1.08, 1.09, 1.10, 1.13, v přízemí pod č. 1.10, 1.11, 1.12 a v prvním patře bytovou jednotku přístupnou halou v přízemí sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, příslušenství včetně terasy, verandy a ochozu. Ve výroku III. soud prvního stupně určil, že účastníci jsou jako rovnodílní podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí oprávněni užívat společně a nerozdílně prostory v půdorysech znaleckého posudku v suterénu označené jako 1.04 – část o velikosti 9,71 m2, 1.11, 1.14 a v podkroví půdní prostor, jakož i schodiště vedoucí k němu z bytové jednotky žalované. Ve výrocích IV. – VI. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci řízení jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Byty v předmětné budově dosahují téměř stejné rozlohy a mají stejný počet místností. V současnosti byty užívají vnučka žalobce a žalovaná a mají do nich zajištěny samostatné přístupy. Zatímco žalované k bytu náleží veranda, žalobce užívá navíc místnost označenou jako alkovna, která slouží jako další obytný prostor. S tímto rozdělením strany souhlasily.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není spor o suterén předmětného domu, kde se nacházejí sklepní prostory. Rozdělil je tak, že žalobci připadlo 29,6 m2 obytné plochy a 26,03 m2 užitné plochy, žalované potom 40,21 m2 užitné plochy. Vyšel z toho, že obytné plochy v suterénu nesplňují podmínky pro jejich užívání k bydlení. Ačkoliv žalobci na suterénních plochách soud přiřkl o 26 m2 více, konstatoval, že s tímto vyslovili účastníci souhlas. Mezi účastníky zůstalo podle názoru soudu prvního stupně také sporné, kdo z nich bude užívat půdu v předmětném domě. Soud prvního stupně uvedl, že žalobci nelze odepřít právo užívat půdní prostory, byť je přístup k nim možný pouze přes obytné prostory v užívání žalované, neboť případné výlučné užívání půdních prostor žalovanou by vedlo k narušení prostorové a kvalitativní rovnováhy užívaných prostor. Vyšel z toho, že v řízení nevyšlo najevo, že by měl žalobce tohoto přístupu zneužívat v neprospěch žalované.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 3. února 2010, č. j. 11 Co 410/2009-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je oprávněn užívat prostory předmětného domu v suterénu označené v půdorysech znaleckého posudku, který je nedílnou součástí rozhodnutí, pod č. 1.08, 1.09, 1.10, 1.06, 1.07, 1.05, 1.04, 1.03, 1.02, a v přízemí bytovou jednotku sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, příslušenství a alkovny. Dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaná je oprávněna užívat prostory předmětného domu v suterénu označené v půdorysech znaleckého posudku, který je nedílnou součástí rozsudku, pod č. 1.13, 1.12, 1.01, v přízemí označené pod č. 1.10, 1.11, 1.12, v prvním patře bytovou jednotku přístupnou halou v přízemí, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, příslušenství včetně terasy, verandy a ochozu, v podkroví půdní prostor a schodiště vedoucí na tento prostor z bytové jednotky žalované. Dále určil, že žalobce a žalovaná jsou oprávněni společně a nerozdílně užívat prostory označené v půdorysech znaleckého posudku v suterénu označené číslem 1.14 a 1.11. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je pouze částečný, neboť žalobce vzal žalobu co do předmětných pozemků zpět a soud prvního stupně o této části řízení nerozhodl.
Odvolací soud se nejdříve vypořádal s námitkou žalované, že rozhodnutí ve věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Vzal sice za prokázané, že mezi právními předchůdci účastníků byla uzavřena v 70. letech dohoda o užívání předmětného domu, nicméně účastníkem této dohody nebyl žalobce a podíly právních předchůdců žalobce a žalované byly jiné než v současnosti. Dospěl proto k závěru, že rozhodnutí ve věci překážka věci rozsouzené nebrání.
Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná souhlasila s tím, aby měl žalobce v užívání větší část suterénních prostor. Tento souhlas byl totiž vázán na podmínku, že ona bude užívat celý půdní prostor, což soud prvního stupně nezohlednil. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl také to, že nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce má v užívání nikoliv jeden, nýbrž dva byty. Druhým bytem je podle názoru odvolacího soudu prostor v suterénu, který je kolaudován k bydlení, ačkoliv k němu fakticky neslouží a vzhledem ke svému současnému technickému stavu ani sloužit nemůže. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil, pokud dal půdní prostor do společného užívání účastníků. Vytkl mu, že nereflektoval skutečnost, že přístup žalobce je možný jen přes obytné prostory v užívání žalované, čímž by bylo narušeno její právo na ochranu obydlí a soukromý život. Pokud žalovaná získá půdní prostory, odpovídá podle odvolacího soudu spravedlivému uspořádání vztahů, pokud žalobce získá většinu suterénních prostor včetně kolaudovaného suterénního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že suterénní byt je sice jako byt kolaudován, nicméně se jedná o byt zdravotně závadný, neuživatelný a vyňatý z bytového fondu. Podle jeho názoru měl při rozdělení užívání předmětné nemovitosti odvolací soud vyjít ze stavu faktického, nikoliv právního. Odvolací soud podle něj také nezohlednil, že suterénní byt dovolatel neužíval, resp. užíval jen jednu místnost, kterou musel rekonstruovat. Namítl, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že v prostorách, které má podle rozhodnutí soudu dovolatel užívat, jsou vedeny rozvodné sítě energií a vody do bytu žalované. Uvedl, že v případě havárie nebo závady by nebylo možné její okamžité odstranění, případně provedení oprav. K prokázání tohoto tvrzení navrhl provedení důkazu fotografiemi a plánkem, ze kterého má vyplývat umístění a směr rozvodných sítí.
Dále zdůraznil, že měl zájem na smírném vyřešení věci, do předmětné nemovitosti investoval nemalé částky, aniž by mu žalovaná přispěla. Naopak chování žalované svědčí pro její neochotu vyřešit věc smírně. Dovolatel upozornil, že žalovaná by získala až o 26 m2 větší výměru bytového prostoru než dovolatel. Podle dovolatele má žalovaná v užívání kvalitnější bytový prostor včetně prostorných verand, přímého vstupu z ulice a terasu. Uvedl, že by souhlasil s tím, že žalovaná bude užívat celý půdní prostor, pokud by získal více prostorů v suterénu domu. Trvá však na tom, aby měl na půdu zajištěn přístup ke kontrole komínového tělesa, řádného čištění komínu apod., a to minimálně 3x ročně či v případě havárie nebo odvracení hrozící škody. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podání dovolatele ze dne 25. ledna 2011 označenému jako ,,vyjádření žalobce k připomínkám žalované k jeho dovolání“ dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť v něm obsažená argumentace byla uplatněna až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že jej považuje za nedůvodné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Technický stav bytu není rozhodující při poměřování kritérií pro rozdělení užívání předmětné nemovitosti. Dovolatelův poukaz na zabudované rozvodné sítě považuje žalovaná za nepřípadný, když některé sítě, které využívá, vedou přes místnosti v užívání dovolatele. Žalovaná poukázala také na to, že dovolatel má zajištěn přístup ke komínům ze společné chodby v suterénu, není tedy nutné, aby k průchodu užíval byt žalované. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítnul.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uplatnění nároku na úpravu užívání nemovitosti a pravomocnému rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. února 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Hospodařením se společnou věcí se rozumí též užívání nemovitosti (k tomu srovnej shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněný pod č. 22/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. vyjadřuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze zákona nevyplývají žádná kritéria, kterými se má soud při rozhodování řídit. Z povahy podílového spoluvlastnictví však vyplývá, že úprava užívání provedená rozhodnutím soudu by se měla (tam, kde je to možné a účelné) pokusit zajistit užívání věci všem spoluvlastníkům způsobem, který bude pokud možno minimalizovat existenci či vznik problémů mezi spoluvlastníky. Protože pro úpravu užívání společné věci občanský zákoník nestanoví výslovně žádná kritéria, záleží na úvaze soudu, ke kterým kritériím (kromě velikosti podílů) přihlédne a jakou jim přizná váhu. Tuto úvahu by v dovolacím řízení bylo možno přezkoumat jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená.
Základní požadavek na zachování možnosti užívání společné věci oběma spoluvlastníkům odvolací soud bezezbytku respektoval. Vyšel-li ze základní úvahy, že současná situace mezi účastníky je zjevně vyvolána „neustálými, generace přetrvávajícími spory mezi spoluvlastníky“, a proto je (i obecně) prioritou, aby úprava užívání byla v „souladu s dobrými mravy“, zvláště za situace, kdy vzhledem ke stavebně technickému uspořádání nemovitosti není ani reálně možné stanovit pro každého z rovnodílných spoluvlastníků „přesnou polovinu“ určenou k užívání pro každého z nich, nelze této jeho úvaze jako východisku nic vytknout. Dovolací soud v této souvislosti pouze připomíná, že úprava užívání má respektovat i velikost podílů a tomu odpovídající úpravu užívání, není to však hledisko jediné a v poměrech konkrétního případu nemusí být ani prioritní.
K otázce úpravy užívání nemovitostí se dovolací soud již opakovaně vyjadřoval. Tak např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 2525, dovolací soud uvedl, že s ohledem na četnost a proměnlivost možných faktorů majících vliv na úpravu užívání společné nemovitosti není vždy možné upravit toto užívání tak, aby odpovídalo poměru spoluvlastnických podílů. Mají-li spoluvlastníci užívat na základě rozhodnutí menší část společné nemovitosti, než odpovídá jejich spoluvlastnickým podílům, mají právo na finanční kompenzaci za užívání jejich spoluvlastnických podílů ostatními spoluvlastníky. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 27. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2448/2005, uveřejněném na www.nsoud.cz .
Dovolatel především, a opakovaně, odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na úvaze, že rozhodným kritériem pro spravedlivé uspořádání užívacích vztahů mezi spoluvlastníky je účel, ke kterému byly místnosti v suterénu domu kolaudovány, bez ohledu na faktický stav jejich využití samotnými vlastníky, na jejich závadnost a havarijní stavebně technický stav, čemuž odvolací soud údajně nepřihlédl.
V této souvislosti dovolací soud především předesílá, že současný stav společné věci je zjevně důsledkem přístupu jednotlivých rovnodílných spoluvlastníků, neboť i otázka investic, oprava a úprava spadá pod hospodaření se společnou věcí, o kterém se rozhoduje postupem podle §139 odst. 2 obč. zák. Pokud se pak spoluvlastníci na řešení těchto neshod nedohodli, mohli se obrátit na soud, aby o této spoluvlastnické neshodě rozhodl.
Úvahu, kterou dovolatel odvolacímu soudu podsouvá, však odvolací soud neučinil a rozhodnutí odvolacího soudu na ní není založeno. Jestliže ostatně tuto výtku dovolatel v dovolání opakovaně uvádí a v zásadě na ní staví celý základ dovolací argumentace, není z dovolání především patrné, jak by se tato výhrada měla promítnout v poměrech souzené věci, neboť kdyby naopak odvolací soud uvedené prostory určil do užívání žalované, mohla by shodnou námitku uplatnit taktéž ona. Nicméně z rozhodnutí samotného odvolacího soudu je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, jakou úvahou byl při úpravě užíván veden.
Odvolací soud vyšel ze základního předpokladu, kterým byla úprava užívání prostor sloužících k bydlení každého ze spoluvlastníků. Tato výchozí úvaha je v poměrech daného případu naprosto správná a nelze jí nic vytknout. Žalobce tak je oprávněn výlučně užívat bytovou jednotku v přízemí, zatímco žalovaná bytovou jednotku v prvním patře.
Odvolací soud současně provedl i úpravu užívání místností nacházejících se v suterénu domu, které označil jako kolaudovaný byt a je skutečností, že uvedl, že rozhodná je povaha kolaudačního stavu ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí. Nicméně s touto okolností nespojil žádnou úvahu, prostřednictvím které by provedl úpravu užívání založenou na východisku, že tento tzv. suterénní byt primárně uspokojuje potřebu bydlení žalobce. Naopak odvolací soud výslovně uvedl, že tento suterénní byt je zřejmě neuživatelný a vyňatý z bytového fondu a zdůraznil, že v rámci bytové jednotky v přízemí je k dispozici tzv. alkovna představující nebytový prostor, který zjevně lze užívat (a také tak užíván je) jako prostor bytový (ložnice). Odvolací soud dále vyšel z toho, že upravil užívání celého půdního prostoru ve prospěch výlučného užívání žalovanou s ohledem na skutečnost, že jediný vstup do tohoto prostoru vede z bytu žalované, která tak dostává do dispozice prostory nebytové, u nichž nelze v budoucím období vyloučit jejich změnu na prostory bytové. V souladu s tím pak odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaná bude mít ve výlučném užívání více nebytových prostor než žalobce, je odpovídajícím řešení, že žalobce bude mít naproti tomu k dispozici pro své užívání většinu suterénních prostor, zejména pak právě kolaudovanou bytovou jednotku, která je sice v době rozhodování odvolacího soudu kvalifikována pro bydlení jako nevhodná a je vyňata z bytového fondu, nelze do budoucna vyloučit její renovaci se stejnou mírou pravděpodobnosti jako je případná dostavba obytné místnosti v půdních prostorách ze strany žalovaný.
Je tak zřejmé, že odvolací soud byl veden prvotní úvahou zajistit pro každého ze spoluvlastníků výlučné užívání jedné bytové jednotky, prostřednictvím které uspokojí svou potřebu bydlení. Současně pak upravil užívání půdních prostor ve prospěch žalované a větší části suterénních prostor ve prospěch žalobce a i když tyto prostory označil jako kolaudované coby byt, současně výslovně vyšel z předpokladu, že k uspokojování potřeb bydlení nemohou v době jeho rozhodnutí sloužit, a jejich faktický účel je tak směřuje k užívání k jiným účelům než k bydlení, což ostatně platí i pro půdní prostory výlučně užívané žalovanou. Současně nevyloučil pro budoucí období možnost změny půdních prostor na bytové, což by svědčilo žalované, stejně jako nevyloučil „faktickou renovaci“ prostor „suterénního bytu“ k uspokojování případné potřeby bydlení žalobce. Zde je však zřejmé, že odvolací soud ke dni svého rozhodnutí vycházel z toho, že jak prostory určené k výlučnému užívání žalované, tak i prostory určené k výlučnému užívání žalobce (mimo bytových jednotek) budou sloužit primárně jiným účelům než bydlení a pouze pro budoucí období nevyloučil u obou z nich možnou změnu na uspokojování potřeby bydlení. To však odvolací soud zdůraznil pouze pro doplnění a vysvětlení jeho rozhodnutí, které je primárně založeno na tom, aby oba účastníci měli k dispozici prostory, které budou sloužit jak k uspokojování potřeby bydlení, tak i k uspokojování potřeb jiných. Tato základní úvaha v žádném směru zjevně nepřiměřená není a naopak odpovídá žádoucímu náhledu na úpravu užívání společné nemovitosti. Pokud dovolatel zdůrazňuje, že o část suterénních nemá z hlediska užívání zájem, není to bez dalšího okolnost, pro kterou by neobstála soudní úprava užívání, na základě které je některý ze spoluvlastníků výlučně oprávněn k užívání právě těchto prostor. Není ostatně nijak neobvyklé, že ve sporech o úpravu užívání společné věci (nemovitosti) existují prostory, které chtějí užívat všichni spoluvlastníci a naopak prostory, které nechce užívat žádný z nich, pokud se však spoluvlastníci na úpravě užívání společné věci nedohodli, musejí se být vědomi i toho, že v rámci soudní úpravy užívání se mohou stát i výlučnými uživateli prostor, o které nejevili zájem. Byť je žádoucí, aby úprava užívání pokud možno respektovala i případný zájem či nezájem o určité prostory, není taková úprava tímto zájmem či nezájmem v žádném ohledu podmíněna.
Dovolatel dále v souvislosti s úpravou užívání suterénních prostor odvolacímu soudu vytýká, že „považoval za méně důležité, že v prostorách dávaných do užívání žalobce jsou vedeny rozvodné sítě energií a vody do bytu žalované a tuto skutečnost pak vůbec nezohlednil“.
Tato námitka není důvodná.
Odvolací soud za zjevně prioritní považoval úpravu užívání půdních prostor žalovanou z toho hlediska, že jediný vstup do tohoto prostoru vede z bytu žalované. Tato úvaha je naprosto logická a nelze jí nic vytknout. Ve snaze zachovat i ve prospěch žalobce výlučné oprávnění ke srovnatelné, resp. nikoliv kvantitativně nepřiměřené výměře celkových prostor, o kterých odvolací soud rozhodoval, pak upravil užívání suterénních místností ve prospěch žalobce, přičemž si byl vědom toho, že v prostorách určených k užívání žalobci jsou vedeny rozvodné sítě energií a vody do bytu žalované; tuto okolnost však považoval v kontextu úpravy užívání celého domu za méně důležitou, neboť při zachování výlučného užívání půdních prostor žalovanou a při žalobci naznačeném užívání suterénních prostor taktéž žalovanou by vznikl zjevný nepoměr užívacích ploch nesloužících k bydlení ve výrazný neprospěch žalobce, čemuž se zřetelně odvolací soud snažil vyhnout i za cenu toho, že v prostorách užívaných žalobcem budou vedeny rozvodné sítě energií a vody do bytu žalované. Jestliže pak dovolatel v dovolání poukazuje na „skutečný stav rozvodných sítí“, které mají být vedeny po povrchu zdiva, pojí takové případné skutkové zjištění s nově předloženými důkazy, které v řízení nebyly provedeny, přičemž k těmto novým důkazům nemůže dovolací soud ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnout. Naznačuje-li sám dovolatel možnost vzniku problémů a konfliktů mezi účastníky např. z hlediska realizace zásahů reagujících na havárie, závady nebo poškození těchto sítí, pak dovolací soud dodává, že většině těchto problémů může zabránit již dovolatel tím, že žalované v případě těchto nepochybně výjimečných situací umožní provedení oprav či na jejich potřebu sám upozorní, neboť je nepochybně i v zájmu samotného žalovaného, aby společná nemovitost, jejímž je ostatně také spoluvlastníkem, fungovala bez havarijních stavů a poškození.
Poukazuje-li dovolatel na investice, které musel sám v nemovitosti vynaložit v rozsahu 350.000,- Kč a pojí s tím své přesvědčení o tom, že je namístě, aby si žalovaná vybudovala přístup do sklepů, který není nezbytně nutný, protože přístup k nim má zajištěn, ale „zcela určitě jí komfortní stávající přístup“, pak dovolacímu soudu není zřejmé, jak se tato jeho úvaha má promítnout do poměrů souzené věci. K tomu pak dovolací soud dodává, že v daném směru nelze argumentovat žalobcem naznačeným hlediskem zásluhovosti a vynaloženými částkami na investice do společné věci, neboť rozhodování o investicích spadá také pod hospodaření se společnou věcí v režimu §139 odst. 2 obč. zák. a rovnodílný podílový spoluvlastník není oprávněn o investicích rozhodnout bez dohody s druhým spoluvlastníkem. Jestliže k takové dohodě nejsou, a vznikne spoluvlastnická neshoda ohledně provedení uvažované investice, rozhodne o takové neshodě soud podle §139 odst. 2 obč. zák.
Dovolatel dále v dovolání naznačuje, že neměl a nemá zájem užívat tzv. suterénní byt za účelem bydlení, stejně jako žalovaná, neboť je věcí vlastníků, k jakému účelu budou místnost v domě užívat, což však odvolací soud nerespektoval, jestliže opětovně poukázal na povahu těchto prostor kolaudovaných jako byt. Zde však dovolací soud odkazuje na tu pasáž svého rozhodnutí, ve které vysvětlil, že uvedený poukaz odvolacího soudu nebyl v žádném ohledu spojen s úvahou, že uvedené prostory mají k uspokojování potřeb bydlení sloužit, když naopak odvolací soud zjevně předpokládal, že bydlení sloužit nebudou a ani nemohou, a zjevně tak presumoval jejich využití k jiným účelům než k bydlení. Naznačuje-li žalobce, že uvedené prostory hodlá užívat jako sklepy, pak takovému využití žádná okolnost nebrání a dovolacímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu opakovaně vystupuje proti tomu, aby se stal výlučným uživatelem těchto prostor, jestliže i v samotném dovolání vyjadřuje zájem tyto prostory užívat, nikoliv však k uspokojení potřeby bydlení. Odvolací soud však žádným způsobem neuložil (a ani by nemohl) žalobci povinnost uvedené prostory k bydlení užívat, když současně vychází z toho, že jde o bytovou jednotku, která je vyňata z bytového fondu a pro bydlení je naopak kvalifikována jako nevhodná. Zjevně tak předpokládá využití těchto prostor k jiným účelům než k bydlení.
Naznačuje-li dovolatel, že na základě rozhodnutí odvolacího soudu „začal důkladně pátrat po dokladech, které by osvědčily, že kolaudační stav vydaný v roce 1935 nemůže být rozhodný pro závěr, že má v užívání 2 byty“, dovolací soud uvádí, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat mimo jiné nové důkazy (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že na základě „všech provedených důkazů“ dospěl k nesprávnému jednostrannému závěru, že to je žalobce, kdo nemá zájem na smírném vyřízení věci, přičemž odvolací soud nevzal v potaz, že do nemovitosti investoval 3,000.000,- Kč a ani žalovaná ani její právní předchůdce mu na tuto investici žádným způsobem nepřispěli. Dovolacímu soudu ovšem není zřejmé, jak se uvedené výhrady promítají v poměrech souzené věci a v čem má v důsledku takového postupu spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí opakovaně konstatoval, že současný stav mezi účastníky je důsledkem dlouhodobých vzájemných neshod, aniž by jakkoliv přičítal vznik tohoto stavu jednomu nebo druhému účastníku. Naopak konstatoval, že u obou účastníků i jejich právních předchůdců „lze v jednání vypozorovat jakési „justament“, tedy nikoli jednání směřující ke vzájemné, pro každého z nich co nejvýhodnější dohodě, ale naopak vedené cílem znemožnit druhému spoluvlastníku jakékoliv pro něho výhodnější a komfortnější užívání předmětné nemovitosti“. Zmínku o tom, že „žalobce de facto nemá zájem na smírném vyřízení věci“ učinil odvolací soud toliko v souvislosti s hodnocením tohoto stavu a argumentací žalobce, že „v případě, že žalovaná bude na půdě „stavět“, chce tam „stavět“ i on a přístup do místnosti si zřídí po požárním žebříku“. Tímto poukazem však odvolací soud toliko charakterizoval vzájemné vztahy účastníků, aniž by to jakkoliv promítl do věcného rozhodnutí daného sporu. Uvedenou charakteristiku použil v té souvislosti, že právě v důsledku oboustranných dlouhodobých neshod musí rozhodnutí soudu vycházet z dobrých mravů, a to zejména proto, nelze-li dosáhnout úpravy užívání zcela korespondující velikosti spoluvlastnických podílů v rozsahu ½ pro každého ze spoluvlastníků. Jestliže pak v této souvislosti žalobce dále poukazoval na to, že na jím provedené investice mu žalovaná ani její právní předchůdce ing. B. K. žádným způsobem nepřispěli, opětovně není zřejmé, jak by se uvedená skutečnost měla promítnout do nesprávnosti provedené úpravy užívání společné věci, když žalobce nepochybně není zbaven možnosti domáhat se po druhém spoluvlastníku odpovídající části náhrady prostředků za vynaložené investice do společné věci, aniž by samozřejmě dovolací soud jakkoliv presumoval případnou důvodnost takového nároku žalobce.
Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s tím, aby byla žalovaná oprávněna užívat v suterénu místnosti označené pod položkami 1.12 a 1.01, neboť již užívá půdu a má k dispozici terasu. Výměru bytu žalované činí podle žalobce celkem 107,47 m², zatímco výměra bytu žalobce činí toliko 81,47 m² a rozdíl mezi bytovými výměrami činí 26 m².
Odvolací soud však své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž vycházel z toho, že pokud bude mít žalovaná v užívání výlučně celý půdní prostor, není opodstatněný její požadavek na využití suterénních prostor tak, že místnosti označené jako suterénní byt budou rozděleny z hlediska užívání mezi oba účastníky. Spravedlivému uspořádání právních vztahů totiž podle názoru odvolacího soudu odpovídá, že pokud má žalovaná v užívání celý půdní prostor, musí být tento stav vyvážen tím, že žalobce bude mít k dispozici pro své užívání většinu suterénních prostor, zejména pak celou „kolaudovanou bytovou jednotku“. Jestliže za této situace upravil odvolací soud užívání suterénních prostor tak, že místnosti označené jako 1.12 a 1.01 bude mít ve výlučném užívání žalovaná, je zjevné, že byl veden úvahou, aby i ona disponovala alespoň částečným využitím nebytových prostorů v suterénní části domu a nezůstala jí toliko možnost výlučného užívání půdních prostor, což úvaha zjevně nepřiměřená není již například z toho hlediska, že pokud by žalovaná potřebovala mít k dispozici prostory sloužící k uskladnění některých svých věcí, je logické, aby k těmto účelům nemusela využívat jen půdní prostory, ale i část suterénních prostor spojených např. se snazší dostupností oproti půdním prostorám nacházejícím se až v nejvyšší části společného domu.
V řešené věci šlo o rozdělení užívání nemovitosti, které odvolací soud provedl tak, aby co nejvíce - při zohlednění rozlohy a kvality místností (zejména s ohledem na způsob jejich využití) - odpovídalo podílům podílových spoluvlastníků. Pokud vyjadřuje dovolatel nespokojenost s tím, že by měl mít k výlučnému užívání menší plocho, než mu náleží vzhledem k jeho spoluvlastnickému podílu, je oprávněn požadovat náhradu za užívání nad rámec spoluvlastnického podílu žalovanou. Při posuzování výše náhrady se přihlíží ke kvalitě a způsobu využití předmětných místností. To, že na základě rozhodnutí soudu bude žalovaná užívat ve výsledku o něco větší plochu než dovolatel, nelze – za situace, kdy úvahy soudu a poměr ploch rozdělených místností za zohlednění hlediska kvalitativního i kvantitativního nejsou zjevně nepřiměřené – považovat za pochybení soudu, když odvolací soud sám uvedl, že vzhledem k individuálním poměrům nelze dosáhnout rozdělení užívání, které by zcela korespondovalo velikosti spoluvlastnických podílů.
Prostřednictvím poslední dovolací námitky dovolatel poukazuje na skutečnost, že jeho přístup na půdu je odůvodněn tím, že „plynový kotel ústředního topení, který vytápí jeho byt a plynové ohřívače vody jsou napojeny na komín, ke kterému je možný jen přístup ze střechy domu, na kterou je možné dostat se pouze z půdy“ a „je třeba zajišťovat plnění povinností vyplývající z veřejnoprávních předpisů“. Bez přihlédnutí k tomu, že poukaz na existenci plynového kotle a plynového ohřívače vody činí dovolatel až v dovolacím řízení v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř., právní předpisy, na které v této souvislosti odkazuje, se nijak netýkají úpravy užívání.
Podle §1 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, tato vyhláška stanoví technické požadavky na stavby, které náleží do působnosti obecných stavebních úřadů.
Podle §24 odst. 7 uvedené vyhlášky ke komínům, které se kontrolují a čistí ústím průduchu komína, musí být zabezpečen trvalý přístup budovou, otvorem ve střeše, komínovou lávkou, popřípadě vnější přístupovou cestou, střešními stupni. Požadavky na přístupové cesty a komínové lávky jsou dány normovými hodnotami.
Plnění této povinnosti není provedenou úpravou užívání nijak dotčeno, protože faktická úprava užívání nikterak nemění stavební dispozici domu a přístup ke komínu je zachován. Uvedenou povinnost musí plnit majitelé nemovitosti (účastníci), jakožto povinnost vyplývající z veřejnoprávních předpisů, která je spojena s technickou podobou a provedením stavby tak, aby byla trvale zajištěna dostupnost ke komínu z hlediska potřeb jeho kontroly a čištění. Obdobně to platí i v poměrech vyhlášky č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, na kterou dovolatel v dovolání taktéž odkazuje, neboť podle §3 odst. 1 písm. a) uvedené vyhlášky správce objektu, v němž jsou zapojeny spotřebiče paliv do komínových průduchů, je povinen:
umožnit kominickému podniku řádné čistění a kontrolu komínů, zejména volný a bezpečný přístup ke komínům, k jejich čisticím zařízením a spotřebičům paliv. Ani tato povinnost není provedenou úpravou užívání jakkoliv dotčena, protože účastníci jako spoluvlastníci nemovitosti jsou povinni ji dodržovat.
Uzavírá-li pak dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s dobrými mravy“, dovolací soud dodává, že námitka, že rozhodnutí soudu je v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005 – uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3426). Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010 – www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly za její zastoupení advokátem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1.000,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.300,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozsudkem dobrovolně, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu