ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1404.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1404/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. P. , zastoupené Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovaným: 1) P. P. , 2) H. P. , oběma zastoupeným Mgr. Evou Macourkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Kostelní 7, o stanovení povinnosti zdržet se rušení výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 398/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2013, č. j. 22 Co 310/2013-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobkyně náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Kateřiny Špoulové.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 13 C 398/2007-143, ve výroku I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se rušení výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, a to práva cesty přes pozemek parc. č. 709/47, v katastrálním území a obci K. D. (dále jen ,,předmětný pozemek“), spočívajícím v parkování osobních automobilů a umisťování překážek. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 22 Co 310/2013-176, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zdržet se rušení výkonu práva žalobkyně odpovídajícího věcnému břemeni práva chůze a jízdy přes předmětný pozemek spočívajícím v parkování osobního automobilu na předmětném pozemku; v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výrocích II. a III. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud nesprávně právně vyložil ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Uvedli, že si nebyli vědomi skutečnosti, že na předmětném pozemku vázne věcné břemeno, neboť jej žalobkyně ani její právní předchůdce nevykonávali, dokonce byl na hranici předmětného pozemku a pozemku žalobkyně postaven plot. Jednání žalobkyně je podle jejich názoru v rozporu s dobrými mravy, když právní předchůdce žalobkyně na ni účelově převedl své pozemky během řízení o zrušení věcného břemene. Mají za to, že žalobkyně vážně poškozuje oprávněné zájmy žalovaných, když právo věcného břemene nevykonává a ani nepotřebuje. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že s argumenty dovolatelů nesouhlasí. Uvedla, že žalobou uplatněný nárok byl prokázán a odvolací soud věc i správně právně posoudil. Právo odpovídající věcnému břemeni podle žalobkyně promlčeno nebylo. Nemohla své právo vykonávat, neboť jí v tom žalovaní úmyslně bránili, ačkoliv je opakovaně vyzývala ke zdržení se tohoto jednání. K námitce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy uvedla, že bylo na vůli jejího právního předchůdce, jak se svou nemovitostí v rámci smluvní volnosti naloží.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uplatnění nároku na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemenu a pravomocnému rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. října 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Uvedené náležitosti dovolání žalobkyně v žádném ohledu nesplňuje, neboť dovolatelé nevymezují, v čem spatřují přípustnost dovolání. Z odkazu na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je navíc zjevné, že přípustnost dovolání zakládají na úpravě obsažené v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Z pohledu úpravy přípustnosti dovolání ve znění občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2013 se dovolatelé omezují toliko na tvrzení, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., čímž zjevně směřují toliko k názoru, že odvolací soud dospět k závěru o výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, aniž by jakkoliv v této souvislosti vymezili otázku přípustnosti dovolání.
Bez ohledu na uvedenou skutečnost však dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i z pohledu jím věcně přijatých závěrů o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud vychází ve vztahu k pojetí dobrých mravů z dlouhodobě ustálených závěrů soudní praxe, podle které je za dobré mravy třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou z těchto norem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2084). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 3761). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5309).
S těmito východisky je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolatelé namítají, že rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy spočívá v tom, že „původní vlastník převedl jeden z domů a část pozemku 709/40 na žalobkyni v době probíhajícího sporu účastníků o zrušení věcného břemene, tedy účelově, aby vyloučil pro sebe nepříznivé rozhodnutí“.
Dovolací soud především konstatuje, že taková skutková zjištění odvolací soud neučinil; navíc samotný převod nemovitostí, byť i v průběhu soudního řízení, bez dalšího nic nevypovídá o tom, nakolik by mohl či měl být výkon práva žalobkyně, která se jako oprávněná osoba z věcného břemene domáhá ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu, v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelé dále namítají, že „původní vlastník věcné břemeno nevyužíval ani do podání této žaloby, ani potom, ač k chůzi byl pozemek způsobilý“. Ani ve vztahu k této námitce není dovolacímu soudu zřejmé, v čem by měl být založen rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy. Dovolací soud především v této souvislosti předesílá, že podle skutkových zjištění nebylo možné právo odpovídající věcnému břemenu podle smluvního ujednání realizovat právě proto, že žalovaní vytvořili překážky výkonu tohoto práva. Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, právo odpovídající věcnému břemenu představuje právo oprávněného osoby k jeho výkonu a nikoliv povinnost. Dlouhodobá absence výkonu tohoto právě může být při splnění zákonných podmínek okolností významnou pro úvahu o promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu, bez dalšího však nemůže být v rozporu s dobrými mravy požadavek žalobkyně, kterým se realizaci tohoto práva naopak domáhá, i kdyby tak její právní předchůdce nečinil. Otázkou případného promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu se ostatně odvolací soud podrobně zabýval se závěrem, že k promlčení tohoto práva nedošlo a s těmito závěry dovolatelé žádným způsobem nepolemizují.
Obdobně nemůže rozpor s dobrými mravy bez dalšího založit poukaz dovolatelů na to, že právnímu předchůdci žalobkyně nabízeli, že odkoupí malý pozemek vedle svého domu a tam budou své vozidlo parkovat, což ing. F. odmítl a nabízel žalovaným parkování za úplatu na svých pozemcích. Tato okolnost nic nevypovídá o tom, že by výkon práva žalobkyně, která se domáhá ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu, měl být v rozporu s dobrými mravy.
Zcela nedůvodná je ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. námitka dovolatelů, že výkon práva žalobkyně vážně poškozuje oprávněné zájmy žalovaných – tj. možnost parkovat osobní vozidlo na svém pozemku.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že s výkonem práva odpovídajícího věcnému břemenu je vždy pro povinnou osobu spojeno omezení ve výkonu jejích vlastnických práv. V tom spočívá podstata práva odpovídajícího věcnému břemenu. Tuto okolnost však musejí smluvní strany zvažovat při uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene a jejích podmínkách. Samotný důsledek smluvního ujednání, jenž se v tomto omezení projevuje, pak bez dalšího nemůže založit rozpor výkonu práva oprávněné osoby s dobrými mravy.
Jestliže pak konečně dovolatelé poukazují na to, že žalobkyně své právo nevykonávala řadu let a ani v současné době nevykonává, pak dovolací soud poukazuje na své závěru výše potud, že v tomto výkonu žalobkyni brání právě překážky ze strany žalovaných a k promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu nedošlo.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu