ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.899.2004.1
sp. zn. 33 Odo 899/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. S. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 46.662,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 109/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2004, č. j. 13 Co 219/2001-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 5.825,- Kč k rukám advokáta … do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2000, č. j. 11 C 109/2000-30, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 46.662,- Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 23.331,- Kč od 1. 7. 1997 do zaplacení a z částky 23.331,- Kč od 1. 11. 1997 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení 16% úroku z prodlení od 1. 11. 1995 do 31. 10. 1997, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 7. května 1997 postoupila žalobkyně žalovanému za úplatu svoji pohledávku za dlužníkem P. Š. ve výši 46.662,- Kč. Úplata činila rovněž 46.662,- Kč a měla být zaplacena ve dvou splátkách po 23.331,- Kč splatných do 30. 6. 1997 a do 31. 10. 1997. Žalovaný ji však nezaplatil. Postoupená pohledávka byla ve smlouvě specifikována odkazem na čtyři faktury, jimiž žalobkyně účtovala P. Š. vždy částku 11.665,50,- Kč, s uvedením jejich čísel a data splatnosti. Právním důvodem postoupené pohledávky byla smlouva o nájmu nebytových prostor a poskytování služeb s tím spojených uzavřená mezi žalobkyní a P. Š. Konkretizaci pohledávky ve smlouvě považoval soud prvního stupně za dostatečnou a nepřisvědčil proto námitce žalovaného, že je smlouva neurčitá a tudíž neplatná. V souvislosti s tím poznamenal, že žalovaný je zkušeným podnikatelem a je nepravděpodobné, že by při podpisu smlouvy o postoupení pohledávky nevěděl, co je jejím předmětem. Oběma smluvním stranám bylo známo, jaká pohledávka je postupována a jaký je její právní důvod a výše. Soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou ani námitku, že postoupená pohledávka ve skutečnosti neexistovala, a zdůraznil, že žalobkyně předložila originály faktur, které byly vystaveny před 7. 5. 1997, a rovněž prohlášení P. Š. o uznání závazku vůči ní, které obsahuje i zmínku o uvedených fakturách. Pokud žalovaný zpochybňoval platnost nájemní smlouvy mezi žalobkyní a P. Š. poukazem na chybějící souhlas městského úřadu, uzavřel soud prvního stupně, že tohoto souhlasu nebylo třeba, neboť podle zprávy Městského úřadu ve Z. nebyly pronajaté prostory určeny k provozování obchodu a služeb. Ze všech těchto důvodů byla žaloba shledána (s výjimkou části uplatněného úroku z prodlení) důvodnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č. j. 13 Co 219/2001-86, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o tom, že se „připouští právo dovolání“. Zdůraznil, že právní důvod pohledávky není podstatnou náležitostí smlouvy o jejím postoupení a je-li v písemné smlouvě uvedena osoba dlužníka a věřitele, označena částka představující výši postupované pohledávky a tato pohledávka je dále konkretizována označením faktury, jíž byla dlužníkovi fakturována, a uvedením data její splatnosti, jde o označení dostatečně určité. Pohledávka je totiž natolik specifikována, že není zaměnitelná s jinou pohledávkou téhož věřitele za týmž dlužníkem. Námitka neplatnosti smlouvy pro neurčitost tedy není důvodná. K tvrzení žalovaného, že byla postoupena neexistující pohledávka, odvolací soud poznamenal, že v řízení nebylo zpochybněno, že P. Š. jako dlužník žalobkyně nemovitosti v jejím vlastnictví v období, za které byly faktury vystaveny, užíval, sporné bylo jen to, zda tak činil na základě platné nájemní smlouvy. Ve sporu mezi postupitelem a postupníkem přesahuje podle názoru odvolacího soudu obsáhlé dokazování ohledně existence postoupené pohledávky, tedy ohledně předběžné otázky, která nezavazuje třetí osoby včetně dlužníka, rámec řízení. Pokud by se postupníkovi nepodařilo postoupenou pohledávku na dlužníku vymoci, nastupuje zákonná odpovědnost postupitele podle §527 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Nájemní smlouvu mezi žalobkyní a P. Š. považoval odvolací soud za platnou s odůvodněním, že ke své platnosti nevyžadovala předchozí souhlas příslušného orgánu a nebylo prokázáno, že by pronajaté prostory byly užívány v rozporu s kolaudačním výměrem. Tvrzení žalovaného, že žalobkyně neposkytovala P. Š. žádné služby a ten proto nebyl povinen za ně platit, nemůže mít na platnost nájemní smlouvy vliv, zakládá jen spor o výši pohledávky. Postoupení sporné pohledávky pak judikatura připouští. Soud prvního stupně tedy právem žalobě vyhověl. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud připustil s odkazem na §239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) proto, že „považuje za sporné, v jakém rozsahu je třeba se v řízení o peněžité plnění ze smlouvy o postoupení pohledávky zabývat platností smlouvy, ze které měla postupovaná pohledávka vzniknout, zda tedy může být postoupena pohledávka, která je sporná nejen co do výše, ale také co do základu“.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. V něm namítl, že pokud jde o závěr, že žalobkyně měla za P. Š. pohledávku z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby, vychází toto rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rozsudek odvolacího soudu dále podle názoru žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což se týká jednak vyhodnocení smlouvy o postoupení pohledávky jako platné z hlediska její určitosti (tedy otázky, jak má být pohledávka ve smlouvě specifikována), jednak závěru, že dokazování ohledně platnosti nájemní smlouvy mezi žalobkyní a P. Š. by přesahovalo rámec tohoto řízení. Konečně žalovaný poukázal na skutečnost, že v řízení nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy (specifikace objektů žalobkyně listinou založenou v katastru nemovitostí, výslech svědka P. Š.), čímž bylo řízení zatíženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný své dovolací argumenty podrobně rozvedl, přičemž akcentoval především důležitost otázky platnosti nájemní smlouvy mezi žalobkyní a P. Š. Podle jeho přesvědčení by totiž v případě neplatnosti této smlouvy nemohly žalobkyni na jejím základě vůči P. Š. vzniknout žádné pohledávky a nebylo by je proto ani možno postoupit žalovanému. Kromě toho žalovaný i nadále tvrdí, že žalobkyně neposkytovala P. Š. v souvislosti s pronájmem nebytových prostor žádné služby, a proto i z tohoto důvodu je zřejmé, že její pohledávka za ním z tohoto důvodu nemohla existovat. Není proto správný názor odvolacího soudu, že v tomto případě byla sporná jen výše pohledávky, a proto nic nebránilo jejímu postoupení, jelikož předmětem sporu byla sama její existence. V otázce určitosti smlouvy o postoupení pohledávky žalovaný zopakoval a dále rozvedl své námitky, že smlouva je neplatná jednak proto, že jí byla postoupena neexistující pohledávka, jednak pro nedostatek řádné specifikace pohledávky, jež měla být předmětem postoupení. Závěrem žalovaný zdůraznil, že tím, že mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni něco, co od ní nikdy nenabyl, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření poukázala na to, že většina argumentů žalovaného zazněla až poté, co se žalobkyně začala domáhat zaplacení za postoupenou pohledávku, a vyslovila přesvědčení, že se jedná o účelovou argumentaci ve snaze vyhnout se splnění povinnosti, k níž se žalovaný zavázal. Žalobkyně považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za zcela správná a proto navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
S ohledem na den, kdy byl vydán rozsudek soudu prvního stupně, postupoval odvolací soud v řízení o odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava I., bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Proto i Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) projednal dovolání žalovaného a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „OSŘ“ – část dvanáctá, hlava I., bod 17. uvedeného zákona).
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 OSŘ) osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a je přípustné podle §239 odst. 1 OSŘ. Jelikož jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 2 OSŘ, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, k nimž dovolací soud přihlédne vždy, i když nejsou v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá.
Podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou (než některou z těch, které jsou uvedeny v §237 odst. 1 OSŘ), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle písm. c) téhož ustanovení lze dovoláním uplatnit, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle písm. d) pak lze v dovolání namítnout, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání žalovaného založil odvolací soud tím, že podle §239 odst. 1 OSŘ připustil proti svému rozsudku dovolání. Jelikož výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn toto rozhodnutí napadnout toliko z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Proto i když má žalovaný pravdu, že nevymezil-li odvolací soud otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, ve výroku rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve vztahu k jakékoliv právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (srov. např. jím zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 1999, sp. zn. 2 Cdon 535/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1999), neznamená to, že je možno úspěšně uplatnit dovolací důvod podle písm. c) tohoto ustanovení zpochybňující skutková zjištění, která vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí. Je tedy bez významu námitka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, která navíc ani není blíže specifikována. Naopak je nutno zdůraznit, že skutkový stav, ze kterého vycházel odvolací soud při svém rozhodnutí, je dovolací soud v případě, kdy je dovolání přípustné podle §239 OSŘ, povinen převzít.
Odvolací soud v napadeném rozsudku posuzoval tři právní otázky, a to otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky z hlediska její určitosti, otázku platnosti nájemní smlouvy mezi žalobkyní a P. Š. a otázku, zda je ve sporu mezi postupitelem a postupníkem o zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku třeba zabývat se námitkou, že postoupená pohledávka nikdy neexistovala. Dovolací soud se tedy zaměřil na to, zda jejich řešení nevedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §524 odst. 1 ObčZ může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky se kromě písemné formy (§40 odst. 1 ObčZ) a dalších zákonných podmínek uvedených v §37 až 39 ObčZ vyžaduje, aby vyhovovala požadavku určitosti, především aby v ní převáděná pohledávka byla jednoznačně určena označením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu. Ze smlouvy tedy musí být jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu.
Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale nikoli jednoznačný, čímž zůstává neurčitým jeho věcný obsah včetně předmětu ujednání. Přitom ovšem platí, že musí jít o takovou neurčitost obsahu, kterou nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v §35 odst. 2 a 3 ObčZ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998). Jde-li (jako v případě smlouvy o postoupení pohledávky) o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je projev vůle zaznamenán. Nestačí tedy, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné osobám, které účastníky smlouvy nejsou [srov. např. rozsudek ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 15, pod č. C 1075, nebo rozsudek ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 512/2000, publikovaný tamtéž pod č. C 1108]. Judikatura tedy vychází ze zásady, že u písemných právních úkonů, které jsou při nedodržení této formy neplatné podle §40 odst. 1 ObčZ, musí být z jejich písemného znění každému zřejmé, co je jejich předmětem. To však neznamená, jak se domnívá žalovaný, že by určitost předmětu takového právního úkonu byla dána pouze tehdy, je-li tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje. Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému) seznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem. V případě smlouvy o postoupení pohledávky nemusí jít o listinu, která představuje právní důvod postupované pohledávky, ale o jakoukoli jinou listinu, pokud je její obsah natolik jednoznačný, že je z ní nade vši pochybnost patrno, o jakou pohledávku se jedná. Jestliže v této věci smlouva o postoupení pohledávky obsahuje správné označení dlužníka P. Š. a odkaz na čtyři přesně specifikované faktury, z jejichž znění je zřejmé, že jde o úhradu nákladů souvisejících s nájmem a poskytováním služeb s uvedením výše fakturované částky a období, kterého se týká, je ze smlouvy o postoupení pohledávky ve spojení s těmito fakturami každému objektivně a bez možnosti záměny s jinými pohledávkami žalobkyně za P. Š. zřejmé, jaké pohledávky byly touto smlouvou postoupeny. Odvolací soud tedy správně vyložil ustanovení §37 odst. 1 ObčZ, a tak dovolací námitce žalovaného zpochybňující platnost smlouvy o postoupení pohledávky z hlediska její určitosti nelze přisvědčit.
Soud prvního stupně považoval nájemní smlouvu mezi žalobkyní a P. Š. z hlediska podmínky předchozího souhlasu příslušného správního orgánu (§3 odst. 2 věta druhá, odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době jejího uzavření, t. j. před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb.) za platnou, když vyšel ze skutkového závěru, že pronajaté prostory nebyly určeny k provozování obchodu a služeb, a z něj dovodil, že tohoto souhlasu nebylo k platnosti smlouvy třeba. Odvolací soud tento skutkový stav převzal a se závěrem, že jde o smlouvu platnou, se ztotožnil. Již shora bylo vysvětleno, že v případě dovolání přípustného podle §239 OSŘ není dovolací soud oprávněn přezkoumávat skutkový stav, který vzal za základ svého rozhodnutí odvolací soud, a že je povinen tento skutkový stav převzít. Proto dovolací soud musí námitky žalovaného proti právním závěrům odvolacího soudu posuzovat z hlediska skutkového stavu, ze kterého vyšel odvolací soud. Pokud odvolací soud vzal za prokázané, že pronajaté prostory nebyly určeny k provozování obchodu a služeb, a tento jeho skutkový závěr nepodléhá dovolacímu přezkumu, je jeho právní závěr o platnosti nájemní smlouvy z hlediska §3 odst. 2 věty druhé a odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. správným výkladem správně použitého právního předpisu a nemůže jít o nesprávné právní posouzení věci. Ve světle tohoto právního závěru se pak poslední právní otázka, jíž se odvolací soud zabýval, jeví jako bezvýznamná. Je-li totiž nájemní smlouva platná, není třeba se blíže zabývat dalšími námitkami zpochybňujícími existenci postoupené pohledávky, které žalovaný založil právě na tvrzení o neplatnosti nájemní smlouvy. Případný spor o výši pohledávky, vycházející z námitky, že žalobkyně ve skutečnosti P. Š. žádné služby neposkytovala, nečiní smlouvu o postoupení pohledávky neplatnou, neboť i pohledávka, jejíž výše je sporná, může být předmětem postoupení; pokud se postupník v případě úplatného postoupení pohledávky nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem, je chráněn ustanovením §527 odst. 1 písm. a) ObčZ. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry a že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ není ani z hlediska těchto řešených právních otázek naplněn.
Dovolání by tak mohlo být důvodné pouze za předpokladu, že by bylo prokázáno, že řízení bylo postiženo tzv. „jinou“ vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný tuto vadu spatřuje – s odkazem na právní větu zpracovanou na základě rozsudku ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003 (nesprávně uvedeno 28 Cdo 1083/2002), uveřejněnou v Souboru, sešitu 27, pod č. C 2117 – v neprovedení jím navržených důkazů výslechem svědka Š. a listinou obsahující specifikaci žalobkyní pronajatých nemovitostí. Pomíjí ovšem, že aby skutečně šlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, musí se jednat o důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu významná. Oba navržené důkazy měly směřovat k prokázání neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. Š., která však, jak bylo vysvětleno, nebyla pro rozhodnutí ve věci podstatná. Řízení tudíž vytýkanou vadou netrpí a ani v tomto směru nelze s dovolacími argumenty žalovaného souhlasit.
Ze všeho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu nepodařilo zpochybnit. Proto nezbylo, než podle §243b odst. 1 části věty před středníkem OSŘ jeho dovolání zamítnout.
Podle §243b odst. 4 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má v dovolacím řízení úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.750,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu