ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1604.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1604/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 966/22, proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Machálkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Krásno nad Bečvou, Křižná 250, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 56/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 71 Co 7/2011-355, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce JUDr. Aleše Vídenského.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 19 C 56/2007-223, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit parcelu č. 2330/1 a parcelu č. 2338/2 v katastrálním území P., v obci P., zapsané na LV č. 401 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zamezit vnikání chovaných zvířat na pozemky parc. č. 2330/1 a parc. 2330/5 v katastrálním území P. Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. 2338/2 v témže katastrálním území.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného do výroku I. rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 71 Co 7/2011-355, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v odstavci I. výroku - pokud jím byla žalovanému uložena povinnost vyklidit parcelu č. 2330/1 v katastrálním území P., v obci P., zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Pokud byla žalovanému uložena povinnost vyklidit parcelu č. 2338/2 v katastrálním území P., v obci P., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
U jednání před odvolacím soudem vzala žalobkyně žalobu částečně zpět ohledně parc. č. 2330/1 s tím, že ji žalobce vyklidil. Odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Doplnil dokazování ohledáním na místě samém a zjistil, že mezi účastníky existovaly spory o hranici mezi pozemky ještě před zaměřením hranice Ing. Vejdou, mezi účastníky byl spor i o tom, kudy se vjíždělo na pozemek parc. č. 2338/2. Žalovaný připustil, že podepsal situační plánek vypracovaný v souvislosti s vydáním stavebního povolení v roce 1990, v němž byl sporný pozemek označen jako místní komunikace. Další důkazní návrhy účastníků soud jako nadbytečné zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, a to do části výroku I. pokud byla žalovanému uložena povinnost vyklidit parc. č. 2338//2 v k. ú. P., jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že je povinen vyklidit pozemek parc. č. 2338/2, protože mu k pozemku nevzniklo vlastnické právo vydržením, neboť neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně existence své dobré víry o oprávněnosti držby předmětného pozemku. Má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §130 odst. 1, §134 odst. 1 a 3 obč. zák., neboť prokázal, že on i jeho právní předchůdci byli oprávněnými držiteli, že zde existovaly tituly, od kterých mohli své právo odvodit, že jeho omyl je omluvitelný (vzhledem k nepřehlednému terénu, malé výměře sporného pozemku v porovnání s výměrou komplexu jeho navazujících pozemků, k přirozené hranici v terénu, vzrostlým stromům na pozemku a vzhledem k tomu, že JZD nikdy pozemek neužívalo; v přesvědčení o vlastnictví byl utvrzen i zaměřením provedeným geodetem Ing. Vejdou, které si nechal vyhotovit v roce 2000) a že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. čl. II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99ú1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „o. s. ř.“)].
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání v tomto případě lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z toho vyplývá, že v dovolání nelze uplatňovat skutkové námitky, tedy nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Úvahu nalézacích soudů o tom, zda držitel věci byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc, případně právo náleží, však lze v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku zpochybnit jen v případě, že je neúplná nebo zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V dané věci úvahu odvolacího soud o tom, že dobrá víra žalovaného, že mu pozemek parc. č. 2338/2 vlastnicky patří, posuzovaná z objektivního hlediska byla zpochybněna řadou skutečností, které objektivně měly v žalovaném vyvolat pochybnosti o oprávněnosti jeho držby a že žalovaný přes existenci těchto zpochybňujících skutečností i po poučení soudem netvrdil a neprokázal, že u něj byla dobrá víra nadále dána, nepovažoval dovolací soud za nepřiměřenou. Za takové skutečnosti bylo možné považovat smlouvu uzavřenou mezi manželem žalobkyně a JZD Soláň, kterou byl dán sporný pozemek v roce 1978 do užívání JZD, které trvalo do roku 1993, dále skutečnost, že pozemek parc. č. 2338/2 byl veden v pasportu obce P. jako účelová komunikace, a tou se mohl stát pouze se souhlasem a vědomím vlastníka, tedy žalobkyně, dále i to, že žalovaný podepsal situační plánek vypracovaný v souvislosti s vydáním stavebního povolení v roce 1990, v němž byl pozemek parc. č. 2338/2 označen jako místní komunikace. Soud prvního stupně však vzal za prokázané (viz str. 7 dole), že účelová komunikace reálně v terénu ležela na zcela jiném místě, než kde se nachází parcela ve vlastnictví žalobkyně č. 2338/2
– nacházela se až pod terénním zlomem a navazovala na asfaltovou cestu a tam také původně umístil žalovaný závoru, aby zabránil průjezdu. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (srov. např rozsudek nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
Pokud žalovaný napadá nesprávnost skutkového zjištění odvolacího soudu, které odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, nelze k tomuto důvodu dovolání jak uvedeno výše přihlížet. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy v nalézacím řízení a nemůže přihlížet k námitce žalovaného, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nelze přihlédnout k namítaným případným vadám řízení (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vhledem k tomu, že odvolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2014, dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 378,- Kč, celkem tedy 2.178,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu