ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1475.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1475/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce V. J. , bytem v D., zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem v Děčíně 7, Plzeňská 1700/9, proti žalované P. K. , bytem v D., zastoupené JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o vypořádání společného jmění manželů a o vzájemné žalobě na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 69/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. září 2009, č. j. 29 Co 891/2008-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. září 2009, č. j. 29 Co 891/2008-106, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2008, č. j. 18 C 69/2007-54, ve výroku I. zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.460.225,- Kč s úrokem z prodlení. Ve výroku II. zamítl vzájemný návrh žalované, aby soud určil, že ve společném jmění účastníků jsou nemovitosti specifikované v tomto výroku. Ve výroku III. svého rozsudku pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal v řízení za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno k 1. únoru 2005. Dne 2. února 2004 uzavřeli účastníci písemnou dohodu, na základě které měl žalobce žalované vyplatit do konce roku 2005 částku ve výši 1.000.000,- Kč a zajistit v této lhůtě rekonstrukci rodinného domu. Dále bylo zjištěno, že žalobce uzavřel dne 13. července 2004 bez vědomí a souhlasu žalované smlouvu o půjčce na částku ve výši 1.680.000,- Kč s P. S. a dne 19. července 2004 smlouvu o půjčce na částku ve výši 1.000.000,- Kč s J. H. Obě půjčky splatil. Žalobce dále bez vědomí a souhlasu žalované uzavřel společně s J. S. smlouvu o prodeji části podniku s JUDr. M. C., správkyní konkurzní podstaty úpadce Labena, a. s. za kupní cenu ve výši 6.500.000,-Kč. Dne 24. srpna 2004 uzavřeli účastníci podle §24a odst. 1 zákona o rodině (dále jen ,,z. o. r.“) smlouvu upravující po dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení (dále i jen ,,smlouva podle §24a z. o. r.“), a to ve formě notářského zápisu. Ve smlouvě byla vypořádána polovina hodnoty podniku úpadce Labena, a. s. tak, že se stala vlastnictvím žalobce. Půjčky, které žalobce uzavřel, v této smlouvě obsaženy nebyly. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že mu žalovaná dala souhlas s uzavřením výše uvedených smluv o půjčce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozsah závazků převzatých žalobcem bez souhlasu žalované na základě smluv o půjčce přesahoval přiměřené majetkové poměry manželů. Proto konstatoval, že tyto závazky nejsou součástí společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Soud prvního stupně do SJM nezařadil ani polovinu hodnoty podniku obchodní společnosti Labena, a. s., kterou žalobce koupil na základě kupní smlouvy ze dne 20. července 2004 a která byla zařazena do smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení, uzavřené mezi účastníky řízení. Uzavřel, že podnik byl zakoupen z výlučných prostředků žalobce na základě smluv o půjčce, které nejsou součástí pasiv SJM. Vyšel z toho, že je třeba přihlédnout k závazku, za který byl podnik pořízen a který přesahoval přiměřené majetkové poměry manželů. Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, že je třeba podnik vypořádat v rámci SJM jako vnos ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák. Svůj závěr podpořil tím, že smyslem vnosu je to, aby manžel, který z něj měl prospěch, se podílel na závazku, za který byl majetek pořízen. Tomu tak ze strany žalované nebylo. Z pouhé okolnosti, že byla polovina podniku obchodní společnosti Labena a. s. zařazena do vypořádání ve smyslu smlouvy ze dne 24. srpna 2004, neměla žalovaná žádný prospěch. Nedostalo se jí žádného plnění, když práva a povinnosti vlastníka vykonával pouze žalovaný, který z nich také měl prospěch. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo skutečnou vůlí účastníků zařadit podnik do SJM. Ze stejných důvodů zamítl soud prvního stupně i vzájemnou žalobu žalované, protože pozemky, vůči kterým se domáhala určení, že patří do SJM, jsou výlučným vlastnictvím žalobce.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. září 2009, č. j. 29 Co 891/2008-106, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že závazky vyplývající ze smluv o půjčce uzavřených žalobcem nejsou součástí pasiv SJM, protože oba závazky převzal žalobce bez souhlasu žalované a jejich rozsah přesahoval přiměřené majetkové poměry manželů. Měl však za to, že soud prvního stupně následně dospěl k chybnému závěru, že majetek opatřený z takto získaných peněžních prostředků není součástí SJM. Naopak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu měl za to, že majetek pořízený za finanční prostředky získané z půjčky je součástí SJM bez ohledu na to, zda jsou z této půjčky zavázáni oba manželé či jde o výlučný závazek jen jednoho z nich. Proto bylo na místě – tak jak účastníci učinili na základě smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení ze dne 24. srpna 2004 – tento majetek vypořádat, a to s přihlédnutím ke vzniklé disproporci jako vnos podle §149 odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud však konstatoval, že vyhovění žalobě brání skutečnost, že účastníci uzavřeli smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení podle §24a z. o. r. Byl toho názoru, že smlouva podle §24a z. o. r. je specifickou smlouvou, která v oblasti majetkových vztahů umožňuje vypořádání i jiného majetku než toho v SJM, a to podle jiných kritérií než podle ustanovení §149 obč. zák. Odvolací soud dovodil, že takto uzavřená smlouva ve smyslu §24a z. o. r. brání tomu, aby bylo vypořádáno SJM po rozvodu manželství podle kritérií §149 obč. zák. rozhodnutím soudu, a to i ohledně toho majetku, který do této smlouvy zařazen nebyl. Smlouva podle §24a z. o. r. podle jeho názoru komplexně vypořádává vzájemné majetkové vztahy manželů, a pokud manželé předkládají soudu tuto dohodu v rámci řízení o rozvodu podle §24a z. o. r., pak tím deklarují, že mezi nimi není dalších sporných majetkových vztahů, včetně toho, že neexistuje žádný další majetek, který by měl být mezi nimi vypořádán. Tím, že manželé takovou smlouvu uzavřou, projevují vůli již nic dalšího nevypořádávat. Pokud pak dojde k rozvodu manželství podle ustanovení §24a z. o. r., dojde na základě uzavřené smlouvy i k vypořádání SJM a po rozvodu se nelze domáhat vypořádání dalšího majetku podle §149 a §150 obč. zák. Pokud se i přesto po rozvodu objeví další majetek či závazky v SJM, na které smlouva podle §24a z. o. r. nepamatovala, uplatní se zákonná nevyvratitelná domněnka upravená v ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. Žalobce tak tím, že „závazky ze smluv o půjčce“ do smlouvy podle §24a z. o. r. nezařadil, projevil vůli svůj vnos z odděleného majetku na majetek společný již nevypořádávat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Otázkou zásadního právního významu je podle jeho názoru posouzení, zda smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů manželů po dobu po rozvodu uzavřená podle §24a z. o. r. a následný rozvod manželství, od kterého neuplynula lhůta tří let pro vypořádání SJM, tvoří takovou překážku, která brání dodatečně uplatněnému nároku bývalého manžela na vypořádání jeho vnosu z odděleného majetku na majetek společný podle kritérií obsažených v §149 obč. zák. Dovolatel je toho názoru, že žádné ustanovení hmotného práva nestanoví, že by před uplynutím lhůty tří let od zániku manželství nebylo možné vypořádat dodatečně zjištěný majetek vzniklý za dobu trvání manželství podle ustanovení §149 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu. Dovolatel své dovolání doplnil podáním ze dne 18. května 2010, dovolací soud však k němu nemohl přihlédnout, protože již uplynula lhůta k podání dovolání (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu, kterému dovolací soud vyhověl usnesením ze dne 28. dubna 2010, č. j. 22 Cdo 1475/2010-130.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila s tím, že dovolatelem formulovaná otázka nemá zásadní právní význam a byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalovaná zastává názor, že smyslem smlouvy uzavřené podle §24a z. o. r. je komplexně a definitivně vypořádat majetek manželů nabytý za doby trvání manželství. Dodatečné vypořádání majetku v SJM by smysl této smlouvy zcela popřelo. Zdůraznila, že žalobce si musel být při jednání u notáře ohledně uzavření smlouvy podle §24a z. o. r. vědom svých závazků vzniklých ze smlouvy o půjčce, a tím, že je do smlouvy nezařadil, jednoznačně prohlásil, že žádné další závazky ve společném jmění manželů nejsou.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Ačkoliv odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, odlišně posoudil práva a povinnosti účastníků. Proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Stěžejním pro právní posouzení věci odvolacím soudem bylo řešení otázky, zda smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení, předvídaná ustanovením §24a z. o. r. vylučuje, aby se následně jeden z manželů domáhal soudního rozhodnutí ohledně investice z jeho výlučného majetku na majetek společný, jestliže tato investice nebyla v dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení vypořádána.
Odvolací soud zaujal názor, že neuvedení možné investice a jejího vypořádání v dohodě uzavřené podle §24a z. o. r. brání tomu, aby ohledně této investice bylo následně vedeno soudní řízení.
Tento názor není správný.
Podle §24a odst. 1 z. r. o. jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí, má se za to, že podmínky uvedené v ustanovení §24 odst. 1 jsou splněny. Soud nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede, jsou-li předloženy a) písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, a b) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 4000/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8620, vyslovil právní názor, podle kterého tvoří-li věc součást společného jmění manželů a nedošlo k jejímu vypořádání dohodou předvídanou §24a zákona o rodině, ohledně této věci nebyla po rozvodu manželství účastníků uzavřena dohoda ani ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů nebyl podán návrh na vypořádání prostřednictvím soudu, dopadá na tuto majetkovou součást společného jmění nevyvratitelná domněnka zakotvená v §150 odst. 4 obč. zák., podle kterého nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá; o ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Z uvedeného rozhodnutí se zjevně podává, že soudní praxe připouští postup, kdy majetek tvořící součást společného jmění manželů není vypořádán dohodou uzavřenou ve smyslu §24a z. o. r. a následně bude vypořádán za základě dohody, rozhodnutí soudu nebo nevyvratitelnou domněnkou ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák.
V daném případě účastníci předmětem dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů otázku investice z výlučného majetku žalobce do společného majetku neučinili a součástí dohody není ani žádné typové ujednání, podle kterého by strany považovaly otázku investice žalobce do společného majetku za vypořádanou. Jestliže se tedy otázky investice z výlučného majetku do majetku společného nestala předmětem dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, nebyla uvedená investice dohodou účastníků vypořádána (obdobně srovnej výše uvedený rozsudek dovolacího soudu).
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že smyslem dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu podle §24a z. o. r. je celkové uspořádání majetkových vztahů rozvádějících se manželů na dobu po rozvodu. Nelze ovšem odhlédnout od skutečnosti, že v řízení o rozvod manželství podle §24a z. o. r. smlouvy předvídané ustanovením §24a odst. 1 písm. a) z. o. r. soud neschvaluje a nezkoumá ani (jejich) platnost, nýbrž se zabývá jen obsahovými a formálními náležitostmi takového právního úkonu (úkonů) uvedenými v zákoně - smlouvy musí být písemné a musí obsahovat náležité označení účastníků, kteří jsou totožní s účastníky řízení o rozvod manželství podle §24a z. o. r., jejich ověřené podpisy a podstatné náležitosti, které mají mít podle zákona rodině (občanského zákoníku) – (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, Cpjn 19/2007, uveřejněné pod č. 53/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že soudy v řízení o rozvod manželství nezkoumají ani to, zda dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů se týká veškerého majetku, majetkových hodnot či závazků manželů, včetně těch tvořících společné jmění manželů.
Za této situace ovšem nelze vyloučit existenci řízení o rozvod manželství, které proběhlo postupem podle §24a z. o. r., ačkoliv dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů nevypořádala veškerý majetek rozvádějících se manželů. V takovém případě se fakticky jedná o dohodu o pouze částečném vypořádání.
Soudní praxe konstantně ve vztahu ke společnému jmění manželů připouští, že může být vypořádáno na základě více právních skutečností – např. ohledně části společného jmění je uzavřena dohoda o vypořádání, část je vypořádána rozhodnutím soudu a zbytek na základě zákonné domněnky vypořádání (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, uveřejněný pod č. 88/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud neshledal důvod, aby stejný princip neplatil pro majetek či hodnoty a závazky tvořící součást společného jmění manželů, jestliže jsou vypořádány dohodou o vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Odvolací soud sice připustil, že na majetek či závazky tvořící součást společného jmění manželů dopadá režim nevyvratitelné domněnky vypořádání, nejsou-li obsaženy v dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, současně však vyloučil provést vypořádání k témuž majetku a hodnotám dohodou či na základě rozhodnutí soudu. Vypořádání společného jmění manželů domněnkou vypořádání je rovnocenné ostatním způsobům vypořádání (byť nastupuje až poté, kdy k vypořádání nedojde dohodou či rozhodnutím soudu), z žádného zákonného ustanovení však nevyplývá, že by vypořádání společného jmění manželů mohlo být v daných souvislostech provedeno toliko domněnkou vypořádání, nikoliv však na základě dohody či rozhodnutím soudu.
Odvolací soud sice připustil pro tyto případy vypořádání domněnkou vypořádání ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák., nicméně jeho úvaha ani v daném směru není důsledná.
Jestliže totiž odvolací soud nepřipouští vypořádání dohodou ani rozhodnutím soudu, ale toliko prostřednictvím domněnky vypořádání, znamená to, že ve vztahu k investicím by po uplynutí tří let došlo k zániku práva na vypořádání investice, aniž by manželům byla dána možnost vypořádat je mimo dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C 5055).
V poměrech souzené věci by tento názor odvolacího soudu vedl k tomu, že účastníci v dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů nic o vypořádání investice nesjednali (ani to, že ji považují touto dohodou za vypořádanou), přesto by to ve svém důsledku znamenalo bez dalšího zánik práva na vypořádání investice z výlučného majetku do majetku společného. Takový závěr však dovolací soud považuje za nepřijatelný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu