ECLI:CZ:US:2016:1.US.2619.15.1
sp. zn. I. ÚS 2619/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Sportovně střeleckého klubu ČSAD Znojmo, se sídlem Brněnská 308, 671 82 Dobšice, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 145/2015-200, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014 č. j. 21 Co 253/2013-164 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 11. 2012 č. j. 4 C 59/2011-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatel se v pozici žalobce domáhal žalobou na určení proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných pozemků. Stěžovatel je právním nástupcem organizace Okresní výbor Svazarmu Znojmo, na kterou bylo na základě hospodářské smlouvy ze dne 26. 1. 1970 uzavřené s Okresním národním výborem Znojmo (dále jen "hospodářská smlouva") převedeno právo trvalého užívání předmětných pozemků.
Dne 28. 12. 2000 obdržel stěžovatel od Okresního úřadu Znojmo dopis, jehož obsahem bylo sdělení o odnětí práva trvalého užívání k předmětným pozemkům podle §70 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, s účinností ke dni 31. 12. 2000. Důvodem odnětí práva trvalého užívání bylo dle sdělení okresního úřadu porušení povinností trvalého uživatele podle §70 odst. 2 hospodářského zákoníku, což mělo být porušeno přenecháním předmětných pozemků a staveb na nich občanskému sdružení Klub I.P.S.C. Znojmo formou pronájmu.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že odebrání práva trvalého užívání bylo absolutně neplatným právním úkonem a předmětné pozemky zůstaly stěžovateli v trvalém užívání i ke dni 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále též jen "zákon č. 219/2000 Sb."). Podle §59 zákona č. 219/2000 Sb. se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. dne 1. 1. 2001) změnily dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku na výpůjčku na dobu určitou, a to šesti let. Poté mělo v souladu s §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách (dále jen zákon č. 290/2002 Sb."), přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům z České republiky na stěžovatele.
Okresní soud ve Znojmě ("soud prvního stupně") shora označeným rozsudkem žalobu zamítl, když shledal závěry okresního úřadu o odnětí práva trvalého užívání za správné. K přechodu vlastnictví na stěžovatele dle soudu tudíž nedošlo.
Krajský soud v Brně ("odvolací soud") zamítavé rozhodnutí potvrdil, přičemž se ztotožnil s argumentací soudu prvého stupně. Navíc dodal, že i kdyby bylo odnětí práva trvalého užívání neoprávněné, nedošlo by k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stěžovatele podle §14 zákona č. 290/2002 Sb., jelikož dne 22. 3. 2001 vztah výpůjčky k předmětným pozemkům, založený zákonem (výpůjčka ze zákona), zanikl uzavřením nových smluv o výpůjčce a nájmu předmětných pozemků s okresním úřadem.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a ocitoval právní věty z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 2 Odon 28/97 a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1792/2001, které se týkají limitů dispozice s majetkem v trvalém užívání. Dovolací soud dodal, že argumentace dovolatele týkající se neplatnosti nájemní smlouvy (smlouvy o přenechání majetku v trvalém užívání jinému subjektu) není významná. Porušení povinnosti trvalého uživatele lze podle dovolacího soudu spatřovat v tom, že majetek přenechal do užívání jinému subjektu; to, zda se tak stalo smluvně či bez právního základu nebo zda šlo o smlouvu úplatnou, není rozhodující. Dovolací soud tak nevidí možnost, jak prohlásit odnětí práva trvalého užívání za absolutně neplatné.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí především porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny v řízení před dovolacím soudem a napadá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Na dvě otázky zformulované stěžovatelem v dovolání se mu nedostalo odpovědi a má za to, že uvedená problematika není v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Stěžovatel namítá, že odkazy na dvě shora zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu jsou zcela nepřípadné, jelikož tato rozhodnutí, ačkoli se týkala problematiky trvalého užívání pozemku, vůbec neřešila právní otázky zformulované stěžovatelem v dovolání.
Závěr Nejvyššího soudu o tom, že pro odnětí práva trvalého užívání není rozhodující, zda uživatel majetek přenechal do užívání jinému subjektu, zda se tak stalo smluvně či bez právního základu nebo zda šlo o smlouvu úplatnou, považuje stěžovatel za zcela nový a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešený. Stěžovateli nejsou známa žádná rozhodnutí, která by k tomuto závěru dospěla v minulosti, přičemž tento závěr nevyplývá ani z obou citovaných rozhodnutí.
Stěžovatel dodává, že pokud Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vyslovil tento nový právní názor, nemohl zároveň logicky konzistentně konstatovat, že dovolání stěžovatele neobsahuje žádnou otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a dovolání stěžovatele z tohoto důvodu odmítnout jako nepřípustné.
Dále stěžovatel napadá též rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího, která dle stěžovatele porušila jeho práva dle čl. 36 a čl. 11 Listiny, neboť se dopustily formalistické interpretace a aplikace relevantních ustanovení hospodářského zákoníku, které ve svém souhrnu vedly k tomu, že stěžovatel přišel o majetek, který mu ze zákona náleží.
Stěžovatel tvrdí, že pronajal pouze stavby, nikoli předmětné pozemky, navíc tyto stavby byly využívány k původnímu účelu vyplývajícímu z hospodářské smlouvy, a to k provozu střelnice. Podle stěžovatele tedy nemělo dojít k odebrání práva trvalého užívání. Stěžovatel má za to, že se nedopustil porušení povinnosti trvalého uživatele a právo trvalého užívání mu nemělo být odňato. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení §70 hospodářského zákoníku nelze interpretovat takovým způsobem, že každé přenechání do dočasného užívání třetí osobě mohlo automaticky vést k odnětí práva trvalého užívání.
Stěžovatel zdůrazňuje fakticky bezplatné přenechání předmětných nemovitostí, neboť nájem byl ryze symbolický, a to 1 Kč. Dále pak tvrdí, že u jednoho z pozemků, ohledně něhož byla smlouva o pronájmu neurčitá, dospěl odvolací soud k překvapivému rozhodnutí, neboť jeho úvaha o tom, že nájemní smlouva vznikla minimálně konkludentně, je nová.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud si vyžádal spis a po konfrontaci obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces ze strany dovolacího soudu, je nutno souhlasit se stěžovatelem, že judikatura Ústavního soudu klade určité minimální nároky na zdůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání jako součást práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015].
V nyní posuzovaném případě dovolací soud v odůvodnění odmítnutí dovolání odkázal na rozhodnutí ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 2 Odon 28/97 a rozhodnutí ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1792/2001, z nichž citoval relevantní pasáže. Z prvního usnesení citoval právní větu, podle níž mj. "trvalý uživatel, jemuž byla část národního majetku smlouvou přenechána do bezplatného trvalého užívání (§761 obchodního zákoníku, §70 odst. 1 až 3 hospodářského zákoníku), je oprávněn a zároveň povinen užívat tento majetek jen k účelu, k němuž byl odevzdán, a dále je povinen ho zejména udržovat a opravovat (§9 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.). Jiná dispozice s přenechaným majetkem, např. jeho přenechání k užívání jiným subjektům, trvalému uživateli nepřísluší, pokud nebylo smluvními stranami dohodnuto něco jiného". Z druhého usnesení pak dovolací soud cituje mj. pasáž, podle níž "trvalý uživatel majetku státu, který byl odevzdán již její právní předchůdkyni k účelu její činnosti jako tělovýchovné jednoty, přenechat majetek k užívání jinému subjektu".
Z citovaných pasáží vyplývá, že v judikatuře dovolacího soudu je postaveno na jisto, že přenechání majetku, který měl určitý subjekt v trvalém užívání, jinému subjektu, není možné. Pokud bylo v řízení před soudem prvého stupně prokázáno, že stěžovatel přenechal předmětné nemovitosti jinému subjektu (zde nájemní smlouvou za symbolickou částku), jde stále optikou výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu o přenechání majetku, který má subjekt v trvalém užívání, a to bez ohledu na formu tohoto přenechání.
Pokud dovolací soud k uvedeným závěrům dodal, že "Argumentace týkající se neplatnosti nájemní smlouvy není významná. Porušení povinnosti trvalého uživatele lze spatřovat v tom, že majetek přenechal do užívání jinému subjektu; to, zda se tak stalo smluvně či bez právního základu nebo zda šlo o smlouvu úplatnou, není rozhodující. Dovolací soud tak nevidí možnost, jak prohlásit odnětí práva trvalého užívání za absolutně neplatné", pak jde o snahu zdůvodnit, že daná rozhodnutí dopadají též na případ stěžovatele, a jím formulované otázky nemohou nic nového ve věci samé přinést. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl meritorně v dovolacím řízení přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné. Je-li tedy dle judikatury nemožné samotné přenechání majetku jinému subjektu, nemá smysl řešit nuance onoho přenechání, tj. jeho úplatnost či právní základ, tak jak se domáhal v dovolacím řízení stěžovatel.
Napadené rozhodnutí dovolacího soudu tak z pohledu práva na spravedlivý proces obstojí jak z hlediska svého výroku, tak dostatečnosti odůvodnění.
Pokud jde o tvrzenou protiústavní formalistickou interpretaci a aplikace relevantních ustanovení hospodářského zákoníku vedoucí k závěru o tom, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, je nutno nejprve zopakovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Závěr soudu o pronájmu areálu jako celku (včetně pozemků), nikoli pouze budov na předmětných pozemcích stojících, je s ohledem na účel areálu (tj. provoz střelnice) vcelku pochopitelný a logický a po seznámení se spisem nelze tento závěr napadat jako svévolný či ocitající se v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Pokud odvolací soud ohledně jednoho z pozemků, na kterém nestojí budovy, nad rámec svých předchozích úvah podotkl, že ohledně něj došlo minimálně ke konkludentnímu uzavření smlouvy ("minimálně konkludentní užívání předmětných pozemků bylo v předmětné věci splněno, neboť nájemce v prostoru střelnice klub I.P.S.C. Znojmo by střelnici nemohl užívat bez současného užívání předmětných pozemků"), nelze považovat uvedený závěr za zásadní změnu náhledu, nýbrž je nutno jej hodnotit v kontextu všech dalších úvah odvolacího soudu, který shodně se soudem prvého stupně došel k závěru, že střelnice byla pronajata jako celek, včetně pozemků, což dokládá vedle nájemní smlouvy řadou dalších důkazů, pomocí nichž smlouvu (resp. vůli stran) interpretuje. Odvolací soud jasně konstatoval, že z provedených důkazů "jednoznačně vyplývá, že prostor střelnice v Dobšicích na ulici Brněnská č. p. 308 (takto byl základním způsobem vymezen v předmětné smlouvě o nájmu ze dne 20. 8. 1999 uzavřené mezi žalobcem a I.P.S.C. Znojmo) zahrnuje i předmětné pozemky".
V této souvislosti Ústavní soud připomíná závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157), podle něhož "základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské a hospodářské funkce smlouvy". Uvedený závěr je třeba brát v potaz též při argumentaci stěžovatele ohledně neplatnosti nájemní smlouvy, kterou byly předmětné pozemky přenechány třetí osobě, kdy ani zde nelze závěrům prvostupňového i odvolacího soudu nic vytknout, neboť tvrzené důvody neplatnosti jsou ryze formální. Navíc, jak bylo shora rekapitulováno, k faktickému přenechání pozemků, mající za důsledek odebrání práva trvalého užívání, tak jako tak došlo.
Úvahy stěžovatele o protiústavnosti závěrů prvostupňového i odvolacího soudu ohledně odebrání práva trvalého užívání jsou vedeny snahou přehodnotit výklad podústavního práva, obsažený též v judikatuře dovolacího soudu, ze které ostatně ve svém odůvodnění vycházel též soud odvolací. Pro uvedené přehodnocení však nemá Ústavní soud po prostudování spisu jakýkoli prostor. Odebrání práva trvalého užívání majetku při přenechání tohoto majetku třetí osobě je bezesporu jednou z možných interpretačních variant §70 odst. 2 hospodářského zákoníku, přičemž tento výklad nelze považovat za jakkoli excesivní umožňující jeho meritorní přehodnocování ze strany Ústavního soudu.
Další úvahy stěžovatele vycházející z právní konstrukce, že odebrání práva trvalého užívání bylo absolutně neplatné, již tak nejsou pro posouzení ústavní stížnosti relevantní.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu nemohl tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu