ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1269.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1269/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalovaným: 1) A. P. a 2) M. P. , zastoupeným JUDr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 18, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce Mgr. M. Š. a MUDr. I. Š. , zastoupených JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 375/2014, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2016, č. j. 35 Co 476/2015-71, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. srpna 2015, č. j. 51 C 375/2014-44, připustil vstup vedlejších účastníků Mgr. M. Š. a MUDr. I. Š. do řízení na straně žalobce.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných usnesením ze dne 14. ledna 2016, č. j. 35 Co 476/2015-71, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost shledávají tom, že „usnesení napadené tímto dovolání závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se druhoinstanční soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. je rozhodována dovolacím soudem rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Polemizují se závěrem odvolacího soudu o právním zájmu vedlejších účastníků na výsledku řízení. V souvislosti s tím tvrdí, že pro zajištění přístupu vedlejších účastníků k jejich pozemku nepostačí pouhý úspěch žalobce ve sporu o určení vlastnictví, neboť pro zachování práva nezbytné cesty se budou muset dohodnout nejen s tímto konkrétním vlastníkem, ale i s vlastníky dalších pozemků. Je proto podle jejich názoru lhostejné, kdo bude v řízení určen jako vlastník sporného pozemku. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobce ani vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů jsou účastníkům známy a společně s dovoláním tvoří obsah procesního spisu, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné – stejně jako i další citovaná rozhodnutí dovolacího soudu - na www.nsoud.cz )].
V dané věci dovolatelé především vůbec nevymezili konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání, když pouze citovali text ustanovení §237 o. s. ř. Již z tohoto důvodu muselo být dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává:
Dovolatelé se domnívají, že odvolací soud nesprávně aplikoval §93 o. s. ř., jestliže shledal právní zájem vedlejších účastníků na výsledku řízení a přes námitky žalovaných jejich vstup do řízení připustil.
V souvislosti s tím dovolatelé vymezují právní otázky, které by podle jejich názoru měl dovolací soud řešit, a to: 1) „zda je třeba zkoumat přípustnost vedlejšího účastenství v případě, že účastník, na jehož straně má vedlejší účastník figurovat, s přistoupením vedlejšího účastníka souhlasí; tedy zda je i v tomto případě třeba zkoumat shodnost zájmů účastníka a vedlejšího účastníka“, dále 2) „zda má vedlejší účastník právní zájem na výsledku sporu i když je patrno, že bez ohledu na výsledek sporu bude muset své právo řešit s vítězem tohoto sporu, ať je to kdokoli, a dále také s dalšími subjekty.“
Podle §93 odst. 1 o. s. ř., se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není. Podle odst. 2 téhož ustanovení do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh.
Vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného nebo od tzv. hlavního interventa, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má zájem (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., §93. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 605).
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08 (uveřejněném – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu – na nalus.usoud.cz), připomněl, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu (o. s. ř.) blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení, a jeho smyslem je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní a nezatěžovat tak zbytečně občanské soudní řízení sporné.
V dalších rozhodnutích (usnesení ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, usnesení ze dne 7. března 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11) Ústavní soud dovodil, že „vedlejší účastník má však za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, uvedl, že o právní zájem na výsledku řízení, který zakládá právo určité osoby zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník podle §93 odst. 1 o. s. ř., se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení této osoby, tj. její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Pouhý "morální", "majetkový" nebo jiný "neprávní" zájem na výsledku řízení pro potřeby ustanovení §93 o. s. ř. sám o sobě nepostačuje.
V dané věci odvolací soud shledal právní zájem vedlejších účastníků na řízení v tom, že jako vlastníci pozemku parc. č. 1013/3 v k. ú. K. mají zájem na zajištění přístupu k tomuto pozemku z veřejné komunikace za účelem realizace svého vlastnického práva. Předmětem řízení je přitom určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 2428/19 v k. ú. K., který byl původně součástí pozemku parc. č. 2428/1, jenž je veřejně přístupnou komunikací ve vlastnictví žalobce a sloužil vedlejším účastníkům jako přístupová cesta k pozemku parc. č. 1013/3 v jejich vlastnictví. Jestliže odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce má zájem na zachování veřejné komunikace na sporném pozemku, což je v souladu se zájmem vedlejších účastníků, a svůj závěr o právním zájmu vedlejších účastníků na výsledku řízení odůvodnil tím, že výsledkem sporu o určení vlastníka pozemku, který je pro přístup na pozemek vedlejších účastníků zásadní, může být dotčeno i jejich právní postavení a jeho výsledek může podstatným způsobem ovlivnit jejich následný právní postup, je jeho úvaha správná a je v souladu se shora citovanou judikaturou Ústavního a dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud žádný důvod se odchýlit. Je přitom zřejmé, že odvolací soud otázku přípustnosti vedlejšího účastenství k námitkám žalovaných zkoumal, i když žalobci s účastenstvím souhlasili.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání trpí shora označenou vadou (není vymezen předpoklad přípustnosti dovolání), dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu