ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.142.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 142/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně SMART MONEY a. s., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Tyršova 885/24, identifikační číslo osoby 27819281, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 2, proti žalovaným: 1) MANHATTAN Development, s. r. o., se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, identifikační číslo osoby 28227948, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Peckova 9, a 2) CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9, U vysočanského pivovaru 701/3, identifikační číslo osoby 16193938, zastoupené Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, o určení neexistence věcného břemene a o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 130/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2011, č. j. 6 Co 967/2008-523, ve znění opravného usnesení ze dne 27. září 2011, č. j. 6 Co 967/2008-543, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2011, č. j. 6 Co 967/2008-523, ve znění opravného usnesení ze dne 27. září 2011, č. j. 6 Co 967/2008-543, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III., se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2011, č. j. 6 Co 967/2008-523, ve znění opravného usnesení ze dne 27. září 2011, č. j. 6 Co 967/2008-543, se ve výrocích I., III. a IV.. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně, společnost UNIMEX-INVEST, s.r.o., se žalobou podanou dne 29. června 2006 u Okresního soudu v Písku (soud prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že na její nemovitosti – budově č. p. 175 na st. parc. č. 52 v k. ú. Písek nevázne věcné břemeno užívání nebytových prostor zřízené smlouvou ze dne 12. května 1995, zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch žalované 1) - společnosti Alfa Real Estate, s. r. o., jako osoby z věcného břemene oprávněné. Dále navrhovala, aby žalovaná 1) a žalovaná 2) - společnost Omega Retail.s. část budovy vyklidily.
Žalobkyně tvrdila, že 12. 5. 1995 smluvní strany uzavřely smlouvu o nájmu nebytových prostor v této budově. Ta je však neplatná zejména proto, že nevymezuje konkrétní část nebytových prostor, které mají být v budově užívány (další údajné důvody již nejsou předmětem dovolacího řízení). Později téhož dne uzavřely strany smlouvu o zřízení věcného břemene ke stejným prostorám; pokud jde o vymezení zatížených prostor, odkázaly v této smlouvě na předchozí nájemní smlouvu. I tato smlouva je tak pro neurčitost neplatná. Žalovaná 2) prohlašuje, že jí svědčí právo nájmu z uvedené smlouvy. Žalované tak podle žalobkyně zasahují neoprávněně do jejího vlastnického práva, neboť v budově se nacházejí jejich věci, ačkoliv k jejímu užívání nemají žádný právní důvod. V průběhu řízení žalobkyně ještě navrhla, aby bylo určeno, že předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. 7 C 130/2006-152, ve znění opravného usnesení ze dne 1. února 2008, č. j. 7 C 130/2006-187, výrokem pod bodem I. žalobě na vyslovení neexistence věcného břemene vyhověl; výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na vyklizení části budovy, výrokem pod bodem III. zamítl žalobu „na určení, že nájemní smlouva ze dne 12. 5. 1995, uzavřená mezi obchodními společnostmi SCIRON v. o. s. a JULIUS MEINL Praha, s. r. o., je neplatná,“ a výroky pod body IV. a V. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení a České republice soudní poplatek.
V průběhu dalšího řízení docházelo na obou stranám k procesnímu nástupnictví a také ke změně obchodní firmy; účastníky jsou v konečném důsledku obchodní společnosti uvedené ve výroku tohoto rozsudku dovolacího soudu.
Ve věci pak rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací; jeho rozsudek zrušil v dovolacím řízení Nejvyšší soud, a to rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 22 Cdo 1028/2009-367, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2011, č. j. 22 Cdo 1028/2009-543; v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zejména zabýval vztahem nájemní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené téhož dne ohledně stejných prostor, a také určitostí smlouvy.
Odvolací soud poté rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že zamítl žalobu na určení, „že na budově č. p. 175 – občanská vybavenost, postavené na pozemku st. parc. č. 52, zapsané v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. Písek na LV č. 5208 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj – Katastrální pracoviště Písek, nevázne věcné břemeno užívání nebytových prostor v domě dle ZPMZ 1952, zřízené podle smlouvy o zřízení práva užívání části nemovitosti jako věcného břemene ze dne 12. 5. 1995 a vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v Písku č. j. V3 1031/1995, s právními účinky vkladu ke dni 5. 6. 1995,“ a potvrdil ve výroku v odstavci III. (jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti nájemní smlouvy). Rozhodl také o nákladech řízení a soudním poplatku a zamítl návrh žalované na rozhodnutí o separaci nákladů řízení.
Předmětem řízení před odvolacím soudem bylo zejména posouzení, zda smlouva o zřízení věcného břemene je určitá; přitom tato smlouva se, pokud šlo o vymezení zatížených prostor, odvolávala na dříve uzavřenou nájemní smlouvu. Odvolací soud doplnil dokazování originálem smlouvy o zřízení věcného břemene. Tak zjistil, že nedílnou součástí této smlouvy byla nájemní smlouva, uzavřená stejnými účastníky téhož dne, včetně připojeného geometrického plánu. Nájemní smlouva pronajaté prostory podle jeho názoru podrobně popisuje a i z geometrického plánu jsou rovněž patrny. Nájemní smlouva je tak ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. určitý právní úkon a splňuje i další požadované náležitosti. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvou o zřízení věcného břemene došlo ke změně původního závazku podle §516 odst. 1 obč. zák. a právo věcného břemene dosud trvá. Zamítnutí žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy odůvodnil tím, že došlo k její novaci a kromě toho na určení neplatnosti smlouvy jako předběžné otázky není dán naléhavý právní zájem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá nesprávnost závěru o určitosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Podle žalobkyně ani v připojené nájemní smlouvě není uveden rozsah nebytových prostor v budově, které mají být zatíženy věcným břemenem. Není totiž patrno, zda se jedná o prostory zabírající celé nebo jen část nadzemních a podzemních podlaží; to není zřejmé ani z připojeného geometrického plánu. Odvolací soud také zcela pominul její námitku, že nebytové prostory nebyly určeny podle §85 stavebního zákona kolaudačním rozhodnutím k účelu, k němuž byly pronajaty. Podle žalobkyně vůle účastníků také nesměřovala k uzavření nájemní smlouvy. Kromě toho je řízení zatíženo vadou, neboť žalobkyně v průběhu odvolacího řízení neměla statutární orgán, který by za ni jednal. I když jí odvolací soud ustanovil opatrovníka, jednal ve věci a prováděl dokazování ještě před jeho ustanovením. Tím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud správně dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene, jejíž nedílnou součástí je smlouva nájemní včetně geometrického plánu, je právním úkonem určitým. K tvrzení, že nebytové prostory nebyly kolaudačním rozhodnutím určené k účelu, k němuž byly pronajaty, žalovaná 1) odkazuje na smlouvu, v níž strany výslovně uvedly, že se pronajímají k účelům, k němuž byly stavebně určeny. Mezi účastníky také nikdy nebyly žádné pochyby, že by předmětné prostory nebyly stavebně určeny k účelům, ke kterým byly pronajaty. Nájemní smlouva i smlouva o zřízení věcného břemene byly také úkony uzavřenými vážně a změnou závazku podle §516 obč. zák. došlo k zániku nájmu. Dokazování prováděl odvolací soud v době, kdy již byl žalobkyni ustanoven opatrovník. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaná 2) se vyjadřuje k dovolání tak, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné. Žalobkyně totiž v dovolání neuvádí žádnou právní otázku, která by rozsudek činila rozhodnutím zásadního významu. Dále žalovaná 2) rozvádí úvahy o vztahu nájemní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, dospívá k závěru, že jako nájemce na základě platné nájemní smlouvy užívala předmětné nebytové prostory až do doby, kdy od nájemní smlouvy odstoupila. S tvrzením, že nebytové prostory nebyly kolaudovány k účelu, k němuž byly pronajaty, přišla žalobkyně až v odvolacím řízení, a jde tak o nepřípustnou novotu. Realitě neodpovídá tvrzení žalobkyně, že v době, kdy neměla statutární orgán, odvolací soud prováděl dokazování. Ten jí ustanovil opatrovníka a pak dokazování doplňoval.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastnicí řízení. Proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Nevymezila-li žalobkyně v dovolání (jehož přípustnost by se mohla opírat jen o uvedené ustanovení) právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) č. C 2463). Tak je tomu i v tomto případě, neboť dovolatelka se žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá; lze jen podotknout, že otázku chybějícího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení řešil odvolací soud zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, citovanou v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Dovolání tak v této části není přípustné a dovolací soud je odmítl (§218 písm. c) a §243b odst. 3 o. s. ř.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V této části proto dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolacích námitek.
Dovolatelka především namítá, že smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná, protože je neurčitá, nesrozumitelná, chybí vymezení předmětu smlouvy a také obsahu práva odpovídajícího věcnému břemeni. V dovolání blíže uvádí okolnosti, pro které považuje smlouvu za neurčitou; ostatními tvrzenými důvody neplatnosti se v dovolání blíže nezabývá.
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný - a tím určitý - není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně poznatelné. Určitost předmětu písemného právního úkonu není omezena jen na případy, kdy je tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje; požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005).
Protože věcné břemeno působí vždy i proti právním nástupcům vlastníka, jehož věc zatěžuje, a vlastnictví věci se může opakovaně měnit jak na základě singulární, tak i universální sukcese, je nutné dbát na to, aby vymezení části věci zatížené věcným břemenem bylo provedeno tak, aby i třetím osobám, včetně právních nástupců vlastníka, bylo zřejmé, jaká část věci byla zatížena.
Žalobkyně v dovolání podrobněji rozvedla námitku, že smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná pro neurčitost, neboť ani v nájemní smlouvě, na kterou odkazuje, nejsou přesně vymezeny nebytové prostory, které měly být předmětem nájmu (a poté věcného břemene). Není zřejmé, zda se jedná o prostory zabírající všechna nadzemní podlaží, zda jde o celá podlaží nebo jejich části a zda tyto prostory „se nacházejí vpravo nebo vlevo“. Připojený geometrický plán není podle ní určitý.
Žalující společnost od počátku zpochybňovala určitost a platnost smlouvy o zřízení věcného břemene. Při jednání před odvolacím soudem dne 28. července 2011 byl proveden důkaz originálem smlouvy o zřízení věcného břemene (č. l. 515). K tomu žalobkyně uvedla, že v nájemní smlouvě (ze které vycházela i smlouva o zřízení věcného břemene) nejsou přesně specifikovány pronajaté prostory; „geometrický plán je velmi obecný, je zde zobrazena jen neurčitá plocha a není zřejmé, kde se přímo tyto prostory nacházejí“. Dále zástupkyně žalobce uvedla: „Ani poté, co si prohlédneme zde dnes předložený originál, není zřejmé, kde se nachází prostory, které jsou předmětem nájmu. Budova má několik podlaží, několik suterénů, nelze dospět k závěru, že byla pronajata celá část této budovy“. „Třetí osobě by asi těžko mohlo být známo, kde je předmět nájmu.“ Na uvedená tvrzení reagoval odvolací soud tak, že „věcné břemeno bylo zřízeno podle nájemní smlouvy, která nebytové prostory podrobně popisuje v článcích I. a II., a nedílnou součástí smlouvy je geometrický plán, ze kterého jsou „umístění a rozměry pronajatých prostor dobře patrny“.
V bodě II. nájemní smlouvy je však jen uvedeno, že předmětem nájmu jsou plochy tam vymezené účelem, podlažím a výměrou. Z nájemní smlouvy ani z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by šlo o pronájem celého obchodního domu, resp. alespoň celých podlaží tam uvedených. Ani z geometrického plánu, který je nedílnou součástí smlouvy, bez dalšího nevyplývá rozsah pronájmu prostor v jednotlivých podlažích.
Soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé (§157 odst. 2 o. s. ř.). „Požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá povinnost nalézacího soudu se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s některou z takových námitek nevypořádal přesvědčivým způsobem, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, Soubor č. C 3716).
Protože odvolací soud se v dané věci vypořádal s konkrétním tvrzením žalobkyně o neurčitosti nájemní smlouvy, a tudíž navazující smlouvy o zřízení věcného břemene jen obecným odkazem na text smlouvy a obsah připojeného geometrického plánu, neodpovídá odůvodnění jeho rozhodnutí požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř., a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud sice ještě poukázal na to, že za určitou považoval smlouvu i katastrální úřad, a dodal, že tyto prostory byly na základě smlouvy bez problému užívány několik let, takže účastníci museli vědět, o co jde; tyto skutečnosti by však v případě, že námitky žalobkyně zpochybňující určitost smlouvy byly správné, nemohly neurčitost zhojit.
Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud zcela pominul její námitku, že nájemní smlouva, a tudíž ani navazující smlouva o zřízení věcného břemene nemohla být platná proto, že tyto prostory nebyly podle §85 odst. 1 stavebního zákona určeny „jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením k účelu, k němuž měly být pronajaty“. Žalovaný 2) k tomu ve vyjádření uvádí, že jde o nepřípustnou „novotu“, uplatněnou až v odvolacím řízení. I kdyby tomu tak nebylo, nemohla by tato tvrzená skutečnost mít za následek neplatnost smlouvy.
Krajský soud v Hradci Králové v rozhodnutí ze dne 31. července 1998, sp. zn. 31 Ca 109/98, publikovaném v elektronickém systému Beck on line, jehož závěry dovolací soud sdílí, vyslovil: „Věcné břemeno spočívající v právu užívání rodinného domku k bydlení lze zřídit i v době, kdy stavba domku nebyla dosud kolaudována. Je však třeba rozlišit vznik práva od jeho výkonu, jelikož vznikem smluveného práva užívání vzniká oprávněným osobám právní nárok, který budou moci realizovat až po veřejnoprávním schválení dokončené a faktického užívání způsobilé stavby k povolenému účelu“. Tento názor vychází z podobné úvahy, ze které vyšel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, Soubor č. C 1594, ve kterém uvedl: „Sama skutečnost, že prodávající v době uzavření kupní smlouvy nebyl ani vlastníkem prodávané věci ani neměl právo s ní nakládat, nečiní smlouvu neplatnou“. Prodávající totiž mnohdy může opatřit věc dodatečně po uzavření smlouvy; to platí i pro případnou dodatečnou kolaudaci stavby zatěžované věcným břemenem.
Dovolatelka též stručně uvádí, že nájemní smlouva je neplatná, protože účastníci neměli v úmyslu ji uzavřít; toto tvrzení nijak ve vztahu k předchozímu řízení nerozvádí a protože v řízení nic takového nevyšlo najevo, nemohl se dovolací soud tímto tvrzením zabývat.
Nedůvodná je námitka dovolatelky, že v době, kdy probíhalo odvolací řízení, neměla statutární orgán, který by za ni vystupoval, a že přesto i v této době odvolací soud prováděl dokazování. Odvolací soud totiž ustanovil žalobkyni opatrovnici podle §29 odst. 2 o. s. ř. z důvodu, že není schopna sama jednat, usnesením ze dne 16. června 2011, č. j. 6 Co 967/2008-480, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. července 2011, č. j. 6 Co 967/2008-502, které nabylo právní moci dne 19. července 2011. Opatrovnicí byla ustanovena Mgr. Gabriela Nejedlíková, která již dříve zastupovala původní žalobkyni a které nynější žalobkyně jako advokátce udělila plnou moc k zastupování v dovolacím řízení. Odvolací soud jednal ve věci poprvé 7. 6. 2011, kdy prováděl i dokazování. I když jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku, rozsudek nevyhlásil, Dne 28. července 2001 věc za přítomnosti opatrovnice Mgr. G. Nejedlíkové znovu projednal a provedl dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je důvodné. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku a souvisících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu