ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1455.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1455/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce RNDr. I. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. d. d. B. 34, zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti části C položky h) prohlášení vlastníka budovy a o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 106/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2006, č. j. 39 Co 310/2005-427, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 456,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. ledna 2005, č. j. 16 C 107/96-380, výrokem pod bodem I. určil, „že se ustanovení uvedené jako položka h) části C prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově čp. 1909 v katastrálním území V., v P. 2, Bělehradská 34, učiněného žalovaným a podaného Katastrálnímu úřadu P.-m. pod č. 6144/96 dne 23. 5. 1996, o kterém byl učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí na LV č. 2333 pro k. ú. V., povolený dne 5. 11. 1996 rozhodnutím V 9-6144/96 s právními účinky od 23. 5. 1996, je neplatné“. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost „učinit opravu prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově čp. 1909 v k. ú. V., v P. 2, Bělehradská 34, které učinil a podal Katastrálnímu úřadu P.-m. pod č. 6144/96 dne 23. 5. 1996, o kterém byl učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí na LV č. 2333 pro k. ú. V., povolený dne 5. 11. 1996 rozhodnutím V 9-6144/96 s právními účinky od 23. 5. 1996 tak, že položka h) části C tohoto prohlášení vlastníka budovy zní: sklep s výjimkou těch kójí, které jsou součástí jednotek“. Výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl podle nájemní smlouvy uzavřené
21. 2. 1961 s Lidovým bytovým družstvem v P. nájemcem bytu č. 9 v prvním patře domu č. p. 1909 v P. 2, Bělehradská 34, o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím; z pasportu tohoto bytu z 19. 12. 1979 vyplývá, že k vybavení bytu náležel sklep. Na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu uzavřené 16. 12. 1998 nabyl žalobce tento byt do vlastnictví; šlo o byt specifikovaný jako jednotka č. 1909/9, označený č. IX, umístěný ve druhém podlaží předmětného domu, skládající se z kuchyně, tří pokojů, komory, koupelny, spíže, WC, chodby a sklepní kóje č. 9 s podlahovou plochou 4,8 m2, která nebyla započítána do celkové plochy jednotky. Podle výpisu z katastru nemovitostí resp. listu vlastnictví č. 2333 je žalobce veden jako vlastník bytové jednotky č. 1909/9 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku s podílem 98/1292. Žalovaný jako dřívější vlastník předmětné budovy učinil prohlášení o vymezení jednotek v ní podle §5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, které schválila 10. členská schůze žalovaného 9. 5. 1996, a příslušný katastrální úřad povolil vklad práva rozhodnutím č. j. V 9-6144/96, zapsaným v katastru nemovitostí 5. 11. 1996 s právním účinkem vkladu k 23. 5. 1996. V části B bodu 9 tohoto prohlášení je u jednotky č. 1909/9 – byt žalobce – uvedeno, že se mimo jiné skládá též ze sklepní kóje č. 9 o ploše 4,8 m2, která se nezapočítává do celkové podlahové plochy jednotky; v části C prohlášení týkající se určení společných částí budovy je pod bodem h) uveden sklep jako společná část budovy. Věc posoudil vedle otázky naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení podle §39 a §121 odst. 2 občanského zákoníku („ObčZ“) a §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů a konstatoval, že ustanovení uvedené jako položka h) části C předmětného prohlášení vlastníka budovy je absolutně neplatné, neboť tato část obchází zákon, konkrétně §121 odst. 2 ObčZ ve vztahu k vymezení pojmů podle §2 zákona o vlastnictví bytů, neboť příslušenstvím bytu jsou jednak vedlejší místnosti
a vedlejší prostory určené k užívání s bytem; za vedlejší prostor ležící mimo byt, určený k užívání s ním, nutno považovat i sklep. Uzavřel, že by zamítavé rozhodnutí, s ohledem na naléhavý právní zájem žalobce, byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ. Na tom nic nemění názor žalovaného, že sklepní kóje jsou odděleny pouze dřevěnými příčkami a jako takové je nelze vymezit jako příslušenství bytu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 39 Co 310/2005-427, výrokem pod bodem I. nepřipustil změnu žaloby. Výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že se zamítá žaloba na určení, „že ustanovení uvedené jako položka h) části C prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově čp. 1909 v katastrálním území V., v P. 2, Bělehradská 34, učiněného žalovaným
a podaného Katastrálnímu úřadu P.-m. pod č. 6144/96 dne 23. 5. 1996, o kterém byl učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí na LV č. 2333 pro k. ú. V., povolený dne 5. 11. 1996 rozhodnutím V 9-6144/96 s právními účinky od 23. 5. 1996, je neplatné a že se zamítá žaloba, aby žalovaný byl povinen učinit prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově čp. 1909 v k. ú. V., v P. 2, Bělehradská 34, které učinil a podal Katastrálnímu úřadu P.-m. pod č. 6144/96 dne 23. 5. 1996, o kterém byl učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí na LV č. 2333 pro k. ú. V., povolený dne 5. 11. 1996 rozhodnutím V 9-61444/96 (správně „V 9-6144/96“) s právními účinky od 23. 5. 1996 tak, že položka h) části C tohoto prohlášení vlastníka budovy zní: sklep s výjimkou těch kójí, které jsou součástí jednotek“. Výrokem pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud předně rozhodl o žalobcově podání, označeném jako odvolání, které posoudil jako návrh na připuštění změny žaloby; tento návrh zamítl, neboť obsahoval totožné požadavky, o nichž rozhodl soud prvního stupně. Dále posoudil změny žalobního petitu z hlediska správnosti postupu soudu prvního stupně při rozhodování o nich. Neshodl se s ním v názoru na existenci žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, s tím, že soudem prvního stupně formulovaný výrok by v případě žalobcova úspěchu nebyl schopný vkladu, resp. záznamu do katastru nemovitostí a nemohl by mít pro žalobce relevantní význam pro případ, že by chtěl dosáhnout změny prohlášení vlastníka budovy postupem podle §11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytu. Shrnul, že daný spor spočívá v tom, že se účastníci neshodují v otázce, jak má být v prohlášení vlastníka budovy reflektována skutečnost, že příslušenstvím bytů jsou sklepní kóje. Věc analyzoval z hlediska §2 písm. b), c), e) f) a h) zákona o vlastnictví bytů, §120 a §121 odst. 2 ObčZ, rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. 51/2000 Sbírky nálezů Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 42 a příslušné odborné literatury. Uzavřel, že v daném případě nebylo prokázáno, že by předmětná sklepní kóje měla charakter místnosti, nejde tudíž o součást bytové jednotky; jde toliko o společný prostor, který nelze započítat do podlahové plochy bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 občanského soudního řádu („OSŘ“). Namítá, že soudy obou stupňů nerozhodly o celém obsahu žaloby; v podrobnostech odkazuje na obsah odvolání. Odvolací soud se nevypořádal
s jeho argumentací k charakteru sklepní kóje, zabýval se opožděnými tvrzeními žalovaného, nepoučil řádně žalobce a nevyzval ho k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. Předseda senátu nezjistil, že žalobce nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých tvrzení. Soud neprovedl dokazování k tomu, že předmětná kóje není místnost a že není prostorově vymezená. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení; k dovolání připojuje „rozbor oprávněnosti požadavku na prokazování naléhavého právního zájmu“ a „rozbor vztahu mezi jednotkami a společnými částmi“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně uložil „projednat body 2, 12 a 13 návrhu z 19. 10. 1998 ve znění z 9. 5. 2000“.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že dovolání žalobce není důvodné. Ohledně naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, stejně, jako s jeho hodnocením charakteru sklepní kóje. Nesouhlasí s názorem žalobce, že řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Všemi podáními žalobce, jimiž měnil svoji žalobu, se soudy obou stupňů zcela vypořádaly; pokud jde o námitky k protokolaci v jednání před odvolacím soudem, měl je žalobce možnost uplatnit. Podle názoru žalovaného je dovolání zjevně nedůvodné; navrhuje, aby je dovolací soud odmítl resp. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b),
v §241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatel tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ; tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud přihlédl k opožděně vzneseným tvrzením žalovaného o stavební povaze sklepní kóje a nepoučil dovolatele o potřebě k této otázce navrhnout důkazy. Tyto vady – pokud by byly skutečně dány – však v dané věci nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť otázka, zda stavební provedení sklepní kóje má rozhodující vliv na to, zda ohledně této kóje zatěžuje bytové družstvo zákonná povinnost učinit tuto kóji příslušenstvím jednotky a převést ji do vlastnictví člena družstva, je pro posouzení této věci nerozhodná. Pro posouzení věci je v první řadě zjistit, o jaké ustanovení zákona by bylo možno uplatněný nárok opřít; pokud by tento nárok z platného práva nevyplýval, byly by otázky stavebního provedení sklepní kóje nevýznamné. Proto by procesní vady, jakož i skutková zjištění nemající oporu v provedeném dokazování, týkající se charakteru sklepa (kóje), ke kterým by odvolací soud přihlížel, nebyly relevantní, neboť by nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak je tomu podle dovolacího soudu i v tomto případě.
V dané věci jde o neplatnost prohlášení vlastníka v části, týkající se sklepa, resp. sklepních kójí. Sklep ani kóje nejsou samostatnými věcmi, které by mohly být předmětem právních vztahů (§118 ObčZ), ale jsou součástmi domu (§120 odst. 1 ObčZ). Jestliže by tedy prohlášení vlastníka bylo v části, týkající se sklepů, neplatné, připadaly by do úvahy dvě možné situace. Pokud by se tato dílčí neplatnost (§41 ObčZ) nedotkla platnosti prohlášení jako celku (a z takové situace žaloba implicitně vychází), došlo by k řádnému vymezení zbývajících částí jednotek, které by po následném převodu vlastnického práva na členy družstva, ke kterému došlo, přešly do jejich vlastnictví s tím, že společné části budovy by byly v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. V takovém případě by tu však již nebylo vlastnictví žalovaného družstva a tudíž ani jeho pasivní legitimace; žalované družstvo jako nevlastník by nemohlo „prohlášení vlastníka“ ani částečně doplňovat. Jestliže by však následkem tvrzených pochybení měla být neplatnost celého prohlášení vlastníka, pak by neobstála žaloba na jeho doplnění či prohlášení jeho částečné neplatnosti; tak je však v dané věci žalobní návrh koncipován.
Žaloba však z hlediska hmotného práva nemohla mít naději na úspěch ještě z dalšího důvodu. Žaloba je totiž opřena o tvrzený zákonný nárok na převod sklepní kóje, která není součástí bytu, ale mohla by tvořit jeho příslušenství. Ze zákona však nárok na převod příslušenství bytu, které leží mimo byt, nebo na jeho určení jako příslušenství jednotky, nevyplývá.
Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§121 odst. 1 ObčZ). Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány (§121 odst. 2 ObčZ).
Příslušenstvím bytu (ve smyslu §121 odst. 2 ObčZ) jsou jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Přitom vedlejšími místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem (např. neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd.). Vedlejší prostory jsou prostory, které leží mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány (např. sklep, dřevník, kolna atd. - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2195/2003, publikovaný v ASPI). Je zjevné, že v rámci takto judikatorně vymezeného příslušenství bytu je třeba rozlišovat jednak vedlejší místnosti, které tvoří součást bytu, jednak vedlejší prostory. Již ve starším komentáři k §121 odst. 2 ObčZ se uvádělo, že v některých případech lze považovat „bytové příslušenství“ spíše za součást bytu (Borovský, J., Holub, M.: Občanský zákoník a předpisy souvisící. Panorama Praha 1984, sv. I., s. 148). To vyplývá i z právních předpisů. Zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, přijatý v návaznosti na občanský zákoník č. 40/1964 sb., vymezoval byt jako „místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky“ (§62); zvláštní ustanovení měl pro vymezení obytné místnosti (§63). Obdobně vyhláška č. 83/1976 Sb., ve znění platném v době kdy bylo učiněno sporné prohlášení vlastníka, stanovila: „Byt je soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení. Byt musí mít obytný prostor, vlastní uzavíratelný vstup, předsíň, prostor pro vaření, pro uskladnění potravin, pro tělesnou hygienu a pro umístění záchodové mísy. Rozsah a druh vybavení jednotlivých prostorů musí odpovídat velikosti bytu“ (§42 odst. 3). „Obytná místnost je místnost, jež je vzhledem ke svému stavebně technickému uspořádání a vybavení určena k trvalému bydlení“ a která splňovala další požadavky (§42 odst. 4).
Z těchto vymezení zcela jasně vyplývá, že byt složený z více místností zahrnuje jako součást i ty místnosti, které nejsou obytnými, tedy i neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd.; pokud by tomu tak nebylo, zákon by nepochybně byt vymezil jako soubor „obytných místností“. Pokud se tedy jako „příslušenství bytu“ někdy uvádí i jiné než obytné místnosti pod společným uzavřením, je třeba toto označení přijmout jen s vědomím, že nejde o příslušenství v tradičním smyslu. To ostatně odpovídá i běžnému chápání pojmu „byt“ i se zřetelem k tomu, jak je používán v právním styku; tak je-li uzavřena smlouva o nájmu bytu určeného jen podle domu, podlaží a čísla bytu, je nepochybné, že předmětem nájmu nejsou jen obytné místnosti, ale i předsíň, koupelna, záchod apod., i když se smlouva o nich ani o příslušenství bytu nijak nezmiňuje. „Bytem“ ve smyslu občanského práva nejsou jen obytné místnosti, ale je jím místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a – i když to platné právo již výslovně neuvádí - mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky (tedy bytem není více místností v domě, které nejsou propojeny fyzicky, ale jen osobou uživatele).
Jinak je však tomu u prostor, které s bytem přímo nesouvisí a nejsou pod společným uzavřením (sklep, dřevník, kolna apod.). Takové prostory nejsou součástí bytu, ale jeho příslušenstvím; jde nesamostatné části domu, které náleží vlastníku domu jako věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s bytem (jednotkou) trvale užívány. To vyplývá i ze znění §121 odst. 2 ObčZ; příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Toto určení musí provést vlastník domu, ve kterém se byt nachází, a tímto určením je vázán jen potud, že nemůže nájemní právo k těmto prostorám, jsou-li zahrnuty do nájemní smlouvy (§686 odst. 1 ObčZ) jednostranně bez splnění zákonných podmínek vypovědět.
Skutečnost, že zákon o vlastnictví bytů považuje příslušenství jednotek za odlišný objekt vyplývá ze skutečnosti, že v některých ustanoveních se zmiňuje o příslušenství jednotek, příp. o příslušenství bytu [§2 písm. c), §4 odst. 2 písm. b), §6 odst. 1 písm. b)]. Vzhledem k tomu, že tam, kde to považoval za potřebné, se zákonodárce o příslušenství jednotky (bytu) výslovně zmiňuje, je třeba učinit závěr, že pokud některé ustanovení zákona pojednává jen o jednotce (bytu), aniž by výslovně zmínilo příslušenství, rozumí se tím jen byt bez příslušenství.
Z uvedeného je zřejmé, že je třeba rozlišovat mezi bytem na jedné straně
a sklepem či sklepní kójí jako příslušenstvím bytu na straně druhé; jde o dvě různé skutečnosti, které mohou mít v určitých situacích různý právní osud. Lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako R 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“. I když příslušenství bytu, nacházející se mimo byt, není samostatnou věcí, uvedený právní názor platí přiměřeně i pro něj; kdyby totiž toto příslušenství mělo vždy sdílet právní osud věci hlavní (bytu), zákon by to buď výslovně vyjádřil anebo by stanovil, že se jedná o součást bytu.
Jednotkou je podle §2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu podle tohoto zákona. Družstvo je povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v §24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou – členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle §24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, nebo vyzve družstvo do
30. června 1995 k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není-li dohodnuto jinak. Tím nejsou dotčena ustanovení devizových předpisů (§23 odst. 25 zákona o vlastnictví bytů).
V dané věci žalobce opírá nárok na vymezení sklepa jako příslušenství jednotky a na jeho převedení do vlastnictví o §24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, který stanoví: „Členové bytových družstev, kteří jsou nájemci bytů a nebytových prostor, mohou do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou na ně družstvo bezplatně převede vlastnictví k bytu a nebytovému prostoru. Uplynutím této lhůty toto právo zaniká“. Na citované ustanovení navazuje obdobně formulovaný §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Tato ustanovení vyjadřují tzv. smluvní přímus (povinnost uzavřít smlouvu) a vzhledem k tomu, že jde zásah do vlastnického práva družstva, je nelze vykládat extenzívně. Je tak zřejmé, že členům bytových družstev vzniklo podle zákona č. 42/1992 Sb., i podle zákona o vlastnictví bytů jen právo na převod bytu do vlastnictví; pokud jde o příslušenství bytu tvořeného sklepem, zákon nárok na převod nezakládá. Bylo tak věcí samotného vlastníka domu, jak pro účely převodu příslušenství vymezí a zda je také na členy družstva převede, přičemž na jeho rozhodování se členové družstva mohli podílet v rámci vymezeném stanovami družstva a obecně závaznými právními předpisy.
Z uvedeného je zřejmé, že právní předpisy, o které žalobce opírá uplatněný nárok, mu tento nárok nezakládají; žalobce v řízení nedoložil, že by nárok na převedení sklepní kóje vyplýval z jiné právní skutečnosti (pokud se stanovy družstva zmiňovaly o převodu „odpovídající části společných či nebytových prostor, šlo o neurčité vymezení). Proto další dovolací námitky nemohou vést k závěru, že výrok napadeného rozhodnutí je věcně nesprávný, a to ani v případě, že by jinak byly důvodné. Lze též poukázat na skutečnost, že žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že předmětná sklepní kóje je oddělena jen dřevěnou přepážkou, od ostatního sklepního prostoru ji nelze oddělit; toto skutkové tvrzení žalobce nepopřel.
V části, ve které se žalobce domáhal určení neplatnosti prohlášení vlastníka domu, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu i s konstantní judikaturou. Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba člena bytového družstva na určení neplatnosti prohlášení vlastníka budovy učiněného podle §4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nemůže být úspěšná pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (usnesení ze dne 25. června 2003, sp. zn. 28 Cdo 1068/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2025). Žaloba v části, ve které se žalobce domáhal plnění – opravy v prohlášení vlastníka budovy – nemohla být úspěšná již proto, že žalobce žádal o vynětí „těch kójí, které jsou součástí jednotky“, z prohlášení vlastníka budovy. Jak vyplývá ze shora uvedeného, sklepní kóje není součástí (§120 odst. 1 ObčZ) jednotky (bytu), ale může být vlastníkem domu určena jen jako příslušenství. Již proto nemohla mít žaloba naději na úspěch.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ s tím, že úspěšnému žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za právní zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §7 písm. e), §8 písm. a), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb., 5 350,- Kč, a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 031,- Kč podle §137 odst. 3 OSŘ, celkem 6 456,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. června 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu