ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1400.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1400/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. o. Č. o. s. p. v k. Ú., zastoupené advokátem, proti žalované A. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 260/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 30 Co 258/2003-372, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 30 Co 258/2003-372, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 12 C 260/94-314, pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem nemovitostí, a to domu č. p. 10 se stavební parc. č. 28 a s pozemkem parc. č. 83/1 a potoka parc. č. 449, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 3 pro kat. území Z., je žalobkyně. Pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci sporných nemovitostí vedeny žalobkyně i žalovaná. Právní předchůdci žalované manželé L. a O. U. prohlášením z 12. 1. 1956 prohlásili, že s ohledem na úmysl vystěhovat se do Spojených států přenechávají bezplatně Československému státu mj. i nemovitosti, které jsou předmětem tohoto sporu. Tato listina obsahuje současně také prohlášení z 12. 1. 1956, podepsané vedoucím finančního odboru ONV v S., o přijetí nabídky daru a záznam o přípisu Ministerstva zahraničních věcí z 18. 2. 1958 o vystěhování jmenovaných 11. 1. 1958 do Spojených států amerických. Kupní smlouvou z 23. 7. 1964, uzavřenou mezi Základní organizací ROH Státního statku, národní podnik, v K. a Základní organizací ROH Ú. v P., koupila Základní organizace ROH Ú., a to dům č. p. 10 ve Z. se stavební parc. č. 28 a pozemky parcelních čísel 78, 79, 80, 83/1 a 449. Pozemky parcelních čísel 28, 78, 79 a 80 byly sloučeny do parc. č. 28. Z listiny pro provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem v evidenci nemovitostí z 25. 9. 1992, založené ve spise soudu prvního stupně sp. zn. 10 C 112/92 soud zjistil, že 2. 3. 1990 se konal mimořádný všeodborový sjezd, který usnesením ukončil existenci R. o. h. Podle bodu 13 se právním nástupcem stala M., s. a d. u. o. s. a dnem 5. října 1990 přešlo vlastnické právo ke sporným nemovitostem na žalobkyni. Rozsudkem soudu prvního stupně ve věci žalobkyně A. P. proti Československému státu – Okresnímu úřadu v Příbrami, vedené pod sp. zn. 8 C 225/91, který nabyl právní moci 6. 11. 1991, bylo určeno, že darovací smlouva ve formě prohlášení z 12. 1. 1956 je neplatná. Doklad o tom, že kupní smlouva z 23. 7. 1964 byla schválena krajskou odborovou radou neexistuje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na duplicitní zápis vlastnictví ke sporným nemovitostem v katastru nemovitostí žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení má. Dále uvedl, že renunciační prohlášení manželů U. z 12. 1. 1956 „je restitučním důvodem ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., event. zákona č. 229/1991 Sb.“. Protože restituční předpisy jsou speciálními předpisy, měly se oprávněné osoby domáhat nároků podle restitučních předpisů. Proto se soud prvního stupně nezabýval neplatností darovacího prohlášení manželů U, ani dědickými rozhodnutími. Vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě kupní smlouvy z 23. 7. 1964. Podle článku II kupní smlouvy měla kupní smlouva nabýt účinnosti dnem jejího schválení Krajskou odborovou radou v P. s odkazem na čl. 2 odst. 6 směrnic o správě majetku ROH ze 6. 9. 1962. I když písemný doklad o schválení smlouvy Krajskou odborovou radou v P. nebyl doložen, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že ke schválení došlo, neboť nebylo prokázáno, že by se tak nestalo. Žalobkyně tak nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem řádným nabývacím titulem. Vlastnické právo případným vydržením žalobkyně nenabyla, neboť podle §135a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vydržení společenskou organizací nepřicházelo v úvahu a od 1. 1. 1992 vydržecí doba neuběhla, protože 6. 4. 1992 právní předchůdkyně žalované podala proti žalobkyni žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí, v důsledku čehož vydržecí doba neběžela.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 30 Co 258/2003-372, pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalobkyně byla určena vlastníkem sporných nemovitostí, a pod body II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a dále zjistil, že na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. září 1991, č. j. 8 C 225/91-9, Katastrální úřad v P. vymazal z katastru nemovitostí jako vlastníka sporných nemovitostí žalobce a zapsal O. U. – K. Po její smrti podle rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami z 8. 6. 2001, č. j. D 743/98-172, se vlastníkem těchto nemovitostí stala žalovaná. V současné době je ohledně nemovitostí v katastru nemovitostí duplicitní zápis, kdy na LV č. 697 pro kat. území Z. jako vlastník nemovitostí je vedena žalovaná a zemřelá matka žalované V. Č. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 37 D 47/97, zjistil, že řízení o dědictví po V. Č. bylo zastaveno pro nepatrnost majetku, vlastnictví k předmětným nemovitostem v tomto řízení nebylo vypořádáno. Podle čl. III. smlouvy z 23. 7. 1964 vlastnictví, užívání a držení nemovitostí mělo přejít na stranu kupující (právního předchůdce žalobkyně) až dnem právní účinnosti smlouvy podle čl. II. smlouvy. Žalobkyně s nemovitostmi nakládala jako vlastník. Tyto opravovala a provozovala je k rekreaci svých pracovníků. Z výpovědi svědka Ing. M. H., DrSc., zjistil, že svědek pracoval u žalobkyně ve funkci předsedy ZO ROH a spolu s panem K. podepsal smlouvu z 23. 7. 1964. Smlouvu dále podepsal pan K., pracovník revizní komise žalobkyně, který nebyl pracovníkem krajské odborové rady. Svědek si nepamatuje na to, zda byl udělen písemný souhlas krajské odborové rady ke smlouvě, pouze se domnívá, že byl udělen souhlas ústní. Nepamatuje si, že by krajská odborová rada vyslovila s uzavřením smlouvy nesouhlas. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Po zhodnocení provedených důkazů s odkazem na ustanovení §134 odst. 2 a §47 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 131/1982 Sb. s tím, „že pokud zákon vyžadoval splnění dalších náležitostí, jako například rozhodnutí příslušného orgánu ke smlouvě (v dané věci schválení krajskou odborovou radou), nejde již o podmínky vzniku smlouvy, ale o podmínku její účinnosti“, zaujal právní závěr, že kupní smlouva z 23. 7. 1964 je platná, ale nikdy nenabyla účinnosti, neboť nebyla splněna podmínka schválení krajskou odborovou radou. Skutečnost, že žalobkyně byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, není dokladem vlastnictví. Důkazní břemeno k prokázání vlastnictví, tedy i účinnosti smlouvy, bylo na žalobkyni, která důkazní břemeno neunesla. „Spekulace o tom, že ,snad‘ byl udělen souhlas ústní, popřípadě dohady o tom, že vlastnictví žalobce nikdo nezpochybňoval, rozhodně nestačí.“ Nedůvodnou shledal námitku žalobkyně, že právo na vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy bylo promlčeno v tříleté promlčecí lhůtě. V této souvislosti uvedl, že smlouva nenabyla vůbec účinnosti, a k této skutečnosti je třeba přihlížet z úřední povinnosti. Neobstojí proto ani námitka, že žalovaná nebyla účastnicí smlouvy a že tedy nemohla namítat její neúčinnost. Pokud jde o vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem žalobkyní, i odvolací soud měl za to, že vydržet je nemohla, neboť dobrou víru ztratila před 1. 1. 1992, kdy nejdříve mohlo vydržení nastat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že žádný zákon nepředepisoval, že ke kupní smlouvě uzavřené mezi organizacemi ROH je třeba rozhodnutí příslušného odborového orgánu. Souhlas krajské odborové rady stanovila pouze směrnice o správě majetku ROH, což není zákon, proto na převod majetku v rámci ROH nelze použít ustanovení §47 ObčZ účinného v době uzavření předmětné smlouvy. Směrnice o správě majetku ROH jsou vnitřním předpisem ROH a nejsou závazné a účinné vůči třetím osobám. Souhlas krajské odborové rady byl nepochybně dán, neboť bez tohoto souhlasu by k registraci smlouvy nedošlo. Zpochybnit nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem neúčinností smlouvy by mohla jen žalobkyně nebo orgány ROH, pokud by krajská odborová rada nedala souhlas ke smlouvě, majetek ale nepřestal být majetkem ROH. Soud se nezabýval tím, zda žalovaná vůbec může namítat neúčinnost právního úkonu. Jestliže žalovaná tvrdí, že souhlas krajské odborové rady nebyl dán, pak důkazní břemeno bylo na ní, aby prokázala své tvrzení, nikoli na žalobkyni, aby prokázala, že souhlas byl dán. Podle žalobkyně je rovněž nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně vlastnické právo k nemovitostem nevydržela. Žalobkyně užívala nemovitosti od roku 1964 a užívá je dodnes. Nikdo proti ní neuplatnil restituční nárok. Nebyla účastníkem sporu vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 225/91, k prvnímu kontaktu žalobkyně s paní U. – K. došlo až v roce 1994, kdy vůči žalobkyni uplatnila nárok na vyklizení nemovitostí žalobkyní. Žaloba však byla zamítnuta, což mohlo potvrdit dobrou víru žalobkyně. Do vydání dovoláním napadeného rozsudku nikdo nezpochybnil vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem a nikdo ji nezbavil dobré víry, že jí nemovitosti vlastnicky patří. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Kupní smlouva z 23. 7. 1964 se nestala účinnou její registrací katastrálním úřadem. Pokud katastrální úřad registroval smlouvu, aniž zkoumal dodržení předepsané podmínky, došlo k registraci protiprávně a nemohlo tím dojít ke zhojení nedostatku podmínky účinnosti smlouvy. Neúčinnosti právního úkonu se může dovolávat každý, kdo má na věci právní zájem. Žalovaná je takovou osobou. Směrnice o správě majetku ROH jsou všeobecně závazným právním předpisem, který musí být platný a účinný jak ve vztahu k členům ROH, tak i vůči ostatním subjektům. Soud nemůže vycházet z fikce udělení souhlasu, není-li tento souhlas nepochybný. V tomto případě souhlas udělen nebyl a ani o jeho udělení nebylo žádáno. Sporné nemovitosti nemohou být vlastnictvím ROH, protože renunciační prohlášení manželů U. bylo pravomocně shledáno neplatným. Pokud byly nemovitosti převáděny někým, komu vlastnické právo zaniklo, byly takové dispozice s tímto majetkem neplatné. Žalovaná se zcela ztotožnila se závěrem o tom, že žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyla vydržením. Poukázala na to, že doložila, že žalobkyně od roku 1991 byla vyzvána k vyklizení nemovitostí s poukazem na nepřetržitost vlastnictví právních předchůdců žalované, a že žalobkyně věděla i o tom, že v roce 1991 probíhá řízení o neplatnost renunciačního prohlášení. V roce 1991 byla žalobkyně vymazána z katastru nemovitostí a nemůže proto tvrdit svoji dobrou víru. K 1. 1. 1992 žalobkyně nebyla a ani nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem sporných nemovitostí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, poněvadž na daný případ aplikoval nepatřičné ustanovení §47 ve spojení s ustanovení §44 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. (dále jen „ObčZ“).
Podle §44 ObčZ smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu, pokud zákon nevyžaduje splnění dalších náležitostí.
Podle §47 ObčZ jestliže se účastníci v předepsané formě shodli na obsahu smlouvy a k jejímu vzniku je třeba ještě rozhodnutí příslušného orgánu, jsou svými projevy vázáni až do tohoto rozhodnutí. Je-li rozhodnutí záporné, ke smlouvě nedojde.
Je zjevné, že Směrnice o správě majetku ROH, S-440/62, schválené usnesením předsednictva Ústřední rady odborů ze 6. 9. 1962, vyžadující podle Článku 2 odst. 6 k bezplatnému nabývání nebo koupi nemovitého majetku základní organizací ROH (s tím, že koupě se realizuje formou kupní smlouvy) souhlas krajské odborové rady, nebyla obecně závazným právní předpisem. V době vydání a schválení uvedené směrnice platilo, a platí i v současné době, že obecně závazné právní předpisy, s výjimkou obecně závazných nařízení národních výborů, musely být vyhlášeny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů Československé socialistické republiky (dále jen „Sbírka zákonů“). Zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění z 10. ledne 1962 č. 4/1962 Sb., o vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů, výslovně stanovilo, které právní předpisy se ve Sbírce zákonů vyhlašují a u kterých postačí jejich oznámení. Označená směrnice ve Sbírce zákonů vyhlášena ani oznámena nebyla, ostatně opak nebyl tvrzen ani doložen. Podle usnesení předsednictva Ústřední rady odborů ze 4. 9. 1962 tato směrnice měla být uveřejněna jen v Informačním bulletinu Ústřední rady odborů. Svým obsahem představovala interní normativní směrnici, zavazující podle článku 7 odst. 1 jen všechny odborové orgány a jejich zařízení. Interními směrnicemi, vydanými orgány státní správy, případně orgány dobrovolné organizace, např. Ústřední radou odborů, nebyly a nejsou vázány orgány jim nepodřízené a uplatňující právní záruky zákonnosti, zejména soudy. Ustanovení směrnice proto nemohla mít vliv na platnost či účinnost kupní smlouvy z 23. 7. 1964 z hlediska ustanovení §47 ObčZ. Nelze tedy souhlasit s názorem, že v daném případě zákon ve smyslu §44 ObčZ vyžadoval souhlas krajské odborové rady. Pak ovšem je právní závěr rozhodnutí odvolacího soudu postaven na nesprávném právním názoru a již proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm odvolací soud přezkoumá správnost rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska právního názoru vysloveného soudem prvního stupně, který jej vedl k opačnému rozhodnutí, než které učinil odvolací soud.
Dovolací soud naproti tomu neshledal opodstatněnými dovolací námitky žalobkyně ohledně právního závěru odvolacího soudu o nemožnosti vydržení sporných nemovitostí žalobkyní vzhledem k tomu, že pozbyla dobrou víru před 1. 1. 1992. Uvedený závěr je správný a odpovídá judikatuře dovolacího soudu. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že oprávněný držitel věci nemůže být nadále v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu reálné důvody. Skutečnost, že žalobkyně již v roce 1991 nemohla být v dobré víře, že jí sporné nemovitosti patří jako vlastníkovi, vyplývá i z dopisu JUDr. J. K., dřívějšího právního zástupce žalobkyně, adresovaného JUDr. L. J., právnímu zástupci O. U. – K., kterým potvrdil příjem dopisu JUDr. L. J., jímž byl seznámen s obsahem rozsudku Okresního soudu v Příbrami ve věci sp. zn. 8 C 225/91.
V rámci dovolacího řízení nemůže dovolací soud pominout námitku žalobkyně, že souhlas krajské odborové rady byl nepochybně dán. Z kontextu této námitky lze dovodit, že jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 44, svazek 1.
Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětná smlouva nebyla schválena krajskou odborovou radou, učinil odvolací soud na základě zjištění, že svědek H. „si nepamatuje na to, že by byl vyžádán písemný souhlas krajské odborové rady ke smlouvě. Pouze se domnívá, že byl udělen souhlas ústní. Na druhou stranu se nepamatuje na to, že by krajská odborová rady vyslovila s uzavřením smlouvy nesouhlas“. Podle názoru dovolacího soudu učiněnému závěru právě citované skutkové zjištění neodpovídá. Ze skutečnosti, že se svědek po prakticky 40 letech domnívá, že byl souhlas udělen a nepamatuje si, že by krajská odborová rada s převodem sporných nemovitostí nesouhlasila, nemůže bez dalšího vést soud k závěru, že žádný souhlas udělen nebyl, jestliže jej nelze jinak (zřejmě v písemné podobě) prokázat. Podle názoru dovolacího soudu v případech jako je tento, je v zájmu spravedlivého rozhodování (ve smyslu §1 OSŘ) třeba uplatňovat obecný princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Ve sporech, v nichž časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační, je požadavek dokládat existenci právních úkonů, k nimž nebylo třeba ani písemné formy a k nimž pravidelně, resp. obvykle, docházelo, nepatřičný, obdobně jako je tomu (v jiných případech) při zpochybňování správnosti správního rozhodnutí včetně správnosti postupu správního orgánu v řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo (zde v případě pochybností platí zásada presumpce správnosti správního aktu).
Z řečeného tak vyplývá, že je dán i dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ. Závěrem lze poznamenat, že není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou (viz výše) dály obvyklým či pravidelným způsobem či (úředním) postupem, je pak důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.
S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu