ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1241.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1241/2022-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce J. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, proti žalovaným 1) A. K. , narozené XY, bytem XY, 2) J. B. , narozenému XY, bytem XY , 3) P. T. , narozenému XY, bytem XY, 4) J. N. , narozené XY, bytem XY, a 5) J. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 26/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021, č. j. 38 Co 139/2021-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám společným a nerozdílným 16 819 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce advokáta JUDr. Stanislava Brhela.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 22 C 26/2020-237, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 926 m 2 , který je označen v geometrickém plánu č. XY vyhotoveném společností GEPROSTAV geodézie s. r. o. (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k pozemku s odůvodněním, že v roce 1982 zakoupil spolu s rodiči do podílového spoluvlastnictví dům s oplocenou zahradou; k ní byl připlocen i sporný pozemek. Spoluvlastnické podíly k nemovitostem mu rodiče darovali v roce 1996. V roce 2019 zjistil, že část oplocené zahrady leží na pozemku žalovaných; v řízení tvrdil, že tuto část pozemku žalovaných nabyl mimořádným vydržením.
Soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti, že kupní smlouvou uzavřenou 27. 9. 1982 nabyli žalobce a jeho rodiče od manželů J. a V. V. jako prodávajících do podílového spoluvlastnictví (každý id. ½) objekt bydlení č. p. na pozemku parc. č. XY o výměře 131 m 2 a pozemek parc. č. XY (louka) o výměře 670 m 2 a že darovací smlouvou ze dne 12. 11. 1996 rodiče žalobci spoluvlastnický podíl k nemovitostem darovali. Celková výměra nabytých pozemků činila 801 m 2 .
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nenabyl vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY mimořádným vydržením podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“.
Podle soudu prvního stupně žalobce držel sporný pozemek v prokázaném nepoctivém úmyslu. Ten lze dovodit s ohledem na celkovou plochu, kterou užíval a která byla více než dvojnásobná oproti výměře pozemků v uvedených smlouvách, jimiž vlastnické právo nabyl. Ke zjištění, že fakticky užívá více než dvojnásobnou plochu, než kterou zakoupil, musel žalobce dospět ihned, jakmile se držby ujal, nejpozději však v roce 1989, kdy si nechal vyhotovit záznam podrobného měření. Pro posouzení omluvitelnosti omylu je významný poměr plochy nabytého a pozemku skutečně drženého, která se může blížit až 50%; výměra sporného pozemku představuje 115 % výměry pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, což výrazně překračuje poměr přípustný podle ustálené judikatury. Svědek I. V., syn předchůdců žalobce a jeho rodičů ve vlastnictví nemovitostí, „vyslovil na místě samém podezření, že oproti stavu k okamžiku podpisu kupní smlouvy došlo k posunu plotu jak směrem na západ, tak směrem na jih, tedy že plocha užívaná žalobcem je větší než plocha, kterou užívali jeho rodiče v době, kdy jim ještě příslušelo vlastnické právo k pozemkům parc. č. st. XY a parc. č. XY“; soud proto vyšel z toho, že plot mezi sporným pozemkem a pozemkem žalovaných vedl v době, kdy vlastníky pozemku byli rodiče svědka, jinak, než vede nyní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 38 Co 139/2021, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) je dána tím, že „některé právní otázky nebyly dovolacím soudem vyřešeny a zčásti se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. „Žalobce právní otázku, která nebyla řešena, spatřuje v tom, jak uvedl výše, co znamená nepoctivý úmysl, který je nutno u mimořádného vydržení prokazovat, zda nepoctivým úmyslem je pouze existence vypracování geometrického plánu, z něhož mají vyplývat výměry, i když nebylo prokázáno, že byl s tímto geometrickým plánem nabyvatel seznámen. Žalobce má za to, že nepoctivý úmysl je svým obsahem užší než obsah pojmu poctivá držba“. Dále uvádí, že „otázkou, která nebyla doposud dovolacím soudem řešena, je otázka, zda k mimořádnému vydržení se vyžaduje poctivá držba po celou dobu a dále pojem nepoctivý úmysl“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudky soudů obou stupňů tak, že jeho žalobě bude vyhověno, nebo aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Obsah rozsudku odvolacího soudu, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky, které dovolatel předkládá, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť již byly judikaturou dovolacího soudu řešeny, a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu; rozpor s judikaturou dovolacího soudu pak není dán, jde-li o mimořádné vydržení; pokud jde o údajné porušení zásady koncentrace řízení, dovolání není přípustné z důvodu uvedeného níže.
Problematikou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) se dovolací soud zabýval podrobně v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (ze závěrů tohoto rozsudku vyšel i v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021). Tam vyslovil: „Podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ani – pro dobu držby před 1. 1. 2014 - držba oprávněná (§130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - „obč. zák.“), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele.
Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená“.
Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že v §992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od §1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává“.
Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Potud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, na jehož podrobné odůvodnění se odkazuje.
Tyto obecné závěry lze vztáhnout na tento konkrétní případ, kdy držitel se ujal na základě určité právní skutečnosti (putativního titulu – zde smlouvy o nabytí vlastnického práva k sousednímu pozemku) části nebo celého sousedního pozemku. Přitom platí, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Splňuje-li držba předpoklady oprávněné držby (§130 odst. 1 obč. zák.), resp. poctivé držby (§992 odst. 1 o. z.), pak jde i o držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; posuzování posledně uvedené držby je totiž mírnější, takže každá oprávněná držba je v zásadě i držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu podle §1095 o. z. Naproti tomu fakt, že držba není oprávněnou či je nepoctivou ve smyslu §992 odst. 1 o. z., věta druhá, ještě neznamená, že nutně musí jít o držbu v nepoctivém úmyslu. Tak např. pokud někdo koupí nemovitost, zaplatí řádnou kupní cenu a chopí se její držby, a jeho právo není vloženo do katastru nemovitostí, není držitelem oprávněným ani poctivým (§992 odst. 1 o. z.), neboť mu musí být z okolností zřejmé, že vykonává právo, které mu nenáleží; jeho držba však není držbou v nepoctivém úmyslu ve smyslu §1095 o. z., a to ani, když zjistí, že vlastnické právo nenabyl. To platí i v případě „nezaknihované“ směny částí sousedících pozemků.
Lze tedy uzavřít, že splňuje-li držba sousedního pozemku (jeho části) požadavky kladené na poctivou držbu (§992 odst. 1 o. z.), resp. oprávněnou držbu podle §130 odst. 1 obč. zák., jde v zásadě i o držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu (§1095 o. z.). Nesplňuje-li držba uvedené požadavky, je třeba zvážit, zda držitel jednal poctivě v obecném smyslu tohoto slova, a podle toho rozhodnout, zda jde o držbu v nepoctivém úmyslu či nikoliv. To platí i v daném případě, neboť závěr, že nemohlo jít o oprávněnou držbu v případě, že výměra skutečně nabytého pozemku a pozemku drženého byla přibližně stejná a současně nebyly zjištěny mimořádné okolnosti, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004).
Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu §4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností - vědět nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn).
V dané věci bylo zjištěno, že držitel se uchopil držby pozemku o prakticky stejné výměře, jakou měl pozemek, který nabyl do vlastnictví; soud pak učinil skutkový závěr, kterým je dovolací soud vázán, že s plotem oddělujícím tyto pozemky bylo (zjevně poté, co jej nabyl do spoluvlastnictví žalobce spolu se svými rodiči, resp. později) manipulováno, a že v průběhu vydržecí doby sám žalobce objednal měření, ze kterého musel zjistit skutečný stav věci. Žalované straně byl pozemek vydán v restituci až v roce 2005, což vysvětluje její předchozí pasivitu vůči žalobci. Nebylo tvrzeno, že by žalobce či jeho rodiče zaplatili částku odpovídající výměře obou pozemků. Vzhledem k těmto okolnostem není úvaha o tom, že žalobce pozemek držel v nepoctivém úmyslu, protože věděl, že drží bez důvodu i to, co nekoupil, zjevně nepřiměřená.
Tvrzením dovolatele o tom, že soud porušil koncentraci řízení, je uplatněna vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.); v této souvislosti dovolatel nevymezuje právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí. Vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2355/2015), a dovolací soud by se tak touto námitkou mohl zabývat jen v případě, že by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu