ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1426.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1426/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně V. C., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 301/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2001, č. j. 18 Co 88/2001-169, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2001, č. j. 18 Co 88/2001-169, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. prosince 2000, č. j. 12 C 301/97-150, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. prosince 1998, č. j. 12 C 301/97-80, uložil žalovanému, aby vyklidil a žalobkyni předal „část pozemku o výměře 99 m2, nacházející se na stavební parcele č. 5/2 v k. ú. B. u S. S., obec T., a to v hranicích, zaznamenaných vymezením v geometrickém plánu č. zakázky 42-158/96 ze dne 6. 12. 1996, vyhotoveném geodetickou kanceláří I. M.“ a zamítl návrh, kterým se žalobkyně domáhala „uložení povinnosti žalovanému strpět provedení zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně Katastrálním úřadem v K. V. k části pozemku o výměře 99 m2, nacházející se na stavební parcele č. 5/2 v k.ú. B. u S. S., obec Teplá, v hranicích zaznamenaných vymezením v geometrickém plánu č. 1579/96 ze dne 6. 12. 1996, vyhotoveném geodetkou I. M.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rozhodnutím finančního odboru ONV v K. V. z 10. 3. 1970, č. j. Fin/3Rd-306/70-BL, byly žalobkyni aj. C., manželu žalobkyně, zemřelému 18. 8. 1997, přiděleny do jejich osobního užívání pozemky, a to stavební parc. č. 4/1 o výměře 425 m2 a stavební parc. č. 4/2 o výměře 545 m2 v kat. území B., po dohodě s MNV S. S. k účelu „stavební parcela se zahradou k čp. 21“. Kupní smlouvou z 12. 10. 1970, uzavřenou mezi Č. S., zastoupeným MNV ve S. S., jako prodávajícím, a žalobkyní aj. C. jako kupujícími, s dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku nabyli žalobkyně aj. C. vlastnické právo k domu č. p. 21 v kat. území B. u S. S., obec T., a současně se stali osobními uživateli stavebních parcel č. 4/1 o výměře 425 m2 a č. 4/2 o výměře 545 m2. Před uzavřením označené kupní smlouvy s dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku došlo na žádost žalobkyně a jejího manžela se souhlasem manželů M., vlastníků sousedního domu č. p. 19 a osobních uživatelů stavební parc. č. 5, za účasti tehdejšího předsedy MNV ve S. S. Č. H. k zaměření sporné části pozemku s tím, že tato část pozemku parc. č. 5 bude sloužit jako zahrádka k domu č. p. 21. Ve vyměřených hranicích žalobkyně s manželem postavili plot. Č. H. přislíbil, že zajistí zápis tohoto stavu u tehdejšího střediska geodézie. Od uzavření kupní smlouvy byli žalobkyně s manželem v přesvědčení, že se stali osobními uživateli i sporné části pozemku, kterou nerušeně užívali až do roku 1996, kdy jejich vlastnické právo k této části pozemku zpochybnil žalovaný poté, co se v roce 1995 stal vlastníkem sousedního domu č. p. 19 se stavební parc. č. 5 a prostřednictvím Katastrálního úřadu v K. V. a geodetky I. M. zjistil, že jeho pozemek nesahá jen ke zmíněnému plotu, nýbrž až k domu žalobkyně. V roce 1997 žalovaný plot odstranil a zahradil i vjezd na pozemek žalobkyně, která se stala dědictvím po zemřelém manželovi výlučnou vlastnicí domu č. p. 21 se stavebními parcelami č. 4/1 a č. 4/2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalobkyně došlo k vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 22. května 2000, č. j. 18 Co 104/99-116, rozsudek soudu prvního stupně ohledně vyklizení sporné části pozemku, jakož i ve výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o vydržení vlastnického práva žalobkyně ke sporné části pozemku s tím, že tato sporná část byla oddělena z pozemku parc. č. 5, užívaného dosud manžely M. na základě práva osobního užívání pozemku, tedy z pozemku ve vlastnictví státu, přičemž podle §135a odst. 3 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vydržení sporné části pozemku nepřicházelo v úvahu. Sporná část pozemku byla oddělena se souhlasem manželů M., což neprokazuje dobrou víru žalobkyně.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, rozsudkem ze dne 12. prosince 2000, č. j. 12 C 301/97-150, žalobu zamítl, aniž uvedl konkrétně jakou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že ona a její zemřelý manžel byli v dobré víře oprávněnými držiteli sporné části pozemku, u kterého ostatně ani k vydržení dojít nemohlo.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. srpna 2001, č. j. 18 Co 88/2001-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, podle kterého „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení tak započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“. Ani přes tento právní názor nemohlo být žalobě vyhověno pro nedostatek dobré víry na straně žalobkyně, protože oddělení sporné části pozemku bylo provedeno se souhlasem manželů M. s tím, že si tuto část pozemku koupí, k uzavření kupní smlouvy ohledně této části pozemku však nedošlo. Nedostatek dobré víry podle odvolacího soudu vyplývá i z korespondence manžela žalobkyně z dubna 1997, kdy manžel žalobkyně žalovanému navrhoval odkoupení sporné části pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů nesprávného hodnocení provedených důkazů a nesprávného právního posouzení věci. Poukázala na to, že k oplocení pozemku došlo v době před zakoupením domu. Až do roku 1996 všichni vycházeli z toho, že vytyčený pozemek je řádně registrován v příslušné evidenci ve prospěch žalobkyně a jejího manžela, což přislíbil zajistit starosta H. Nikdy by s manželem nekoupili rodinný domek bez zahrady. Její manžel vycházel z toho, že je řádným vlastníkem sporného pozemku, proto odmítl nájem pozemku, a pokud se v dubnu 1997 snažil řešit spor o pozemek odkoupením pozemku od žalovaného, pak tak činil jen proto, že byl vážně nemocný a ke svému léčení potřeboval mít klid. Tato skutečnost nemůže být kladena k jejich tíži a vykládána jako nedostatek jejich dobré víry. Pozemky do osobního užívání jim byly přiděleny v dohodě s MNV S. S. k účelu „stavební parcela se zahradou k čp. 21“. Protože plot byl postaven před uzavřením kupní smlouvy a byl jejím předmětem, účastníci smlouvy museli vycházet z toho, že hranice jsou dány plotem. Pokud jde o právní posouzení věci, odkázala na právní názor Doc. JUDr. J. F., publikovaný v programu ASPI, a dále na právní závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 506/98, 2 Cdon 1231/96, 3 Cdon 614/96, 2 Cdon 1134/96, 22 Cdo 837/98 a 22 Cdo 1193/98, na základě nichž za správný považuje první rozsudek soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání. Hodnocení provedených důkazů oběma soudy k řešení předběžné otázky, zda na straně žalobkyně byla ve vztahu ke spornému pozemku dána dobrá víra, je podle žalovaného otázkou skutkovou a nikoli právní.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 9. ledna 2002, č. j. 22 Cdo 2167/2001-184, dovolání jako opožděně podané odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 21. května 2002, č. j. I. ÚS 89/02-213, usnesení Nejvyššího soudu z 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2167/2001, zrušil s tím, že nelze klást k tíži žalobkyně, jestliže se, pokud jde o lhůtu k podání dovolání, řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalobkyně nenamítala, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Pokud je dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání výslovně uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ).
Podle §155 odst. 1 OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Obsah výroku rozsudku musí vyjádřit vztah k obsahu návrhu na zahájení řízení. Podle směrnice pléna Nejvyššího soudu z 18. 12. 1967, Pls 6/67, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod V/1968, „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být ovšem určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy „návrhu se nevyhovuje“ nebo „návrh se zamítá“. Z výroku formulovaného slovy „návrh se zamítá“ není patrno, jaký nárok byl uplatněn a co se jím zamítá. Určitost výroku rozsudku je významná i z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně obsahující z důvodu neurčitosti nesprávný výrok, zatížil řízení jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
Podle §157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v posledně citovaném ustanovení, je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen “Soubor“), pod C 1303, svazek 18, zaujal právní názor, že „jestliže soud prvního stupně v odůvodnění nového rozsudku nezopakoval nebo alespoň neodkázal na skutkové či právní závěry, které učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, je nový rozsudek, pokud z těchto závěrů vychází, nepřezkoumatelným. Potvrdil-li odvolací soud nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
V daném případě soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl skutková zjištění, která učinil z důkazů, jimiž doplnil dokazování po zrušení svého předchozího rozsudku, aniž zopakoval, nebo alespoň na ně odkázal, ta skutková zjištění, která učinil v předchozím zrušeném rozsudku. Z odůvodnění rozsudku není patrné, konkrétně ze kterých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Rozsudek soudu prvního stupně tak nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 a §132 OSŘ a v důsledku toho je nepřezkoumatelný. Protože v takovém případě nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem, měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení [§221 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Jestliže za dané situace odvolací soud namísto toho rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pak zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pokud dovolatelka namítala nesprávnost hodnocení provedených důkazů, nejde o důvod, který by byl sám o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Dovolacím důvodem by mohla být vada, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Dovolatelka však nezpochybňovala správnost postupu při vlastním provádění důkazů a ani neuvedla, že některá (a která) skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že řízení bylo zatíženo jinými vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud proto podle §243b odst. 1 napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, které k tomuto zrušení vedly, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i ten a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 OSŘ).
K právnímu posouzení věci lze již nyní odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002, publikovaný v Souboru pod C 1074 v němž zaujal právní názor, že „vědomí užívání věci z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu) vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“, a z něhož také vyplývá, že desetiletá lhůta potřebná k vydržení nemovitosti mohla začít běžet nejdříve 1. 1. 1992. Stejný právní názor vyslovil v rozsudku z 28. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1317/2002, uveřejněném v Souboru pod C 1367.
K námitce žalovaného je třeba poznamenat, že posouzení otázky dobré víry držitele věci není otázkou skutkovou, ale právní. V tomto ohledu lze též odkázat na Sbírku rozhodnutí nejvyššího soudu ve všech občanských – Vážný rozhodnutí č. 2199.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu