ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.115.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 115/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 191/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2002, č. j. 13 Co 286/2000-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2002, č. j. 13 Co 286/2000-129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. května 1999, č. j. 9 C 191/96-87, zamítl žalobu na určení, že žalobce „je vlastníkem části pozemku p. č. 1548/1 v k. ú. K., a to té části, která je na geometrickém plánu zhotoveném Katastrálním úřadem Z. ze dne 7. 6. 1999 č. 345-646/96 označena p. č. 1548/11 o výměře 17 m2“, a rozhodl o nákladech řízení. Žaloba se opírala o tvrzení, že žalobce, případně již jeho právní předchůdci, nabyli vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předchůdci žalobce se v roce 1956 stali vlastníky sousedního pozemku, s nímž, jak žalobce tvrdí, byl sporný pozemek po celou dobu v dobré víře užíván, a dospěl k závěru, že k vydržení vlastnického práva nemohlo dojít. Do účinnosti současného občanského zákoníku, který v původním znění institut vydržení neznal, totiž neuplynula desetiletá vydržecí doba podle §116 občanského zákoníku z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.), a ani poté, co bylo vydržení zákonem č. 131/1982 Sb. od 1. 4. 1983 do občanského zákoníku opět zavedeno, se předchůdci žalobce nemohli takto stát vlastníky sporného pozemku, jelikož v té době mohl nabýt vydržením vlastnické právo k pozemku pouze stát a občanovi vzniklo toliko právo na uzavření dohody o osobním užívání tohoto pozemku. Jestliže pak od roku 1994 je mezi účastníky spor o hranici pozemku, nejsou splněny podmínky pro vydržení ani od účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., která již vydržení vlastnictví fyzickou osobou umožňuje. Kromě toho soud prvního stupně uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat, že nové oplocení mezi pozemky účastníků, budované v souvislosti s výstavbou objektu na pozemku žalobce v roce 1992, stojí na místě původního plotu a že tedy i v předchozí době on a jeho právní předchůdci skutečně užívali spornou část pozemku žalované tak, jak je tomu nyní. K tomu uvedl, že v současnosti již nelze zjistit, kde stál starý drátěný plot, když z výslechu svědků, kteří nový plot stavěli, bylo zjištěno, že hranice starého plotu „nemusela být zcela respektována“, a z výslechu svědka I. S., který byl jedním z těch, kdo se na stavbě podíleli, dokonce vyplynulo, že v místech, kde bylo třeba rozšířit vjezd do garáže, nebyla původní hranice dodržena záměrně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. 13 Co 286/2000-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování opakovaným výslechem svědka Ing. K. Š., který v roce 1992 vypracoval projektovou dokumentaci týkající se stavby na pozemku žalobce, a přečtením listinných důkazů ze spisu stavebního úřadu a poté dospěl ke skutkovému závěru, že nové oplocení bylo postaveno na místě původního plotu (tedy že nedošlo k jeho posunutí do pozemku žalované) a že parcelu označenou dnes jako p. č. 1548/11, která je částí pozemku žalované, užíval žalobce a jeho právní předchůdci ve stejném rozsahu již od roku 1956. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1193/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1999, a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2570/98, publikovaný ve stejném časopise č. 8/2000) dovodil, že byl-li žalobce po dobu stanovenou zákonem k 1. 1. 1992 oprávněným držitelem sporného pozemku, uplatnily se k tomuto dni právní důsledky oprávněné držby, které zákon do té doby vylučoval, a žalobce nabyl vlastnictví vydržením.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nezjistil ve věci řádně skutkový stav a v důsledku toho nedospěl ke správným právním závěrům. Zpochybnila způsob, jakým odvolací soud interpretoval obsah listin, jimiž provedl důkaz, a především poukázala na to, že odvolací soud zcela pominul výsledek šetření na místě samém provedeného soudem prvního stupně i výpověď svědka I. S., který potvrdil, že v místech vjezdu do garáže nebyla původní hranice starého plotu záměrně respektována. Jestliže není nikde „zadokumentováno“, kde stál původní plot, a jestliže sám žalobce připustil, že ke svému tvrzení, že nový plot byl celý postaven na místě bývalého, nemůže předložit žádný důkaz, nelze toto tvrzení považovat za prokázané. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 31. 10. 1999, a tak odvolací soud zcela v souladu s částí dvanáctou, hlavou I, bodem 15. zákona č. 30/2000 Sb. projednal odvolání žalobce a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001, tedy před novelou provedenou zmíněným zákonem. Proto i dovolací soud podle bodu 17. téhož ustanovení v řízení o dovolání žalobce postupoval podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a že obsahuje náležitosti uvedené v §241 odst. 2 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalovaná netvrdí, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, k nimž je dovolací soud povinen vždy přihlédnout, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá.
V rozsudku ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), Svazku 1, pod č. C 61, dovolací soud vyslovil závěr, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí žalobce, svědků a předložených listinných důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně vycházel z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že nynější oplocení bylo v roce 1992 postaveno na stejném místě jako původní drátěný plot a že tedy i před uvedeným rokem žalobce, resp. jeho předchůdci, užívali svůj pozemek ve stejném rozsahu jako dnes, t. j. včetně sporné parcely, která je částí pozemku žalované. Tento závěr opřel o ty svědecké výpovědi, z nichž vyplývalo, že při stavbě nového plotu nebyla původní hranice zcela respektována, především o výpověď svědka Sedláčka, který posunutí plotu do pozemku žalobkyně výslovně potvrdil. Odvolací soud však podle §213 odst. 2 OSŘ doplnil dokazování pouze opakovaným výslechem Ing. Š., jehož původní výpověď není v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vůbec zmíněna, a jen na základě nové výpovědi tohoto svědka a listinných důkazů dospěl k opačnému skutkovému závěru, který logicky znamená, že výpověď svědka S. je hodnocena jako nevěrohodná. Lze pak souhlasit s dovolatelkou, že skutkové závěry soudu prvního stupně byly přijaty též na základě poznatků, které tento soud učinil při jednání na místě samém (byť to je v odůvodnění jeho rozsudku zmíněno jen okrajově). Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval výpovědi účastníků a svědků (případně i místní ohledání), o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (srov. blíže rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, publikovaný pod č. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ lze dovolání podat též tehdy, vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tak je tomu mimo jiné za situace, kdy výsledek hodnocení důkazů soudem odporuje §132 OSŘ proto, že soud pominul rozhodné skutečnosti, které jsou významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva a které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo (srov. blíže rozsudek dovolacího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru, Svazku 1, pod č. C 8). V daném případě je otázka, zda žalobce užíval sporný pozemek i před rokem 1992 a zda tedy nynější plot stojí na stejném místě jako plot původní, pro vyřešení hmotněprávní otázky vydržení vlastnického práva stěžejní. Přesto odvolací soud při hodnocení důkazů a tedy v procesu vytváření skutkových podkladů pro rozhodnutí ve věci zcela pominul výpověď svědka Sedláčka, který o posunutí plotu výslovně hovořil, a – v rozporu s §157 odst. 2 OSŘ – v odůvodnění svého rozsudku ani nevyložil, proč tuto výpověď nepovažuje z hlediska skutkových závěrů za podstatnou či věrohodnou. Lze tedy dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že jsou naplněny dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 1 věty za středníkem a odst. 2 věty prvé OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu