ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1242.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1242/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně K. I. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. B. B., roz. Z., a 2. J. Z., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1 895 634 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 247/95, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 29 Co 380/2004-423, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2005 č. j. 29 Co 380/2004-453, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 29 Co 380/2004-423, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2005 č. j. 29 Co 380/2004-453, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. března 2004 č. j. 5 C 247/95-383 zamítl žalobu, aby byl druhý žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1 895 634 Kč se 17% úrokem z prodlení p.a. od 30. 11. 1996 do zaplacení a aby vůči druhému žalovanému šel vést výkon rozhodnutí pouze prodejem zastavených nemovitostí – domu č.p. 37 umístěného na pozemku parc. č. 46/1 a pozemku stav. parc. č. 46/1 – zastavěná plocha o výměře 1 000 m2 - zapsaných v katastru nemovitostí vedeném K. ú. p. J. k., k. p. P., pro katastrální území a obec H. V., okres P., na listu vlastnictví č. 131, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a první žalovaná uzavřely dne 20. září 1993 leasingovou smlouvu č. 61393 změněnou dne 14. února 1994 dodatkem č. 1 a dne 31. května 1994 dodatkem č. 2, jejímž předmětem byl finanční leasing vybavení penzionu, které bylo koupeno od společnosti R., spol. s r.o. Nedílnou součást smlouvy tvořily všeobecné leasingové podmínky, v nichž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1,5 % denně z objemu neuhrazené splátky a splátkový kalendář. Mezi účastníky bylo nesporné, že prvá žalovaná uhradila částku 67 000 Kč na první splátku a další splátky nezaplatila. Pro neplacení sjednaných splátek právní předchůdkyně žalobkyně uvedenou smlouvu dvakrát vypověděla, nejprve výpovědí ze dne 20. 12. 1994 podepsanou zaměstnancem právní předchůdkyně žalobkyně D. H., kterou shledal soud prvního stupně jako platnou, neboť H. byl oprávněn ukončit leasingovou smlouvu, a dále výpovědí z 30. 11. 1996 podepsanou J. D., jednatelem právní předchůdkyně žalobkyně. V průběhu řízení prvá žalovaná zemřela a řízení proti ní bylo zastaveno, žalobkyně se proto domáhala svého nároku vůči druhému žalovanému jako zástavci, neboť pohledávka ze smlouvy o leasingu byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem v jeho vlastnictví. Soud prvního stupně dále zjistil, že původní žalobkyně O., spol s.r.o., postoupila smlouvou ze dne 30. 11. 1996 pohledávku z leasingové smlouvy ve výši 1 895 634 Kč za prvou žalovanou na novou žalobkyni K. I. a.s. Tuto smlouvu o postoupení pohledávky posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro její neurčitost, kterou spatřoval v tom, že smluvní strany výslovně sjednaly úplatnost postoupení, avšak výši této úplaty nikterak nevyčíslily. Druhá neurčitost pak spočívá ve vlastní částce 1 895 634 Kč, která podle účastníků smlouvy o postoupení pohledávky představuje výši pohledávky plynoucí z leasingové smlouvy č. 61393, podle závěru soudu prvního stupně však žalobkyně ani přes poučení soudem neunesla důkazní břemeno tvrzení, z čeho se žalovaná částka skládá, z jakých konkrétních splátek první žalované, za jaká konkrétní období a z jaké určité výše smluvní pokuty za konkrétní období.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 29 Co 380/2004-423, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2005 č. j. 29 Co 380/2004-453, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 895 634 Kč se 17% úrokem z prodlení p.a. od 30. 11. 1996 do zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna vést proti němu výkon rozhodnutí prodejem zástavy v rozsudku určených nemovitostí, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu její neurčitosti. Aplikoval ustanovení §524 odst. 1 ObčZ, podle něhož věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odstavce 2 téhož ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Ve smyslu §37 ObčZ musí být vymezení postupovaných pohledávek učiněno takovým způsobem, aby ze smlouvy bylo jednoznačně a bez pochybností zjistitelné, jaké pohledávky představují individualizovaný předmět cese. V posuzované smlouvě je podle názoru odvolacího soudu jednoznačně vymezeno, že předmětem cese je pohledávka postupitele O., s.r.o., vyplývající z leasingové smlouvy č. 61393 ze dne 20. září 1993 uzavřené mezi první žalovanou a společností O., s.r.o., ve výši 1 895 634 Kč. Již ze samotného textu smlouvy se podle názoru odvolacího soudu ví, o kterou pohledávku se jedná, a kdo je z ní zavázán. Ve smlouvě bylo sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, výše úplaty nebyla ve smlouvě vyjádřena. Absolutní neplatnost smlouvy není v obchodním zákoníku stanovena jako absolutní, nýbrž jako relativní, o kterou se jedná vždy, je-li neplatnost právního úkonu stanovena na ochranu některého účastníka, přičemž se jí podle §267 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) může dovolávat pouze osoba, na jejíž ochranu je neplatnost tohoto úkonu stanovena, v daném případě pouze žalobkyně; druhý žalovaný, který není účastníkem tohoto smluvního vztahu, se podle závěru odvolacího soudu relativní neplatnosti dovolat nemůže. K určitosti pohledávky odvolací soud ještě uvedl, že celková částka k úhradě činila ke dni výpovědi leasingové smlouvy částku 6 641 230 Kč, z toho dlužné splátky do dne ukončení 1 633 088 Kč, smluvní pokuta za pozdě uhrazené splátky a splátky neuhrazené 2 305 369 Kč a mimořádné splátky 2 702 773 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky byla postoupena částka 1 895 634 Kč, které se žalobkyně domáhá. Na žalobkyni také podle §524 odst. 2 ObčZ přešlo příslušenství pohledávek, představované v dané věci 17% p.a. úrokem z prodlení z dlužné částky, který odpovídá výši zákonného úroku z prodlení, což je odvolacímu soudu z jeho rozhodovací činnosti známo. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně ze zástavy, který vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb., se i v době po 1. září 1998 řídí ustanovením §151f ObčZ ve znění účinném do 31. srpna 1998. S ohledem na §274 o. s. ř. ve znění před výše uvedenou novelou a §258 odst. 1 o. s. ř. může být právo zástavního věřitele vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zástavním právem zajištěné pohledávky s tím, že se věřitel může domáhat jejího uspokojení pouze z výtěžku prodeje zástavy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, přičemž uplatnil všechny dovolací důvody podle §241a o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel poukázal na okolnost, že poskytovatel leasingu (společnost O., s.r.o.), tedy postupitel, a postupník (společnost K. I. a.s.) měly identického „statutárního zástupce“, tj. J. D., což hodnotí jako střet zájmů a konkurenční chování. K založení společnosti K. I. a.s., byla podle dovolatele použita fiktivní pohledávka za žalovanými, která byla pro účely vkladu do základního jmění oceněna na téměř 15 000 000 Kč, a přestože došlo k zápisu do obchodního rejstříku, jedná se podle názoru dovolatele o zastření fiktivní transakce s úhradou základního jmění žalobce. Taková pohledávka podle názoru dovolatele nikdy neexistovala, nikdy nebyla uplatněna, jen v tomto řízení žalobkyně uplatňovala nejprve částku 5 275 769,50 Kč, poté částku 3 476 425,12 Kč a teprve potom částku 1 895 634 Kč, přičemž v listině „ukončení a sumarizace všech nároků ke dni 20. 12. 1994“, kterou byly vyčísleny veškeré pohledávky leasingového pronajímatele, je uvedena částka 6 641 230 Kč. Dovolatel zpochybnil existenci aktivní legitimace žalobkyně, která v průběhu celého řízení nepředložila žádný důkaz o tom, o kterou část či zbytek původní pohledávky opírá svoji žalobu, což se promítlo i do smlouvy o postoupení pohledávky, která je pro neurčitost postupované pohledávky podle §37 ObčZ neplatná. Smluvní pokutu mohl majitel předmětu leasingu uplatnit podle bodu III. písm. a) třetí odrážky všeobecných leasingových podmínek od 0 % až do výše 5 % z pořizovací ceny předmětu leasingu, žalobkyně však nikdy nespecifikovala, jakou výši smluvní pokuty uplatňuje, pokud měla být žalovaná částka „část jistiny“, nebylo žalobkyní nikdy stanoveno, které části jistiny a v jakém rozsahu, ani ohledně sankce žalobkyně nikdy neurčila, za jaké období a v jaké výši v rámci rozpětí smluvní pokutu uplatňuje. Na výslovný dotaz odvolacího soudu, jaké jednotlivé plnění je žádáno, reagovala žalobkyně tak, že „se jedná o předmět obchodního tajemství“. Taktéž odvolací soud zcela nesprávně použil neurčité pojmy – „byla uplatněna odpovídající smluvní pokuta“, „příslušný úrok z prodlení“. Smlouva o postoupení pohledávky je neurčitá a tedy neplatná i z důvodu, že byla sjednána jako úplatná, cena však sjednána nebyla. Dovolatel dále napadl závěr odvolacího soudu o relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, následkem čehož by námitku její neplatnosti mohla vznést pouze O. s.r.o. nebo K. I. a.s. Statutárním orgánem obou společností byla identická osoba – D., ten se však logicky tohoto dovolávat nechce a nemůže, neboť by jednal proti vlastnímu zájmu. Podle dovolatele však neplatnost vyplývá přímo z ustanovení §37 ObčZ. Dovolatel také nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že s postoupenou pohledávkou automaticky přechází i příslušenství a poukazuje na výklad §524 ObčZ, podle něhož postupní smlouva nemá za svůj předmět celou obligaci, týká se jen pohledávky a tento závěr nezpochybňuje ani fakt, že s pohledávkou přechází též úrok (ale jen takový, který byl již v daném případě vyčíslen a ukončen). Proto i K. I. a.s., jako postupník v pozici žalobkyně mohla disponovat jen takovým rozsahem práv, která jí byla postoupena, nic dalšího nemůže sama připočíst. Dovolatel nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, naopak již ve smlouvě dal souhlas k přímému prodeji a následně udělil plnou moc k prodeji zástavy, takže žalobkyni umožnil uspokojení jejího nároku i bez nutnosti podání žaloby. Výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je proto v rozporu s §143 o. s. ř. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které podle §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumá dovolací soud v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti. Dovolatel sice uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nicméně nikterak nespecifikoval, v čem takovou vadu spatřuje, a ze spisu se žádná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepodává.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci jde o posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 30. 11. 1996 mezi O., s.r.o. a K. I., a.s. z hlediska její dostatečné určitosti.
Podle ustanovení §37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a nesrozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 ObčZ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 ObchZ, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996 sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).
Podle §524 odst. 1 ObčZ může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky se kromě písemné formy (§40 odst. 1 ObčZ) a dalších zákonných podmínek uvedených v §37 až 39 ObčZ též vyžaduje, aby vyhovovala požadavku určitosti.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod č. 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.
Požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávky (pohledávek) se týká v této věci především vymezení postupovaných pohledávek. Vzhledem k tomu, že způsob určení pohledávek, které jsou předmětem cesse, zákon nestanoví, je na účastnících, jaká identifikační kritéria pro vymezení postupovaných pohledávek zvolí. V rozsudku ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 654/2003, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní literaturou (srov. např. Jehlička, O. – Švestka, J. - Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha, C. H. Beck 2004, str. 766) i soudní praxí vznášený (a Nejvyšším soudem sdílený – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1074/2003) požadavek, aby v písemné postupní smlouvě byla jednoznačně určena převáděná pohledávka natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení (především aby v ní převáděná pohledávka byla jednoznačně určena označením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, aby ji nebylo možné zaměnit s pohledávkou jinou), nemusí být vždy (bezvýjimečně) naplněn jen vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu plnění. V této souvislosti uvedl, že ve smyslu dané právní úpravy je možno nezaměnitelnou identifikaci postupovaných pohledávek provést i zprostředkovaně (např. odkazem na čísla postupitelových faktur – shodně srov. rovněž například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 32 Odo 523/2005). V rozsudku ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 33 Odo 899/2004 Nejvyšší soud vysvětlil, že určitost předmětu písemného právního úkonu není omezena jen na případy, kdy je tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje; požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) seznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem. V usnesení ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod č. 165/2003, pak bylo vysvětleno, že v rovině hmotněprávní lze identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi, včetně odkazu na event. titul, jímž byla přiznána; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným. O náležité určení pohledávky by nešlo v případě, kdy ani na základě výkladových pravidel projevu vůle by nebylo možné dospět ke spolehlivému závěru, která pohledávka měla být postoupena.
V přezkoumávané věci byla dle zjištění soudů postupovaná pohledávka vymezena v listině ze 30. 11. 1996 tak, že jde o pohledávku z leasingové smlouvy č. 61393 uzavřené dne 20. 9. 1993 mezi pronajímatelem O. spol. s r.o., a nájemcem B. Z. ve výši 1 895 634 Kč. Předmětem smlouvy o postoupení pohledávky tedy nebyly všechny pohledávky vyplývající z předmětné leasingové smlouvy č. 61393, takže by s ohledem na výše uvedenou judikaturu postačil pro splnění požadavku určitosti postupovaných pohledávek pouhý odkaz na tuto smlouvu s tím, že se postupují všechny pohledávky z této smlouvy, aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007 sp. zn. 32 Odo 1433/2006). V dané věci však byla postupována postupní smlouvou pouze jedna pohledávka vyplývající z leasingové smlouvy č. 61393 (jak vyplývá z označení smlouvy - „Smlouva o postoupení pohledávky“, tak z vlastního textu v článku II – předmět smlouvy – „postupitel postupuje na postupníka úplatně pohledávku …“), a proto ke splnění požadavku určitosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ bylo nezbytné, aby z postupní smlouvy bylo nepochybné, která pohledávka, nezaměnitelná s jinými pohledávkami vyplývajícímu z leasingové smlouvy č. 61393, je předmětem cesse, zda se jedná o dlužné leasingové splátky, které konkrétní splátky, za jaké období a v jaké výši nebo se jedná o smluvní pokutu, resp. její část, nebo související úrok z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB, event. části těchto pohledávek a v jaké výši. Takové náležité určení postupované pohledávky však ze smlouvy nevyplývá a ani na základě výkladových pravidel projevu vůle by nebylo možné dospět ke spolehlivému závěru, která pohledávka měla být postoupena, ani které zbývající pohledávky vyplývající z leasingové smlouvy č. 61393 zůstaly postupiteli (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1319/2002).
Neurčitost smlouvy o postoupení pohledávky shledává dovolací soud také v absenci dohody o výši úplaty za postoupení pohledávky. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek zcela nepochybně vyplývá, že její účastníci v ní projevili vůli uzavřít smlouvu za úplatu (srov. v článku II smlouvy – „postupitel postupuje na postupníka úplatně pohledávku“ a v článku III smlouvy byla dokonce sjednána lhůta k zaplacení úplaty – do 31. 12. 1996 ), což občanský zákoník ve svém ustanovení §527 odst. 1 umožňuje a úplatnost postoupení pohledávky ponechává na dohodě účastníků smlouvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená jejími účastníky dne 30. listopadu 1996 je neplatná podle §37 odst. 1 ObčZ pro svoji neurčitost, přičemž tato neplatnost není stanovena ve smyslu §267 odst. 1 ObchZ pouze na ochranu jednoho z účastníků této smlouvy, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Jde tudíž o neplatnost absolutní.
Pokud se týká námitky, že k založení společnosti K. I. a.s. byla podle odvolatele použita fiktivní pohledávka za žalovanými, není tato námitka i vzhledem k ustanovení §68a ObchZ pro posouzení dané věci právně relevantní. Dovolací soud se tudíž touto námitkou nezabýval.
Lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomu rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2008
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu