ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1508.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1508/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyň: A) R. W., a B) J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) M. S., zastoupenému advokátem, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 3) obci B., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti rozhodnutí a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 1208/91, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, pokud jím byl pod bodem III. výroku potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. února 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že dohoda o zřízení osobního užívání pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 v kat. území B., uzavřená mezi žalovanými 1) a 3) 13. 2. 1989 a registrovaná Státním notářstvím Brno-venkov 28. 4. 1989 pod č. j. R II 775/89, je neplatná, se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. I. S.
III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, pokud jím byl pod bodem III. výroku ve vztahu k žalovanému 1) potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. února 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že B. T. je ke dni úmrtí, tj. k 8. 11. 1996, výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 o výměře 487 m2 v kat. území B., označené v geometrickém plánu z 8. 11. 1987, č. zak. 027924-609, písm. „a“, a ve výrocích o nákladech řízení pod body IV. a VI. mezi žalobkyněmi a žalovaným 1) a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. února 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že B. T. je ke dni úmrtí, tj. 8. 11. 1996, výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v kat. území B. o výměře 487 m2, označené v geometrickém plánu z 8. 11. 1987, č. zak. 027924-609, písm. „a“, a ve výrocích po povinnosti žalobkyň nahradit náklady řízení státu a žalovanému 1) se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Brno –venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. února 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, zamítl žalobu, aby soud určil, že rozhodnutí finančního odboru bývalého ONV Brno-venkov z 9. 1. 1989, č. j. Fin. 5-2/89 OÚP, je neplatné, dále „že dohoda o zřízení osobního užívání pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 v k. ú. B. uzavřená dne 13. 2. 1989 mezi žalovaným 1 a žalovaným 3 a registrovaná Státním notářstvím Brno – venkov dne 28. 4. 1989 pod č. j. R II 775/89 je neplatná“ a „že B. T. je ke dni úmrtí, t. j. ke dni 8. 11. 1996 výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v k. ú. B. o výměře 487 m2 označenou v GP ze dne 8. 11. 1987 č. zak. 027924-609 písm. a“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že rozhodnutí z 9. 1. 1989 zrušeno ani změněno nebylo, do 31. 12. 1991 nedošlo také k žádné změně týkající se dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 13. 2. 1989, takže ke dni 1. 1. 1992 žalovaný 1) se v souladu s §872 odst. 1 ObčZ stal vlastníkem označeného pozemku. Pokud jde o určení neplatnosti rozhodnutí z 9. 1. 1989 a dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 13. 2. 1989, neshledal navíc naléhavý právní zájem žalobců na takovém určení. Otázka vlastnictví označeného pozemku byla v předcházejícím řízeních, vedených u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 399/91 a 6 C 170/90, řešena jen jako otázka předběžná a nebyla obsažena v pravomocných výrocích rozhodnutí.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, pod bodem I. výroku připustil zpětvzetí žaloby proti žalované 2), rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích proti žalované 2) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti dohody o zřízení osobního užívání k blíže označenému pozemku z 13. 2. 1989 a na určení vlastnictví k tomuto pozemku, ve vztahu k žalovaným 1) a 3) potvrdil. Pod body II. a IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a pod bodem VIII. zamítl návrh žalobkyň na připuštění dovolání.
Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyň B. T. uzavřela 22. 12. 1987 s Čs. státem – MNV v B. kupní smlouvu, kterou státu prodala pozemek parc. č. 231/3 o výměře 487 m2. Rozhodnutím ONV Brno-venkov z 9. 1. 1989, č. j. Fin. 5-2/89 OUP-To, které nabylo právní moci 16. 1. 1989, byl žalovanému 1) přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 a 13. 2. 1989 byla mezi Čs. státem – MNV v B. a žalovaným 1) uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku za účelem výstavby rodinného domku, která byla registrována bývalým Státním notářstvím Brno-venkov pod sp. zn. R II 775/89. V katastru nemovitostí Katastrálního úřadu B. – v. jsou na LV č. 1381 pro kat. území B. jako vlastníci pozemku parc. č. 231/3 duplicitně vedeni žalovaný 1) a B. T. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov v Brně z 15. 11. 1990, č. j. 6 C 170/90-21, který nabyl právní moci 6. 12. 1990, bylo Čs. státu – MNV v B. uloženo, aby vydal a vyklidil část pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná 3) není v této věci pasivně legitimována a že pokud se žalobkyně domáhaly určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 13. 2. 1989, nemají na tomto určení naléhavý právní zájem, protože by nic nezměnilo na právních vztazích mezi účastníky. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věcně správně rozhodl i ve vztahu k žalovanému 1). Vyslovil právní názor, že v současné době by přicházelo v úvahu určení, že B. T. „byla“ ke dni úmrtí 8. 11. 1996 vlastnicí předmětného pozemku, nikoli, že „je“, jak žalobkyně žalují, takže žalobkyně na takovém určení nemohou mít naléhavý právní zájem. Okresní soud Brno-venkov rozsudek z 15. 11. 1990, sp. zn. 6 C 170/90, o vyklizení sporného pozemku, postavil na právním názoru, že kupní smlouva z 22. 12. 1987 je neplatná. I kdyby stát nebyl vlastníkem tohoto pozemku, rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalovanému 1) nebylo zrušeno ani změněno, není právním aktem nicotným, a protože žalovaný 1) nabyl na jeho základě práva v dobré víře, nelze je změnit nebo zrušit ani v rámci přezkumu mimo odvolací řízení. Právo osobního užívání pozemku tak žalovanému vzniklo platně a ke dni 1. 1. 1992 se transformovalo na právo vlastnické.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho potvrzujícího výroku, podaly žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení žalobkyně spatřují v tom, že pokud odvolací soud byl názoru, že petit žaloby, týkající se určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku, je nesprávný, měl by vyzval, aby petit opravily. Při formulaci petitu s ohledem na průběh dalšího dědického řízení použily přítomný čas slovesa „být“, kdy podle žalobkyň lze použít jak jeho přítomný, tak i minulý čas. Vyslovily nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že neosvědčily naléhavý právní zájem na určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku ke dni jejího úmrtí s tím, že takového určení vůči žalované 3) se nikdy nedomáhaly. Žaloba proti žalované 3) se týkala pouze určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku s ohledem na to, že vedle žalovaného 1) byla účastníkem této dohody. S ohledem na právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy, vyslovený v rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ve věci sp. zn. 6 C 170/90, nemůže být rozhodnutí ONV Brno-venkov o přidělení pozemku do osobního užívání žalovanému 1) z 9. 1. 1989 pravomocné a vykonatelné, neboť nebylo doručeno B. T. jako účastnici správního řízení, která vlastnictví k pozemku nepozbyla. Za tohoto stavu nemohla být platně uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání, právo osobního užívání pozemku tak žalovanému 1) nemohlo platně vzniknout a nemohlo se tudíž transformovat na právo vlastnické. Určení neplatnosti této dohody se domáhaly z opatrnosti proto, že právě na jejím základě došlo k zápisu žalovaného 1) v katastru nemovitostí a katastrální úřad takové výslovné určení požadoval, aby mohl provést změnu zápisu ve prospěch žalobkyň. Podle názoru žalobkyň právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně měly žalovat na plnění – vyklizení pozemku, však otázku změny zápisu v katastru nemovitostí neřeší. Setrvaly na stanovisku, že rozsudek Okresního soudu Brno- venkov z 5. 11. 1990, sp. zn. 6 C 170/90, je v tomto sporu závazný, neboť deklaruje neplatnost kupní smlouvy z 22. 12. 1987. I když neplatnost této kupní smlouvy nebyla výslovně vyslovena ve výroku tohoto rozsudku, výrok rozsudku je třeba vždy posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním. Žalovaný 1) sice nebyl účastníkem tohoto řízení, nic mu však nebránilo, aby vstoupil do řízení a hájil svá práva. V současné době je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice sporného pozemku vedle žalovaného 1) žalobkyně 2) s ohledem na rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov o dodatečném projednání dědictví z 15. 6. 2001, sp. zn. 13 D 499/2001. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaná 3) se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem s tím, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatelky nenamítaly, že v řízení došlo k vadám uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by některé z uvedených vad nastaly. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ, tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 13. 2. 1989 je z hlediska posouzení naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) OSŘ v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu podle §80 písm. c) OSŘ. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR z 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2948/2000, a 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 67, Svazek 1, a C 775, Svazek 11. V daném případě je otázka platnosti zmíněné dohody z 13. 2. 1989 ve vztahu k otázce určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku otázkou předběžnou. Za této situace, kdy odvolací soud se neodchýlil od judikatury řešící otázku naléhavého právního zájmu v případě určení platnosti smlouvy, kdy posouzení platnosti smlouvy má povahu předběžné otázky, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 13. 2. 1989, tak není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné.
Odmítnutím dovolání v uvedeném rozsahu se řízení ve vztahu k žalované 3) končí, protože dovolání ve vztahu k výroku o určení vlastnictví se této žalované netýká. Proto bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou 3). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobkyň a z toho, že úspěšné žalované 3) náklady řízení vznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalované 3) představují odměnu za dva úkony právní služby – převzetí a přípravu zastoupení a sepis vyjádření zástupkyně k dovolání podle §11 odst. 1 písm. a) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 100,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2219/99, publikovaném v Soudních rozhledech č.1, ročník 2001, str. 6, vyslovil právní názor, že „nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci a tudíž ani nevyvolalo jím sledované právní účinky“.
Právní názor odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutím ONV Brno-venkov o přidělení pozemku do osobního užívání z 9. 1. 1989, které nebylo doručeno všem účastníkům řízení, aniž se vypořádal s tvrzením žalobkyň, že uvedené rozhodnutí nebylo doručeno B. T. jako vlastnici pozemku, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnut návrh na určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku ke dni jejího úmrtí, je proto podle §239 odst. 2 OSŘ přípustné.
Dovolací soud v tomto rozsahu přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolání opřené o §239 odst. 2 OSŘ může být přípustné jen tehdy, je-li dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Jinak řečeno, dovolací soud není oprávněn přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud je proto vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru pod C 103, Svazek 2, podle kterého „v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §239 odst. 2 OSŘ, nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [tj. dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.]“.
Potvrzující rozsudek odvolacího soudu může být dovolacím soudem přezkoumán jen na základě dovolacího důvodu uplatněného podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání shledáno přípustným, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 OSŘ zkoumá, zda v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §5 OSŘ soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Podle §43 odst. 1 OSŘ předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Žalobkyně jako právní nástupkyně původní žalobkyně B. T. (dědičky) podáním z 30. 9. 1997 změnily návrh na zahájení řízení tak, aby soud určil, že „B. T. je ke dni úmrtí, tj. ke dni 8. 11. 1996, výlučnou vlastnicí pozemku p. č. 231/3 v k. ú. B., zapsaném na LV č. 1381 u KÚ B. – v.“, s tím, že B. T. zemřela a aby měly právní titul pro dědické řízení ohledně sporného pozemku, je třeba, aby výrokem soudu bylo určeno, že B. T. ke dni smrti byla výlučnou vlastnicí tohoto pozemku. Z uvedeného vyplývá, že změněný žalobní návrh se dostal do rozporu s jejich žalobním tvrzením, že jejich právní předchůdkyně zemřela. Žalobkyně tedy měly být poučeny o tomto rozporu a měla jim tak být dána možnost opravit žalobní návrh tak, aby namísto nesprávného přísudku „je“ uvedly přísudek v minulém čase. Pokud tak neučinil soud prvního stupně, bylo dobře možné, aby tak učinil v odvolacím řízení odvolací soud. Nesplnění této poučovací povinnosti podle posledně uvedených zákonných ustanovení je vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, neboť eventuální opravou žalobního návrhu mohl odpadnout jeden z důvodů, pro který odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu v této části potvrdil.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d), tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je zřejmá s ohledem na výše citovanou judikaturu, týkající se vázanosti soudu správním rozhodnutím a možnosti přezkumu správního rozhodnutí obecnými soudy mimo rámec správního řízení.
S ohledem na výše uvedenou vadu řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ohledně určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku zrušil (§243b odst. 1 OSŘ). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu